Tentokrát jsem se nevzbudila první. Když jsem si protřela oči a protáhla tělo, všimnula jsem si Toma, jak se prochází. ,,Tome!“ zavolala jsem potichu, abych nikoho nevzbudila. Bratr se otočil a přišel ke mně. ,,Jaktože nespíš?“ otázala jsem se. ,,Nooo … já … jsem přemejšlel o … mamce … a taťkovi…“ svěřil se mi. ,,Chudák, musí to pro něj bejt strašně těžký. Pro nás samozřejmě taky, ale on je ještě malej.“ Nevěděla jsem, co říct. ,,Tak na to nemysli.“ řekla. jsem co nejjemněji. ,,Heleď a nevíš proč byl Filip včera tak naštvanej?“ nadhodila jsem hlavně abych ho přivedla na jiné myšlenky. No dobře, byla jsem i zvědavá. ,,Oni se nějak pohádali s Ondrou.“ řekl nezúčastněně. ,,A o čem se hádali?“ naléhala jsem dál. ,,Začalo to tim, že Áďa chtěla postavit ten spodek domku jinak než Ondra. Ondra řek, že je to blbost. Že jeho návrh byl lepší. Filip se Áďi zastal, ale tak trochu divně. A pak Áďa řekla, že musí na záchod, ať se mezitim dohodnou. A já odešel s ní.“ převyprávěl mi celý příběh. ,,Aha, takže Áďa s Ondrou.“ Moje mysl pracovala na plné obrátky. ,,Víš co? Seš ospalej, tak si běž ještě lehnout.“ poradila jsem bratříčkovi. ,,Já jdu taky.“ dodala jsem. Jen co jsem ulehla, začala jsem přemýšlet o té hádce. Ale vzápětí mě přemohl spánek. A tak jsme si oba ještě přispali.
Podruhé mě vzbudily zvuky. Ozývaly se odněkud z dálky. Když jsem se podívala po ostatních, Domča ani Ondra tam nebyli. Z toho jsem logicky usoudila, že oni jsou ti narušitelé lesního klidu, který zde až doteď panoval. Spontánně jsem se rozhodla, že půjdu za nimi. Vysoukala jsem se co nejšetrněji ven, abych nevzbudila spící Růženky. Zaposlouchala jsem se na chvíli a pak nebylo těžké určit, jakým směrem se kamarádi nacházejí. Opačným směrem, než kde jsme se včera koupali. Po pár krocích bylo slyšet i o čem si povídají. Chválili nějaké jídlo. V Ondrově ruce jsem zahlédla červenou kuličku. ,,Určitě to samé jako jsme měli včera.“ došlo mi. ,,Máte snídani?“ ,,Jo, měli sme hlad. Nechceš taky?“ nabídl mi velkoryse z dlaně. Natáhla jsem ruku, ale zastavila se mi ve vzduchu. ,,Tady něco nehraje!“ Ačkoli jsem netušila proč, pud sebezáchovy mi nedovolil sáhnout pro jídlo. Moje podvědomí vědělo víc než moje hlava. A pak mi to docvaklo: ,,Tohle přece nejsou bobulky, který sme měli včera. Ty byly oválný. Tohle je kulička!“ Oba vytřeštili oči. ,,No jo. A já si řikal, že chutnaj nějak jinak.“ pronesl Ondra pohodovým tónem. Domča trochu víc panikařila. ,,Jenže co když je to jedovatý?“ Ani jsem se jí moc nedivila. Po těch pár dnech, co tu jsme už taky začínám šílet. ,,Neboj Domi, jíme to aspoň dvacet minut. Za tu dobu už by nám bylo špatně, kdyby byly otrávený, nemyslíš?“ chlácholil ji. ,,Asi jo.“ přitakala, ale pořád bylo vidět, že si myslí své. ,,V tom případě si dám s váma.“ odhodlala jsem se. K tomu činu mne donutily jen okolnosti. Měla jsem totiž ukrutný hlad a vůbec jsem si nepamatovala, kde jsme našli ty ostatní plody. ,,Nakonec je to k něčemu dobré.“ Objevili jsme další druh jídla.“ nalezla jsem alespoň něco dobrého na tomto nedopatření. ,,Samozřejmě pokud nejsou jedovatý, ale to už bych se stejně nedozvěděla.“ dodala jsem cynicky. Seděli jsme na zemi a užďibovali. Jak jsem tak přemýšlela o všem možném, došlo mi že teď je skvělá příležitost se Ondry zeptat na hádku. ,,Ondro…“ začala jsem. ,,Hmm. Fo je?“ odpověděl s plnou pusou. ,, Proč ses včera hádal s Filipem? Tomáš mi řikal, že ste se neshodli.“ ,,Neshodli? To je slabý slovo. Spíš fakt hodně pohádali“ odpověděl. ,,Tak nám konečně řekni, co se stalo.“ vybízela ho Domča, které zvědavostí svítily oči. ,,No dobře no…Nejdřív sem vylezl na strom a přivázal tu plachtu z jedný strany. Pode mnou se Áďa s Filipem dohadovali, jak daj dolu klacky, co ste nanosili. Áďa něco navrhla, jenže mně se to nelíbilo. Nepřislo mi to účelný. Tak sem jim řek svůj názor a svůj návrh. Ona ale prohlásila, že můj nápad neni moc dobrej. Už jsem jí chtěl vysvětlit klady mého nápadu, když se do toho najednou přimíchal Filip. Začal se Áďi zastávat a vůbec mluvil jako by byl do ní zamilovanej. Áďa už měla hádky asi dost, tak odešla na záchod i s Tomem. Před tim nám ještě řekla, ať senějak kdohodnem. Když sme zůstali sami, řek sem si že ho trochu naštvu. Zeptal sem se proč se Áďi tak zastával. On odpověděl, že její návrh prej dával smysl narozdíl od mýho. Přirozeně mě naštval, a tak sem přitvrdil. Rovnou sem se ho zeptal, jestli neni do Áďi zamilovanej. Nejdřív se jenom začervenal a potom zrudnul. Vyjel na mě, že to neni vůbec pravda. A tak začala hádka. Já, naprosto v klidu, sem ho provokoval. On, úplně vypěněnej, se pořád obhajoval. A pak sme uslyšeli váš smích. Filipovi se náramně hodilo na chvíli vypadnout, a tak za váma šel…“ ,,Proto byl tak naštvanej.“ skočila mu do řeči Domča. ,,A proto nás seřval.“ dodala jsem. ,,On vás seřval? Tak proto přišel ještě o trochu naštvanější! Nicméně zpátky přišel s klackama.“ vrátil se Ondra k hlavnímu tématu. ,,Usoudil sem, že bysme se mohli už konečně dohodnout. A tak začala jiná hádka. V podstatě ta samá jako s Áďou. Jak tak Filip hájil Áďi nápad, došlo mi že vlastně neni zas tak špatnej. Jenže Filip byl strašně otravnej a mě bavilo ho provokovat. Byla to legrace. Vždyť víte, že je trochu cholerik. Rudnul vzteky. Pak nevěděl co říct a proto zavolal na vás. No a dál to znáte.“ dokončil tu sáhodlouhou historku. ,,Ani se nedivim, že Filip zuřil. Ondra má pravdu, že je cholerik. Ale moc se to na něm neprojevuje. Většinou svůj hněv ovládá. Ondra byl hajzl. U něj je to pochopitelný, jelikož je jedináček a doma nemá koho provokovat. A taky je trochu rozmazlenej. Jenže tohle už bylo moc. I kdyby měl s Áďou pravdu, nic mu do toho není.“ Takovéhle myšlenky mi táhly hlavou. Přesně jsem věděla, jak se musel Filip cítit. Mně se ve škole stalo něco podobného. Jednou na obědě jsem se nezvykle dlouho dívala na jednoho kluka. Vlastně jsem ho vůbec neznala, byl o dvě třídy víše, ale na pohled byl opravdu fešák. Naneštěstí si mého zasněného výrazu všiml spolužák. A co je ještě horší, celý den křičel po třídě, že Kačena miluje Sebastiana. Bylo to jen chvilkové pobláznění a netrvalo ani měsíc, ale odnesla jsem to pořádně. I teď mě s tím někdy zlobí mé kamarádky. ,,Vlastně teď ne. Uvízli sme přece na pitomim ostrově!“ zastesklo se mi jako už tolikrát, co tu jsme. Ten pocit, že už možná nikdy neuvidím Verču, Nikolu, Sáru, Kubu a všechny další moje kamarády mi vehnal slzy do očí. Rychle jsem se vzpamatovala. ,,Mám tu s sebou přece jiný kamarády.“ uklidnila jsem sama sebe. Potom jsem se zhluboka nedechla a začala vnímat Ondru s Dominikou. Právě včas: ,,Co myslíš ty, Káťo?“ obrátil se na mě. ,,Co…o čem ste se bavili? Trochu sem nevnímala.“ ,,Co budem dělat dneska.“ pomohla mi Domča. ,,To nevim, ale rozhodně bysme to měli řešit všichni. Poďte, stejně už na nás určitě čekaj.“ pobýdla jsem je k návratu.