Kolem mě se prohání vítr a cuchá mi vlasy. Stojím na malém ostrově na jezeře. Na dnešek jsem se těšila hodně dlouho. Každá buňka mého těla se třese vzrušením. Nikdo a nic teď nezkazí mojí výbornou náladu. Dokázala bych hodiny jenom sedět a naslouchat hlasům přírody. Niilo odjel včera, teta ze strejdou jsou v práci a Leo je někde s kamarády. Nabízel mi, že můžu jet s nima. Ale samozřejmě jsem odmítla, už vidím nadšení jeho kamarádů, jak s sebou tahá malou sestřenku. Takže dnes jsem sama. Nestěžuju si. Nikdo mi nepřikazuje kam mám jít a nevypráví mi historii každého stromu. (Přece jenom tři dny v kuse poslouchat výklady o skanzenu, hradu, radnici, přístavu a jiných památkách jednoho časem trochu unaví) Hlavně mi nikdo neříká, že už je čas jít.
Bohužel věci, které mně připadaly zajímavé, kluky zrovna moc nebraly. A naopak. V důsledku toho jsem strávila dlouhou dobu v technickém muzeu, přestože jsem mnohem více toužila podívat se do lesa kousek za domem. Ale oba se snažili přizpůsobit se, a tak jsme všichni byli spokojení.
Navíc nejsem zvyklá na společnost. Tři dny neustálého povyku byly vyčerpávající. Nerušené ticho je teď přesně to, co potřebuju. Užívám si ho. Bohužel mi není dopřáno užívat si klidu moc dlouho. Z hlubin lesa se ozývá dětský křik. Schválně jsem šla sem, na druhou stranu ostrova, abych nebyla blízko písečné pláže. Přestože je voda jako led, děti se u břehu cachtaly jako v bazéně. A dospělí kousek dál, kde je jezero hlubší. Je mi záhadou, jaktože ve vodě vydrží tak dlouho. Slunce sice svítí a je přes dvacet stupňů, ale voda je stále ledová. Zřejmě v tomto období dosahuje nejvyšší teploty a více se již neoteplí. Naštěstí nejsem typ člověka, který se o prázdninách pořád koupe v bazéně. Protože jsem do jezera zkoušela strčit jenom nohy a málem mi umrzly.
Při pohledu na malou holčičku, probíhající kolem mě jen v kalhotkách mi skoro začne být zima místo ní. Chvíli se zastaví, rozhlédne se a pak běží s povykem dál. Za ní se z lesa  znovu vynoří postava. Tentokrát starší, ale ne o moc. Světlovlasou dívku odhaduju tak na patnáct. Podle toho jak se rozhlíží, očividně hledá onu křičící holčičku. Když si mě všimne, usměje se a něco mi říká. Každý jiný na mém místě by se zeptal anglicky, co potřebuje. Ne však já. Většinou docela jasně dokážu určit, co jiní říkají, jako například s Veerou. Takže i dnes to nechám náhodě. Předpokládajíc, že se mě opravdu ptala, kam nahaté děvčátko běželo, jí rukou ukážu na cestu vedoucí zpět do lesa. Zase se usměje, pobavená mojí reakcí. Najednou ani moc nepospíchá. ,,Hlavně ať se se mnou nezačne bavit!“ prosím v duchu. Jenže Murpyho zákony nezklamou. Být moje sestra (nebo kdokoliv jiný z rodiny), s radostí se seznamuju. Jenže já nejsem Maja, Niilo, Veera nebo Leo, a navíc neumím švédsky. Ráda bych si blondýnky nevšímala. Ale nemůžu být tak nezdvořilá. A navíc bych si neměla znepřátelit obyvatele Västeråsu, přece tu ještě dva měsíce budu bydlet. Nakonec neochotně odpovím: ,,Sorry, I didn’t understand you.“ Světlovlásce zasvítí modré oči. Během zlomku vteřiny přepne na angličtinu a vesele mluví dál. Vůbec nemá potíže se změnou jazyka. Jako by to snad ani nevnímala. Ani ji neodrazují moje strohé odpovědi. Asi po pěti minutách už vím, že se jmenuje Ann, bydlí ve Västeråsu ve čtvrti kousek od nás, je jí čtrnáct… Teď zrovna mluví o své sestře. Najednou se zarazí. No jasně, její sestra před pěti minutami zmizela v lese! Kvapně se se mnou loučí a utíká ji hledat. Nedokážu pochopit, jak na ni mohla zapomenout. Inu, když člověk hodně povídá, asi nestačí myslet.
Po ,malém‘ vyrušení mám konečně vytoužený klid. Slyším jen, jak se vlny tříští o skálu, na které stojím. A sem tam racky, kroužící mně nad hlavou. Můj mozek vypíná, nechává působit přírodu na všechny smysly. Cítím vůni lesa, mísící se s vůní jezera. Vidím ohýbající se stébla trávy se v mírném vánku. Lehnu si. Ruce pokládám na zem, cítím měkkou půdu. Stáří kamenů pode mnou mi proniká prsty. Štěbetající ptáčci mi zpívají…
Někteří by můj stav nazvali možná meditací. Třeba to tak opravdu je, sama svoje splynutí s přírodou nedokážu pojmenovat. Vím jen, že jsem při něm naprosto svobodná, uvolněná a šťastná. A taky to, že v něm většinou setrvávám dlouho. Někdy velmi dlouho. Občas, když mě někdo vidí, myslí si že spím. Ale to se nestává často, protože si vybírám odlehlá místa, kde nikdo nechodí. Nikdo kromě Niila a Lucie o téhle mé zvláštnosti neví. Ve školce jsem si často zalezla do koutu zahrady a tam strávila třeba hodinu. Ostatní děti se se mnou kamarádily, ale když jsem sama seděla pod stromem a nevnímala okolí, bály mě. Myslely si, že jsem očarovaná. Později, v první třídě, jsem dělala to samé, jenže už jsem jim nepřipadala očarovaná. Říkaly mi blázen. A smály se. Od té doby si ve společnosti jiných lidí dávám pozor. Proto i teď jsem blízko vody, pod stromem a z cesty sem není rozhodně vidět. Soustředím se jen na přírodu. Starosti odplouvají, mozek vypíná…

Někde velmi blízko sebe slyším slova. Nevzpomínám si, kde jsem. Otevírám oči. Nade mnou se sklání jakýsi mladík. Zase něco říká. Ještě chvíli mi trvá pochopit, co se děje. Potom si konečně si vzpomínám-jsem na ostrově nedaleko švédského města Västerås. A….asi jsem usnula! Ještě se mi nikdy nestalo, abych usnula v přírodě. Opravdu jsem byla vyčerpaná. Stačí však jeden další úsměv tváře nade mnou a docela rychle vstávám. Naneštěstí až moc rychle, takže se mi zamotá hlava. Ale nespadnu, jen musím chvilku mrkat, abych zahnala mžitky před očima. Po celou dobu ten záhadný kluk stojí a nic neříká. Potom ho konečně pořádně a ostře vidím. Typický seveřan, modré oči a světlé mírně zvlněné vlasy. Jako bych je snad už někde viděla…
Ale nemůžu na něj jenom zírat. Chtěla bych mu odpovědět, jenže najednou je jazyková bariéra dosti na obtíž. ,,Ehm…I can’t swedish.“ řeknu a začnu trapně rudnout. Jen na vteřinu, se v obličeji objeví pousmání. Anebo jsem si ho přimyslela? ,,You should go to a boat. This will be the last one.“ promluví docela hlubokým hlasem, jaký bych od tak malé postavy neočekávala. Předtím jsem byla příliš rozespalá, než abych vnímala všechny podrobnosti. Například až teď si všímám hloubky jeho očí. Anebo roztomilých kudr. Co že mi to vlastně říkal…? Nějak jsem to při zkoumání jeho tváře zapomněla. Už vím! ,,Oh, thanks!“ odpovídám po zdánlivě dlouhé pomlce. Vlastně jsem si ani neuvědomila, že jsem na ostrově, a z něj vede cesta jen lodí. Kdyby mi poslední odjela, musím zde strávit noc. A to asi není nejlepší způsob, jak začít prázdniny.  Rychle kontroluji, jestli jsem s sebou nic neměla. Žádný batoh, jen svetřík. Beru si ho na sebe, protože se znatelně ochladilo. Potom jdu směrem k molu, odkud odjíždí loď. Můj ,zachránce‘ jde přede mnou a očividně si mě už nevšímá. Cestu znám, takže ho teoreticky nepotřebuji. Ale nemůžu říct, že by mě nedostatek jeho zájmu trochu nemrzel. Inu, asi ne každý švéd je tak sdílný jako dívka, se kterou jsem se dnes bavila.

Jsem udivená sama sebou. Jaktože dobrovolně toužím po komunikaci s cizím člověkem? Že by se ve mně objevily nějaké skryté švédské geny…? Cestou lodí mám spoustu času o tom přemýšlet.
O půlhodinu později procházím čtvrtí, kde bydlím. Už po pár dnech tohle místo vnímám jako svůj druhý domov. Pokaždé v chůzi pozoruji byty. Jsou tolik odlišné od našich paneláků. Musím přiznat, že se snažím nahlédnout i dovnitř, když vidím otevřené okno. Zrovna dnes bohužel v žádném ze spodních pater není otevřeno. Zato ale zahlédnu postavu o pár bloků dál. Na tom by nebylo nic divného, jenže mám neurčitý pocit, že tu postavu znám. Na chvíli se na mě zadívá. Srdce mi vyskočí až do krku. Přemýšlela jsem o něm od chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila. A najednou se objeví tady! Než se stačím vzpamatovat, je už pryč. Jako v transu pokračuji v chůzi. Byl to opravdu kluk, jenž mě zachránil na ostrově? Nebo jsem o něm tak dlouho přemýšlela, že ho vidím všude? Naprosto zmatená sama sebou odemykám dveře tetina bytu.