Venku chumelilo. Bílé vločky padaly jedna přes druhou jako by už nikdy nechtěly ustat. Cesta, kterou se dalo projít až k dřevěnému srubu hluboko v lese byla zasypaná. Ani stopy již nebyly vidět. Jediný náznak, že uvnitř někdo je bylo slabé světlo vycházející z oken.
Náhlý poryv větru zavrzal dveřmi. Ale mužům uvnitř to nevadilo. Měli na práci něco jiného. Tlumeně se spolu dohadovali. Široko daleko nebylo ani živáčka, oni přesto mluvili velmi potichu. A kdyby snad venku někdo přece jen byl, nic by se nedozvěděl. Dobře ukrytá postava v blízkosti stavení by se o to postarala.
Možná proto byli lidé uvnitř ledově klidní.
Každý z nich měl přes ramena přehozený plášť a pod ním tmavou kazajku, kromě toho jezdecké kalhoty zastrčené ve vysokých botách.
Postava stojící v čele byla vysoká. Při důkladnějším přezkoumání bylo znát, že je podstatně mladší než jeho společníci. Ostatní měli tmavé vousy, jeden či dva dokonce mírně prokvetlé šedinami, zatímco on se teprve před nedávnem začal holit. I přes značný věkový rozdíl mu ale s respektem naslouchali.
Doposud hovořili šeptem. Teď však začali trochu hlasitěji. Mluvili jeden přes druhého. Mladík vznikající chaos utnul rázným dost! V tu ránu se rozhostilo ticho. Na vteřinku se mu zablýsklo v očích. Poté se zasmál. Jen malinko, ale zlověstně.
,,Je čas navštívit ztracené příbuzné!“ řekl.