Původem švédka, duší češka

Jdu po trávě a nevnímám nic. Jen se celým svým tělem soustředím na přírodu kolem mě. Mé bosé nohy ladně plují po navlhlé trávě. ,,Nic není krásnějšího, než příroda kolem nás.“ pomyslím si. Už od dětství jsem milovala přírodu. Místo hraní s ostatními dětmi jsem se potloukala lesem. Když jsme ve čtvrté třídě probírali lesní a polní zvěř, nesmírně mne to bavilo. A dnes rozeznám káně od poštolky, kunu od lasičky nebo třeba otakárka od babočky. Naučila jsem se naslouchat přírodě, povídat si s ní. Dám se do tance. Kroky neznám, tančím podle instinktu. Pobíhám dlouho. Nakonec se vyčerpána únavou svalím na zem. Přerývavě dýchám. Vítr vane kolem mě a zpívá mi písničku. Možná o lásce, možná o světě. Kdo ví. Slyším jen šelest trávy a cvrkot hmyzu. Nic hezčího snad neexistuje. Užívám si každého okamžiku. Najednou uslyším křik. ,,Pampeliško, kde seš?“ volá na mě čísi hlas. Téměř ihned ho poznám. Hlas mého staršího bratra Niila. Říká mi Pampeliško, protože tuhle přezdívky mi vymyslela maminka. Mé jméno -Løvetann- totiž v norštině znamená pampeliška. I tohohle jména je původce maminka. Niilovo jméno také není české. Jeho je prozměnu tipické finské (to zase vymyslel tatínek). Asi je zřejmé, že ani jeden rodič nepocházel z Čech. Maminka byla z Norska a tatínek ze Švédska. Ve Švédsku jsme žili, ale jen do mých necelých pěti let. Potom nám zemřeli rodiče při autonehodě. Niilo, v té době dvacetiletý, rodičům tehdy v nemocnici slíbil, že se o mě a mou sestru Maju postará. To se stalo pár hodin před tím, než oba svým zraněním podlehli. Nedlouho potom se bratřík oženil s češkou, a tudíž jsme se přestěhovali do Čech. Začali jsme spolu s Majou chodit do školy a později se i naučili jazyk. Moje třináctiletá sestra to tenkrát měla velmi těžké a nikdy si na zdejší krajinu a lid nezvykla. Myšlenkami byla stále u svého milovaného Švédska. Proto se po sedmi letech vrátila zpět a začala studovat ve Stockholmu. A tak jsem tu zůstala s bratrem, jeho ženou a dětmi a po rodičích mi zbylo jen příjmení Skarsgård.

,,No tak, poď domů. Lucie už udělala večeře.“ slyším znovu. Niilo měl a má, stejně jako Maja, trochu problém se zdejším jazykem. Jelikož má ale na jazyky talent a češtinu studoval již tři roky před tím, než se s Lucií vzali, dnes mluví dobře, až na jeho švédský přízvuk a sem tam špatné skloňování. Já, protože jsem češtinu slýchávala odmala doma i ve škole, ji zvládám perfektně. A navíc mi také jazyky jdou samy od sebe. Od doby, co jsme se přestěhovali, jsem švédštinu skoro nezaslechla.
,,Tady!“ křičím neochotně. Nechce se mi o takovýhle krásný podvečer jít domů. Niilo za mnou za chvíli přiběhne. ,,Pampeliško, musíme na večeře.“ říká omluvným tónem. Ví, jak miluju přírodu, i jak se mi příčí ji opustit. ,,Vždyť už jdu. A říká se NA VEČEŘI.“ opravím ho. ,,Ty můj geňo.“ prohrábne mi vlasy a se smíchem mě obejme kolem pasu. ,,Kdes to slyšel?“ podivím se nad velikostí jeho teenagerovské slovní zásoby. ,,V televizi.“ odvětí. ,,A víš co to znamená?“ hraju si na chytrou. Upřímně, i já jsem tohle slovo poznala až před dvěma lety. ,,No jasan…že seš prostě nejlepší.“ zazubí se. ,,Poslední dobou mluvíš nějak moderně.“ škádlím ho. ,,Jdu s dobou.“podpoví pohotově. Celou cestu z kopce k domu, kde bydlíme se navzájem pošťuchujeme.
Jen co vejdu dovnitř, do nosu mě praští vůně ryb. Začínají se mi sbíhat sliny. Sundám si svetřík, pověsím ho na věšák a vejdu do kuchyně. Ani mě nepřekvapí, že u stolu sedí čtyřletá holčička a dožaduje se jídla. ,,Zuzano, nekřič!“ okřikne jí drobná žena stojící u sporáku. ,,Ahoj.“ překřičím ten hluk. Lucie se na mě na chvíli otočí. ,,Můžeš se o ně postarat?“ poprosí mě. ,,Jen na chvilku, než to dodělám. Niilo pomáhá Else, takže teď nemůže. A Tonda je někde nahoře. Díky moc.“ říká už jen přes rameno a začíná se zase plně věnovat vaření. ,,Zůzo, máš umytý ruce?“ křiknu na onu uječenou malou holku. Ta zavrtí hlavičkou. ,,Tak mazej!“ nařídím jí a stoupám po točitých schodech nahoru. ,,Tondo!“ křičím znovu. Naproti schodům se nachájí dveře. Do ložnice Niila a Lucie ale zamířeno nemám, a proto zahnu doleva a otevřu dveře do dětského pokoje. Je nejblíže ložnici, protože tady spí ti dva raubíři. Zuzanka a Toník. Jsou dvojčata a proto s nimi má Lucie takové potíže. Zlobí za dva. A tak jí pomáhám. Většinou provádějí nějaké hlouposti, to je ten důvod, proč pospíchám. Rozsvítím světlo a zamžourám dovnitř. K mému velkému údivu Tonda leží na posteli a spokojeně podřimuje. Zakroutím nevěřícně hlavou. ,,Vstávat raubíři. Večeře!“ promluvím hlasitě. Nejdřív s sebou trhne. Pak otevře oči. ,,Večeře?“ ptá se nevěřícně. ,,No jasně, večeře. Víš přece, co to znamená. Šup šup, čeká se jenom na tebe.“ popoháním ho. Rozespale si protírá oči a sestupuje po schodech dolů do kuchyně. Posadíme se ke stolu, kde už sedí Zuzanka. ,,Umyla sis je pořádně? I mejdlem?“ zpovídám ji. ,,Joooo.“ říká jako by to byla samozřejmost. Lucie před nás postaví lahodně vonícího lososa, plněného medem a hořčicí. Možná je to kvůli mému švédskému původu, ale ryby mi neskutečně chutnají. A Lucie to ví. Což mě nejprve zarazí. Většinou nemáme teplé večeře. Proč zrovna dnes, den před prázdninami, máme lososa. Shodou okolností moje nejoblíbenější jídlo. Ale potom se uchlácholím, že je to jen shoda náhod. ,,Jídlo!“ zakřičí Lucie, aby ji slyšeli nahoře. Po schodech za chvíli přijde Niilo s Elsou, jejich nejstarší sedmiletou dcerou. Usadí se ke stolu a začneme jíst. Dvojčata jsou jako vždy už při prvních minutách zamazaná po celé bradě. ,,Jak se těšíte na prázdniny?“ zeptá se Lucie. ,,Já hrozně. Konečně nebude škola.“ chytí se hned Elsa. ,,Ty brepto. Řikala si mi, že tě škola baví.“ ,,Baví. Ale prázdniny sou lepší.“ stojí si za svým. ,,Já se taky těšim. Konečně nebudu muset po obědě chodit spát.“ přidá se Zuzka. ,,Tak to si jen myslíš.“ odvětí Niilo. ,,Já se zase těšim až si budem moct s Kubou hrát.“ zajásá Toník. ,,A co ty, Løvetann?“ otočí se na mě. Co já? Asi budu celé dny venku. Budu tam možná i spát. Třeba v lese. O prázdniny stejně nikdy nic jiného nedělám. Žádné kamarády nemám. Pro všechny ve třídě jsem ,,ta přivandrovalkyně s tim divným jménem“. A moje introvertní povaha tomu nijak nepomáhá. Na prvním stupni jsem sice měla pár kamarádek. Tenkrát mě ještě neodsuzovali. Byla jsem pro ně jako každá jiná. Ale postupem času se ode mě začali odvracet. Nejedna z nich je teď školní barbína. Snad jediná, která mi do konce šesté třídy zůstala, byla Adéla. Jenže ti se po roce odstěhovali. Sabina, vedle které sedím, se se mnou taky trochu baví. Ale to je vše. A o klucích už vůbec nemluvím. Jednou jsem je slyšela, jak si o mně povídají. Že prý jsem vyhublá bledá seveřanka, která se ani neumí bavit a jen se učí. Ten den jsem se doma vyplakala u Niila. Konejšil mě, že to jsou hlupáci a ať si jich nevšímám. Od té doby jsem na stejně starého kluka ani nepromluvila. Takže mé plány na prázdniny nejsou nijak zvláštní. Jako každý rok. Budu doma pomáhat s dětmi a chodit na vycházky. Nic víc, nic míň. A přírodu miluju, takže mi nevadí být celé dny sama tady u nás, na stráni. Jediné, co by se mi možná líbilo, kdybychom jeli někam na dovolenou, jelikož bych poznala nová místa. Ale chápu, že když Niilo musí živit tři děti a mě k tomu, moc peněz na výlety už nezbývá. Spokojím se s tím, co mám. Ale tohle Lucii říct nemůžu. ,,Zase budu chodit na procházky, takže super.“ vymáčknu ze sebe nakonec. ,,Do přírody?“ usmívá se. ,,Hmm.“ odpovídám s plnou pusou. ,,A co švédská příroda?“ ptá se znovu. V tuhle chvíli začínám mít divný pocit. Že to přece jen není náhoda. Nikdy se nechovali jako ti rodiče, kteří musí naprosto přesně vědět, kde je jejich dítě. Já jejich dítě ani nejsem. Nechávali mě volnou, tak proč… ,,Co se děje?“ zeptám se na rovinu. ,,Jde o to, Pampeliško, že Lucii babička z Morava je vážně nemocná“ vysvětluje mi konečně na rovinu Niilo. ,,To je mi líto, opravdu. Ale jak to souvisí se mnou?“ nechápu v čem je zakopaný pes. ,,Ona je těžce nemocná, sama doma. Nikdo se o ní nestará a tak tam musím jet já. A Niilo zejtra odlítá služebně do Švédska.“ vysvětluje mi Lucie, ale já stejně pořád nechápu. ,,Nemůžeme vás tu nechat samotný. Elsa, Zuzka a Tonda budou do konce srpna u mojí sestřenice v Hradci, ale ona bydlí v paneláku a čtyři další lidi by se tam prostě nevešli. Stěží se k ní namačkají děti.“ Pomalu mi dochází, že já jsem zase navíc. Už se nadechuju k odpovědi, že to tady sama vydržím, ale Niilo vidí nesouhlas v mých očích a předběhne mě. ,,Ne, sáma tady rozhodně nebudeš!“ prohlásí rozhodně. Potom pokračuje mírnějším tónem: ,,A tak jsem myslel, že bys mohla letět se mnou do Švédska k tetě Veera. Můj kolega, který měl letět se mně je nemocný, takže letenku máš.“ dopoví celou myšlenku Niilo a já zřetelně vidím jeho rozpaky, protože dělá spoustu chyb v mluvení. Mé reakce na tuto novinu jsou protichůdné. ,,Švédsko, můj pravý domov. Místo odkaď pocházím.“ je první moje myšlenka. ,,Ale nebyla jsem tam tak strašně dlouho. Nepamatuju si skoro nic. Je to daleko. Mluví se tam jiným jazykem. Nebudu lidem rozumět. Cokdyž se mi budou smát, že jsem švédka a neumím švédsky?“ chytí mě hned náhle pochybnosti. ,,A co samotná teta Veera? Asi dvakrát přijela na návštěvu, ale to jsem byla malá. Mluvila s námi česky, to ano, i když ne moc dobře. Jenže třeba už češtinu dočista zapoměla? Byla bych sama, v cizí zemi a nikdo by mi nerozuměl!“ Jsem zmatená. Jedna polovina mého já říká ano, Švédsko je nádherné a ty tam patříš. Druhá polovina má strach. Z neznáma, z úplné samoty. Samým soustředěním úplně přeslechnu Niilův hlas. Starostlivě se podívá na svou ženu. ,,Snad sem jí moc nešokoval.“ říká, jenže já ho stejně nevnímám. ,,Musím si to promyslet.“ prohodím nepřítomně směrem k nim a utíkám do svého pokoje. Chvíli jenom zmateně koukají. Potom se Niilo zvedne od stolu a jde za mnou. Já ležím na posteli svého malého království a hlavu bořím do peřin. Slyším Niilovy kroky i tiché klapnutí kliky. Sedne si na postel vedle mě a začne mě hladit po vlasech. Zvednu k němu svůj utrápený obličej. V jeho tváři je stopa pochopení. Přitulím se k němu. ,,Promiň Pampeliško.“ zašeptá. Sedíme v tichu a on mě nepřestává láskyplně hladit. ,,Vím jaké to je. Vždyť i já jsem musel opustit svoje domov. Všechno, co mi zbylo. Ale ty tam nejedeš na celý život. Jen na dva měsíc. Teta Veera je strašně hodná. Budeš jí mít ráda.“ chlácholí mě. ,,Ve Švédsku je nádherná příroda. A přívětiví lid.“ snaží se. ,,Kterýmu ale nebudu rozumět.“  odpovídám kysele. ,,Umí aspoň teta Veera česky?“ zajímám se snad o nejdůležitější věc. ,,Trochu, jinak bych tě k ní neposílal. Pracovala tady pár let, ale budeš jí muset naučit skloňovat.“ spiklenecky se usmívá. ,,Když já tam budu tak sama.“ úpím. ,,Prosimtebe, jistěže nebudeš. Ve Västeråsu žije spousta milých lidí.“ snaží se mě uklidnit. Nastane ticho. ,,Promiň. Vím, že je to nefér k tobě. A je to tak narychlo, ale Lucie se to dozvěděla dnes teprve…“ omlouvá se znovu. Cítím se divně. Omlouvá se mi, přestože teď potřebuje pomoc on. Za ty roky byl pro mě útěchou, vždy stál pří mně, uklidňoval a rozuměl mi. Postaral se o mě, když já jsem pomoc potřebovala. A teď se mi omlouvá. Díky mému sobeckému chování má výčitky svědomí. Dnes přišel čas, abych mu oplatila roky láskyplné péče, se kterou mě vzal k sobě a vychovával. Snažím se sebrat odvahu. ,,Možná jen dělám z komára velblouda“ říkám sama k sobě. ,,Třeba se mi tam bude opravdu líbit.“ Koneckonců nedaleko tohohle městečka je přece spoustu parků a stezek, slyšela jsem jednou Niila říkat. A poznávat nová místa se mi taky líbí. Konečně se rozhodnu: ,,To ty mi promiň, chovám se jako malý děcko. Lucie mě od první chvíle milovala a skoro brala za svou a já jí teď bránim, když ona potřebuje pomoct…“ omlouvám se já. Zvedá ke mně hlavu. V jeho očích spatřím záblesk naděje. A také pýchy. ,,Doufal jsem, že budeš rozumná. Máš pravda, že Lucie má těžké období. Její babička je na tom špatně a ona se jí musí celý prázdniny věnovat. Já zase musím na jednu obchodní schůzku do Stocholmu. A proto poletíš se mnou a já tebe předám teta Veera. Jen na dva měsíc. A slibuju tobě, že si je užiješ.“ odpovídá nadšeně. ,,A kdy odlítáme? A jaký je tam počasí? Mam si vzít teplý oblečení? A kde přesně teta Veera bydlí?“ zahrnuji bratra otázkami. ,,Pomalu, pomalu. Poletíme zítra letadlem do Stockholm.  Tam jeden den přespíme u kamarád, potom nás Veera odveze do Västeråsu. A počasí je vcelku stejné jako tady, ale vem si i teplý oblečení.“ zodpovídá mi otázky. Něco mi v jeho odpovědi ale nehraje. ,,Jaktože ,nás‘ odveze?“  ,,Pojedu do Västerås na dva dny s tebou a vysvětlím Veera co a jak. Aspoň si při tom pořádně oprášim švédština, před tou schůzkou.“ Je vidět jak se těší. Jednak má plamínky v očích a druhak se mu povedlo ve čtyřech větách nadělat spoustu pravopisných chyb. Ve Švédsku dlouho nebyl a svoji rodnou zem opravdu miluje. A co víc, myslím že podobný zájem chce vzbudit i ve mně. ,,Díky Pampeliška, já věděl, že budeš rozumná.“ usmívá se. I já se usmívám. Jsem ráda za svého úžasného bratra. ,,Tak já jdu vykoupat děti.“ zvedá se z postele. Kráčím za ním. Každý den pomáhám s koupáním. Na dvojčata jsou totiž i dva lidi málo. Jakmile vcházím do koupelny, slyším vískot. ,,To bude zase zážitek.“ pomyslím si.

 Ráno se probouzím napěchovaná emocemi. Strach z vysvědčení, radost ze začátku prázdnin, stres, protože dneska odlétáme a spoustu dalších. Nemůžu dospat. Vstávám téměř deset minut před tím, než bych musela. Obouvám se a kráčím po schodech dolů udělat si čaj. Po čtvrt hodině jsem najezená i hotová v koupelně. Nikdo jiný se zatím neprobudil. ,,Asi zaspali. Půjdu je vzbudit.“ říkám si. Vcházím do ložnice a slyším spokojené chrápání. Jak to Lucie může vydržet, nechápu. ,,Měli byste vstávat!“ pokouším se je vzbudit pouze hlasitými slovy. Nezabírá to. Přistoupím tedy k Niilovi a zatřesu s ním. Pomalu otevírá oči. ,,Dobré ráno, Šípková Růženko. Jak jste se vyspala?“ pravím. Vzápětí se zasměju jeho zmatenému obličeji. ,,Už je skoro třičtrvrtě na sedm.“ oznamuji klidně. Vystřídá se poplašený výraz. ,,Tak pozdě?“ nevěří. ,,Jo.“ Když z pokoje odcházím, Niilo probouzí svou ženu. Usmívám se. Kolikrát se stalo mně, že jsem zaspala a byl to právě Niilo, kdo mě budil se stejnými slovy jako dnes já. Zabočím do pokoje dvojčat. ,,Hola hej, vstáváme lenoši! Dneska je poslední den před prázdninama!“ kříčím teď už velice hlasitě. Povzbuzeni slovy ,poslední den‘ skáčou rychle z postele. Utíkají do kuchyně. Tam stojí jejich matka a připravuje jim snídani. Já se jdu do svého pokoje obléknout. ,,Tak co si vezmu?“ Dnes se přece rozdává vysvědčení, tak musím být oblečená trochu lépe, než o normální školní den. Rozmýšlím se poměrně dlouho. Nakonec si oblékám bílou halenku bez rukávů spolu s květovanou sukní sahající po kolena. Do uší si dávám stříbrné náušnice ve tvaru kytičky. ,,Ještě co z vlasama?…..Rozčešu si je a nechám rozpuštěné.“ Splívají mi až do poloviny zad. Po svém upravování si jdu pro svačinu, jenže ve vedlejším pokoji spatřím Toníka bojujího s kalhotami. ,,Ukaž prosimtě.“ nemohu se na něj dívat. Pomáhám mu s oblékáním a zezhora slyším Lucii: ,,Tondo, seš oblečenej?“ volá. ,,Už sem mu pomohla.“ uklidňuji ji. Je sedm hodin a pět minut. Za deset minut musíme vyrážet. ,,Nevypadají na to.“ ušklíbám se. ,,Tak utikej na snídani.“ pobízím Tondu. Jdu za ním, abych si konečně vzala svačinu. ,,Mám oblíknout i Zuzku?“ prohodím k Lucii. ,,Ne dík, už je oblečená….Řeknu ti, sem ráda, že už je konec školního roku. Mě to vyčerpává víc než děti.“ postežuje si. ,,Já sem taky ráda i když z jinýho důvodu. Dneska jdeš ty nebo Niilo?“ ptám se. Každý den totiž chodím s Toníkem, Zuzankou i Elsou a s námi buďto Lucie nebo Niilo. Podle toho, který z nich to stíhá. V krajních případech je musím všechny odvést sama. To potom moc nestíhám. Já chodím na základní školu, která je asi čtyřicet minut cesty od domu, ale naštěstí po rovině. Převážná část cesty je stejně podél lesíka, takže mi nevadí chodit pěšky. Jenže obvykle s sebou mám i Elsu a ta už tak nadšená není. Jen brblá a brblá. V polovině je odbočka do města, kudy vede cesta do školky. Když tedy musím odvést dvojčata a potom ještě dojít s Elsou k naší škole, první hodinu stíhám jen tak tak. ,,Dneska nemůžu. Půjde Niilo.“ dozvídám se. ,,Výborně, aspoň se ho ještě zeptám na pár věcí ohledně Švédska.“ Začínám se opravdu těšit. Pokud nepočítám svůj předchozí pobyt ve Švédsku, nikdy jsem nebyla dál než pár kilometrů od našeho města. ,,Nakonec svému bratrovi ještě poděkuji.“ Zasním se. Náhle ho vidím. Mírně vlnité, tmavé vlasy (to máme společné) mu padají do čela a obdaří mě zářivým úsměvem. ,,Dobré ráno, líbil se Vám náš pokoj, krásná dámo?“ zašvitoří legračním hláskem. ,,Ale jistě, byl překrásný.“ odpovídám stejně poťouchle. Směju se. Takovéhle bláznoviny čas od času děláme. Vždycky se mi potom zlepší nálada. ,,Vážně ti to moc sluší.“ chválí mě už doopravdy. ,,Dík.“ Chvíli na sebe jen koukáme. Znovu si uvědomuji, kolik pro mě znamená. V návalu lásky k němu přiběhnu a obejmu ho. Trochu jsem ho zaskočila, ale po chvíli mě ochotně obejme. ,,Vypadáš nádherně. Kluci se dneska o tě poperou.“ šeptá mi do ucha. ,,Kdybych byl o trochu mladší, tak tě nespustím z oči.“ lichotí mi. Skrývám úsměv. Koho by nepotěšilo, když o něm někdo takhle hezky mluví. V objetí setráváme ještě chvíli, dokud nás nevyruší hlas: ,,Už byste měli jít! Je čtvrt!“ upozorňuje Lucie, která se mezitím ztratila někam nahoru. ,,Dobře.“ odpovídá jí její manžel. Pustí mě a jde pro dvojčata. Já si beru svačinu, kvůli které jsem přišla a dávám si ji do batohu. Teď jsem, myslím, zcela přichystaná. Ještě musím na záchod. ,,Neměla si pít tolik čaje!“ zlobím se na sebe. Když příbíhám do chodby, všichni už na mě čekají. Rychle si oblékám svetřík a obouvám kožené sandály s páskem. ,,Můžem jít.“ hlásím. ,,No konečně…“ bručí Elsa. ,,No tak, Elso…na tebe čekáme vždycky.“ kárá ji její otec. ,,Jo, na tebe musíme čekat každej den, než si vybereš, který oblečení chceš!“ ušklíbá se Zuzka. Elsa ji za to bouchne. ,,Nechte se. Už sem tady, tak můžem vyrazit.“ zasáhnu ještě rychleji než Niilo. Upřímně, Zuzanka má pravdu, Elsa je opravdu velká parádnice. A každý den se s Lucií dohaduje, co si vezme na sebe. Ale oblečení na dnešek měla připravené již včera večer, proto se čekalo jen na mě. ,,A musíme rychle. Máme zpoždění.“ popohání nás můj bratr. Kráčíme stejnou cestou jako vždy, jen o něco rychleji. ,,A kdy přesně letíme?“ vzpomínám si, že jsem se chtěla na něco zeptat. ,,Odlítáme v sedm. Takže na letišti bysme měli bejt dvě hodiny dřív.“ ,,Aha…dík. Musim hned jak přídu ze školy začít balit.“ poznamenám si víceméně pro sebe. ,,Ale dneska máte školu jenom do jedenácti, ne?“ připomene mi. ,,No jo, já zapomněla. Tak to budu mít spoustu času.“ uklidňuji se. ,,A ty tam budeš jak dlouho?“,,Tři dny. Asi. Ještě nevím přesně. Všechno ti povím v letadle.“ ujišťuje mě, jelikož jsme došli k rozcestí. ,,Ahoj. Užijte si poslední den škola a přineste hezký vysvědčení!“ loučí se. Také mu zamávám, spolu s Elsou. ,,Aaahooj!“ křičí na nás z dálky Zuzanka a její bratr se k ní vesele přidá. Naposledy se otočím a potom už se věnuji cestě. Zrychluji. Dneska jdeme obzvlášť pozdě. ,,Poď Elso, musíme přidat!“ pobízím klusající holčičku vedle mě. ,,A proč? Já už nemůžu…“ začíná naše obvyklá domluva. ,,Už zase! Každej den to samý!“ bublá ve mně vztek. Pokouším se uklidnit. Je poslední den školy, přece si ho nenechám zkazit jednou malou holkou! ,,Protože deme pozdě.“ procedím zkrz zaťaté zuby. ,,A přestaň fňukat, dyť seš přece velká holka. Fňukaj jenom malý děti.“ snažím se o smířlivý tón. To ji naštěstí dost motivuje a celý zbytek cesty je ticho. Když dorážíme ke škole, nikdo už venku není. Zběžně se podívám na hodinky. Je přesně osm! ,,Elso, budeš muset rychle, ale bacha ať nezakopneš. Možná to stihneš ještě než příde učitelka. Když ne, tak se slušně omluv, jo? Řekni, že sme zaspali.“ radím jí jako zkušenější z nás dvou. Přikývne a už letí po schodech nahoru. Já samozřejmě taky pospíchám, ale nijak moc. Pospíchám jen kvůli spolužákům, jelikož by se mi smáli a měli hloupé poznámky, kdybych přišla později než učitelka. Zuřivě přemýšlím, co je dnes za den a v jaké třídě máme být. Neustále se stěhujeme, proto si nemohu vzpomenout. ,,Asi v sedmičce.“ vybavím si. ,,Jenom aby.“ hned si zase nejsem jistá. Nakonec otevírám dveře sedmé Á s vědomím, že za zkoušku nic nedám. K mému velkému štěstí jsem se opravdu trefila správně a ještě ke všemu dřív než třídní učitelka, která jindy chodí na minutu přesně. Radostně si hodím tašku k lavici a sesunu se na židli vedle Sabiny. ,,Ale, ale…někdo zaspal, co?“ prohodí se svou typickou zvědavostí. ,,Hmmm.“ odpovídám. Vzápětí se rozevřou dveře a dovnitř vstoupí stará, vrásčitá žena s kyselým obličejem. ,,Borůvka je dneska obzvlášť naštvaná.“ šeptá Sabina, nicméně nijak zvlášť potichu. ,,Doufám že je pořád stejně hluchá.“  přeju si. Sabina většinou něco podobného dělá každý den. Ale jednou se jí její hlasitý šepot vymstil. Tenkrát pronesla podobně nelichotivou poznámku o učitelce zeměpisu. Bohužel ta má velice dobrý sluch, ne jako naše stará třídní. Schytala jsem to i já. Obě jsme museli po hodině do kabinetu. Naštěstí jsme dostali jen kázání o úctě ke starším a žádnou poznámku. Sabina měla tehdy dost soudnosti, a tak se mi ve třídě omluvila, že mě do toho zatáhla taky. Upřímně jsem ani nečekala, že něco takového udělá. Jenže dnes ještě ke všemu použila její tajnou přezdívku, kterou vymysleli kluci v naší třídě (opravdu často vypadá jako borůvka, pokud je naštvaná). Asi by nebyla stejně schovívavá jako zeměpisářka. Proto se tak bojím. Borůvka ale očividně nic nezaslechla, protože kráčí dál ke katedře. Položí si věci na lavici a dlouze se na nás dívá, dokud si všichni nestoupneme. ,,Dobrý den, posaďte se.“ promluví suše. Chvíli skřípou židle a potom nastane ticho. Ne že bychom byli tak hodná třída, to ne, ale nikdo nechce být poslední den zkoušený. Nebo dokonce po škole, čehož je ta fúrie schopná. ,,Tenhle školní rok jste byli ještě horší než minulý. A to jak v chování, tak i v prospěchu…“ začíná sáhodlouhý proslov, každý rok stejný. Jakmile začne, většina třídy vypíná. Včetně mě. Mám daleko zábavnější věci na přemýšlení. Například dnešní cestu do Švédska. ,,Jestliže odlítáme v sedm, tak to tam asi budem pozdě…To je škoda, z letadla nic neuvidim. No jo, ale co když se budu bát? V letadle jsem nikdy nebyla, nemůžu vědět co to se mnou udělá! Doufejme, že mi nebude špatně.“ můj mozek se plně věnuje prázdninám.,,Budu tam dva měsíce, tak to si musim vzít hodně věcí. Dva měsíce….co budu celou dobu dělat? Jistěže chodit po okolí, ale celý dva měsíce? Sama? Niilo sice říkal, že tam jsou přívětivý lidi, jenže já se neumim bavit s cizíma lidma! A i kdybych uměla, nebudu jim rozumět ani slovo! Jen tetě Veeře. S tou snad zvládnu mluvit alespoň trochu. Ale ona přece nebude celé prázdniny doma. Taky chodí do práce. Je doktorka, to znamená i noční směny!“ být přes noc sama v domě, v cizí zemi jsem si nedokázala představit. Popadly mě ty samé pochybnosti jako včera večer. ,,Možná to není zas tak dobrý nápad.“ Nesnáším takovéhle pocity. Vždy si připadám jako malé, vystrašené dítě. ,,Vzpamatuj se! Je ti skoro patnáct, přece nebudeš řvát kvůli dvoum měsícům mimo domov!“ okřiknu se a přinutím svou hlavu vnímat učitelku před sebou. Právě dokončuje proslov: ,,….a proto doufám, že se příští rok budete víc snažit. Za chvíli se budete muset rozhodnout, na jakou školu půjdete a stanou se z vás středoškoláci. Tak se podle toho začněte chovat!“ odmlčí se. ,,A teď to více bolestné. Budu číst od začátku abecedy. Takže jako první přijde Michal Bořek.“ zakřičí a svalnatý kluk z poslední lavice se zvedne. Postupně odříkává jména. Většina lidí jde s útrpným pohledem. Jsme opravdu nejhorší třída na druhém stupni, podle toho vypadají naše vysvědčení. Myšlenky mi pomalu zabíhají zpátky ke Švédsku. Náhle mě probudí strohý výkřik. Polekaně s sebou trhnu. ,,Løvetann Skarsgårdová.“ Vstanu z lavice a procházím ,uličkou smrti‘ jak to nazval Filip. Zastavím se před učitelkou. Ona mi podává ruku. ,,Na to, že jsi přistěhovalkyně, to jde.“ S těmito slovy mi podává papír. Obracím se zpátky. Něco podobného jsem čekala. Můj švédský původ nevadí jenom spolužákům, i pár učitelů si na mě kvůli tomu zasedlo. Borůvka patří mezi ně. Dojdu zpět k lavici. ,,Tak co?“ je zvědavá Sabina. Obě upíráme pohledy na mé vysvědčení. ,,Dobrý!“ chválí mě. Já už tak nadšená nejsem. ,,Nooo…“ nesouhlasím. ,,Víš co já bych dala za to, abych měla čtyři dvojky?“ ,,Borůvka mi tu dvojku z matiky dala…a z fyziky taky!“ úpím. ,,Se na ní vyprdni. Příští rok dostanem někoho jinýho.“ mávne nad tím rukou. Její přístup mě už nepřekvapuje. Ona sama má dvě trojky, tři dvojky a zbytek jedničky, což jí nevadí. Já vím, a ví to i ona, že kdyby se trochu víc snažila, může mít stejné známky jako já. Jenže mně, narozdíl od ní, přírodní vědy vážně nejdou. Nemám na ně mozek. A přesto jsem se na matiku i fyziku učila vzorně celý rok a známka mi vycházela mezi. Jenže Borůvka mi jedničku  nedá! ,,Přestaň už s tím fňukáním!“ okřiknu se. ,,Mohla si dopadnout i hůř!“ Zatímco já lituju sama sebe Borůvka dorozdá zbývající vysvědčení. ,,Jak jsem říkala, není to nic úžasného. Kdybyste se trochu snažili, nemuseli ste dnes mít útrpné výrazy. Tak se poučte na příští rok! To je vše, můžete jít.“ říká konečně onu oblíbenou větu. Jakmile zazněl povel můžete jít všichni se zvedají. Borůvka se na nás naposledy podívá a odchází se stejně upjatým výrazem, s jakým přišla. Třídou se rozléhají šťastné hlasy, jak se každý chlubí kam pojede na prázdniny. Já si uklízím věci do batohu. ,,A co budeš o prázky podnikat ty?“ nakloní se ke mně Sabina. Ptá se spíš aby prolomila ticho, jelikož předpokládá, že mou odpověď už zná. Jako každý rok nic zajímavého. Ale dnes ji překvapím: ,,Jenom pojedu do Švédska…“ prohodím skromně. ,,Do Švédska?!“ vykulí své velké kaštanově hnědé oči, takže připomíná překvapenou srnu. ,,Jako zpátky do Švédska? Wow! Hustý!“ Očividně je více nadšená než já. ,,To bude jako v těch americkejch filmech: po spoustě letech opět doma.“ rozplývá se. ,,Ale já jsem doma tady.“ namítám. ,, To máš fuk. Těšíš se? To bude super, ne? A nebojíš se trochu? Třeba to v tobě vzbudí špatný vzpomínky nebo tak něco.“ jede jako mlýnek, který nelze zastavit. A moc mi tím nepomáhá. Možná jsem jí o tom ani neměla říkat. Mám svých nesmyslných úvah až až. Úplně mi stačí ty moje. ,,No…vlastně se trochu bojim.“ přiznávám. Doufám, že teď bude poněkud ohleduplnější. Naštěstí význam mé věty pochopila: ,,To je blbost…jenom sem něco plácla. Neposlouchej mě!“ Jenže to už bohužel nedokážu. Musím přemýšlet o jejích slovech – špatný vzpomínky. Přemítala jsem o spoustě mnohdy nesmyslných věcí, ale tahle, možná nejdůležitější, mě nenapadla. Dosud jsem se zabývala jen strachem z neznáma. Nedošlo mi, že Švédsko je symbol mého předchozího života. Šťastného života s celou rodinou. S rodiči… Moc si z něj nepamatuji, přesto občasné střípky déja vu doprovází bolestivé bodnutí u srdce. Když si pak někdy připadám sama, potmě ve svém pokoji šeptám maminčino a tatínkovo jméno. Často mě takhle najde Niilo. V ty vzácné chvíle, kdy jsme sami, se mu schoulím do klína. Ani jeden z nás nic neříká, rozumíme si i bez slov. Možná proto, že sdílíme stejný smutek. Jistě, je to trochu jiná situace. On byl tehdy dospělý a musel se postarat o dvě mladší sestry. Já jsem byla mrně, které moc nechápalo, co se děje. Moc si vážím toho, že nás s Majou vzal k sobě. Kdoví, kde bychom jinak skončily. Pamatuji si, jak ještě pár měsíců po smrti rodičů za mnou po nocích Maja chodívala a šeptala do ucha, tenkrát prapodivnou směsicí češtiny a švédštiny, že se jí stýská a že se chce vrátit. Už několikrát jsem přemýšlela, jaké by to bylo ve třinácti letech ztratit oba rodiče a ocitnout se v cizí zemi, kde nerozumíš ani slovo. Nakonec vždy dojdu k závěru, že jsem mohla dopadnout i hůře.

To ale nic nemění na tom, že za pár dnů budu sama obklopená tolika věcmi, které mi budou připomínat šťastnou minulost. Minulost, kterou nelze vrátit zpět. A co je horší, nebude tam se mnou Niilo a jeho konejšivá náruč. Maximálně mně skoro neznámá teta, kterou jsem naposledy viděla před více než sedmi lety. A samozřejmě je tu otázka, jestli mi bude vůbec rozumět. Niilo řekl, že umí trochu česky. Což znamená znalost potřebnou k nejnutnějšímu dorozumění. Je tu určitě ještě jiný jazyk -angličtina- ale v té si moc nevěřím. To mě přivádí zpátky do reality, protože Sabina právě žvaní o svojí tetě z Anglie, ke které pojede. ,,Se máš. Anglie je hezká.“ hraju zaujatou jejím povídáním. Vlastně jsem opravdu zaujatá, ale skutečností, že mi takovou novinu říká tak pozdě. Kvůli její upovídané povaze se většinou dozvím věci, které vědět ani nechci. O to více bych předpokládala, že to bude vykládat všem na potkání dva měsíce předem. ,,Jaktože mi to řikáš tak pozdě?“ ,,Vim to taky až od včerejška jako ty. Velká náhoda, co? Teta sem včera přijela, a tak mi nabýdla, že můžu jet s ní zpátky. Řeknu ti, já se tak těšim!“ zubí se od ucha k uchu. Ráda bych sdílela nadšení s ní. Bohužel moje vlastní prázdninové dobrodružství mě zaměstnává spíše strachem. ,,Nechceš jít na zmrzku? Tam to můžem ještě probrat.“ navrhuje. Nee, díky. Vážně nepotřebuju další hodinu slyšet nadšené povídání o prázdninách, když mě ty moje děsí. A samotářská část ve mně chce být radši doma a v klidu přemýšlet co si vezme s sebou. Naštěstí mám po ruce vhodnou výmluvu: ,,Promiň, nemůžu. Musim jít s Elsou. A s tou nehodlám sedět v cukrárně, víš jak dokáže bejt nepříjemná.“ hraju mírně smutnou. Sabina pokrčí rameny, stejně asi nečekala, že kývnu. ,,Neva, tak já pudu s Betty.“ pohodí hlavou směrem k tmavovlasé dívce v bílých splívavých šatech. ,,Tak jdi.“ pomyslím si. ,,S Betty se stejně líp povídá o hezkých anglických klucích.“ Zamávám jí na rozloučenou a popřeju, ať si užije prázdniny. Potom se otočím a kráčím k Elsiině třídě. Najdu ji v hloučku spokojeně štěbetajících druhaček. Ona, narozdíl ode mě, nemá o kamarádky nouzi. Není prapodivná, do sebe uzavřená švédka. Zato já jsem přistěhovalkyně, která ani pořádnou švédkou není, jelikož neumí švédsky, jako seveřanka díky tmavým vlasům ani nevypadá, na Švédsko si nepamatuje… Potlačuji závistivé bodnutí u srdce a obracím se k Else. ,,Elso poď, musíme jít.“ Pět párů očí se na mě upřeně zadívá. V jednom z nich bleskne vzdor. Je nad slunce jasné, že cesta domů nebude nic příjemného. ,,No tak, určitě ste si už popovídali. Teď musíme jít domu a zabalit si.“ nasazuji smířlivý tón. ,,Ale Anetka nám zrovna vyprávěla kam pojedou k moři.“ protestuje přesně jak jsem předpovídala. ,,To přece může říct po prázdninách, i jak to tam vypadalo. A teta Laura už na vás čeká určitě zase s nějakým dortíkem a pokud si nepospíšíte, tak vám ho strejda všechen sní!“ Sem na sebe pyšná za tuhle chytrou větu. Elsa je nenapravitelně mlsná, takže vyhlídka na snězený dort ji popožene. Obrací se ke kamarádkám. ,,Tak já musim. Ahoj po prázdninách!“ Naposledy jim zamává a potom konečně vyráží. Já, šťastná dnešním rychlým vývojem událostí, jdu spokojeně za ní. Cestu ani nevnímám. Jsem myšlenkami hodně daleko. Jakmile strčíme hlavu do dveří od domu vykoukne na nás jasně patrný zmatek. Lucie pobíhá sem a tam, každou chvíli někde něco vezme a položí zase někam jinam. Trvá hodnou chvíli, než si nás všimne. Když už k nám otočí svůj utrápený výraz, hlesne jen: ,,Ahoj holky.“ a běhá dál. Po chvíli mlčení to Elsa nevydrží a vykřikne na Lucii, že má samé jedničky. ,,To je báječný! A ty Løvetann?“ ,,Nic moc…čtyři dvojky.“ odvětím ne zrovna nadšeně. ,,Čtyři? To nic neni. Ste šikovný, holky.“ pochválí nás. ,,A co kdybyste si, když ste tak chytrý, šli zabalit? Elso k tobě za chvilku přijdu, tak si připrav aspoň nějaký hry co budete chtít s sebou.“ Horlivě přikyvuje a v tu ránu je pryč. ,,Løvetann, ty si připrav věci do Švédska a já ti přijdu potom pomoct, jo?“ Taky přikyvuju a mizím ve svém pokoji. Snažím se zapojit poslední zbytky mozkových buněk, které mi zbyly po školním roce a přemýšlím co si vzít s sebou. Po velkém rozmýšlení nakonec vytahuju pár triček, jedno tílko, jednu sukni a šortky. Taky hygienu, spodní prádlo. A potom spoustu hloupostí jako třeba knížku, deštník, zápisník, tužku a tak dále. Po pár minutách unavená klesnu na postel. Chvíli se dívám do stropu a potom mi pohled náhodou padne na stůl. Uvidím na něm knížku s modrým přebalem. Probuzena zvědavostí se zvednu a kráčím se podívat blíž. Z knihy velkými písmeny září červeně nápis: Velký průvodce Švédskem. Ihned vím, jak se ke mně dostala. Niilo. Obracím první stránku. Upoutá mě hned první obrázek. Cyklostezka v lese. Ta fotka je úžasná. Sytá zeleň lesů za cyklistou mi úplně bere dech. Rázem si kniha získá můj obdiv. Běžím po schodech dolů. ,,Je tu Niilo?“ ,,Přijde až za půl hodiny.“ odpoví Lucie. Postesknu si. Teď je ta pravá chvíle mu poděkovat za všechno a omluvit se, ale on není doma. Trochu sklesle odcházím zpět do pokoje. Pár minut jen tak sedím a potom přichází Lucie, jak slíbila. ,,Tak ukaž, co sis připravila…“ Další hodinu strávíme tím, že vyndaváme a zandaváme věci, abych se vešla do příslušných kil. Když už v to ani nedoufám, Lucie konečně usoudí, že mám všechno. ,,Tak snad sme nic nezapoměly.“zamyslí se. ,,Určitě ne, vždyť si všechno kontrolovala třikrát.“ ,,Hmmm.“ Lucie se znovu ponoři do myšlenek o mých zavazadlech a já se otočím ke dveřím, protože slyším hluk. Do mého pokoje vchází Niilo. ,,Tak kde je moje ztracený švédka?“ prohodí s úsměvem a poté mě obejme. ,,Právě se zbavila utrpení v podobě balení.“ odpovím. ,,Snad moje úžasná žena nebyla moc puntíčkářský?“ Druhé obejmutí s úsměvem patří Lucii. ,,Vůbec ne…“ odvětím pobaveně. Lucie je vždycky puntíčkářská, když se jedná o zavazadla. ,,Tak, teď deme o pokoj dál.“ vzdychne. ,,Pomůžeš Else, prosím?“ obrátí se na mě. Přikývnu. ,,Někdy“ pomyslím si ,,není tak špatný zmizet z domova…“

2 komentáře u „Původem švédka, duší češka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>