Archiv pro měsíc: Září 2016

Zrádná rodina 2.kapitola

Výhled z okna byl nádherný. Na zasněženém trávníku bylo vidět pár stop, ne však na dlouho. Z nebe se totiž znovu sypal jemný poprašek. Na nízkých keřích se tvořily směšné sněhové čepičky a čas od času se nějaká převážila a s plesknutím spadla dolů. I tak ale vše působilo symetricky a přesně.
Osobu u okna krásný výjev moc nezajímal. Mnohem více ho zajímala postava v altánu. Sledoval ji už nějakou dobu. Shack stejně neměl co na práci. Za dva týdny strávené v tomto rozlehlém paláci si navykl se každý den cvičit boji. Ale dnes to nešlo. Muži se kterými obvykle soupeřil museli odjet kvůli jakémusi poselství. Proto zaměřil svou pozornost na dívku. Kromě onoho setkání v zahradě ji spatřil ještě dvakrát, ale vždy jen letmo. Nejspíš opět pomáhala otci. Nezajímala ho jen kvůli své vrozené přitažlivosti, také byla jediná osoba v paláci přibližně v jeho věku. Barasha žádné sourozence neměla a s nikým mladším se nesetkal. Upřímně řečeno mu povykování a všetečné otázky sester chyběly. Malé Alessandry bylo na hradě Araluenu plno. Každou chvíli ji našel někde zalezlou – pod stolem, za závěsem, za skříní. Párkrát se jí dokonce povedlo dostat se do kuchyně. Do doby, než si jí kuchařky všimly, dokázala spořádat spousty sladkého. A když ji zrovna neviděl nebo se neschovávala, slyšel ji až na druhý konec hradu. To se ví, že každému připadala roztomilá a hradní služebnictvo ji milovalo.
I jeho druhá sestra byla oblíbená. Na svých třináct let byla také neobyčejně vyspělá. Rose vždy s přesnou dávkou taktu a zdvořilosti věděla co říct, jak se zachovat. U princezny to nebylo zas takové překvapení, koneckonců tomu byla učena již odmala. Překvapením bylo, že takovéto situace většinou zvládla lépe než budoucí panovník! Shack se snažil problémy řešit jako ona, ale nešlo to. Dívce se to pokaždé povedlo s nadhledem a grácií. On byl slonbidlo. Ona byla po matce, on spíše po otci. Rose ale nikdy nepůsobila upjatě, měla totiž velmi družnou a veselou povahu.
Úplný opak nejstarší Shackieho sestry. Liss byla nejraději sama v zahradě a kreslila. Jde dost dobře odvodit po kterém rodiči neměla ráda být středem pozornosti. Co však odvodit nejde, je záhada po kom umí tak nádherně kreslit. Co si Shack pamatuje, tak jim dědeček nikdy nevyprávěl o výtvarně nadaném předkovi. A že jim vyprávěl o hodně zajímavých lidech!
Liss to prostě uměla. Její ruka s uhlem kmitala do všech stran, předem promyšlené linky se spojily a vyšlo z toho překrásné dílo. Jim podobné vyděl princ pouze zde, v Itu. V žádném jiném paláci či hradě nepotkal obraz dělaný jen uhlem. V chodbě před jeho pokojem zrovna visely dva takové. Byly o hodně menší než historické výjevy na plátnech vedle, přesto zaujaly na první pohled. Mladík je velmi často pozoroval. Někdy při tom vzpomínal na domov, jindy se pokoušel uhádnout co znázorňují. Na obou byl přírodní motiv. Autor zřejmě měl rád lesy. Jako Liss. Anebo parky? Z obrázků nebylo patrné, zda byly tvořeny ve volné přírodě nebo v člověkem udržované zahradě. Občas měl pocit, že výjev na obraze možná někde viděl…
Najednou si všiml, jak se dívka z altánu vydala doprava. Do opačného křídla paláce, než byl jeho pokoj. S povzdechem se odvrátil od okna. Teď už vůbec netušil, jak se zabaví. Za normálních okolností by asi zkusil najít císaře a popovídali by si. Po každém rozhovoru s moudrým mužem měl vždy co dělat. Šigeruova slova ho nutila přemýšlet o věcech, nad kterými se v životě nezamyslel. A zcela jistě kvůli tomu teď trochu jinak nahlížel na svět. Nihondžinský císař měl prince rád a dával mu dobré rady. Shack zase cítil, jak mu postrarší muž nahrazuje otce. Oba spolu rádi hovořili.
Jenže dnes ne. Šigeru musel na dva dny odjet do jiného sídla. Spolu s pár svými muži. Právě těmi, se kterými mladík cvičil. Takže opravdu netušil, jak strávit den. Ven na projížďku taky nemohl, kvůli počasí. Dnes se mu ani nechtělo do Baraniwe.
Nakonec si z knihovny ve svém pokoji vybral jakousi knihu. Usadil se do křesla a začal číst. Chvilku se snažil, pokoušel se sžít s postavami a vnořit do děje. Nešlo to. Dnes ne. Zakoukal se do prázdna a myšlenky se mu rozběhly. Náhle mu něco došlo. Barasha odešla do pravého křídla! A tam se nenacházejí žádné pokoje. Jen zbrojnice a tréninkové sály.
Co by ona dělala ve zbrojnici? pomyslel si zvědavě. A jelikož neměl nic na práci, rozhodl se to zjistit.
Za pár minut prošel skrz změď chodeb do obrovského sálu. Už mu to nečinilo téměř žádné problémy, narozdíl od prvního týdne. Stalo se mu, ne jednou, že vyšel úplně na druhé straně paláce, než potřeboval. Pokaždé se potom musel ptát někoho, kdo tamtudy zrovna procházel na cestu. Připadal si trochu trapně. Přece jenom jakožto princ by měl být na rozlehlá sídla zvyklý. Jenže tento architektonický skvost překračoval všechna araluenská měřítka. V tak prostorné a přesto útulné stavbě ještě nebyl. Mnohokrát se snažil si palác představit při vyprávění otce a matky. Ale jeho fantazie na toto nestačila. Naživo byl daleko nádhernější.
Otevřel dveře a vešel do velkého sálu. Přejel očima celou síň, ale nikoho nenašel. Proto zamířil do zbrojnice.
Uvnitř bylo přítmí. Musel chvíli mrkat, než konečně viděl zase ostře. Tahle drobnost mu ale zabránila, aby si všiml drobného pohybu dál od něj, v útrobách zbrojnice. Stihl jen postřehnout, jak kolem něj cosi proletělo. A rozhodně to bylo dost blízko na to, aby polekaně strnul na místě. Nezabránil však své ruce, která instinktivně sáhla k pravému boku, kde nosíval meč. Jenže teď byl uvnitř paláce a tady nikdo u sebe zbraň mít nesměl, vyjma tréninkového sálu. Byla to spíše otázka etikety a úcty k císaři, než ochranné opatření. Každý sendži, příslušníky císařské rodiny nevyjímaje, měl zkrátka katanu odloženou ve svém pokoji. Shack s tím neměl problém, císaře si vážil a v paláci si díky dvěma tuctům strážných připadal bezpečně. A navíc, jak mu vysvětlil jeden sendži, existuje situace, kdy je zákon zrušen. V případě ohrožení císařského sídla nepřátelskými vojsky, je naopak každý muž povinen chopit se své zbraně a chránit císaře. Což ale nebyl tento případ, takže jeho ruka hmátla naprázdno. Rozhlédl se po nějaké náhradní zbrani, přestože mu rozum napovídal, že to není nepřítel. Dříve než mohl sáhnout po kataně ležící po jeho pravé ruce, ze stínu vyšla štíhlá postava. Poznal v ní, jak tušil, císařovu neteř. Pomyslel si, že je dobře, že se nemusí bránit nepříteli. S katanou párkrát bojoval a proti zkušeným senžiům neměl šanci. Ovládala se podobně jako araluenský rovný meč, s drobnými změnami. Avšak nepatrné odlišnosti se při soubojích muže proti muži velice projevily. V takovém boji šlo právě o tyto drobnosti. Kdyby proti němu teď zaútočil zkušený bojovník, princ by nejspíš nevyhrál.

,,Vyděsila jsem tě?“ zeptala se dívka s lehkým pousmáním. Shack byl v pokušení zalhat. Ale nepřišlo mu to správné. Aby nemusel odpovídat, tak se raději otočil a začal zkoumat onu letící věc, která ho tolik vyděsila. Byl to vlastně jen pruh železa ve tvaru hvězdy. ,,To je shuriken. Nihondžinská vrhací zbraň.“ Barasha mladíkovu neochotu odpovědět na otázku přešla. ,,Používají ji vlastně jen senžiové.“ pokračovala. ,,A ty.“ dodal princ. Kývnutím hlavy tu skutečnost uznala. ,,Jak se s tím hází?“ ,,Podobně jako když vrháš třeba nože. Chytíš hvězdici ze strany, jednu nohu dáš dopředu a celou vahou svého těla ji vrhneš – asi takhle!“ Na ta slova se její tělo v naprosto přesném sledu pohnulo kupředu. Dunivý zvuk mu napověděl, že hvězdice našla svůj cíl. Trčela ve starém terči asi dvacet stop od nich. Přesně uprostřed. V duchu si poznamenal, že s dívkou nikdy nebude bojovat dál než na dosah meče. ,,Můžu se podívat?“ zeptal se. Už když mu Barasha vrhací hvězdici podávala, překvapilo ho, jak je lehká. Nedivil se, že si vybrala zrovna tuhle zbraň, nejspíš na ni meč byl moc těžký.

A když na to přijde, vlastně se ani nedivil, že nějakou zbraň vůbec ovládá. I v Nihondžinu bylo zvykem, že ženy nebojují. Ale podle toho, jak zatím znal císařovu neteř, mu bylo jasné, že za sebe nenechá bojovat muže. Na to byla moc hrdá a nezávislá.
Podobně jako jeho matka zamlada.
,,Jsi dobrá.“ pochválil její umění. Jako bojovník dokázal ocenit různé způsoby boje a dokázal si za nimi představit ty úmorné hodiny tréninku. Zamumlala ,děkuju’. Stejně jako při prvním setkání se rozhostilo rozpačité ticho. Tentokrát následník  araluenského trůnu ovšem nehodlal připustit, aby znovu vynikla jeho neobratnost v konverzaci. Měl totiž jeden nápad už delší dobu v hlavě. Zeptal se, zda by s ním dívka nechtěla jet na projížďku. Sám v hlubokém sněhu na koni nikdy nejel, ale od nihondžanů věděl, že jejich koně si s tím dokážou poradit.
Když přikývla, sám sebe v duchu pochválil. Konečně dokázal situaci dobře vyřešit. Jednak věděl, že jízdu na koni má ráda, pak ho také lákalo brouzdání ve sněhu a k tomu tušil, že s Barashou se nebude nudit.
Ještě když vcházeli do maštalí, měl radost, jak situaci geniálně vyřešil, přesně jako pravý panovník.

Na jiném místě v jiném čase:

Všude byl oheň. Oheň a křik. Vládl absolutní a nekontrolovatelný chaos. Jedna část stavby hořela celá. Prohořelé dřevěné trámy jen taktak držely. Bylo jasné, že již dlouho nevydrží. Obrovské plameny šlehající k tmavé obloze musely být vidět na míle daleko. Což ale nebylo podstatné, protože posily stejně nemohly dorazit. Měly svých problémů dost. Každá osada či město v okruhu dvaceti mil se potýkala se stejným problémem. S nájezdníky. Přišli ze západu, rychle a nečekaně. Překonat Asaranjanský kanál pro ně byla téměř hračka. Pak vyčkávali, skryti za skalisky a dalšího večera udeřili. Jejich cílem nebylo ovládnout zdejší území. Toužili jen po kořisti. Po bohatství o němž slyšeli. 

Drancující kmeny Árjů ohrožovaly Nihondžin naposledy před sto lety. Z toho důvodu byl jejich vpád tolik překvapivý a ničivý. Nikdo nepředpokládal, že se Árjové vrátí ke starým zvykům. Na první pohled se mírumilovně usadili na břehu řeky Indíe. Oni ale pouze vyčkávali, až země jimi vydrancované znovu nabudou bohatství, aby si ho mohli téměř bez práce přivlastnit. Je jasné, že tahle léčka jim mohla vyjít jen jednou. Proto si vše pečlivě naplánovali. Nejspíš neexistoval způsob, jak čelit takovému překvapivému a promyšlenému útoku.
Árjové se v mnohém podobali nájezdníkům ze severu. Měli statná těla, milovali boj a žili z nadbytku ostatních. Oproti Skandijcům ale měli jednu velikou výhodu. Uměli taktizovat. Byli úspěšní z velké části díky propracovaným plánům nájezdů. Což bylo pro okolní země zničující.

Dřevěná konstrukce znovu silně zapraskala. Poté vydala poslední teskný tón a s velikým rachotem se zřítila. Lidé pořád pobíhali sem a tam, snažili se uniknout ostrým mečům útočníků. Ti zuřivě pátrali po tom, pro co si přišli. Nezáleželo jim na životech. Pokud někdo bránil v přístupu ke kořisti, zabili ho. Obyčejní lidé je jednoduše nezajímali. Jenže ve zmatku se vesničané často připletli, kam neměli. Někdy se dokonce stalo, že strachy zmatený dav překážel. V tu chvíli si nájezdníci zkrátka probili cestu skrz. Nezabíjeli kvůli nějakému uspokojení nebo zvrácené touze. Stejně tak s nimi ale nijak nepohnulo, když museli zabít malé dítě.
To však neznamenalo, že mezi nimi nebyly výjimky. Jednou totiž jakýsi mladý bojovník porušil pravidla…

Koně hlasitě zaržály. Podle všeho se jim venku líbilo stejně jako jezdcům. Ti je pobídli k ještě větší rychlosti. Dvěma hnědákům odletoval sníh od kopyt a hříva divoce vlála. Už dlouho se takhle neproběhly. Dusot se rozléhal na míle daleko. Bezpochyby ho bylo slyšet do nedaleké vesnice. Jezdci měli ale jiné starosti, než aby se snad zajímali o případnou bezpečnost. A navíc bylo vlastně velice nepravděpodobné, že by se v okolí nacházel někdo, kdo by jim chtěl ublížit.
Chlapec i dívka se v sedlech přikrčili, dokud neleželi koním na šíji. Pobízeli běžící zvířata stále k lepšímu výkonu. Ani jeden totiž nehodlal prohrát. Chlapec by bral jako urážku vlastní hrdosti, kdyby ho porazila dívka. Ona zase byla z podstaty soutěživá. A tím se z toho stala opravdu zajímavá podívaná. Vytyčená závodní cesta vedla podél lesa, přes louku až ke břehu zamrzlého rybníka v lese. Dokud se běželo po louce, měl mladík navrch. Ale jakmile začali stoupat do kopce směrem k rybníku, dívka ztrátu vyrovnala a dokonce se dostala do vedení. Letěla jako blesk. Shack z ní po chvíli viděl jen vlající hnědou záplavu vlasů. Ani nedovedl odhadnout, co z toho jsou její vlasy a co koňská hříva. Už bylo celkem zřejmé, kdo závod vyhraje. Araluenský následník trůnu to ale nehodlal dopustit. Snažil se koně popohnat k ještě lepšímu výkonu. Kdyby seděl na svém bojovém koni, kterého měl doma, nezkoušel by to. Věděl, že jeho hnědák by takovou rychlost nezvládl. Z několika málo zkušeností ale o nihondžinských čtyřnohých přátelích něco věděl. V mnohém se podobali koním hraničářským. Měly relativně malé, soudkovité tělo a huňatou srst. Zároveň se ale dokázali pohybovat neuvěřitelně rychle, když chtěly.
Shackie koníkovi zašeptal do ucha povzbudivá slůvka. A snad jako kdyby mu rozuměl, zrychlil ještě více. Jakkoliv to bylo nemožné, začal dohánět zpoždění. Jeho šance na vítězství se zvyšovaly.
A pak uslyšel jiný dunivý zvuk kopyt, vpravo od něj. Barasha to být nemohla, ta mu mizela za horizontem vepředu. K dusotu koní se náhle přidala dutá rána. A vzápětí výkřik bolesti. Shack zastavil. A potom zaslechl nezaměnitelný zvuk zbraně vytahující se z pochvy. Chviličku zaváhal. Závod by možná ještě dokázal vyhrát. Ale když uslyšel další bolestné výkřiky smíchané se zvoněním zbraní, nemeškal už ani minutu. Velice blízko něj má očividně kdosi veliké problémy! A on, jakožto pravý syn svého otce mu hodlá pomoci. Kvapně sesedl z koně, meč se mu vmžiku objevil v ruce. Lehkými, ale svižnými kroky se dostal k šarvátce. Ještě rozhrnout poslední keř… Zhluboka se nadechl. Cítil příjemné mrazení až do konečků prstů. Tohle je smysl jeho života. Při boji se může spoléhat na svoje zkušenosti a nadání. Tento závod bude mít pod kontrolou, ne jako ten s Barashou. Se sebejistým výrazem vykročil. Jeho příchod samozřejmě všechny překvapil. Což měl mladík v plánu a mezitím obhlédl situaci. Spatřil všehovšudy jen tři muže. Všichni vypadali velmi podobně, s jedním drobným rozdílem. Muž, nebo spíš mladík, ležící v obležení dvěma zbylými postavami, měl jezdecký plášť celý umazaný. Mísila se na něm zaschlá hlína spolu s rudě zářícími kapkami krve. Boty stejně tak. Drolící se bahno z nich odpadávalo ve velkých hrudkách pokaždé, když se mladík pohnul, aby unikl útoku. Neměl ale moc nadějné vyhlídky. Byl zjevně zraněný a vyčerpaný, nehledě na to, že čelil přesile a nemohl se zvednou ze země. Zmatku spojeného s příchodem Shacka bohužel využil útočník. Otočil se k nebohému chudákovi na zemi a uštědřil mu kopanec do levé nohy. Bolestný sten Shacka vytrhl z uvažování nad situací. Byl čas jednat. Třemi rychlými kroky byl u vyššího muže. Už když se protivník napřáhl, poznal odkud útok přijde a přizpůsobil tomu obranu. Byl by útok opětoval, ale koutkem oka postřehl, že druhý útočník se na něj zprava řítí, a proto se musel znovu bránit. Po tomhle byl však nucet opět se obrátit k prvnímu protivníkovi. Hrál velmi nebezpečnou hru. Jeden proti dvěma. A ještě ke všemu navíc ihned poznal, že muži nejsou žádní začátečníci. Sám proti jednomu by měl jistě navrch. Se dvěma se ovšem musel mimořádně soutředit. Nenechal se vyprovokovat klamnými výpady. Stále se držel, obranou k němu nepronikl jediný útok. Jeho vlastní útoky sice párkrát soupeře vyvedly z míry, nijak mu ale neuškodily. Bylo jasné, že tohle dlouho nevydrží. Jeho síly se nemohly vyrovnat silám dvou dospělých mužů.  Samým přemýšlením se mu udělala vráska uprostřed čela. Musí něco vymyslet! V hlavě se mu začal rodit plán. Ještě než však cokoliv stihl podniknout, muž nalevo od něj se s bolestným výkřikem svalil na zem. Zčistajasna bez zjevné příčiny. Chytil se za nohu a začal skučet bolestí. Ještě pozoruhodnější však byla reakce druhého útočníka. Rozšířily se mu zorničky hrůzou a hleděl na cosi za Shackem. Ten se otočil. Ve stínu stromů spatřil černě oděnou postavu s kapucí na hlavě. Nemohl ji ovšem zahlédnout celou, protože splívala s okolním šerem. Napadla ho zvláštní myšlenka-jeho kmotr Will za ním přijel do Nihondžinu.

Švédka 3.kapitola

Kolem mě se prohání vítr a cuchá mi vlasy. Stojím na malém ostrově na jezeře. Na dnešek jsem se těšila hodně dlouho. Každá buňka mého těla se třese vzrušením. Nikdo a nic teď nezkazí mojí výbornou náladu. Dokázala bych hodiny jenom sedět a naslouchat hlasům přírody. Niilo odjel včera, teta ze strejdou jsou v práci a Leo je někde s kamarády. Nabízel mi, že můžu jet s nima. Ale samozřejmě jsem odmítla, už vidím nadšení jeho kamarádů, jak s sebou tahá malou sestřenku. Takže dnes jsem sama. Nestěžuju si. Nikdo mi nepřikazuje kam mám jít a nevypráví mi historii každého stromu. (Přece jenom tři dny v kuse poslouchat výklady o skanzenu, hradu, radnici, přístavu a jiných památkách jednoho časem trochu unaví) Hlavně mi nikdo neříká, že už je čas jít.
Bohužel věci, které mně připadaly zajímavé, kluky zrovna moc nebraly. A naopak. V důsledku toho jsem strávila dlouhou dobu v technickém muzeu, přestože jsem mnohem více toužila podívat se do lesa kousek za domem. Ale oba se snažili přizpůsobit se, a tak jsme všichni byli spokojení.
Navíc nejsem zvyklá na společnost. Tři dny neustálého povyku byly vyčerpávající. Nerušené ticho je teď přesně to, co potřebuju. Užívám si ho. Bohužel mi není dopřáno užívat si klidu moc dlouho. Z hlubin lesa se ozývá dětský křik. Schválně jsem šla sem, na druhou stranu ostrova, abych nebyla blízko písečné pláže. Přestože je voda jako led, děti se u břehu cachtaly jako v bazéně. A dospělí kousek dál, kde je jezero hlubší. Je mi záhadou, jaktože ve vodě vydrží tak dlouho. Slunce sice svítí a je přes dvacet stupňů, ale voda je stále ledová. Zřejmě v tomto období dosahuje nejvyšší teploty a více se již neoteplí. Naštěstí nejsem typ člověka, který se o prázdninách pořád koupe v bazéně. Protože jsem do jezera zkoušela strčit jenom nohy a málem mi umrzly.
Při pohledu na malou holčičku, probíhající kolem mě jen v kalhotkách mi skoro začne být zima místo ní. Chvíli se zastaví, rozhlédne se a pak běží s povykem dál. Za ní se z lesa  znovu vynoří postava. Tentokrát starší, ale ne o moc. Světlovlasou dívku odhaduju tak na patnáct. Podle toho jak se rozhlíží, očividně hledá onu křičící holčičku. Když si mě všimne, usměje se a něco mi říká. Každý jiný na mém místě by se zeptal anglicky, co potřebuje. Ne však já. Většinou docela jasně dokážu určit, co jiní říkají, jako například s Veerou. Takže i dnes to nechám náhodě. Předpokládajíc, že se mě opravdu ptala, kam nahaté děvčátko běželo, jí rukou ukážu na cestu vedoucí zpět do lesa. Zase se usměje, pobavená mojí reakcí. Najednou ani moc nepospíchá. ,,Hlavně ať se se mnou nezačne bavit!“ prosím v duchu. Jenže Murpyho zákony nezklamou. Být moje sestra (nebo kdokoliv jiný z rodiny), s radostí se seznamuju. Jenže já nejsem Maja, Niilo, Veera nebo Leo, a navíc neumím švédsky. Ráda bych si blondýnky nevšímala. Ale nemůžu být tak nezdvořilá. A navíc bych si neměla znepřátelit obyvatele Västeråsu, přece tu ještě dva měsíce budu bydlet. Nakonec neochotně odpovím: ,,Sorry, I didn’t understand you.“ Světlovlásce zasvítí modré oči. Během zlomku vteřiny přepne na angličtinu a vesele mluví dál. Vůbec nemá potíže se změnou jazyka. Jako by to snad ani nevnímala. Ani ji neodrazují moje strohé odpovědi. Asi po pěti minutách už vím, že se jmenuje Ann, bydlí ve Västeråsu ve čtvrti kousek od nás, je jí čtrnáct… Teď zrovna mluví o své sestře. Najednou se zarazí. No jasně, její sestra před pěti minutami zmizela v lese! Kvapně se se mnou loučí a utíká ji hledat. Nedokážu pochopit, jak na ni mohla zapomenout. Inu, když člověk hodně povídá, asi nestačí myslet.
Po ,malém‘ vyrušení mám konečně vytoužený klid. Slyším jen, jak se vlny tříští o skálu, na které stojím. A sem tam racky, kroužící mně nad hlavou. Můj mozek vypíná, nechává působit přírodu na všechny smysly. Cítím vůni lesa, mísící se s vůní jezera. Vidím ohýbající se stébla trávy se v mírném vánku. Lehnu si. Ruce pokládám na zem, cítím měkkou půdu. Stáří kamenů pode mnou mi proniká prsty. Štěbetající ptáčci mi zpívají…
Někteří by můj stav nazvali možná meditací. Třeba to tak opravdu je, sama svoje splynutí s přírodou nedokážu pojmenovat. Vím jen, že jsem při něm naprosto svobodná, uvolněná a šťastná. A taky to, že v něm většinou setrvávám dlouho. Někdy velmi dlouho. Občas, když mě někdo vidí, myslí si že spím. Ale to se nestává často, protože si vybírám odlehlá místa, kde nikdo nechodí. Nikdo kromě Niila a Lucie o téhle mé zvláštnosti neví. Ve školce jsem si často zalezla do koutu zahrady a tam strávila třeba hodinu. Ostatní děti se se mnou kamarádily, ale když jsem sama seděla pod stromem a nevnímala okolí, bály mě. Myslely si, že jsem očarovaná. Později, v první třídě, jsem dělala to samé, jenže už jsem jim nepřipadala očarovaná. Říkaly mi blázen. A smály se. Od té doby si ve společnosti jiných lidí dávám pozor. Proto i teď jsem blízko vody, pod stromem a z cesty sem není rozhodně vidět. Soustředím se jen na přírodu. Starosti odplouvají, mozek vypíná…

Někde velmi blízko sebe slyším slova. Nevzpomínám si, kde jsem. Otevírám oči. Nade mnou se sklání jakýsi mladík. Zase něco říká. Ještě chvíli mi trvá pochopit, co se děje. Potom si konečně si vzpomínám-jsem na ostrově nedaleko švédského města Västerås. A….asi jsem usnula! Ještě se mi nikdy nestalo, abych usnula v přírodě. Opravdu jsem byla vyčerpaná. Stačí však jeden další úsměv tváře nade mnou a docela rychle vstávám. Naneštěstí až moc rychle, takže se mi zamotá hlava. Ale nespadnu, jen musím chvilku mrkat, abych zahnala mžitky před očima. Po celou dobu ten záhadný kluk stojí a nic neříká. Potom ho konečně pořádně a ostře vidím. Typický seveřan, modré oči a světlé mírně zvlněné vlasy. Jako bych je snad už někde viděla…
Ale nemůžu na něj jenom zírat. Chtěla bych mu odpovědět, jenže najednou je jazyková bariéra dosti na obtíž. ,,Ehm…I can’t swedish.“ řeknu a začnu trapně rudnout. Jen na vteřinu, se v obličeji objeví pousmání. Anebo jsem si ho přimyslela? ,,You should go to a boat. This will be the last one.“ promluví docela hlubokým hlasem, jaký bych od tak malé postavy neočekávala. Předtím jsem byla příliš rozespalá, než abych vnímala všechny podrobnosti. Například až teď si všímám hloubky jeho očí. Anebo roztomilých kudr. Co že mi to vlastně říkal…? Nějak jsem to při zkoumání jeho tváře zapomněla. Už vím! ,,Oh, thanks!“ odpovídám po zdánlivě dlouhé pomlce. Vlastně jsem si ani neuvědomila, že jsem na ostrově, a z něj vede cesta jen lodí. Kdyby mi poslední odjela, musím zde strávit noc. A to asi není nejlepší způsob, jak začít prázdniny.  Rychle kontroluji, jestli jsem s sebou nic neměla. Žádný batoh, jen svetřík. Beru si ho na sebe, protože se znatelně ochladilo. Potom jdu směrem k molu, odkud odjíždí loď. Můj ,zachránce‘ jde přede mnou a očividně si mě už nevšímá. Cestu znám, takže ho teoreticky nepotřebuji. Ale nemůžu říct, že by mě nedostatek jeho zájmu trochu nemrzel. Inu, asi ne každý švéd je tak sdílný jako dívka, se kterou jsem se dnes bavila.

Jsem udivená sama sebou. Jaktože dobrovolně toužím po komunikaci s cizím člověkem? Že by se ve mně objevily nějaké skryté švédské geny…? Cestou lodí mám spoustu času o tom přemýšlet.
O půlhodinu později procházím čtvrtí, kde bydlím. Už po pár dnech tohle místo vnímám jako svůj druhý domov. Pokaždé v chůzi pozoruji byty. Jsou tolik odlišné od našich paneláků. Musím přiznat, že se snažím nahlédnout i dovnitř, když vidím otevřené okno. Zrovna dnes bohužel v žádném ze spodních pater není otevřeno. Zato ale zahlédnu postavu o pár bloků dál. Na tom by nebylo nic divného, jenže mám neurčitý pocit, že tu postavu znám. Na chvíli se na mě zadívá. Srdce mi vyskočí až do krku. Přemýšlela jsem o něm od chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila. A najednou se objeví tady! Než se stačím vzpamatovat, je už pryč. Jako v transu pokračuji v chůzi. Byl to opravdu kluk, jenž mě zachránil na ostrově? Nebo jsem o něm tak dlouho přemýšlela, že ho vidím všude? Naprosto zmatená sama sebou odemykám dveře tetina bytu.