Nevšímejte si toho… Jen mám absťák a chybí mi cvakání klávesnice, když píšu…a na táty pc nemůžu opravovat, protože se mi tam nechce ten soubor spustit :/ :´( ….tak teťkon cvakám co  mi leze na mozek :D:D:D Jak jsem to nazvala no…blbost :D:D:D

Pátý den. Už pátý den jsem zavřená ve škole, kvůli tomu blbýmu sněhu. Pět dnů! A jsem tu zavřená spolu se všemi svýma spolužáky, s lidmi z ostatních tříd, s učitelkami a kuchařkami. Máme daný rozpisy, kdy se kdo jde sprchovat. Jó, jak jsem ráda že tam dnes jdu. Do těch hnusných sprch, co máme v převlékárně, kam bych za normální situace nestrčila ani špičku nosu. Naštěstí jdu ráno, takže mi stihne uschnout hlava, alespoň něco.

myslela jsem si zatímco jsem nabírala do kýblu sníh, který pak přeneseme kuchařkám, aby nám z něj mohli udělat čaj. A také jsem se těšila na snídani, i když to bylo jenom jedno vajíčko ke starému knedlíku, bylo to něco k jídlu. Jinak jsme mohli utišit hlad jenom vodou, tedy, roztátým sněhem, který jsem sbírali z oken naší třídy, která byla v druhém patře. Sešli jsem dolů, kde to bylo jako obvykle strašidelné, nemohli jsme moc využívat světla, protože celá škola jela jen na záložní generátor, a ten jsme rozhodně rozbít nechtěli, jinak bychom umrzli.

Spali jsem na lavicích a na židlích, přikrytí našimi bundami a leželi jsme na našich věcech z tělocviku, aby to bylo alespoň trochu měkčí. Kluci spali na židlích, dokonce dobrovolně, i když to bylo méně pohodlné a my holky jsem spali na lavicích. Dostali jsme i jednu žíněnku a na ní jsem se vyspali pohodlně čtyři. Po lavicích jsme se na ní střídali. Na mě a kamarádky zatím bohužel nedošla řada, a už jsem se těšila, až se na ní vyspím. Ve dne jsme se normálně učili, jakoby se nic nedělo, a kupodivu si nikdo nestěžoval. Aspoň to odhánělo naše myšlenky od prázdných žaludků. Ani špinavé a smradlavé oblečení nikdo nevnímal. Bylo to to jediné co jsme mohli mít na sobě a vzhledem k tomu, že jsme všichni smrděli a měli jsme mastné hlavy, ani jsme to moc neřešili. I zuby už jsem si nečistila šíleně dlouho. Vždycky jsme si je jen na večer vypláchly sněhem.

Během těch pěti dnů jsme se všichni hrozně změnili, nejenže jsme zhubli, ale i psychicky. Nebyly jsme ta banda rozmazlených dospívajících spratků. Teď jsme byly klidní, byly rádi za vše, co bylo. Byly jsme šťastní, vtipkovali a snažili se udržet pohromadě. Také jsme se mnohem víc stmelili jako třída. Začali si více důvěřovat. V některých ohledech to tedy bylo dobré, ale bylo jasné, že si po nějaké době začneme lézt krkem.

„Zítra je víkend, myslíte, že nám dají volno?“ zeptala se Karina. „Doufám.“ usmála se Mariana. „Aspoň bychom jsme se pořádně vyspali.“ přikývla jsem. „Ale co bychom celý den dělali?“ přemýšlela Diana. „Mohli bychom hrát karty.“ řekla jsem a kývla směrem k Marianě. „To je pravda.“ přikývla Mariana nadšeně. „A také bychom mohli psát recenze na knihy a filmy, které se nám nejvíce líbí.“ navrhla Karina a všichni jsme se na sebe zazubili. Bylo nám jasné, co vyhraje. Psaní. „Děkujeme děvčata. Hned vám to ohřejeme na čaj.“ usmála se na nás jedna z kuchařek. „Tady máte snídani.“ dodala a podala nám vajíčko a knedlík. „Děkujeme.“ řekli jsme a zakousli se do jídla. Pomaličku jsme žvýkali a užívali si jídla. „Kde je zbytek vaší třídy?“ zeptala se další z kuchařek. „Už nesou další vodu. My jsme jenom byly rychlejší“ řekla Karina s plnou pusou. „Aha.“ usmála se kuchařka a zašla zpátky do kuchyně. My jsme si sedli do jídelny a jedli jsme. Postupně se začali objevovat všichni z naší třídy a všichni jsme v tichosti přežvykovali. Dnes jsme byly na rozpise napsaní mi, že máme vstávat jako první, a tak jsme tady seděli jen my.

Jen málo kdo ví, že malého prince poznala i jedna malá dívenka, sotva desetiletá, která si ráda hrávala v zahradě s růžemi. Ta dívenka jsem byla já. Jednoho dne jsem si zase hrála v zahradě, když tu jsem uviděla malého chlapce, jak vešel do mého království. Byl prapodivně oblečen, ale to mi tehdy tolik nevadilo, tehdy pro mne bylo důležité mé království s růžemi. Už už jsem mu chtěla sdělit, že tohle je mé území, jenže najednou jsem uslyšela chlapce říkat: „Dobrý den.“. Díval se přitom do růží. Chtěla jsem mu odpovědět, ale než jsem se rozhodla, chlapec najednou promluvil znovu. „Kdo jste?“ zeptal se růží užasle. A tehdy jsem uslyšela tichý šum, který jsem do té doby považovala jen za vánek, hrající ve větvích. „Ó.“ uslyšela jsem chlapce říkat. A tentokrát se vánek neozval. Teď jsem uslyšela jen tichoulinké šeptání vedle mého ucha: „Proč si s námi nepovídá dál? Je tak mi milý.“. Udiveně jsem se potichoučku rozhlédla kolem sebe. Jenže jsem nikoho neviděla. Jenom kousek ode mě byla jedna růžička. Pátravě jsem se na ní podívala. „Dobrý den, dívenko.“ řekl ten hlas znovu. Tentokrát jsem si byla jistá. Byla to ta růžička! „Dobrý den.“ zašeptala jsem tenounce. Ale pak jsem uslyšela tiché vzlyky. Trochu jsem se nadzvedla a uviděla chlapce. Ležel na zemi a brečel. Chtěla jsem ho jít utěšit, jenže mě předešel někdo jiný.

Do zahrady vešla krásná rezavá liška. Uslyšela jsem, že vydala nějaký zvuk, ale nerozuměla jsem mu. „Dobrý den.“ řekl neznámí chlapec znovu. Byla jsem zmatená a tak jsem se křovím přiblížila trochu blíže, abych lépe viděla. Chlapec se zvědavě otáčel, jakoby někoho hledal. Liška znovu vydala nějaký zvuk. „Kdo jsi?“ zeptal se chlapec lišky stejně, jako předtím růžiček. „Jsi moc hezká…“ dodal po chvíli. Liška vydala další zvuk, ale tentokrát jsem měla pocit, že jsem mu trochu rozuměla. „Pojď si se mnou hrát. Jsem tak smutný…“ ozval se chlapec znovu. „Nemohu si s tebou hrát. Nejsem ochočena.“ uslyšela jsem sametový hlásek a pochopila, že to byla ta liška. „Ó promiň.“ řekl chlapec. Chvilku se tvářil zamyšleně a pak dodal. „Co to znamená ochočit?“ zeptal se poté. „Ty nejsi zdejší, co tu hledáš?“ řekla liška. „Hledám lidi. Co to znamená ochočit?“ nenechal se chlapec odbýt. „Lidé, mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“ zeptala se liška. „Ne. Hledám přátele.“ odpověděl chlapec. „Co to znamená ochočit?“ zeptal se znovu zvědavě. „Je to něco, na co se moc zapomíná. Znamená to vytvořit pouta…“ řekla liška.

V tu chvíli jsem je přestala poslouchat. Zaslechla jsem totiž ve vzdáleném koutu svého království s růžemi zpívat ptáčka. Jenže tentokrát jsem neslyšela jenom melodii. Slyšela jsem i o čem ten slavík zpíval. „Dobrý den.“ pozdravila jsem ho po vzoru chlapce. „Dobrý den.“ odpověděl mi slavík a na chvilku přerušil zpívání. „Krásně zpíváte.“ řekla jsem obdivně. Ptáček na mě pokývnul hlavou a spustil ještě krásnější hudbu. Postupně jsem si ho ochočila a spřátelila se i se všemi růžemi v zahradě. Od té doby to bylo doopravdy mým královstvím.

Tak jsem potkala malého prince. Ale, že to byl malý princ jsem se dozvěděla, až o mnoho let později, když jsem si přečetla knihu Malý princ. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v malém princi poznala toho chlapce, díky kterému dodnes rozumím řeči rostlin a zvířat.