Pondělí 29.4.2019 – žádný zvláštní den. Teda pro většinu lidí. Pro mě je to ale druhý den svaťáku – doby, kdy bych se měla intenzivně připravovat na maturitu…

S tou intenzivní přípravou to zatím moc nehrotím, ale tenhle den jsem si řekla, že si se spolužačkou budeme povídat v němčině a projedem spolu témata na němčinu. Po pár hodinách šprechtění jsme šli vyvenčit Huga (její milí pes) a pak jsme se šli učit do moc příjemného prostředí Národní technické knihovny, kterou má spolužačka téměř před domem. Tam se k nám přidal další kamarád, a tak se naše intelektuální společnost ještě o trochu rozrostla.

To nejdůležitější ten den nás ale teprve čekalo. Byli jsme dohodnutí, že společně půjdeme na demonstraci proti výměně ministra spravedlnosti za paní Benešovou. Vzhledem k počasí se nám opravdu nechtělo, ale občanská zodpovědnost, kterou bychom si jako skauti měli velice dobře uvědomovat nás donutila „nesedět doma“. A byli jsme rádi, že jsme nakonec nebyli líní. Na konci demonstrace, při zpěvu státní hymny jsme zdvyženými prsty zdravili skautským pozdravem. Spolu se zvoněním klíčů to byl jeden z nejsilnějších okamžiků celé demonstrace. Domů jsme sice odjížděli pozdě, ale s pocitem, že jsme alespoň trochu bojovali za naší budoucnost, která je jen v našich rukách.

Věřím, že naprostá většina z Vás už někdy slyšela o skautech (anebo junácích, protože to v češtině znamená to samé :D). Jelikož se o skautingu v médiích poslední dobou hodně mluví a protože jsme tohle téma otevřeli i na pastorační radě, ráda bych Vám tuto organizaci trochu přiblížila.
Skauting založil na začátku 20.století britský voják Robert Baden-Powell. Už od počátku byl vnímán jako výchovný spolek a tím zůstal dodnes. Je tvořen třemi základními pilíři: povinností k sobě samému, povinností k ostatním a povinností k Bohu (či pro nevěřící k něčemu, co je přesahuje). V praxi jde o propracovaný výchovný systém, který děti naučí mnoha vlastnostem a dovednostem, například samostatnosti, ohleduplnosti, poslušnosti, zodpovědnosti, vůdčím schopnostem, spolupráci a mnoha dalším.
Teď jsem Vám skauting učebnicově přiblížila, ale jaký je doopravdy? Co lidi vlastně na skautingu baví a čím je naplňuje, že se mu tolik věnují?
Především jsou to přátelé. Vědomí, že někam patříte a ostatní Vás přijímají takového, jaký jste.
Pak jsou to také skvělé zážitky. Je totiž docela neuvěřitelné, že v dnešní moderní době je možné, aby děti strávily dva týdny na táboře v přírodě, bez přístupu k internetu, a přesto se jim nechtělo domů. Stezky odvahy, noční hry, společné výlety, zpívání u táboráků- to všechno jim dostatečně nahradí mobily a počítače.
A za třetí jde ještě o jednu věc. Posláním junáka je totiž nejenom všestranný rozvoj jedince, ale také nebýt lhostejný ke světu kolem nás. A ten dobrý pocit, když pomáháte o něco málo zlepšit svět anebo když se Vám povede vychovat alespoň jednoho správného skauta, ten za to stojí.
Věřím, že skauting je pro náš svět přínosný v mnoha směrech a proto je v dnešní době tolik ceněný.

Shack udělal rychlou otočku a švihl svým mečem zezhora na protivníkovu hlavu. Ten ale úder vykryl a zlehka-téměř bez námahy, zdálo by se-udělal rychlý výpad zprava. Mladý princ zlehka uskočil stranou a zahnutá čepel katany ho minula. Nakrčil čelo a koncentroval svoje schopnosti na způsob, jak proniknout skrze bezchybnou obranu. Měl jeden menší nápad, ale zatím se ho neodvážil použít. Potom v duchu pokrčil rameny a řekl si, že tohle je vlastně výborná příležitost jej vyzkoušet. Vždyť i kdyby nevyšel, nic by se mu nestalo. Udělal ještě dva kroky vzad, aby se vyhnul protivníkově zbrani. Poté se zarazil a přešel do protiútoku. Vše zatím vycházelo podle plánu. Ano, teď použije šikmý sek zprava a potom… Něco ho ale zarazilo. Nemohl jinak- věděl, že to bude chyba-musel na podivné postavě spočinout na chvíli očima. V nedalekém podloubí stál vysoký mladý muž, nenuceně se opíral o zeď a bystrýma očima pozoroval každý Shackův pohyb.
Tohle malé zaváhání stačilo protivníkovi k tomu, aby provedl smrtící ránu. Ránu, která by Araluence jistotistě zabila, pokud by se ovšem boj neodehrával na nádvoří císařského paláce a zhruba třicetiletý, odvážně vyhlížející soupeř nebyl Shackovým dobrým přítelem. Vteřinu před tím než by byl princ mrtev, muž ránu zastavil. Mnohým by se v tuto chvíli na tváři objevil vítezoslavný úsměv. V Araluenu totiž existovala jen hrstka lidí, kteří korunního prince porazili v souboji muže proti muži. Pokud se to však průměrnému rytíři se štěstím podařilo, svůj triumf si náležitě užíval. Ale tady byl v Nihondžinu a Shack si dávno zvykl, že jeho vysoká úroveň zdaleka nic neznamená v porovnání s úrovní disciplinovaných sendžiů. Sendžiové vyrůstali s mečem v ruce a boj k jejich životu patřil tak jako luk k hraničáři. Moc dobře si uvědomovali, že drobná protivníkova chyba, která se mu stane osudnou se může stát i jim. Mezi životem a smrtí byla jenom tenká hranice. Z toho důvodu většinou neměli pocit nadřazenosti, pokud vyhráli. Poražený boj považval za zkušenost, ze které se ponaučil a vítěz dobře věděl, že příště to může dopadnout jinak. ,,Nikdy nesmíš protivníka zpustit z očí!“ poznamenal důrazně muž poté, co sklonil zbraň. Shack trochu zrychleně dýchal. A byl na sebe naštvaný. Mnohem víc byl ale zvědavý, kdo je ten mladík? A proč ho tak zaujatě pozoroval? Podíval se rychle směrem k podloubí, ale nikdo tam nestál. ,,Slyšel jsi mě?“ zeptal se muž a trochu ho překvapilo,  že mladý bojovník na jeho slova nijak nereagoval. Z předchozích zkušeností věděl, jak dychtivě se princ učí novým technikám i jak ochotně naslouchá radám, pokud udělá chybu. Dneska, zdá se, byl myšlenkami mimo. Což muž dokázal pochopit, ale nemohl dopustit, aby mladík tuhle chybu dělal opakovaně. Jednou by se mu totiž mohla vymstít. ,,Nikdy nesmíš protivníka zpustit z očí.“ řekl proto znovu a tentokrát důrazněji. Počkal až se mu Shack podívá zpříma do očí a pokračoval: ,,Pokud je všímavý, využije ten okamžik proti tobě. A potom už nebudeš mít navrch ty, ale on.“ Dál pokračovat nemusel, Shackie dobře věděl, co by následovalo. Zhluboka se nadechl a přinutil se soustředit na to, co jeho přítel říká, už jen proto, aby ho neurazil. Když ta moudrá slova doopravdy vstřebal, pokýval hlavou. ,,Ano, já vím.“ odpověděl. Poté se zběžně uklonil a pospíchal směrem, kterým zmizela záhadná postava. Možná ji ještě dostihne! Bohužel když prošel průchodem na další nádvoří, spatřil jen obyčejné obyvatele císařského sídla. Zklamaně si povzdechl. Možná kdyby chvíli hledal… Ale pak mu zakručelo v břiše a bylo rozhodnuto, co udělá jako první. Nejdřív si zajde pro něco k snědku.
Dva muži kráčeli zasněženým městem zabráni do družného hovoru. Při chůzi jim křupal sníh pod nohama, protože i na ulicích ho bylo spoustu. Procházeli kolem spokojeně vyhlížejících obyvatel, tu a tam se s někým pozdravili lehkou úklonou. Jednou se dokonce zastavili a dali do hovoru s procházejícím mužem. Jinak však kráčeli víceméně nerušeně. Když došli až na konec města, vstoupili do jednoho z nízkých domů. Oba si zuli boty a pokračovali do další místnosti. Hned je přišli přivítat postarší muž s ženou. Oba byli jistě staří, ale přesto vypadali velice dobře. Muž byl na průměrného nihondžince vysokého vzrůstu a mužné postavy, na první pohled zkušený válečník. Na jeho větrem ošlehané tváři však po celou dobu sídlil úsměv. Žena byla oproti muži velice malá. Co jí chybělo na výšce ale vyvažovala svou upřímnou starostí o blaho návštěvníků. Jakmile se všichni vzájemně uklonili, hned je vedla k nízkým stoličkám, aby se posadili. Návšteva byla zřejmě očekávána, protože pro ni byl připraven i čaj. Když všichni usedli, zeptal se muž obecným jazykem, i když poněkud lámaně, mladšího hosta: ,,Líbí se Vám v Nihondžinu, Šakin-sane?“ Mladík odpověděl, že ano a že se velice nerad bude vracet domů. A tu se dali do hovoru o rozdílech mezi Nihondžinem a Araluenem. Mluvili o rozdílných kulturách i rozdílných způsobech vlády. Ale dlouhou dobu mluvil jen mladý cizinec a vyprávěl o své rodné zemi. Oba postarší obyvatelé domu mu se zájmem naslouchali. Zajímalo je především Shackieho vyprávění o rodině. Při té příležitosti zjistili, že princ je přesně takový, jakého jim ho syn popisoval a jak se o něm po městě povídalo. Pomyslili si jaké mají Araluenci štěstí, že jejich budoucí vládce je čestný, mírumilovný a spravedlivý člověk.
Později se konverzace stočila k jiným tématům, bavili se například o Nihondžinském panovníkovi. A zde se všichni jednomyslně shodli, že Šigeru je obdivuhodný muž. Rodina Shackova přítele sice patřila mezi tradiční sendžijskou vrstvu, ale jejich názory na nižší vrstvy se shodovaly s těmi, které prosazoval zdejší vládce. Návštěva trvala tak dlouho, že žena musela jít dvakrát znovu uvařit čaj a při té příležitosti přinesla Shackiemu na ochutnávku zdejší specialitu. Čas šel však neúprosně kupředu a oba mladí muži se museli nakonec rozloučit. Čekaly je ještě nějaké povinnosti. Cestou k císařskému paláci spolu probírali právě vykonanou návštěvu. Shackův přítel ho ujistil, že si vedl velmi dobře a respektoval všechny nihondžinské tradice. ,,Nikdo by nepoznal, že nejsi rozený Nihondžiňan.“ řekl mu. Prince ta slova zahřála u srdce, protože se trochu bál, jak v této zkoušce obstojí. Veděl, že v tradičních starobylých rodinách si potrpí na správné chování. Nebyl si jistý, jestli si osvojil zdejší zvyly natolik, aby úspěšně zvládl takovou návštěvu. Jak se zdá, tak ano. Od této chvíle si už v Nihondžinu nepřipadal jako host, ale jako kdyby byl doma.

1.scéna

král: příští týden začneme razit nové zlaťáky a já jsem se rozhodl, že na nich nebude můj portrét, ale portrért následníka trůnu.

Jan: a nemohl by tam se mnou být i Karel?

Král: to nejde.

Královna: tradice je tradice.

Jan: a na nějaké jiné minci?

Král vrtí hlavou

královna: možná na…stříbrňáku, to by šlo, ne?

2.scéna

Karel: naštvaně Áááá..na měďáku!! já budu na měďáku!!!

Pakosta: ale bude vám to nádherně slušet. Bude to takový úžasný miniaturní portréteček.

Karel: aby se mnou platila CHAMRAĎ! Za kolik je ten chleba? Za jednoho Karla.

Pakosta: no to spíš za tři, pane. Za jeden měďák toho dneska moc nekoupíte …

Karel naštvaně odfrkne

Karel: Pakosta, kdyby ses chtěl…čistě teoreticky…někoho zbavit, jak bys to udělal?

Pakosta: šeptá Myslíte třeba korunního prince? Karel ho nakopne

Pakosta: no úplně nejlepší by bylo ho někde klepnout…nebo poslat do války…anebo začarovat.

Karel na první dva návrhy záporně kroutí hlavou, ale při třetím se zamyslí

Karel: to je ono! Ta komnata je plná kouzelných věcí, které prapradědek sebral čarodějovi. Tam by se něco užitečného určitě dalo najít. Ale jak se tam dostat? Určitě je zamčená..

Pakosta: já bych možná věděl jak, pane. Vytáhne z brašny svazek klíčů

Karel: nedůvěřivě Pakosta, co přesně jsi dělal, než ses stal mým sluhou?

Pakosta: z-zámečníka, pane. Ale na volné noze.

3.scéna

Pakosta s Karlem jdou ke dveřím, před kterými stojí voják

Karel: ustup!

Voják: výsosti, tam nikdo nesmí. Pakosta ho uplatí zlaťákem

vejdou dovnitř, tam Pakosta odemkne dveře, Karel si uvnitř prohlíží poličku s lektvarama

Karel: myslím, že tady pro bratříčka něco pěkného najdeme. Žabí hlen, žabí rosol, elixír neviditelnosti…to je ono! Elixír zapomnění. Když Jan zapomene, kdo je-

Pakosta: tak mu to ostatní připomenou.

Karel: to už si ohlídám. Mělo by se to vyzkoušet. Naleje část do čutory s vodou

jdou zpěet kolem vojáka

voják: vše v pořádku, pane?

Karel: v nejlepším. Jak se jmenuješ?

Voják: Makovec.

Karel: pozvedne čutoru Na tvoje zdraví Makovec! Voják se napije

voják: okouzleně Dobrý den.

Karel: nadšeně Jak se jmenuješ?

Voják: jmenuju se…jmenuju se…

Karel: k lahvičce To je materiál! K vojákovi Co děláš? Voják pokrčí rameny

Karel: tak si pamatuj, jseš voják, jmenuješ se Makovec a hlídáš cestu do podzemí. A protože hlídáš dobře, nikdo tam ani nebyl…

4.scéna

Karel a Jan jedou k Zapovězenému lesu a stojí na okraji

Karel: nechceš se napít?

Jan: připíjet si u Zapovězeného lesa bude nezapomenutelný zážitek, že?

Karel: usmívá se To bych zrovna netvrdil.

Jan se napije z čutory, jakmile polkne, tak se začne omámeně rozhlížet

Jan: dobrý den

Karel: ale dobrý den

Jan: prosím vás, nevíte, co tady dělám?

Karel: jenom naším královstvím procházíte. Máte namířeno na nzápad tadytím lesem.

Jan: tak děkuju. Nashledanou příteli.

5.scéna

Jan projíždí Zapovězeným lesem, uvidí čaroděje a jeho chalupu

Jan: dobrý den

čaroděj: naštavně a nevěřícně Co to je? Jak si se sem dostal?

Jan: potéhle pěšině

čaroděj: to není možný, celý tenhle les je začarovaný. Tys už dávno měl být strom!

Jan: opravdu? A proč?

Čaroděj: aby mi sem nikdo nelezl a neotravoval mě. Ale to hned napravíme. Postaví si Jana před sebe, natáhne k němu ruce, zavře oči a začne potichu něco mumlat

čaroděj: zmateně Jaktože??

Jan: můžu vám nějak pomoci?

Čaroděj: nenene…stůj a nehejbej se!

Jan: když vám to udělá radost, dobrý muži.

Čaroděj: dobrý muži ne! pakuje čarování, ale se stejným výsledkem

čaroděj dá janovi ruce na hlavu

čaroděj: tam je úplně vymeteno!

Huhla něco zahuhlá

čaroděj: co to je za nesmysl, že na prázdnou hlavu kouzla nefungují! Povzdechne si Nechtěl bys jít pryč? Touhle cestou se dostaneš k hradu a tam, představ si, mají draka.

Jan: opravdu? Živého?

Čaroděj: samozřejmě! Určitě by tě rád uviděl. Zaleze dovnitř

Huhla Janovi dá větvičku z kouzelného stromu

Jan: děkuju.

6.scéna

Jan: copak se ti stalo?

Cecil: brečí Shořel mi statek, všechno je pryč. Jsem úplný žebrák.

Jan: já taky nic nemám.

Cecil: v neděli jsem se měl ženit.

Jan: no vidíš, máš ženu.

Cecil: nemám. Hned jak se to dozvěděla, svatbu zrušila.

Jan: tak to tě neměla opravdu ráda a šlo jí jen o tvoje hospodářství.

Cecil: co já teď budu dělat? Jsem ten nejnešťastnější člověk na světě.

Jan: počkej, doufám, že se nechceš utopit?

Cecil: rozbrečí se ještě víc To nejde, já umim plavat.

Jan: jak se jmenuješ?

Cecil: to je hrozný jméno.

Jan: jak?

Cecil: cecil.

Jan: hezké jméno. Nechceš se napít?

Cecil: dík. Napije se a hned na všechno zapomene

cecil: zdravím tě.

Jan: buď zdráv, už je to lepší?

Cecil: a co?

Jan si prohlíží láhev

Jan: můžu Cecile?

Cecil: kdo je Cecil?

Jan: no přece ty!

Cecil: aha, to je krásné jméno.

Jan nedůvěřivě čutoru naklání a pak se napije. V tu chvíli zapomene na všechno

Jan: dobrý den.

Cecil: dobrý den.

Oba: je tu krásně.

7.scéna

hostinská: to byla naše princezna. Musí být obětována drakovi, jinak spálí celé království.

Cecil: chudák princezna.

Jan: to je ona, viďte? Prohlíží si její obrázek, hostinská přikývne

přijde Pakosta, ale Jana nevidí

Pakosta: hostinská, pán poroučí džbán vína!

Hostinská: hned jsem tam.

Pakosta: no hni s sebou ženská, pán není zvyklý čekat!

Hostinská: stoupne si a dá ruce v bok Prosím!? Pakosta se lekne a odběhne

hostinská: doufám, že máte peníze.

Cecil: na Jana Máme peníze?

Jan: zasněně Co?

Cecil: máme peníze?

Jan: zkoumá kapsy Nevim.

Hostinská: povzdechne si Jedni hosti bez peně, druzí ani nepozdraví…

Cecil: počkejte, paní hostinská. Co kdybych si to tady u vás odpracoval?

Hostinská: a dělal jsi někdy vůbec v hospodě?

Cecil: zasněně Já nevím, ale můžu to zkusit…

jan: kudy se jde k tomu drakovi? A mohl bych si půjčit ten meč?

8.scéna

jan se podívá na Viktorii a oba vykřiknou, protože se leknou

Viktorie: kdo jsi?

Jan: nevim, ale přišel jsem vás zachránit…pojďte.

Viktorie: to nejde, když mě tu drak nenajde, spálí celé království.

Jan. Nenechám vás sežrat.

Viktorie: necháš!

Jan: ne!

Začnou spolu utíkat, drak začne vrčet

pak se setkají tváří v tvář s drakem

Viktorie: umíš bojovat?

Jan: to kdybych věděl…

vyběhne proti drakovi, začnou spolu bojovat, jan upadne a ztratí meč, drak si všimne princezny a jde po ní, Jan si stoupne před ni s chce ji bránit holýma rukama, ale vtom mu začně po košilí svítit větvička, vytáhne ji a tím draka zažene trochu nazpět, anelzne svůj meč, zahodí větvičku a když se po ní drak ohlídne, zabodne ho, Viktorie mu běží do náruče, Jan sebere větvičku

9.scéna
viktorie: je zvláštní, že si nic nepamatuješ, každý přece zná své jméno, odkud je, svojí rodinu. Určitě se ti muselo něco stát. neupadl jsi?
Jan: ne.
viktorie: Anebo jsi třeba něco snědl.
Jan: jedl jsem polívku v hospodě.
viktorie: a předtím?
Jan: to nevím, opravdu.
Viktorie: já na to přijdu. dá Janovi pusu A když nemáš jméno, tak ti zatím budu říkat třeba…Honza, když jsi zabil draka. a napadlo tě někdy, že budeš králem?
Jan: tak to mě opravdu nikdy nenapadlo…já a králem?
Vikrotie: zachránil jsi mě, může požádat o moji ruku…teda jestli chceš?
Jan: miluju tě od první chvíle, co jsem tě spatřil.
Viktorie: tatínek bude určitě souhlasit.
10.scéna
Jan se setkává se třemi muži
Jan: buďte zdrávi.
1.muž: I ty, co jsi zač?
Jan: tak to nevím.. poodstoupí a muži ho začnou tiše pomlouvat
1.muž: buď nám to nechce říct nebo je úplně blbej.
2.muž: každopádně by se nám hodil, mohl by jako první omrknout ten les.
Jan: a kam vlastně jedete?
3.muž: hledáme jednoho chlapa. v sousedním království se ztratil korunní princ a ten kdo ho najde dostane pěknou odměnu. podá mu jeho podobiznu
Jan: prohlíží si podobiznu Princ Jan?
3.muž: neviděls ho náhodou?
Jan: zavrtí hlavou Ne.
2.muž: a nechtěl by ses k nám přidat ho hledat?
Jan: tak jo, stejně nevím, co bych dělal, nikoho nemám a nikdo na mě nečeká.
1.muž: tak dohodnuto! podají si ruce
jdou dál, směrem k Zapovězenému lesu
Jan: víte určitě, že je princ tady?
2.muž: no říká se, že zmizel tadyvtom lese
3.muž: tak jdi první vstupují do lesa
všichni: princi Janee!!
11.scéna
čaroděj přeměřuje svůj strom
čaroděj: jaktože roste tak pomalu?
Huhla: huhlá; ukáže na směr, kudy přichází Jan
čaroděj: no to snad…!
Jan: zdravím vás, dobří lidé.
čaroděj: to jsi zase ty?!
Jan: vy mě znáte?
čaroděj: měl jsi jet za drakem!
Jan: tam už byl někdo přede mnou a princeznu zachránil, hrdina.
čaroděj: dá ruce Janovi na hlavu Zase úplně vygumovanej mozek, kdo ti tohle pořád dělá?
Jan: a co?
čaroděj: povzdechne si Co tady děláš?
Jan: hledám ztraceného prince Jana. neviděli jste ho?
čaroděj: naštvaně Neviděli!
Jan: prý šel někam sem.
čaroděj: říkám ti, že tu nikdo není. sem pořád lezeš jenom ty! bambula, co ani neví, jak se jmenuje.
Jan: mohl bych tady přespat?
čaroděj: ani náhodou! ale ukážu ti cestu na hrad. vyjdeš z lesa ven, tímhle směrem. půjdeš pořád po cestě a tak dojdeš na hrad. ale pozor, začíná tam turnaj o ruku princezny Viktorie.
Jan: turnaj o ruku princezny…a myslíte, že bych se taky mohl přihlásit?
čaroděj: mluví sám k sobě To je nápad! moulu jako je on, určitě zabijí hned v prvním kole a bude pokoj.
jde do chalupy a vyleze se starým brněním, pomůže Janovi se do něj obléknout
Jan: ošívá se Tady mě to trochu tlačí a brní.
čaroděj: to je v pořádku. brnění musí brnět, jinak by to nebylo brnění. pospěš si, ať to nezmeškáš!
Jan: tak děkuju za všechno. sbohem!
čaroděj: to neříkej-sbohem. takhle se tady nezdravíme!
Jan: dobře, tak nashledanou!
čaroděj: no to už vůbec ne!!

12.scéna
přijíždí princové, představují se princezně, ale ona smutně odejde jakmile zjistí, že Jan mezi nimi není
Jan přijíždí
Jan: zdravím, tak bych se rád přihlásil na turnaj, líbí se mi moc vaše princezna.
muž: kdo račte být?
Jan: já jsem…rytíř Lavice z dřevěného království.
muž: aha, tak vy jst rytíř. a kde máte sluhu?
přiběhne Cecil
Cecil: tady! promiňte, pane, že jsem se opozdil.
Jan: nejistě Ať už se mi to víckrát nestane, sluho…můj.
muž: pokrčí rameny Alespoň tu bude nějaká zábava.

13.scéna
král: mluví na Viktorii V turnaji zbyli jen ti nejlepší, měla by ses tam ukázat. ten turnaj je kvůli tobě.
Viktorie: naštvaně A co princ Karel?
královna: nejistě Ten je mezi nimi taky.
Viktorie: povzdechne si Takhle to nemělo být. Mysleli jsme, že se tu objeví můj zachránce. Místo něj si teď budu muset vzít otho nadutého pitomce.
král: ale vždyť ještě nevyhrál. rytíř Baltazar bojuje velice dobře. nebo ten Lavice…
Viktorie: kdo?
královna: rytíř Lavice, šikovný mladík.
Viktorie: Lavice??

14.scéna
Karel si jde sednou ke stolu po boji
Karel: to bučení je přejde, až tady budu králem
Pakosta: neví s kým mají tu čest, viďte pane.
Karel: přesně tak Pakosta, neví s kým mají tu čest.
sedne si hned vedle Jana
Jan: dobrý den
Karel se na něj podívá a pak nezaujatě odvrátí zrak, po chvíli mu ale dojde vedle koho sedí a začne na Jana zírat, ten se jenom nechápavě usmívá
Cecil: už musíme jít upraví Janovi brnění a odejdou
Pakosta: pane, není to-?
Karel: buď zticha ty hňupe!

15. scéna
Viktorie se vkradla do Karlovy komnaty, ale než se stihne rozhlédnout, vejdou do komnaty Karel s Pakostou
Pakosta: on není strom? a proč si říká Lavice? co budeme dělat, pane?
Karel: naštěstí si bratr pořád nic nepamatuje.
Pakosta: a neměl byste dát ten elixír zapomnění i princezně?
Karel: s tou si to vyřídím potom, teď je na řaadě Jan. je to vlastně strašně jednoduché: když Jana zabiju, budu ho mít definitivně z krku a obě království budou moje. prohrát nemůžu, protože mám elixír neporazitelnosti…

16. scéna
Viktorie: musíme to zastavit, Karel podvádí, nebojuje čestně!
král: vím, že se ti nelíbí, ale tohle už přeháníš!
Viktorie: používá tohle. podá králi elixír
král: přičichne si a zahodí to No fuj!
Viktorie: cos to udělal? to byl důkaz!
Viktorie naštvaná a smutná odběhne
muž: poslední souboj mezi princem Karlem a rytířem, nechť je považován za zahájený!
Viktorie: přiběhne s brněním Počkejte, tohle se bude hodit.
Jan: děkuju, asi ano.
Karel: to není fér!
král: naštvaně Bojovat s rytířem bez brnění vám přijde fér?
Karel pomalu a neochotmě vrtí hlavou
Viktorie: princi, už se našel váš ztracený bratr princ Jan?
Karel: zmateně Bohužel ne…a zřejmě už se nikdy nenajde.
Jan: já ho taky chvíli hledal, bohužel marně.
vypravěč komentuje boj
Karel: žádám přestávku, potřebuji nový dřevec.
král: prosím, vyberte si.
Karel: takový já nechci.
král: naše dřevce jsou stejně dobré jako ty vaše!
Karel: o tom silně pochybuji… Navrhuji rozhodnout finále mečem.
Jan: dobře.
během boje Karel prská na Jana slova nenávisti
Karel: zabiju tě! vyhraju a bude ze mně císař Karel IV.
Jan souboj ale vyhraje a Viktori ho radostně běží obejmout
přijíždí král Alexandr, Janův otec
král Leopold: příteli!
král Alexandr: obejme ho Přijel jsem se podívat, jak se daří tomu našemu klukovi. uvidí Karla, jak leží na zemi Karle, co se tady válíš?
jde kolem Jana a pozná ho
král Alexandr: Jane, jsi to ty?
Jan: já nevím..asi ano.
Viktorie: určitě ano
král Leopold: to je tvůj syn? že nám to neřekl, nám tvrdil že je Lavice.
Viktorie: říkala jsem, že je očarovaný.
král Alexandr: proč vám to neřekl Karel? Karle, proč si jim neřekl, že je to tvůj ztracený bratr?
Viktorie: protože to on ho očaroval, dal mu lektvar zapomnění. má těch lektvarů spoustu.
král Alexandr: ale to je ze zakázané komnaty! jde ke Karlovi a dává mu pohlavky Proč se jí asi říká zakázaná? protože je zakázáno do ní chodit! Zakázáno!!

17.scéna
čaroděj: a je to, konečně jsem se dočkal! a teď si to se všemi nemilosrdně vyřídím! Přines mi amulet! na Huhlu
Huhla mu ale podá lektvar zapomnění
čaroděj: dobrý den
Huhla: dobrý den. Jé, já mluvíjm!!!
čaroděj: já taky.

1)Jaký trest by hrozil vedoucí oddílu, pokud by jela s patnáctičlennou družinou benjamínků (děti 4-6 let) na výlet do pustého lesa (cca 30km od jakékoliv civilizace), kde by je samotné zanechala a odjela? A jak by se trest změnil, pokud by tam jedno z dětí umřelo hlady? (§ 195 trestního zákoníku – uveďte konkrétní odstavec a písmeno)
2)Jak byste kvalifikovali skutek, kterého se dopustil ten, kdo se dostal do skautské klubovny tím, že vypáčil mříž, rozbil okno a z klubovny si odnesl tři sady ešusů (v celkové hodnotě 900,-Kč) (§ 205, § 138, § 121 trestního zákoníku-uveďte konkrétní odstavec a písmeno).
3)Jakého trestného činu se dopustí skautský vedoucí Martin za následující situace: na sedačce blízko stojícího BMW X5 uvidí mobil (v hodnotě 12 000,-Kč), rozbije okýnko a mobil si vezme. Činu se dopustil proto, že vlče Rozumbrada spadlo ze skály, tězce se poranilo a nikdo z přítomných u sebe nemá mobil, aby zavolal záchranku. (§ 205, § 228, § 28 trestního zákoníku)
4)Máš svou sbírku samolepek z Billy. Přijde za tebou sedmiletá světluška Sojka, která by si od tebe chtěla koupit deset těchto samolepek. Sojka ti nabízí za každou samolepku 2 koruny. Můžeš jí (bez souhlasu svých, či jejích rodičů) samolepky prodat? (§31 občanského zákoníku)
5)Na výpravě vyfotila rádkyně Kuky moc hezké profilové fotky všech členek své družiny. Rozhodla se je dát na družinový web. Ke každé fotce přidala jméno, přezdívku a krátký popis charakteru každé skautky. Šest skautek z fotek na webu bylo nadšených, sedmé se však fotka nelíbila, protože tam vypadá ,jak hlupačka’. Pokud tato skautka besouhlasí se zveřejněním své fotky na webu, musí Kuly její fotku vymazat? (§84, §88, §§89 občanskeho zakoniku) Mohla by Kuky na wrb přidat ke každé skautce krátkou zprávu o jejich zdravotním stavu?

Shackie zamrkal. Jakmile se postava začala přibližovat, zraněný muž se s vypjetím všech sil postavil a začal pomalu couvat. Stejně tak druhý. Zjevně jim záleželo už jen na útěku. Čehož si bohužel princ nevšiml. Byl tolik zabrán do představy, že za ním přijel Will, a nic jiného nevnímal. Zato tajemná postava prudce napřáhla ruku. To mužům stačilo k tomu, aby se dali na bezhlavý úprk. Pospíchali ke svým koním. Když postava s kápí provedla další pohyb, Shack konečně pochopil. Vzuchem se rozeznělo téměř neslyšné zasvištění. Nato s sebou nižší z mužů prudce trhl a vzápětí se do stromu za ním zabodla hvězdice. Princ ale nepotřeboval další nápovědu, už díky charakteristickému pohybu Barashu poznal. Byl rád, že ji vidí. Bohužel se protivník její ráně vyhnul a díky tomu stihl doběhnout ke koni. Ve chvíli, kdy se Shackie vzpamatoval a pustil za nimi, už bylo pozdě. Oba, dokonce i zraněný muž, seděli na koních a řítili se směrem na východ. Mladík na sebe měl vztek. Kdyby tak zaujatě nepřemýšlel o naprosté šílenosti, žádný útočník by neutekl. Mohl se otočit a oba jednoduše omráčit. Místo toho jen zíral na Barashu. Rozběhl se ke svému koni, musí je dohnat! Dívka ho však zvednutím ruky zastavila. Sundala si kapuci a poprvé promluvila: ,,Musíme mu pomoct, je zraněný.“ S těmito slovy namířila prstem na třetího muže. Zbrklost odešla tak rychle, jako přišla. Samozřejmě je hlavní, aby zraněného muže ošetřili a dostali do bezpečí. On pouze ležel na sněhem pokryté zemi a nehýbal se. Shack by rád mladíka ošetřil, ale netušil co mu je. Se zlomenou nohou či krvácením by si poradil docela snadno, prošel přece bojovou školou, kde se základy první pomoci probíraly v každém ročníku. Ale tohle bylo něco docela jiného. Neznámý ztratil příliš mnoho krve. Barasha již u zraněného klečela a zkoumala ho. ,,Pořád krvácí, vidíš?“ ukázala na zvětšující se rudou skvrnu na jeho oblečení. Krev se pomalu vpíjela i do stříbřitě bělavého sněhu a dávala mu tím nezvykle růžovou barvu. ,,Potřebujeme najít to zranění.“ prohlásila dívka. Bývalo by to bylo lehké. Hledat zkrátka tam, kde je nejvíc krve. Ale muž měl již většinu oblečení umazanou. Konečně měla štěstí. S Shackovou pomocí otočila zraněného na bok a odhalila stále krvácející ránu. Oba dva věděli, že krvácení musejí zastavit. Dívka nezaváhala, utrhla mu z košile pruh látky a začala jím ránu zavazovat. Pak si vzpomněla na prince. Úkosem se na něj podívala a řekla: ,,Jeď do paláce a přiveď ranhojiče. A pospěš si!“ Nemusela ho pobízet dvakrát. Jako správný bojovník rychle uposlechl takového příkazu, protože tušil, že dívka má situaci pevněji v rukou, než by dokázal on sám. Naskočil na huňatého koníka a téměř ihned se rozjel. Že mnohdy pár minut znamená rozdíl mezi životem a smrtí to věděl. Naštěstí zatím nedojeli nijak daleko od císařova sídla, a tak se mladík v mžiku ocitl u dveří zmateného léčitele. Situaci mu vylíčil velmi zběžně. Postarší muž byl za dlouhá léta na podobné případy zvyklý. Zbytečně se nezdržoval. Přehodil přes sebe plášť, popadl tašku s potřebnými věcmi a následoval Shacka. Za několik minut, které ale klidně mohly být už moc pozdě, dorazili na místo. Barasha pořád klečela na zemi a právě kontrolovala mužův dech. Vzhlédla k nim. ,,Mistře Daisuke! Ještě že už jste tady. Slabě dýchá, ale ztratil mnoho krve. Na pravém boku má zranění, které stále krvácí. Snažila jsem se to krvácení zastavit, ale rána je příliš velká. Bude potřebovat zašít. Také je hodně promrzlý, tak jsem pod něj dala svůj plášť.“ dokončila svou zprávu. V jejím pohledu byl smutek. A obavy. Šedivý muž ji pohladil po vlasech. ,,Šikovné děvče.“ řekl konejšivým hlasem. To jí stačilo ke znovunabytí úsměvu. Léčitel po pár minutách, za Barashiny vydatné pomoci, zraněného ošetřil. Poté ho pomocí koní a improvizovaných nosítek dopravili do paláce. Po zbytek dne se neznámý mladík neprobudil. Ale araluenský princ na něj popravdě řečeno ani nemyslel. Jeho myšlenky cele zabírala dívka, která ho nepřestávala udivovat. Byla pro něj jednou velkou záhadou. Každé setkání s ní vždy vyvolalo další otázky. A to se jí už chtěl zeptat na tolik věcí! Co mu asi nejvíce vrtalo hlavou bylo podivné chování útočníka, jakmile ji spatřil. Stál čelem naproti němu a velice zřetelně viděl zděšení v jeho obličeji. Následný zběsilý úprk obou mužů byl snad ještě výmluvnější. Měli z dívky strach, obrovský strach. Ale proč? Je snad Barasha jakýsi postrach? Lupič nebo ještě něco horšího? Ale proč se v tom případě tolik starala o zraněného? Vypadala, že jí na něm opravdu záleželo. Anebo ho dokonce znala? Čím déle přemýšlel, tím šílenější teorie ho napadaly. Nakonec se tím raději přestal zabívat. Moc dlouho dívku sice neznal, přesto mu něco říkalo, že by neudělala nic špatného. A tak se rozhodl, že se jí prostě další den jednoduše zeptá. Příští den se ale nakonec rozhodl pro něco jiného. Jak se v noci převaloval a nemohl usnout, měl čas si vše promyslet. Nejdřív se půjde podívat do knihovny. Nepředpokládal, že by v knichách našel něco o Barashe, ale mohl si najít informace o útočnících. A vlastně i o muži, kterého zachránili, protože zcela zjevně, soudě podle stavby těla i oblečení, patřil k jejich národu. Vlastně si tak trochu vypomohl radou své sestry Rose – Když hledáš odpovědi, koukni se do knih! Nikdy knihám nerozuměl tolik jako ona, měl z nich spíše respekt. Ale co mohl dělat, když po jeho boku tentokrát nestál žádný moudrý muž, aby mu poradil? Vyrazil nejkratší cestou do obrovské místnosti v levém křídle. Jakmile vešel, začala na něj působit tamní atmosféra. Některé knihy zde byly uloženy velmi dlouho, čímž získaly svou typickou vůni. Ucítil několik staletí starý papír a také vosk. Nebylo na tom nic zvláštního, ale nikdy to nevnímal tak intenzivně. Nejspíš ho čas zde naučil pozastavovat se nad všelijakými maličkostmi. Teď před ním stál ale nesnadný úkol. Musí nalézt správnou knihu. Rozhlédl se po vysokých regálech. Netušil, kde má začít. Pak mu konečně svitlo, každá knihovna má přece svůj systém. Knihy mohou být seřazeny podle autorů, ale mnohem spíše podle typů knih. Takhle to mají přece i doma, na Araluenu. Vkročil do zadní části místnosti. Očekával, že na každé polici bude úhledným písmem napsáno, v jakém oddělení se zrovna nachází. Ale nebylo tomu tak. Dokonce ani když se pozorněji podíval, aby zahlédl případné malé písmo kdesi na kraji, nenašel nic. Zarazilo ho to. Nemyslel si, že by Šigeru za dobu své vlády na tuto místnost zcela zapomněl a stala se nepoužívanou. Císařova povaha naznačovala, jaký vztah má ke knihám a jiným věcem dřívějšími panovníky zachovaným. Jeho moudrost nepramenila jen z mnohaletých zkušeností. Ne, zajisté čerpal i z jiných zdrojů. Například z knih. Kromě toho knihy a vůbec celá místnost nevypadaly zanedbávaně. Na policích neležel prach a podlaha byla čistá. Zkrátka zde bude jiný systém. Ale jaký? A jak má pro všechno na světě najít mezi tolika knihami tu správnou? ,,U Gorlogovy brady.“ ulevil si skandijským rčením, které tak často slýchával s oblibou říkat Willa. ,,Mohu být nějak nápomocen?“ ozval se hlas za jeho zády. Shack se prudce otočil. Stál za ním postarší sendži, kterého už párkrát v paláci zahlédl, často v přítomnosti Šigerua. Mladík nemohl zabránit mírnému začervenání. Docela nekrálovksy zaklel a zrovna před tímto mužem. Pokusil se zakrýt rozpaky a odpověděl: ,,Ano, ehm, totiž hledám nějakou knihu o sousedních zemích a národech Nihondžinu.“ Starý muž se na vteřinu zamyslel. Potom Shackiemu pokynul rukou, aby šel za ním. Cestou nezaváhal ani nezabočil do špatné uličky, až došli k regálu podobnému všem ostatním. Tam sendži velice sebevědomě natáhl ruku po tlusté tmavěmodré knize. Podal ji princi. Poté se znovu obrátil ke knihám a vytáhl jinou, ještě tlustější. A nakonec, do třetice všeho dobrého, mu do už takhle plných rukou položil třetí. ,,To co hledáte by mělo být v těchto knihách.“ řekl a odešel tak rychle a nenápadně jako přišel. Mladý princ se snažil s plnou náručí dobalancovat k nějakému stolku. Naštěstí se mu to povedlo bez úhony. Přestože před pár minutami čelil vyhlídce, že bude muset pročíst snad všechny knihy, nikterak ho teď neutešil pohled na tři objemné bichle. ,,Nu což, alespoň budu mít příštích pár dnů co dělat.“ pomyslel si a s nově nabytou energií se dal do čtení. Historie národů Dálného východu hlásala první kniha. Otevřel ji na úvodní stránce. Jako první uviděl dlouhý seznam a nad ním nadpis Seznam národů v knize obsažených. Zběžně přelétl některá slova-Mughalové, Khmerové, národ říše Mon. O žádném z těch národů nikdy neslyšel. Zalistoval na další stránku. Maurjovská říše, název kapitoly. Pod tím byla velmi podrobná charakteristika onoho národa, jejich zvyky a způsob života. Dále také vzhled a způsob oblékaní. Když si princ pročetl první stránku, došel k názoru, že útočníci nepatřili k tomuto národu, soudě podle zcela odlišného oděvu, než jaký byl popisován v knize. Otočil na jiný národ. Ale po chvilkové četbě znovu usoudil, že to nebude, co hledá. Takhle prostudoval nejméně deset dalších národů. U dvou mu popis v některých částech seděl. Ale nemohl si být jistý, protože znal pouze jejich vzhled a žádné další údaje. Vzdychl. Takhle to nikdy nenajde. A i kdyby bylo možné poznat, že našel správně, bude trvat spustu času, než pročte celou knihu. A po jeho pravé ruce leží další dvě tlusté knihy. Nejspíš mu nezbývá, než položit dívce pár otázek. Ale přesto chtěl na to přijít sám. Sáhl po další knize. Název Národy v průběhu věků sliboval vpodstatě stejné odpovědi jako první kniha. Jen mimochodem se podíval na název třetí z nich. Východní národy ve stínu horských nájezdníků. Ano, ti muži byli zcela jistě nájezdníci! Proč ho to nenapadlo dřív? Jistota s jakou ovládali své zbraně a hbitost jejich pohybů byly jen málo z mnoha náznaků. Shack je jako bojovník znal, ale až teď si jivh všiml. Rychle se ponořil do knihy. Když prolétl pár kapitol zjistil, že v celé knize se hovoří jen o jednom kmenu nájezdníků na celém Dálném východě, o Árjech. Znovu se vrátil k první knize. A opravdu v seznamu našel Árje. Otočil na sto padrsátou první stranu, kde byli dopodrobna popsáni. Popis tělesných proporcí seděl, popis oblečení seděl. Ale teprve když uviděl nákres árjských specifických zbraní, utvrdil se ve svém přesvědčení. Útočníci totiž měli rovné meče, velmi podobné tomu jeho, avšak čepel neměli úzkou,  ale postupně se rozšiřující. Na konci se zase pomalu zužovala. Kromě toho měla čepel slabě červenou barvu, jako by byla z bronzu. Shack už o něčrm takovém slyšel. Podobně jako katany z proslulé nihondžinské oceli, i tyhle zbraně byly vyrobeny z tajemné slitiny kovů, jejíž složení znali jen Árjové. Díky této slitině byly jejich meče velice tvrdé, ale zároveň neuvěřitelně lehké. To všechno věděl, protože v bojové škole se učili, že existují různé způsoby výroby zbraní. Ale nikdy se nedozvěděl, jaký národ jej ovládá. Při boji s útočníky si uvědomil, čemu čelí a vybavil si rady bojového mistra, jak proti takovým zbraním přizpůsobit útok či obranu. A dál se podivnými zbraněmi nezabýval. Bylo to zkrátka díky instinktu vycvičeném hodinami tréninku. Dočetl celou kapitolu a usmál se, protože z ní vyčetl téměř vše, co očekával. Zjistil, že kmeny Árjů žijí v pospolitostech nedaleko od sebe. Panuje mezi nimi vzájemná shoda, jak v jednotlivých pospolitostech, tak i mezi pospolitostmi navzájem. Není jich příliš mnoho, asi jen něco kolem třech tisíc. Při nájezdech používají velmi vypracovanou taktiku. Shack dokázal odhadnout, proč tomu tak je. Díky malému počtu bojovníků museli Árjové něčím zvýšit svou účinnost při boji a tak si vytvořili dokonalou taktiku. Zároveň byli popisováni jako výborní válečníci, kteří nemají slitování téměř s nikým. Vyčetl ještě mnoho věcí, týkajících se především způsobu árjského života. Zaujala ho však jedna zmínka-árjské pospolitosti byly víceméně samostatné a nezávislé, ale všechny podléhaly jednomu vůdci. Vůdci, který když přišlo na boj rozhodoval téměř o všem. Dál už z knihy nezjistil nic zajímavého, jenom spoustu všedních podrobností. Nic z toho mu neobjasnilo podivné chování související s Barashou, ale minimálně věděl mnoho o útočnících. V tu chvíli cítil, že je pravý čas, aby si s dívkou promluvil. Jen by ji ještě musel najít. Prochodil celý palác, ale marně. Napadla ho poslední možnost. Došel si pro teplý kabát, u vchodu si nazul boty a vyrazil do zahrady. Tamní atmosféra ho znovu okouzlila. Vždy si mezi tou nádherou připadal úžasně. Pomalu kráčel sněhem a naslouchal, jak mu křupe pod nohama. Téměř ihned zapomněl na své problémy, všechny myšlenky ho opustily. Zato se začaly objevovat vzpomínky. Vzpomínal na hrad Araluen, který mu byl již po téměř sedmnáct let domovem, znal každé jeho zákoutí a každou místnost. S Liss a Rose nalezli snad všechny tajné vchody, které na hradě byly. Vzpomínal také na to, jak ho otec učil bojovat. Sotva se postavil na nohy, Horác mu do ruky dal dřevěný meč. Nejdříve si jen hráli, Shackieho bavilo dloubat tupým mečem do otce a představovat si, jak skolil svého soka. Později po něm Horác začal chtít, aby používal techniku. Už to nebylo jen mlácení klackem, jeho styl boje začínal mít systém. Naučil se základní sestavy úderů a ty řádně procvičoval. Ze začátku byl do boje nadšený, připadal si jako rytíř z pohádek, které jim vyprávěla chůva. Když ale zjistil, že dovednosti nepřijdou jinak než skrze tvrdé cvičení, jeho nadšení opadlo. Byl by cvičil mnohem méně, kdyby však nad ním Horác nedržel pevnou ruku. Každý den měl pevně stanovenou dobu pro nácvik, kterou musel za každých okolností dodržet. Na správnost jeho úkonů dohlížel jeden z hradních rytířů. Často se ale, pokud mu to vládní záležitosti dovolovaly, přišel Horác podívat sám. Rytíř, který na prince dohlížel byl velmi milý a zdaleka ne tak přísný jako otec. Shack nesnášel nácvik úderů proti neexistujícímu protivníkovi, ale se sirem Dalveyem ty dvě hodiny dokázal přežít. Rytíř ke konci výcviku záměrně přehlížel drobné chyby, které mladík dělal, protože viděl že je unavený a slitoval se nad ním. Ne tak jeho otec. Neodpustil mu sebemenší chybičku v úderu nebo odchylku v postoji. Musel být zkrátka dokonalý, vydat ze sebe vše. Jak to Shack nenáviděl! Něco jiného ale bylo, když se dostal na takovou úroveň, aby mohl soupeřit se skutečným bojovníkem. Ze začátku samozřejmě pouze s tupým mečem. I tak to bylo něco naprosto jiného. Konečně si mohl na vlastní kůži ověřit, že hodinami nácviku, na kterých otec trval, ho nechtěl trápit. Že byly zkrátka nezbytné, jestliže se chtěl vypracovat na vyšší úroveň. A on chtěl, třebaže to v té době ještě netušil. Postupně zjišťoval, jak moc pro něj znamená mít vlastní meč. Kolik toho vlastně dokáže, pokud bude opravdu trpělivě trénovat. Začalo ho to znovu bavit a měl velkou motivaci – chtěl se vyrovnat otci. Horác postřehl změnu v jeho přístupu a byl tomu velmi rád. Nejvíce ho ale potěšila jiná věc, totiž že chlapec byl vždy vlastním neúspěchem pouze povzbuzen, aby ještě přidal. Nikdy se nevzdával. Všechno hradní obyvatelstvo bylo svědkem, jak se z malého nemotorného děcka pomalu stával velký bojovník. Na jedno ale Horác dával velký pozor. Aby synovi sláva nestoupla moc do hlavy. Z toho důvodu s ním také pravidelně bojoval on sám a dával mu přitom lekce do života. Kasandra nikdy nesdílela nadšení svého muže, když tak přísnou rukou vládl nad prvorozeným synem. Jakmile ale pochopila, že Shack se neučí pouze bojovat, ale i pokoře a spravedlnosti, nakonec nebesům děkovala za Horácovu prozřetelnost. On zkrátka nebyl vychováván jako urozený, a tak podvědomě tušil jakými způsoby zabránit, aby jejich děti byly pyšné a nevychované. Stejně osobitý způsob výchovy používal i ve výchově dcer, i když samozřejmě se zcela odlišnými prostředky. Shack vzpomínal i na své dvě starší sestry. Jedna druhé se vzhledově velmi podobaly. Obě zelenooké plavovlásky vskutku mohly být považovány za dvojčata. Co však měly společného ve vzhledu, vyvážily odlišností v povahách. Nikdy se ale k sobě nechovaly nepřátelsky. Vždy táhly za jeden provaz a byly pro každou hloupost, kterou Shack vymyslel. I proto je měl tolik rád. Potom si vybavil nejmladšího královského potomka. Alessandra byla narozdíl od sester modrooká, stejně jako její bratr. Její povaha se zatím teprve utvářela, ale nikdo nepochyboval, že z ní vyroste stejně dobrý člověk, jako z jejích sourozenců. Vzpomínku na sestry náhle přerušila jiná. Před očima se mu objevil vždy usměvavý obličej jeho kmotra. Vzpomněl si, jak s ním Will často jezdíval do lesa. Hráli spolu na schovávanou a přestože malý princ zkušeného hraničáře nikdy neobjevil, stále ho to bavilo, protože byl ohromen jeho schopnostmi nepozorovaně se mu ztratit z očí. Když potom Shackie povyrostl, Will ho učil vše o táboření. Dokonce by díky němu dnes dokázal uvařit i pár prostých jídel! Hraničář se ho také snažil naučit stopařským dovednostem. Určitý výsledek Willovo snažení mělo, i když jen průměrný, jelikož byl mládenec často nesoustředěný. Což se prokázalo i teď, protože už více jak půlhodinu chodil zahradou ponořen do svých myšlenek, místo toho aby se soustředil na úkol, který si zadal. Nevěděl, zda tu, kterou hledal náhodou nepotkal cestou a zamyšlen si jí nevšiml. Vydal se proto ještě jednou k altánku uprostřed zahrady. Po jeho pravé ruce zurčel potůček, po levé stálo honosné císařské sídlo. Už chtěl přejít po lávce vedoucí přes potok a zamířit do samého srdce zahrady, ale spatřil, jak z jednoho vchodu do paláce vyšla povědomá postava. Zrychlil, aby ji dohnal. ,,Hledám tě po celém paláci.“ řekl dívce na uvítanou. Barasha se mírně usmála. ,,Byla jsem skoro celý den u léčitele.“ Až teď Shackovi došlo, že dveře, ze kterých vyšla vedly k ranhojiči. ,,Jak je na tom, ten mladík, kterého jsme zachránili?“ ,,Ještě se neprobudil, protože ztratil mnoho krve a promrzl, ale mistr Daisuke říká, že přežije.“ Tentokrát v jejím hlase nezněla beznaděj, jako když mladíka našli. Dnes mluvila s jistotou člověka, který ví, že vše dopadne dobře. Dívka léčitelovi bezmezně věřila. Což mu připomnělo jednu věc, která mu vrtala hlavou-,,Proč mu říkáš mistr?“ Barasha se na něj malinko zmateně podívala. ,,No přece protože se u něj učím léčitelskému umění. On je můj mistr.“ Taková odpověď ho zarazila. Dívka jako ona měla přece spoustu jiných možností, co v životě dělat. Spoustu vznešenějších možností. A ona si vybrala léčitelství…Přišlo mu to zvláštní, ale věděl, že má pravdu. Všechno do sebe zapadalo. Proto přesně věděla, co má dělat, proto ji tolik povzbudil příchod jejího mistra a proto se o zraněného s takovou péčí starala. Je to zkrátka její budoucí denní chleba. Představil si Barashu, jak s láskou pečuje o zraněné. Úplně to k ní sedělo.
Princ náhle pocítil k postavě před sebou velký obdiv. A teď najisto veděl, že všechny špatné věci, které ho v souvislosti s Barashou napadly, byly nesmyslné. Přesto ale pořád nevyřešil tu největší záhadu. A teď přišel pravý okamžik, aby se konečně dozvěděl pravdu a poslední zrnko nedůvěry v něm zmizelo. ,,Barasho, víš…všiml jsem si změny v chování těch dvou útočníků, jakmile jsi se objevila. Najednou dostali velký strach.“ řekl nesměle. Navazující otázku proč ani nemusel vyslovovat. Barasha se mu podívala přímo do očí. ,,Věděla jsem, že ti to neunikne.“ poznamenala.  ,,Pojď, půjdeme se projít hlouběji do zahrady.“ navrhla náhle, takže princ ani neměl čas cokoli poznamenat. Když spolu mlčky kráčeli po úzké pěšince, hlavou mu běželo tisíce myšlenek.
Nejdříve se drželi vyšlapané cesty, pak ale dívka sebevědomě odbočila doleva mezi stromy a museli se prodírat hlubokým sněhem. Shack vůbec netušil, co tím Barasha sleduje, nicméně poslušně kráčel za ní a přál si, ať konečně zastaví a odpoví mu. Obešli ještě dva velké keře, prošli skrz větve a ocitli se na velmi krásném místě. Byl to kruh vytvořený z vysokých stromů. Každý strom měl mnoho větví, takže jimi nešlo prohlédnout ven. Uprostřed kruhu stála narychlo vyrobená lavička z tmavého dřeva, která ale byla zasypaná sněhem. Dívka sníh smetla a posadila se. Potom posunkem naznačila Shackovi, aby udělal to samé. Chvíli seděli v tichu. Pak dívka promluvila: ,,Tohle je moje oblíbené místo.“ řekla a úkosem se podívala na svého společníka. Ten se zdvořile usmál. ,,Ale to tě asi nezajímá, že? Vzala jsem tě sem kvůli tomu, na co jsi se mě ptal. Je to totiž skvělé místo, když nechceš aby tě někdo slyšel.“ Shack se proti své vůli trochu zatřásl a nebylo to zimou. ,,Pravda je taková, že o tom co ti teď povím ví jen velmi málo lidí, víš? Je to dobře střežené tajemství. Pamatuješ jak jsem ti říkala, že shuriken používají jen sendžiové? Nebyla to úplná pravda. Shuriken ve skutečnosti používá jenom velice úzká skupina sendžiů. Jsou to povětšinou lidé z velmi starých nihondžinských rodin, jejichž tradice sahá ještě před počátek našeho letopočtu. Mimochodem z takové rodiny pochází i císař. A tito sendžiové se s shuriken učí zacházet již od útlého věku. Kromě toho se také učí umění boje bez zbraně. Zároveň jsou vzájemně propojeni. Odmala cvičí spolu a budují si mezi s sebou vztah, který jim vydrží na celý život. Učí se nejenom bojovat, učí se také, že jeden druhému mohou důvěřovat. Jsou jako rodina. Platí mezi nimi pravidlo: jeden za všechny, všichni za jednoho. Ale tohle všechno je přísně tajné. Samozřejmě ti muži absolvují typický sendžijský výcvik, a tak nikdo nemá ani tušení, že jsou ještě mnohem nebezpečnější, než obyčejný sendži. Oni však své schopnosti využívají jen v nouzi nejvyšší a vždy v dobrém. Nepoužívají je k zastrašování nižších vrstev jako to dělají někteří sendžiové nebo dělala dokonce většina sendžiů dříve. Jsou zkrátka nepostradatelnou součástí ochrany země-“ ,,To znamená, že císař o nich ví?“ skočil jí mladík do řeči. ,,Samozřejmě, vždyť jeden z jeho synovců k nim patří.“ odpověděla. ,,Pochopitelně ale není v jejich silách utajit úplně všechno, a tak se mezi lidmi povídá o nepřemožitelných bojovnících s ďábelskou vrhací zbraní. Tyhle povídačky se dostaly i k sousedním národům a očividně je naši včerejší nepřátelé znali.“ dostala se konečně k rozuzlení celé záhady. ,,To ale znamená, že ty patříš k nim, k těm pověstným vrhačům hvězdic!“ vykřikl princ. ,,Nekřič tolik, prosím.“ napomenula ho dívka. ,,Říkají si Bur’az, protože ve staré nihondžinštině to slovo znamená bratr. A já k nim vlastně patřím jen napůl. Znám všechny Bratry, vím o jejich tajemství a umím zacházet se shuriken. Ale jsem dívka. K Bur’az nemůže patřit ani každý chlapec, který se narodí do starobylé rodiny. I mezi nimi se vybírá z těch nejnadanějších a dbá se na to, aby určený chlapec zastával správné morální hodnoty. Aby byla jistota, že svoje schopnosti nikdy v budoucnu nepoužije špatným směrem. Já jsem…já jsem jediné dítě mého otce a jelikož jsem měla vlohy pro tohle umění a pocházím z císařova rodu, dostala jsem výjimku. Otec mi vyprávěl, jak mě všichni odmala pozorovali a postřehli mojí neobvyklou odvahu a umíněnost v boji proti zlu a nespravedlnosti. Říkal, že to byl hlavní důvod, proč mi dovolili učit se jejich umění. Že jsem byla zázračné dítě. I když samozřejmě určitě přeháněl, každý rodič má přece pocit, že jeho dítě je to nejlepší na světě.“ Na tomhle místě se mírně usmála. Shack v jejím úsměvu ale postřehl stopu smutku. ,,Zkrátka umím bojovat s shuriken, ale do jejich bratrstva patřit nemůžu, jelikož jsem dívka. Ti, se kterými jsem vyrůstala mě ale stejně berou jako svoji sestru.“ Tentokrát se na jejím obličeji objevil zasněný úsměv. Shack strnule seděl a nemohl uvěřit vlastním uším. Připadal si jako by mu bylo znovu devět, spolu s Liss a Rose seděl na jedné posteli na hradě Araluenu a poslouchal pohádku, kterou jim stará chůva četla z velmi tlusté knihy. Cožpak tohle všechno může být realitou? Je možné, aby on byl jeden z mála lidí na světě, kteří o tomto přísně střeženém tajemství věděl? A vzápětí si uvědomil ještě jinou věc. Barasha mu všechno řekla. Důvěřuje mu natolik, že mu vyzradila nejspíš největší tajemství svého života. To poznání jím hluboce pohnulo. Nějaký čas nebyl schopen slova ani pohybu. Takhle seděli oba drahnou chvíli vedle sebe, ponořeni do svých myšlenek. Když prvotní šok opadl, mladík cítil, že by měl něco říct. Netušil co. ,,Proč jsi mi to prozradila?“ vysoukal ze sebe nakonec. Barasha ho znovu obdařila tím upřímným pohledem. ,,Už když jsi mě tenkrát našel ve zbrojnici, něco mi zkrátka říkalo, abych to před tebou netajila. Proto jsem tu hvězdici hodila. Prostě jsem věděla, že ti můžu důvěřovat. Víš, když jsem tě pozorovala, připadal jsi mi jako jeden z Bratrů-stejně nadaný bojovník, stejně ušlechtilý, stejně odhodlaný bojovat za dobro. Ale tehdy jsem ti neřekla vše. V dalších dnech mě sužovaly kruté výčitky, protože jsem zklamala Bratry a prozradila jejich tajemství. Přesto jsem věřila, že jsem udělala správnou věc. A když jsi byl včera svědkem toho, jak na ty muže zapůsobilo moje objevení, věděla jsem, že dřív nebo později budeš pátrat po důvodu.“ Teď se zatvářila ztísněně a prosebně se na prince usmála. ,,Musíš mi prosím slíbit, že to tajemství nikomu neprozradíš. Už takhle určitě půlka Bratrů nebude souhlasit s mým jednáním a odsoudí mě za ně.“ Shack rychle odvětil: ,,Samozřejmě, nikomu neřeknu ani slovo. Přísahám! Jako člen královské rodiny umím docela dobře držet jazyk za zuby, pokud jde o tajemství.“ lehce se pousmál. ,,Na hradě Araluenu se to tajemstvími jenom hemží.“ dodal a doufal, že dívka se jeho chabému pokusu o rozveselení alespoň pousměje. Jeho záměr vyšel. Barasha nebyla z těch, kdo truchlili nad rozlitým mlékem. Udělala to, co cítila že je správné a s následky se bude vyrovnávat až přijdou. Rozhodně se zvedla. ,,Děkuju.“ řekla směrem k mladíkovi. Potom potřásla hlavou a poznamenala: ,,Měli bychom jít nebo tady zmrzneme, začíná být docela chladno.“ Shack to přijal jako výborný nápad. To, po čem dva dny pátral se dozvěděl a rozhodně měl na příštích pár dnů o čem přemýšlet.
Když došli ke vchodu do paláce, zamířili každý jiným směrem. Jeden druhého na rozloučenou pozdravili a Shack přidal i povzbuzující úsměv. Pomyslel si, že dívka bude povbuzení nejspíš potřebovat.

,,Mělo by se jíst zdravě!“ hlásají nápisy všude kolem nás. Přítelkyně ti odpoví: ,,Promiň, ale dnes s tebou nemůžu jít do kavárny, měla bych jít běhat.“ Dívka stojící na váze smutně poznamená, že by měla mít alespoň o pět kilo méně.
Ale kde se vlastně bere tahle podivná fráze-mělo by se? Co je to neurčité ,ono’, které tolik ovlivňuje naše životy?
Mohl by to být jakýsi člověk, který je natolik moudrý, aby nám diktoval, jak se zachovat ve všemožných situacích. Anebo také obecně platné veřejné mínění.
Ale cožpak ještě před třemi sty lety byla žena považována za krásnou, jen pokud měla vyhovující BMI index?
Lidská společnost se mění a spolu s ní se přeci mění i názory a morálka!
Jak to tak vypadá ,ono‘ je tedy chytřejší a nadčasovější než my. Já však doufám, že ne a raději mu podstrčím velmi podobného kamaráda-mohlo by se. Mělo by se totiž jenom umřít. V tom má, myslím, pravdu.

Kolem mě se prohání vítr a cuchá mi vlasy. Stojím na malém ostrově na jezeře. Na dnešek jsem se těšila hodně dlouho. Každá buňka mého těla se třese vzrušením. Nikdo a nic teď nezkazí mojí výbornou náladu. Dokázala bych hodiny jenom sedět a naslouchat hlasům přírody. Niilo odjel včera, teta ze strejdou jsou v práci a Leo je někde s kamarády. Nabízel mi, že můžu jet s nima. Ale samozřejmě jsem odmítla, už vidím nadšení jeho kamarádů, jak s sebou tahá malou sestřenku. Takže dnes jsem sama. Nestěžuju si. Nikdo mi nepřikazuje kam mám jít a nevypráví mi historii každého stromu. (Přece jenom tři dny v kuse poslouchat výklady o skanzenu, hradu, radnici, přístavu a jiných památkách jednoho časem trochu unaví) Hlavně mi nikdo neříká, že už je čas jít.
Bohužel věci, které mně připadaly zajímavé, kluky zrovna moc nebraly. A naopak. V důsledku toho jsem strávila dlouhou dobu v technickém muzeu, přestože jsem mnohem více toužila podívat se do lesa kousek za domem. Ale oba se snažili přizpůsobit se, a tak jsme všichni byli spokojení.
Navíc nejsem zvyklá na společnost. Tři dny neustálého povyku byly vyčerpávající. Nerušené ticho je teď přesně to, co potřebuju. Užívám si ho. Bohužel mi není dopřáno užívat si klidu moc dlouho. Z hlubin lesa se ozývá dětský křik. Schválně jsem šla sem, na druhou stranu ostrova, abych nebyla blízko písečné pláže. Přestože je voda jako led, děti se u břehu cachtaly jako v bazéně. A dospělí kousek dál, kde je jezero hlubší. Je mi záhadou, jaktože ve vodě vydrží tak dlouho. Slunce sice svítí a je přes dvacet stupňů, ale voda je stále ledová. Zřejmě v tomto období dosahuje nejvyšší teploty a více se již neoteplí. Naštěstí nejsem typ člověka, který se o prázdninách pořád koupe v bazéně. Protože jsem do jezera zkoušela strčit jenom nohy a málem mi umrzly.
Při pohledu na malou holčičku, probíhající kolem mě jen v kalhotkách mi skoro začne být zima místo ní. Chvíli se zastaví, rozhlédne se a pak běží s povykem dál. Za ní se z lesa  znovu vynoří postava. Tentokrát starší, ale ne o moc. Světlovlasou dívku odhaduju tak na patnáct. Podle toho jak se rozhlíží, očividně hledá onu křičící holčičku. Když si mě všimne, usměje se a něco mi říká. Každý jiný na mém místě by se zeptal anglicky, co potřebuje. Ne však já. Většinou docela jasně dokážu určit, co jiní říkají, jako například s Veerou. Takže i dnes to nechám náhodě. Předpokládajíc, že se mě opravdu ptala, kam nahaté děvčátko běželo, jí rukou ukážu na cestu vedoucí zpět do lesa. Zase se usměje, pobavená mojí reakcí. Najednou ani moc nepospíchá. ,,Hlavně ať se se mnou nezačne bavit!“ prosím v duchu. Jenže Murpyho zákony nezklamou. Být moje sestra (nebo kdokoliv jiný z rodiny), s radostí se seznamuju. Jenže já nejsem Maja, Niilo, Veera nebo Leo, a navíc neumím švédsky. Ráda bych si blondýnky nevšímala. Ale nemůžu být tak nezdvořilá. A navíc bych si neměla znepřátelit obyvatele Västeråsu, přece tu ještě dva měsíce budu bydlet. Nakonec neochotně odpovím: ,,Sorry, I didn’t understand you.“ Světlovlásce zasvítí modré oči. Během zlomku vteřiny přepne na angličtinu a vesele mluví dál. Vůbec nemá potíže se změnou jazyka. Jako by to snad ani nevnímala. Ani ji neodrazují moje strohé odpovědi. Asi po pěti minutách už vím, že se jmenuje Ann, bydlí ve Västeråsu ve čtvrti kousek od nás, je jí čtrnáct… Teď zrovna mluví o své sestře. Najednou se zarazí. No jasně, její sestra před pěti minutami zmizela v lese! Kvapně se se mnou loučí a utíká ji hledat. Nedokážu pochopit, jak na ni mohla zapomenout. Inu, když člověk hodně povídá, asi nestačí myslet.
Po ,malém‘ vyrušení mám konečně vytoužený klid. Slyším jen, jak se vlny tříští o skálu, na které stojím. A sem tam racky, kroužící mně nad hlavou. Můj mozek vypíná, nechává působit přírodu na všechny smysly. Cítím vůni lesa, mísící se s vůní jezera. Vidím ohýbající se stébla trávy se v mírném vánku. Lehnu si. Ruce pokládám na zem, cítím měkkou půdu. Stáří kamenů pode mnou mi proniká prsty. Štěbetající ptáčci mi zpívají…
Někteří by můj stav nazvali možná meditací. Třeba to tak opravdu je, sama svoje splynutí s přírodou nedokážu pojmenovat. Vím jen, že jsem při něm naprosto svobodná, uvolněná a šťastná. A taky to, že v něm většinou setrvávám dlouho. Někdy velmi dlouho. Občas, když mě někdo vidí, myslí si že spím. Ale to se nestává často, protože si vybírám odlehlá místa, kde nikdo nechodí. Nikdo kromě Niila a Lucie o téhle mé zvláštnosti neví. Ve školce jsem si často zalezla do koutu zahrady a tam strávila třeba hodinu. Ostatní děti se se mnou kamarádily, ale když jsem sama seděla pod stromem a nevnímala okolí, bály mě. Myslely si, že jsem očarovaná. Později, v první třídě, jsem dělala to samé, jenže už jsem jim nepřipadala očarovaná. Říkaly mi blázen. A smály se. Od té doby si ve společnosti jiných lidí dávám pozor. Proto i teď jsem blízko vody, pod stromem a z cesty sem není rozhodně vidět. Soustředím se jen na přírodu. Starosti odplouvají, mozek vypíná…

Někde velmi blízko sebe slyším slova. Nevzpomínám si, kde jsem. Otevírám oči. Nade mnou se sklání jakýsi mladík. Zase něco říká. Ještě chvíli mi trvá pochopit, co se děje. Potom si konečně si vzpomínám-jsem na ostrově nedaleko švédského města Västerås. A….asi jsem usnula! Ještě se mi nikdy nestalo, abych usnula v přírodě. Opravdu jsem byla vyčerpaná. Stačí však jeden další úsměv tváře nade mnou a docela rychle vstávám. Naneštěstí až moc rychle, takže se mi zamotá hlava. Ale nespadnu, jen musím chvilku mrkat, abych zahnala mžitky před očima. Po celou dobu ten záhadný kluk stojí a nic neříká. Potom ho konečně pořádně a ostře vidím. Typický seveřan, modré oči a světlé mírně zvlněné vlasy. Jako bych je snad už někde viděla…
Ale nemůžu na něj jenom zírat. Chtěla bych mu odpovědět, jenže najednou je jazyková bariéra dosti na obtíž. ,,Ehm…I can’t swedish.“ řeknu a začnu trapně rudnout. Jen na vteřinu, se v obličeji objeví pousmání. Anebo jsem si ho přimyslela? ,,You should go to a boat. This will be the last one.“ promluví docela hlubokým hlasem, jaký bych od tak malé postavy neočekávala. Předtím jsem byla příliš rozespalá, než abych vnímala všechny podrobnosti. Například až teď si všímám hloubky jeho očí. Anebo roztomilých kudr. Co že mi to vlastně říkal…? Nějak jsem to při zkoumání jeho tváře zapomněla. Už vím! ,,Oh, thanks!“ odpovídám po zdánlivě dlouhé pomlce. Vlastně jsem si ani neuvědomila, že jsem na ostrově, a z něj vede cesta jen lodí. Kdyby mi poslední odjela, musím zde strávit noc. A to asi není nejlepší způsob, jak začít prázdniny.  Rychle kontroluji, jestli jsem s sebou nic neměla. Žádný batoh, jen svetřík. Beru si ho na sebe, protože se znatelně ochladilo. Potom jdu směrem k molu, odkud odjíždí loď. Můj ,zachránce‘ jde přede mnou a očividně si mě už nevšímá. Cestu znám, takže ho teoreticky nepotřebuji. Ale nemůžu říct, že by mě nedostatek jeho zájmu trochu nemrzel. Inu, asi ne každý švéd je tak sdílný jako dívka, se kterou jsem se dnes bavila.

Jsem udivená sama sebou. Jaktože dobrovolně toužím po komunikaci s cizím člověkem? Že by se ve mně objevily nějaké skryté švédské geny…? Cestou lodí mám spoustu času o tom přemýšlet.
O půlhodinu později procházím čtvrtí, kde bydlím. Už po pár dnech tohle místo vnímám jako svůj druhý domov. Pokaždé v chůzi pozoruji byty. Jsou tolik odlišné od našich paneláků. Musím přiznat, že se snažím nahlédnout i dovnitř, když vidím otevřené okno. Zrovna dnes bohužel v žádném ze spodních pater není otevřeno. Zato ale zahlédnu postavu o pár bloků dál. Na tom by nebylo nic divného, jenže mám neurčitý pocit, že tu postavu znám. Na chvíli se na mě zadívá. Srdce mi vyskočí až do krku. Přemýšlela jsem o něm od chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila. A najednou se objeví tady! Než se stačím vzpamatovat, je už pryč. Jako v transu pokračuji v chůzi. Byl to opravdu kluk, jenž mě zachránil na ostrově? Nebo jsem o něm tak dlouho přemýšlela, že ho vidím všude? Naprosto zmatená sama sebou odemykám dveře tetina bytu.

Venku chumelilo. Bílé vločky padaly jedna přes druhou jako by už nikdy nechtěly ustat. Cesta, kterou se dalo projít až k dřevěnému srubu hluboko v lese byla zasypaná. Ani stopy již nebyly vidět. Jediný náznak, že uvnitř někdo je bylo slabé světlo vycházející z oken.
Náhlý poryv větru zavrzal dveřmi. Ale mužům uvnitř to nevadilo. Měli na práci něco jiného. Tlumeně se spolu dohadovali. Široko daleko nebylo ani živáčka, oni přesto mluvili velmi potichu. A kdyby snad venku někdo přece jen byl, nic by se nedozvěděl. Dobře ukrytá postava v blízkosti stavení by se o to postarala.
Možná proto byli lidé uvnitř ledově klidní.
Každý z nich měl přes ramena přehozený plášť a pod ním tmavou kazajku, kromě toho jezdecké kalhoty zastrčené ve vysokých botách.
Postava stojící v čele byla vysoká. Při důkladnějším přezkoumání bylo znát, že je podstatně mladší než jeho společníci. Ostatní měli tmavé vousy, jeden či dva dokonce mírně prokvetlé šedinami, zatímco on se teprve před nedávnem začal holit. I přes značný věkový rozdíl mu ale s respektem naslouchali.
Doposud hovořili šeptem. Teď však začali trochu hlasitěji. Mluvili jeden přes druhého. Mladík vznikající chaos utnul rázným dost! V tu ránu se rozhostilo ticho. Na vteřinku se mu zablýsklo v očích. Poté se zasmál. Jen malinko, ale zlověstně.
,,Je čas navštívit ztracené příbuzné!“ řekl.