Nenavazuje to na sebe 
Nebo možná jo, já nwm 
,,Musíme si promluvit.“ Jeho slova mi pořád zněla v hlavě. S obavami jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Už seděl u našeho stolu. Krásné, tmavé vlasy mu spadly do čela, když se otočil mým směrem. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu si šla sednout naproti. Došla jsem k němu a sedla si na židli. Dával jsem si velký pozor abych se mu nepodívala do očí. Nechtěla jsem vidět to opovržení, které tam jistě muselo být. Ne, na to jsem byla až moc velký zbabělec. A taky ne potom, co jsem mu provedla. Přesně jsem chápala jeho pocity. Tohle byl konec. Já jsem to věděla, on to věděl, ale ani jeden to neřekl nahlas.
Když ho moře vyplavilo, myslela jsem si, že je mrtvý. Byl tak bledej a nehybnej, ale když jsem přišla blíž, viděla jsem jak se mu zvedá hrudník. Docela se mi ulevilo. Další mrtvolu z tý ztroskotaný lodi bych asi už fakt nedala. Ale potom jsem si uvědomila, kdo to je. Proč zrovna on? Jedinej, u kterýho jsem si skoro přála abych ho už nikdy neviděla, musel přežít? To bylo tak nespravedlivý! A co chudák moje malinká nevinná sestřička?
Ale bylo zbytečný, abych nad tím dumala. Musela jsem se odsud dostat než příjdou. A já jsem věděla, že dřív nebo pozdějš příjdou. Musím sebou hejbnout. Minule je našli už za pár hodin. Při pomyšlení, co udělali s posledníma jsem se strachy roztřásla. „Kdyby tu aspoň byl se mnou Matt.“ Povzdechla jsem si. Ale musím se sebrat. Posbírala jsem věci, nacpala je do tašky a dala se na pochod, o kterém jsem věděla, že bude sakra dlouhej.
Když moře vyplavilo další tělo, už jsem se na něj ani nepodívala. Radši jsem pokračovala v prohledávání tohohle divného místa. Možná v jiném čase by mohlo být krásné, ale pro mě už navždy bude místem smutku. Místem, kde jsem ztratila všechno. Svoji rodinu, jedinou lásku i všechny přátele. Znovu jsem se rozbrečela. Jediná šance na nový život, život na svobodě byla pryč.
Zamilovala jsem se do bláznivý představy mýho mozku. Né do něj, jen do hodně zkreslené podoby, kterou vytvořil můj mozek na základě hrdinů z knížek a filmů. Nebyl ani hezký, ani chytrý, zkrátka celkem normální kluk. To ho jen moje představivost přetvořila do podoby úžasného hrdiny, který mě bude na rukou nosit. Jasně, takhle si to asi nikdo nepředstavuje, ale já jsem byla ona „obět“ a jelikož to byl můj mozek, bylo na mé, co s tím udělám.
Měla jsem sto chutí udělat za ním hodně tlustou čáru, jenže jsem nemohla. Milovala jsem ho. Ale také jsem měla plné zuby toho nátlaku. Bylo to skoro jakoby se člověk dusil. Neděj tohle, nedělej támhleto… Musíš být na všechny milá, je to naše povinnost. Nesmíš se nikdy zamilovat do Nesprávného, nesmíš, nesmíš, nesmíš! Doopravdy jsem toho měla dost. Nejradši bych se někam schovala a počkala až to všechno zkončí, ale to by nešlo. Né tady a hlavně, né teď.