Ahooooj, ještě jednou všechno nejlepší Bett 
Rozhodla jsem se napsat povídku, jenom pro tebe…jenom, omlouvám se, že to není nic moc veselýho, ale přišlo mi, že je to hezký a no, uvidíš…Takže ještě jednou všechno nejlepší a tady je jen a jen tvoje povídka ♥ (Jo abys věděla, to co je psaný takhle je flashback = pohled do minulosti, ale teď to píšu jako, že se jí to vybavuje v tu chvíli, ale abych to odlišila od okolního textu tak jsem to psala kurzívou ;)…ehm…doufám, že to chápeš.)
„Věříš mi?“ zeptal se mě.
„Ne.“
„Chytré rozhodnutí.“ zazubil se tím svým úsměvem šílence.
„Nevím jestli chytré, ale vím, že můj plán je lepší.“ řekla jsem rozhodně.
„Dobře, takže, utýct?“ zeptal se a pohodil svými blond vlasy. Zhluboka jsem se nadechla.
„Jo.“ přikývla jsem a oba jsme se rozeběhli, pryč, pryč od všech, od všeho.
A pak ta bomba vybuchla. Max mě chytil do náruče a strhnul na zem. Zakrýval mě jako lidský štít, zatímco nad námi projela horká vlna a úlomky skla.
Vzpomínala jsem na to, jak tahle šílenost celá začala. Byl to normální den, já, rodiče a má sestra jsme se vraceli z výletu. Venku byla už tma, ale najednou se objevilo ostré světlo a pak…pak černota. Nic jsem neviděla. Zamlženě jsem slyšela nějaké hlasy, ale nedokázala jsem přijít na to, odkud přicházejí. A když jsem se konečně rozhlédla kolem, uviděla jsem les. Krásný hluboký, tajemný les. Kráčela jsem v něm, beze strachu, udivená jeho nádherou. Jak jsem tak šla a nevnímala cestu kolem sebe, vrazila jsem do… něčeho. Kluka. Byl blonďatý se zelenýma očima a ostře řezanými rysy. Chvíli jsem si myslela, že je elf, ale jak vyšlo najevo, to samé si myslel i on o mně. Oba jsme se začali smát svým vykuleným výrazům. Představili jsme se navzájem a já zjistila, že se jmenuje Max. Oba jsme nevěděli, jak jsme se tam dostali, proč tam jsme. Rozhodli jsme se tedy, že půjdeme spolu.
Konečně výbuch ustal. Max mě rychle zvedl na nohy.
„Pojď, musíme rychle jít, už jsme jen kousek od brány.“ pobízel mě. Zmohla jsem se na přikývnutí a chytla jsem se ho za ruku. Max se usmál a pevně ji stiskl. Oba jsme se znovu rozeběhli, pobízeni zvuky za námi. Byly to hladové duše, které se chtěli napást na našich čerstvých vzpomínkách. Udělat z nás nehmotné duchy.
Došli jsme k vesnici.
„Půjdeme tam?“ zeptal se Max.
„Jo, musíme zjistit, co tady děláme.“ souhlasila jsem. Vyrazili jsme, ostražití. Byly jsme už blízko, když se před námi objevil nějaký chlapec, asi desetiletý.
„Dál nechoďte. Nepatříte tam..“ pronesl vážným hlasem dospělého. Zachvěla jsem se strachy. Max byl na tom stejně.
„Co?“ pronesli jsme ve stejnou chvíli.
„To je vesnice mrtvých. Vy smíte jen projít okolo a pokud přežijete, aniž by vás chytili, dojdete k bráně.“
„Mrtvých?“ zeptala jsem se vyděšeně.
„Bráně?“ nechápal Max.
„Ve vesnici mrtvých pobývají duše, které neudělali ve svém životě nic dobrého ani špatného, neutrální duše. Nemají vzpomínky, všechny jim už vybledli. Když budete kolem jejich vesnice procházet, což musíte, vaše vzpomínky je přilákají, musíte je odehnat, přelstít, jakkoliv, pokud se nechcete stát tím, co jsou oni. Vaši záchranou je zlatá brána. Zavede vás k ní tato pěšina.“ S tím ten chlapec zmizel. Vyděšeně jsme se na sebe s Maxem podívali.
„A…asi budeme muset jít.“ řekla jsem.
„Asi jo.“ přikývl Max. S hlubokým nádechem jsme oba vyrazili po pěšině vedoucí okolo vesnice.
Běželi jsme šíleně dlouho.
„Maxi?“ zeptala jsem se ho bez dechu.
„Ano, Katrin?“ odpověděl mi.
„Věřím ti.“ řekla jsem vážně.
„Já tobě taky.“ našel si čas usmát se na mě v tom shonu. Hluk křičících duší se ozval blíže.
„Poběž, dáme to.“ pobídl mě Max a sevřel moji ruku pevněji. Oplatila jsem mu stisk a rozeběhla jsem se ještě rychleji.
Chvíli se nic nedělo, ale pak jsme uslyšeli zvuky nářeku. Vyměnili jsme si s Maxem vyplašené pohledy.
„To…budou ti, mrtvý.“ vykoktala jsem.
„Hladové duše.“ přikývnul Max. Ozvalo se hlasité naříkání. Otočila jsem se tím směrem a uviděla jednu duši. Byla to žena, musela být kdysi krásná, ale teď měla strhaný obličej a v něm naprosto šílený výraz. Velké hladové oči upírala na nás dva.
„Utíkej!“ zařvala jsem a rozeběhla jsem po pěšině, jak nejrychleji jsem mohla. Max mě rychle následoval. Bezhlavě jsme utíkali, ale duše nás začali pronásledovat a dohánět.
„Poběž.“ vybídl mě potichu Max. Najednou se před námi vynořila betonová, šedá budova. Měla skleněná, nádherná okna a obrovské dveře. A co bylo nejdůležitější, pěšina vedla přímo tam. Rychle jsme vběhli dovnitř.
„Zavřeme ty dveře.“ navrhl Max, udělali jsme to. Opatrně jsme vyhlédli z oken, zatímco jsme se snažili vydýchat.
„Oni…oni sem nejdou.“ zamumlala jsem.
„Máš pravdu.“ souhlasil Max. Oba nás zachvátila naděje, ale pak jsme uviděli, že se mezi dušemi něco děje. Najednou se ten dav rozdělil v půlce a mezerou prošla duše s něčím v ruce.
Doběhli jsme k úpatí kopce, na jehož vrcholku svítila zlatavým světlem brána.
„To je ono!“ zvolal Max vítězoslavně.
„Brána.“ usmála jsem se. Max se zazubil a stiskl moji ruku.
„Pojď, teď už se nevzdáme.“ vybídl mě. Nevím jak, ale povedlo se mi najít v sobě ještě špetku síly. Oba jsme začali sprintovat do kopce.
„Bomba.“ vydechl Max.
„Kurva.“ zaklela jsem.
„Mám nápad.“ řekl Max. Otočila jsem se na něj, oči plné naděje.
„Můžeme se snažit udržet ty dveře, co nejdéle. Vypadají, že by ten výbuch mohli vydržet.“ navrhnul Max.
„To je pěkně pitomej nápad, spoléháš se na jednu velkou blbost.“ odporovala jsem mu.
„Tak co chceš udělat ty?“ zeptal se trochu nakvašeně.
„Utýct, využít toho, že sem nechtěj vkročit.“ řekla jsem. Max si mě přeměřil od hlavy k patě.
„Věříš mi?“zeptal se mě.
„Ne.“
„Chytré rozhodnutí.“ zazubil se tím svým úsměvem šílence.
„Nevím jestli chytré, ale vím, že můj plán je lepší.“ řekla jsem rozhodně.
„Dobře, takže, utýct?“ zeptal se a pohodil svými blond vlasy. Zhluboka jsem se nadechla.
„Jo.“ přikývla jsem a oba jsme se rozeběhli, pryč, pryč od všech, od všeho.
Duše nás doháněli tím víc, čím blíž jsme byly bráně. Nepřemýšlela jsem nad ničím jiným, než že nesmím pustit Maxovu ruku a že mám běžet. Nic jsem nedokázala vnímat, kromě jeho doteku. Necítila jsem, že mé nohy jsou v jednom ohni a plíce jakbysmet. Nevnímala jsem začínající déšť a chlad vinoucí se z duší, které byly těsně za námi. Jen tlukot mého srdce a Maxova ruka. A zářící zlatá brána.
Každým krokem byla blíž a blíž a pořád se zvětšovala. Doběhli jsme až k ní. K desetimetrové bráně zářící zlatem.
„Maxi.“
„Katrin.“ Zadívali jsme si hluboko do očí, a pak jsme bezeslova přikývli. Zhluboka jsem se nadechla a…
Proskočili jsme bránou.
„Maxi.“ zachraptěla jsem dřív, než jsem otevřela oči. Překvapilo mě, jak můj hlas zněl. Jako bych ho už velmi dlouho nepoužívala.
„Katrin?“ ozvalo se. Ale nebyl to Max. Rozlepila jsem oči a uviděla mámu. Skláněla se nade mnou, ve tváři ustaraný výraz a zarudlé oči.
„Mami, co se stalo?“ zachraptěla jsem znova. Máma se nadechla, aby mi něco řekla, ale přerušila ji paní v bílém. Sestřička.
„Katrin, co si pamatuješ?“ zeptala se mě naléhavě.
„Bránu, zlatou, bránu. A…chlad a řev. A…a…Maxe.“ řekla jsem, ale měla jsem pocit, že jsem něco zapomněla.
„Jak vypadal ten Max?“
„Měl…měl blonďaté vlasy a zelené oči.“ odpověděla jsem sestřičce.
„To je všechno, co si pamatuješ?“ vyzvídala sestřička dál.
„Ne, pamatuji si, že jsme oba byli zadýchaní a špinavý od prachu. A…Max měl oči plné naděje a radosti. A pak…pak jsme proskočili tou bránou.“ nevěděla jsem co přesně po mně chce.
„Děkuji moc. Jak se cítíš?“ usmála se na mě sestřička.
„Trochu mě bolí hlava.“ řekla jsem a před očima mi proběhl výjev vybuchující bomby a blízký pohled na betonovou zem. A Max znovu, tentokrát mě bránil před bombou. Byla jsem v pokušení to té sestřičce říct, ale rozhodla jsem se nechat si to pro sebe.
„Dobře, já to jdu teď říct doktorovi.“ rozloučila se sestřička a zmizela.
„Katrin.“ zašeptala mamka, jakoby nevěřila, že mě vidí.
„Mami.“ usmála jsem se. Mamka mě prudce objala
„Katrin, jsem tak ráda, že ses probrala.“ šeptala se slzami v očích.
„Mami, co se stalo? Pamatuju si jen to, že jsme jeli v autě a pak prudké světlo.“ zachraptěla jsem.
„Katrin, měli jsme bouračku.“ řekla mamka.
„Jsou všichni v pořádku?“ vyděsila jsem se.
„Šššš…jsou, neboj, jenom ty jsi byla v bezvědomí.“
„Jak…jak dlouho?“
„Dva týdny.“ řekla mamka, „Doktoři už ti nedávali moc nadějí. Stejně jako tomu chlapci z druhého auta.“
„Chlapci?“
„Ehm…ano.“ Z toho jak se mamka zasekla jsem začala něco tušit.
„Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se mamky.
„To není důležité.“ snažila se mě odbít.
„Mami, jak se jmenuje?“ naléhala jsem dál. Mamka si zhluboka povzdechla.
„Max.“ řekla.
„Probral se?“
„Začal se probírat ve stejnou chvíli jako ty.“ odpověděla mamka.
Nedokázala jsem tomu uvěřit. Max byl skutečný, žádný výplod mé fantazie. A žil! Byl určitě jen pár pokojů ode mě.
„Jdu za ním.“ řekla jsem mamce a začala se zvedat.
„Ani náhodou Katrin! Dva týdny jsi ležela v kómatu, akorát by sis ublížila. A navíc jsi napojená na všechny ty přístroje.“ zavrhla to mamka a pohledem zavolala na pomoc jinou sestru.
„Tvá maminka má pravdu, Katrin. Zůstaň ležet.“ zastala se sestřička mamky. Z přístroje za sebou jsem slyšela zrychlující se pípání mého srdce.
„Já ho musím vidět.“ řekla jsem naléhavě.
„Nejde to.“ odporovali mi obě. Chvíli jsem se na ně rozlíceně dívala, ale pak mi došla energie.
„Dobře.“ souhlasila jsem.
Na chodbě se ozvali rozrušené kroky a do dveří vtrhla ta sestřička, která mě předtím vyzpovídala.
„Elin, to je neuvěřitelné.“ promluvila na tu druhou sestřičku.
„Co se stalo, Jane?“ otočila se Elin na Jane.
„On si ji taky pamatuje!“ řekla Jane s vytřeštěnýma očima. Mému mozku chvíli trvalo než mu došlo, co Jane řekla. Max. Pamatoval si mě taky!
„Vážně?“ vykulila Elin oči. Jane prudce přikývla.
„Když se dozvěděl, že je tady, chtěl ji okamžitě vidět.“
„Tady to samé.“
„Ale oba jsou ještě moc slabí na to, aby se potkali.“
„Ano, jsou, ale možná za dva dny.“
„Ano, za dva dny by to mohlo jít.“
Sledovala jsem jejich konverzaci. Dva dny! To nevydržím! Potřebuji ho vidět!
Nějak jsem ty dva dny přežila, myslela jsem, že to nevydržím. Ale konečně to bylo tady. Uvidím Maxe. Jen jsem doufala, že mě pozná. Měla jsem oholenou hlavu a byla jsem neuvěřitelně pohublá a bledá. Mé nohy mě ještě neudrželi, musela jsem tedy jet na vozíčku, který tlačila moje mamka.
V půlce chodby jsem ho potkala. Byl také na vozíčku a za ním stála žena s dlouhými blond vlasy. Max měl oholenou hlavu, byl stejně vyhublý a bledý jako já. Možná bych ho ani nepoznala, nebýt jeho očí. Dvě krásné, obrovské, zelené studny. Teď byly plné radosti a nadšení. Ve chvíli, kdy jsem je zahlédla, vzpomněla jsem si na všechno, co jsme zažili v krajině mrtvých. Nemohla jsem tomu uvěřit, ono to bylo skutečné. Mámy nás dotlačili až k sobě. Beze slov jsme se oba najednou naklonili dopředu a natáhli se po rukou toho druhého. Pevně jsem je svírala a on mi stisk oplácel.
„Katrin.“ usmál se na mě se slzami.
„Maxi.“ také jsem se usmála. Dívali jsme se navzájem do očí.
„Dali jsme to.“ řekl nevěřícně.
„Ano.“ přikývla jsem s radostným úsměvem. Další ticho. Celou tu dobu jsme si navzájem drtili ruce, nechtěli jsme se pustit.
„Katrin?“ tentokrát mé jméno použil jako otázku.
„Maxi?“ oplatila jsem mu. Max se zazubil tím svým úsměvem, který jsem znala.
„Věříš mi?“ zeptal se mě. Široce jsem se na něj usmála a stiskla jeho ruce.
„Věřím.“ přikývla jsem. Nic víc jsme si říct nepotřebovali. Stačilo držet se za ruce, být spolu. Chvíli se nic nedělo, a pak mě Max políbil. Opětovala jsem mu polibek a měla jsem pocit, že se rozpustím štěstím. Po chvíli se Max vzdálil od mých rtů, jen tak daleko, aby mi viděl do očí.
„Já tobě taky.“ zašeptal.
Takže jéééééj, hrajte fanfáry! Napsala jsem nějakou romantiku a myslím (čti: doufám), že není ani tak moc špatná Jinak doufám, že je to aspoň trochu reálné a že ten konec to celé nezkazil (jako ta část kdy se probere). Ale hlavně, doufám, že se ti ten příběh líbí! :D. A ještě jednou všechno nejlepší k 15. narozeninám Bee