Pořád se musím rozhlížet. Je tu tolik zajímavého. Spousta lidí nejrůznějších národností, ras. Jedni upjatě načančaní, druzí bohémsky rozevlátí. Před chvílí kolem nás prošla paní ve fialovém klobouku, modrých šatech, k tomu žluté páskové lodičky na vysokém podpatku a do toho ješte s růžovou kabelkou. Oči mi přecházejí z té spousty barev a odstínů. Bohužel nedokážu zadržet i napětí, které se mě zmocňuje ani ne dvě hodiny před odletem. ,,Je pochopitelný, že se trochu bojíš.“ chlácholí mě Lucie. ,,Koneckonců bude to tvůj první let.“ Asi má pravdu. Byla bych hloupá, kdybych se trochu nebála. Což ale neznamená, že se teším o něco míň než před pár hodinami, když jsem doma pomáhala balit a potom v pokoji pročítala průvodce. Ty nádherné fotografie mě tak nadchly, že jsem u nich strávila skoro celý zbývající čas do odjezdu na letiště. V důsledku toho jsem teď rozrušená a nedočkavá až to vše uvidím na vlastní oči. Očima těkám ze strany na stranu. Neustále. Nakonec to nevydržím. ,,Musim na záchod.“ Elsa se ušklíbne. ,,Už potřetí.“ slyším její výsměšný hlas za sebou. ,,Tak ať! Já se kvůli prckovi nepočůrám.“ pomyslím si vzpupně. Na záchodě potkám další ženu, která upoutá mou pozornost. Její neskutečně kudrnaté vlasy trčící do všech stran mají meruňkovou barvu. Úžasem zapomenu zavřít pusu. Opravdu jsem netušila, že existují takovýhle šilení lidé. Zpátky k rodině se vracím trochu v transu. Což je dobře protože alespoň na chvíli zapomenu na napětí. Z myšlenek mě náhle vytrhne Niilo: ,,Pampeliško, už je čas.“ říká něžně. Prudce vyskočím. Ta chvíle na kterou jsem čekala je tady! Odcházíme k přepážce, kde ukážeme své letenky a kufry položíme na podivný pás, který je zaveze kamsi hluboko. Tam je pak roztřídí a dají do správných letadel. Alespoň myslím, viděla jsem to v jedné pohádce. Když nám v rukách zbyly jen příruční tašky, jdeme dát sbohem ostatním. Niilo se se svou ženou políbí a pošeptají si pár důvěrných slůvek. Pak přijdou na řadu i jeho děti. Každého po jednom obejme. Jen co pustí dvojčata na zem, už zase běhají kolem. Jsou jako neposedná štěňata. I já se se všemi samozřejmě rozloučím. Po dlouhém ceremoniálu pak můžeme konečně pokračovat k ,,bráně“. Stoupáme si do řady. ,,Abysme mohli jít dál, musí nás zkontrolat.“ dá se Niilo do vysvětlování. ,,Zkontrolovat.“ opravuju ho automaticky. ,,Dobře, tak zkontrolovat. Abysme náhodou neměli něco nebezpečnýho, kterym bysme mohli někoho zranit nebo ublížit.“ ,,Takže proto nemůžu mít v tý kabelce nůžky?“ zajímám se. ,,Přesně tak. Ale ani žádná tekutina, kdyby to náhodou byla nějaká výbušnina a ty si chtěla vybuchnout letadlo.“ ,,Určitě bych si dala pozor, abych v tom letadle potom neseděla.“ zabručím pod fousy. ,,To jo, ale třeba teroristům nezáleží na vlastní životě, vždyť víš. Takže v letadle budeš naprosto v bezpečí.“ dodá chlácholivě. ,,Samozřejmě pokud se nezřítí.“ dodám. ,,Letadlo je nejvíc bezpečný dopravní prostředek.“ ujišťuje mě. ,,Ok…možná se trochu bojim, ale to neznamená že mě musíš furt chlácholit.“ ,,Dobře, tak už přestávám.“ slíbí. Chvíli je ticho. ,,A navíc maj promyšlená i nouzový únik, což uvidíš na vlastní oči.“ nevydrží to. ,,Niilo!“ okřiknu ho hlasitě, až se za námi otočí půlka řady. Snížím hlas, ale přidám na důraze: ,,Já nejsem strašpytel. Tak už toho prosím nech. Děsíš mě víc než jsem byla předtím.“ Sklopí oči. ,,Promiň.“ zahuhlá. S úlevou se otočím na stranu a pousměju. Ve tvářích kolem vidím zmatek, v některých i zlost a nesouhlas. Dokážu přesně odhadnout na co myslí. Takovýhle nevychovaný spratek teď zřejmě okřikl svého rodiče, který poté pouze sklonil hlavu a omluvil se. Rozmazlenost nejvyššího stupně. Rychle ovládám svůj obličej, protože se na něm proti mé vůli ještě více roztáhl úsměv. Situace podobné této jsem párkrát zažila. Pokaždé mám trochu škodolibou radost. A rozhodně si to užívám. Chci říct, samozřejmě že Niilo a Lucie, zastupující mé rodiče, mají vůči mně nějaká práva (a já je respektuji), ale Niilo je zároveň můj bratr, což náš vztah posunuje na trochu přátelštější úroveň. A to je jedna z mála výhod, kterou jako sirotek žijící se svým bratrem mám.Se svým milým a úžasným bratrem. Nakloním se k němu. ,,Jsem ráda, že o mě máš starost.“ Otočí ke mně své blankytně modré oči. ,,No jistěže mám, jinak bych neměl nikoho na zábavu.“ odvětí s úsměvem. Šťouchnu ho za to. ,,Nedělej blbosti nebo někoho schodíme. Radši se koukni co budeš muset udělat.“ ukazuje dopředu. Asi pět lidí před námi jakýsi postarší muž odkládá svůj batoh a bundu na pás. ,,Támhle se podívaj na věci, jestli nemáme něco nebezpečný. A ty sama projdeš tou bránou. Kdybys něco měla, tak zapípáš.“ Fascinovaně pozoruji. Opravdu to mají promyšlené.Když procházím bránou, srdce mi divoce tluče. Ne snad že bych měla zbraň či pašovala drogy. Prostě je to jen hrozně vzrušující. ,,Tak to bylo super.“ ,,Viď, tuhle část mám taky rád.“ Procházíme kolem všemožných obchodů od oblečení přes šperky až po jídlo a pití. A znovu žasnu nad pestrostí lidí, jež jsou zde roztroušení všude možně. Za svůj život jsem snad nikdy neviděla tolik černochů jako dnes. Když Niilo zastaví, narazím do něj, jelikož se dívám všude kolem jen ne před sebe. ,,Tady odtud budeme nastupovat do letadlo. Vstup otevřou až za půl hodiny, tak si zatím můžeme sednout.“ S těmito slovy se usazuje na pohodlně vyhlížející sedačce. Sedám si nalevo vedle něj a nervózně se rozhlížím. ,,Tak kdopak s náma poletí?“ Po Niilově pravé straně zahlídnu mladou dámu se slaměným kloboukem, která si čte časopis. Trochu se vykloním, abych lépe viděla a uvidím titulek na úvodní straně. Když se ale na písmena zadívám podrobněji zjistím, že nad a jsou jakési kroužky nebo tečky. Vykulím oči. Ta žena je zjevně švédka a právě listuje švédským časopisem. Stočím pohled na Niila a zjistím, že nejsem jediná, kdo jí tam nakukuje. Niilo však narozdíl ode mě očividně rozumí o čem píší, soudě podle jeho rozzářeného výrazu. Chvíli ho pozoruji, ale pak to nevydržím: ,,Ty tomu opravdu rozumíš?“ Žádná odezva. Zkusím to znovu a tentokrát ho šťouchnu z boku do břicha. Otočí se na mě. ,,No…docela jo. Vlastně skoro všechno.“ Užasle se na něj podívám. Vždyť mluvit švédsky jsem ho snad neslyšela od té doby co jsme se přestěhovali do Čech. ,,Snad sis nemyslela, že zapomenu svojí rodnou jazyk, kterou mluvím víc jak dvacet let?“ ,,Ne, samozřejmě že ne, ale těch deset let si přece nemluvil-“ ,,Není tak úplně pravda, že bych za ta doba nemluvil švédsky. Vzpomeň si na Maju, jak jí čeština nešla. První rok jsem s ní v podstatě mluvil jen švédsky. A v práce jsem dělal zakázky hlavně švédská firmy. Což znamenalo komunikaci s nima. Jednou jsem byl přece dokonce na čtyři dny ve Stocku!“ Když teď o tom mluví, vybavuje se mi pár vzpomínek. Nepamatuji si, jak moc měl Niilo práce s Majou, protože já sama jsem nijak hovorná nebyla a ve školce jsem se nepotřebovala domluvit. Prostě jsem seděla sama v koutě, hrála si a když na to přišlo, dělala to co ostatní. Postupem času, po měsících neustálého poslouchání češtiny, jsem se naučila celkem obstojně mluvit a poté si se mnou začalo hrát i pár dívek. Jakmile jsem nastoupila do školy, moje čeština se zlepšovala, a tak jsem od té doby už nemluvila švédsky. Čas od času mě Maja naučila nějaké slovíčko, jako by chtěla, abych zase uměla rodným jazykem. Tato její činnost však vyšla na prázdno, a tak teď ničemu nerozumím stejně jako ostatní češi. A když byl tenkrát Niilo ve Stockholmu a přivezl mi krásného plyšového soba, nikdy mě nezajímalo jakým jazykem tam mluvil. Náhle si uvědomuji, o kolik jsem v ten osudný den přišla. Nejen o rodiče… O šťastné dětství v nádherné zemi, zcela jistě bych tam netrpěla posměškami na svůj původ…a možná bych měla i nějaké dobré kamarády. Utopena v myšlenkách strávím zbytek čekání. Přemýšlením o zemi, do které letím se zabývám ještě i při příchodu do letadla. Ale hned co se rozhlédnu po tom neuvěřitelném dopravním prostředku, už cítím jen vzrušení. Když pak konečně vzlétneme, koukám z okénka s otevřenou pusou. A užívám si ten pocit, že mám zemi pod sebou jako na dlani. Sice je tochu šero, což mi ale vůbec nebrání ve výhledu. Ani vzlet mi nevadil, jak se mnohým lidem podle Niila stává. Všechno přebylo moje vzrůstající nadšení. Které ještě stoupá, ve chvíli kdy letíme nad mořem. Prostě jen nechávám své oči vstřebávat tu krásu pod sebou. Azurově modré nebe se mi vrývá do paměti, stejně jako sytě zelené lesy, jež vidím když jsme opět nad pevninou. Jen jedna věc mi při letu kazí radost. Totiž že nad švédským hlavním městem vysí mraky, přes které nelze vidět nic tam dole. Při výstupu z letadla mě ovane studený vítr. Dobrá nálada se zase vrací. To je to co jsem si přála, čerstvý vzduch a zelené prostředí kolem. Cítím se šťastná. ,,Jsem tady. Po dlouhé době jsem zase tady, ve své rodné zemi!“ Najednou vím, že se mi zde bude líbit. Plna nového odhodlání si vyzvednu kufr a kráčím po Niilově boku. Vyjdeme ven a zastavíme se na autobusové zastávce. ,,Tady odtud nás odveze autobus do Stochkolm a potom půjdeme kousek pěšky. Doufám, že si ještě pamatuju cesta…“ směje se. ,,No super, takže nakonec možná budeme spát někde pod mostem.“ odpovídám mu taky se smíchem. ,,Je to dost možný.“ Už se nadechuju k další škádlivé odpovědi, jenže moje slova přeruší skřípání brzd přijíždějícího autobusu. Při nastupování nám řidič řekne: ,,Hey!“ Já, naprosto zmatená, se na něj jen usměju. Niilo odpoví stejně a pak už s ním vesele štěbetá švédsky. Nestačím se divit…můj bratr je vážně tolik hovorný? Chci říct, samozřejmě že se baví s lidmi, ale úplný extrovert není. Jak pomalu zjišťuji, tak na správném místě asi ano. Naštěstí pro mě a zbytek cestujících řidič ví, že má nějaké časové omezení. O chvilku později, pohodlně usazená, se Niila ptám, co to bylo? ,,Jen jsem si zase pokecal ve švédština.“ ,,To teda jo. Ten řidič koukal, jak se tě nejlíp zbavit…“ směju se. ,,Neřikej…opravdu? To není pravda, každej chce se mnou bavit!“ Možná bychom pošťuchováním strávili zbytek cesty, ale napadla mě ještě jedna otázka: ,,’Hey‘ je pozdrav?“ ,,Jo, všude tady ti řeknou ‚hey’. Přijdeš do obchodu, řeknou ti ‚hey’….přijdeš mezi kamarády, řeknou ti taky ‚hey’.“ ,,Takže tetě Veeře můžu říct taky tak, až se uvidíme? I tvýmu kamarádovi?“ ,,Jo, můžeš.“ ,,Super…už umim jedno slovo. Nějaký další, co sou dobrý vědět?“ ,,Hmm, tack-děkuju, vänligen-prosím….“ ,,A jak se řekne třeba miluju tě?“ ptám se z legrace. ,,Jag älskar dig…To máš pravda, velmi užitečná věta.“ Směje se se mnou. Zbytek cesty uběhne hrozně rychle. Když vystupujeme s hrůzou zjišťuji, že jsem ještě nic nevyfotila. Ihned se hrabu v tašce, hledám fotoaparát a napravuji to. Však je taky co fotit. A to jsem zatím nezahlédla ani kousek vody. Ve tmě má totiž každé město své kouzlo. I když tma se tomu moc říkat nedá. Spíš jen šero. Samým rozhlížením úplně zapomenu na naše zavazadla. Ještěže je Niilo víc při smyslech než já. Pravda, on v tomhle městě byl nesčetněkrát. Což mu nebrání v tom, aby se kochal spolu se mnou. ,,Krása že? Mohli bysme se ještě trochu projít po Gamla Stan, ne?“ Má úsměv doslova po celé tváři. ,,Září jako měsíček na hnoji“ pomyslím si, ale nahlas řeknu jen: ,,Co je Gamla Stan?“ ,,Staré město. Jedna z nejstarších částí Stockholm. Ostrov, na kterém najdeš staré domy, úzké uličky, spoustu cukráren a na každém roh obchod se suvenýry.“ Za chvíli poznám, že jeho popis byl naprosto přesný. Jakmile jsme přešli most, připadalo mi, jako bychom se přenesli minimálně o dvě stě let zpátky.  A o suvenýrech narvaných obchůdkách měl taky pravdu. Naše kufry jsou na kamenné podlaze slyšet až moc. Každý se po nás ohlíží. S Niilem po boku si ale připadám sebevědomě a tak se na ně jenom usměju. Nezdá se, že by na nás byli naštvaní, jen se na nás podívají a potom si zase hledí svého. Cestou zkoumám cukrárny a kavárny. Každá má stoly i venku a na každé židli je položena deka. Všude je na co se dívat. Jsem zabraná do pozorování a focení. Ani si nevšimnu, že se Niilo zastavil. Já jdu dál pozorujíc žluté odlesky světel na hladině vody. ,,Kampak, Pampeliška?“ křikne bratr. Otočím se za hlasem, který mi někoho matně připomíná. No jasně! Niilo stojí u vchodu do metra a čeká. Přiběhnu k němu. ,,Nějak sem se zasnila.“ ,,To sem viděl.“ Obrátím zrak na jezdící schody. ,,Takže mi pojedem metrem?“ ,,No, jestli chceš na kraj města pěšky, tak můžem. Ale myslel sem si, že bys radši dala přednost rychlejší způsob. Prošli sme se dost, ne?“ ,,Jo, byla to krásná procházka. A máš pravdu, bolej mě nohy, ať už jsme u toho tvýho kamaráda!“ Zubím se na něj. Odběhne k nedalekým automatům a za chvíli je zpátky se dvěma lístkama. Na schodech nám vítr cuchá vlasy. Připadá mi to jako v americkém filmu. Jedu do neznáma, nevím co mě čeká. Trochu se bojím a trochu se těším. Jak asi bude vypadat Niilův přítel a jeho dům? A ještě dál: Jaké to bude u tety? U ní v paneláku, ve městě. A co vlastně její rodina? Má vůbec muže? A děti? Třeba mě nebudou mít rádi, protože jim nabourám rodinu na celé dva měsíce! ,,Niilo, má Veera rodinu?“ ,,Jasně. Její muž Hugo je strašně fajn. Je s ním legrace. A mají syna Leonard. Když si byla malá, jezdili jsme k nim a on s tebou vždycky hrál. Maja ho zbožňovala. Byli jako dvojčata. Jsou stejně staří.“ odmlčí se. Vzpomíná na dávno ztracené časy. I já se snažím vzpomenout. Ale žádné vzpomínky ve spojitosti s mojí rodinou se neobjevují. Kromě Niila a Maji pořádně neznám nikoho ze Švédska. Žadní příbuzní, žadní kamarádi, jen matně moji rodiče. Ano, byla jsem ještě malá, když jsme se stěhovali, ale stejně bych mohla… Nic. Co o příbuzenstvu vím, je z vyprávění. Tedy vím, že teta Veera byla sestra mého otce. Tudíž máme stejné příjmení. Ale o strýci nebo bratrancovi vůbec nic. Snad budou takoví, jak Niilo říká… Můj současný problém ale jsou jezdící schody. Totiž dostat se z nich s kufrem na kolečkách není zrovna lehké. Chvilku jsem myslela, že upadnu, ale pak jsem znovu získala balanc a teď už i se všemi věcmi čekáme na metro. Za pár vteřin se k nám řítí. Při vchodu dovnitř se mé myšlenky znovu stáčí k rodině, i když netuším proč. Stojíme před dveřmi starodávného domu a čekáme, zda nám někdo přijde otevřít. Niilo zvoní již potřetí. Mně se začínají drkotat zuby. Jestli kvůli zimě nebo nervozitě to netuším. Nakonec Niilo tahá z tašky mobil a prozvání. Napadá mě: není doma, noc nakonec strávíme asi pod mostem. Z telefonu se ozve zvuk. Niilo hovoří a za chvíli se konečně otevírají dveře. V nich stojí asi třicetiletí muž, soudě podle mírných vousů a téměř žádných šedin. Má urostlou, ramenatou postavu, černé vlasy i obočí, na sobě šotrky a tílko. Když si však všimnu vřelého úsměvu, je mi jasné, že toto je Niilův velmi dobrý přítel Vincent. Také ho znám z vyprávění. Nejdřív se obejme s Niilem a pak se obrátí ke mně. ,,Hey! So you are Niilo’s little sister…“ plynule přejde na angličtinu. Já se vzmůžu na pouhé ,hey’. Jak už jsem říkala, jazyky mi jdou, ale ne navazování nových přátelství. Nejsem jako Maja. Kam přijde, tam si povídá a je jí jedno, zda ty lidi zná, či nikoliv. Naštěstí si Niilo zase bere slovo, tudíž nemusím hovořit já. Cestou po chodbě se rozhlížím. Dům vypadá přesně podle očekávání. Staré dřevěné schodiště s hladce vyřezávaným zábradlím, na zdech velké obrazy v pozlacených rámech, vysoký strop a vrzající podlaha. Ale když vejdeme dveřmi do obytné části, najednou si připadám jako v pohádce. Tak tohle jsem tedy opravdu nečekala. Byt je zařízený velmi útulně. Převládající barva je bílá. Bílé pohovky, bílá knihovna, dřevěný stůl, bílý koberec. A žádný nepořádek. Knihy jsou úhledně srovnané jedna vedle druhé. Každá váza je přesně na svém místě. Na koberci není ani jediný hrbol nebo záhyb. Vše je dokonalé. Dokonce i slánky a pepřenky. Skoro se až bojím stopnout si na -jak jinak- čistě vytřenou podlahu. Nemůžu se dočkat, až spatřím ženu, jež je tvůrcem toho všeho. Jistě bude také čistá a upravená. Vincent nás vede do našeho pokoje. Není tolik běloskvoucí jako všechno okolo, což mě zaráží, ale zároveň uklidňuje. Alespoň se nebudu bát při každém kroku, že něco ušpiním. ,,Vinc říká, že si máme odložit věci a jít do kuchyně. Isabelle pro nás udělala večeře.“ Při slově večeře mi zakručí v břiše. ,,Tak to si nechám líbit, večeři. Ty si umíš vybrat kamarády.“ Spiklenecky mrknu. ,,Však já vím.“ odpoví. Později se ukazuje, že měl pravdu. Isabelle je vynikající kuchařka a zároveň velmi elegantní a krásná žena, jak jsem odhadovala. Máme rybu, plněnou jakousi pastou a k tomu hranolky. U nás mi ryby chutnají, ale do Isabellinina umění to má daleko. Je poznat, že v této zemi se mořští živočichové konzumují častěji. Kdybychom byli v kuchařské soutěži, za mě by dostala plný počet bodů. A když se rozhlédnu kolem stolu, myslím, že ostatní jsou na tom stejně. Po jídle anglicky poděkuji a pochválím jídlo. Isabelle odvětí, jak ji těší, že konečně mohla vařit pro více lidí. Pomáhám jí odnést nádobí. Ona nespokojeně mlaskne, ať to nedělám, že prý jsem návštěva. Popřeju tedy všem dobrou noc a jdu do pokoje. ,,Já si ještě trochu popovídám a pak přijdu.“ volá Niilo. ,,Pro mě za mě si tu klábos třeba celou noc, ale já sem hrozně unavená. Tak dobrou.“ Letmo odpoví a už je vtažen do hovoru s přáteli. Usínám možná ještě dřív, než zavřu oči. Sluneční paprsky mě zašimrají na nose. Otáčím se na druhý bok. Přes slepené oči však zahlédnu čalouněnou pohovku. Nic takového v pokoji přece nemám? Na podlaze si všimnu svého bratra zachumlaného do deky i s hlavou. Trvá mi další dvě vteřiny, než si vzpomenu, kde jsem. Ve Švédsku. Přesněji řečeno ve Stockholmu, ještě přesněji u Niilových kamarádů Vincenta a Isabelly v pokoji pro hosty. Skrze záclony proniká čím dál více světla. Mrknu na hodinky. 8:32. Půl deváté. Do hodiny si pro nás má přijet teta. Budím Niila. ,,Šípková Růženko, Váš kočár zde bude za pouhou hodinu. Obávám se, že jste zaspala a poněkud nestíháte.“ Bratr se na mě podívá, vraští čelo a zpracovává informaci, kterou jsem mu dala. ,,Hodinu?! To přece není…“ Strkám mu pod nos hodinky. Chvíli na ně nevěřícně civí. Pak se snaží vymotat z deky. ,,Cožpak sem si nenařídil budíka?“ ,,Očividně ne.“ ,,A doprčic, asi sem zapomněl.“ Rukou si vjíždí do vlasů. Určitě nešel spát brzo. Zívá na celé kolo. ,,Tak teď si budem muset trochu pospíšit no…“ Beru to pozitivně. ,,Třeba se jednou poučíš a přestaneš si zapomínat nařizovat budíky!“ Znovu zívne. ,,To se nestane.“ Má pravdu, asi nestane… Očividně má ale teta Vera stejný problém. Je za deset minut deset a ona nikde. Nevadí mi to, alespoň se stihnu opravdu probudit. Na teplém ranním vánku to jde samo. Pozoruji projíždějící auta. V každém z nich by mohla být moje příbuzná, jenže já bych ji, myslím, stejně nepoznala. Náhle před námi zastavuje černá Toyota. Mrknu po řidiči a vidím muže, zhruba pětadvacetiletého. Dál mě nezajímá, jelikož čekáme ženu. Ale on vystupuje, a už když vylézá z auta, Niilo ho zdraví. Přátelsky se obejmou. Tak tohle asi není teta Veera. Při tom pomyšlení se ušklíbnu. Mladík má černé mírně rozcuchané vlasy, pronikavě zelené oči a velmi široký úsměv. Kromě toho také široká ramena a nepatrné strniště. Teta jistě vypadá trochu jinak. Jenže zas tak jinak asi ne, jak mi postupně dochází. Niilo se s ním kamarádsky baví. Přijel (přibližně) ve smluvenou dobu a zastavil přímo před tímto domem. Nemůže být nikdo jiný, než Leonard. Můj bratranec. A vlastně také Niilův bratranec, jak s trochou údivu zjišťuji. Konečně si taky oba uvědomí moji přítomnost. ,,Pampeliška, tohle je Leo!“ Nadšení ze shledání z něj tryská. ,,To mi došlo.“ Usměju se na Leonarda. Na jeho ,hey‘ odpovím stejně. Upřeně si mě prohlíží. Cítím na sobě jeho pohled a ihned klopím oči k zemi. Nelíbí se mi, když mě někdo pozoruje. ,,Løvetann!“ řekne konečně. Zvednu k němu oči. Něco švédsky zašvitoří, obejme mě a zase pustí, stále s úsměvem. Tak trochu proti mé vůli i já se začínám usmívat. Prvotní šok jsem překonala a ani jeho pohledy už mě tolik neznervózňují. I já jeho si prohlížím. Je to přece jenom první příbuzný, kterého po dlouhé době vidím. Oblečený je do modré kostkované košile, k tomu má vytahané džíny. Ošoupané tenisky mu dodávají mladistvý vzhled. Však také je mladý, napomínám se v duchu. Během mého zkoumání se znovu baví s Niilem, bohužel švédsky, takže nic nerozumím. ,,Budeme tu snad stát celej den a vybavovat se? Povídat si můžete i v autě.“ pronáším připadajíc si při tom velice dospěle. Niilo mou, připoušťím, trochu drzou poznámku tlumočí ale Leonard se směje. ,,You’r right! We should go.“ Zničehonic jsem velmi nedočkavá. Těsím se až konečně budeme v tom městě, jehož jméno už jsem zapomněla. V autě se sedí velmi pohodlně. Jednak díky měkkým sedačkám, ale hlavně proto, že se nemusím mačkat s dětmi. Již jsem si navykla na nedostatek místa. Když se člověk musí mačkat se čtyřmi dětmi, vlastně nemá na výběr. Niilo s Lucií mají samozřejmě sedmimístné auto, jinak by jedno z dvojčat nejspíš muselo sedět na střeše… Proto si dnes užívám komfort prázdného zadního sedadla. Doslova užívám. Nejdříve se se mnou ti dva snaží konverzovat, cosi česky, cosi švédsky a do toho anglicky. Jenže tento způsob domluvy je náročný, nehledě na moji nevýřečnou povahu a brzy se mi začínají klížit oči. Nakonec mi po několikátém zívnutí Leonard říká, ať si lehnu na sedadlo a ještě se trochu prospím. Za což jsem mu opravdu vděčná. Však oni si vystačí sami. Jedeme ještě další hodinu. Poté konečně dorážíme do cíle naší mise. Västerås! (znovu jsem se na ten název Niila zeptala…) Poněkud rozespalá vylézám z auta. Odnášíme zavazadla do domu. Bydlí v malé bytovce na kraji města. Dům má jen jeden vchod a je bohužel bez výtahu. A oni bohužel bydlí až v nejvyšším, pátém patře. Naštěstí na to nejsme s bratrem sami, Leo také pomáhá. Během vynášení mi Niilo sděluje, co jsem spánkem zameškala. Už vím, že teta dnes musí být nečekaně v práci. V nemocnici se zřejmě stalo něco nečekaného. Strýc Hugo je také v práci. Do oběda by se však měli oba vrátit. Také jsem zaslechla něco o ,malém dárku na přivítání‘ pro mě. ,,A tady kousek za cesta je les. Tam jsou cyklostezky a běžecké trasy a cesty na procházku. Nebo kousek od centrum je menší přístav. Odtamtud jezdí lodě na ostrovy v jezeru…“ vykládá bratřík nadšeně, co lze nalézt všude v okolí. Člověk by si myslel, že tu bydlí on. S posledním zavazadlem Leonarda následujeme do obývacího pokoje. Tenhle byt není zařízeny tak precizně jako ten, ve kterém jsme strávili noc. Útulnost mu však nechybí. Po krátkém rozhlédnutí soudím, že přinejmenším půlka nábytku je z Ikei. Není se čemu divit, jsme v zemi, kde světoznámá firma vznikla. Kupodivu si po tomto zjištění připadám více doma. Ano, i Lucie propadla jejímu kouzlu a u nás je Ikea na každém rohu. Bratranec mě ale vede dál, k jiné místnosti. Do mého pokoje, jak říká. Když otevřu dveře, ihned poznám, že tohle nebude můj pokoj. Potrhané plakáty hokejistů nalepené na skříních jsou toho důkazem. ,,That’s your room, I suppose.“ říkám mu. On vrtí hlavou. ,,Now it’s your room.“ Nevěřícně zůstávám stát. Tenhle kluk mi chce říct, že mi předá svůj pokoj na celé dva měsíce co zde budu? Odporuji mu, je to přece jeho pokoj! On mě ale ujišťuje, jak ho těší, že bude zase používaný, protože on studuje v Uppsale a bydlí na koleji. Sem do Västeråsu jezdí jen o víkendech. A o ty se může vyspat třeba v obýváku na podlaze. Mojí námitku, že to já mohu taky, přejde mávnutím rukou. Nakonec mě přesvědčí až jeho vyprávění, jak poctivě ho Veera donutila uklidit. Pokud je to tedy tak, nechci aby jeho snaha byla k ničemu. Překvapuje mě, jak rychle jsem si s ním začala rozumět. Nejdřív mě zkoumal ve Stockholmu, potom si trochu povídal v autě a najednou se uvolněně směju jeho historce o smýčení vlastního pokoje. A o naštvané tetě potom, co prohlásil svůj pokoj za civilizovaný a ona v něm ještě našla ponožku pod postelí, papír od bonbónu na stole, starý sešit na skříni, prach na poličce a spousty dalších nedokonalostí. Po pár minutách mám pocit, jako bychom se znali věčnost. V jistém ohledu mi připomíná Niila. Usměvavý, hodný, vtipný, často velmi upovídaný… Většinu vlastností mají společných. No jistě, jsou příbuzní, geny přece jen existují. Což mě přivádí na myšlenku-každý v tomto domě je můj příbuzný. Já jsem mezi rodinou. Zničehonic vidím svět kolem sebe jinýma očima. Teta chtěla, abych přijela do příjemného prostředí, proto nutila svého syna tolik uklízet. Strýc byl prý velmi nadšený, že bude doma zase živo. A konečně Leo mi s nelíčenou radostí přenechal nejen svou postel, ale celý pokoj. Tihle lidé mě k sobě přijali, aniž by mě pořádně znali či snad jen viděli-ano, když jsem byla mimino, ale ne za posledních pár let. Přivítali mě s otevřenou náručí i srdcem. A já jsem jim za to vděčná. Slibuju si, že tyhle prázdniny si užiju, kdyby jen kvůli ostatním. Odněkud slyším niilův hlas. ,,Pampeliška, nechceš se jít projít po město? Ukážeme ti tady krásná místo.“ Protože do oběda stejně musíme počkat na tetu se strýcem, procházka po městě mi připadá jako dobrý způsob, jak zabýt čas. Mimo to mě opravdu zajímají zdejší památky. Již cestou oba mí společníci hovoří jako průvodci. Jsou určitě lepší, než jakákoliv kniha. Procházíme kolem katedrály a Leo mi o ní vykládá spoustu zajímavostí. Byla postavena ve 13.století, je z kamene uvnitř se nacházejí různé obrazy. Ale protože máme málo času, nejdeme se podívat dovnitř. Poté procházíme parkem a vedle nás stojí hrad. O něm mi zase referuje Niilo. Nakonec se dostáváme k cíli naší procházky. Ke břehu jezera Mälaren. Do přístavu. Poznávám to už zdály podle stovky vysokých stěžňů. Nikdy jsem tolik lodí pohromadě neviděla. Kotví tu lodě různých barev, velikostí a tvarů. Přestože jsou velmi zajímavé, na ně se nesoustředím. Mě zajímá samotné jezero. Opravdu támhle vzadu vidím ostrov? Ne, nevěřím svým očím. Niilo vidí kam se koukám a mou domněnku potvrzuje, je to opravdu ostrov. ,,A každý den tam jezdí loď!“ Jako vážně? Chce říct, že můj dětský sen o životě na ostrově se mi může splnit? Neznamená to, že si sbalím věci a celé dva měsíce strávím tam. Jen možná pár dnů… Niilo zachytil můj pohled, viděl mé rozšířené zorničky. Později mi řekl, že od této chvíle jeho stále přetrvávající špatný pocit z toho, že jsem byla nucena odjtet s ním zmizel. Přesně uhodl důvod mého transu. Což zase nebyl takový zázrak, jelikož jsem jen stála a koukala na jezero. Lea trochu zarazilo, jak moc jsem konsternována. V jeho zemi skoro každý žil blízko moře či aspoň jezera. Ale já jsem přišla z malého státu uprostřed Evropy. Žádné moře, jen pár jezer u hranic. Byla bych schopna tohle jezero nazvat mořem. Tak bylo veliké. Ale samozřejmě jsme nemohli strávit celé dopoledne tady. S úsilím jsem odtrhla pohled a následovala kluky dál do města. Asi po hodině a půl míříme k Leovi domů. Právě v čase oběda. Když již v předsíni cítím lahodnou vůni, dostavuje se i kručení v břiše. Jestli teta bude jen z poloviny dobrá kuchařka jako Isabelle, za prázdniny asi pořádně přiberu. Přibíhá k nám boubelatá usměvavá paní. ,,Løvetann, jag har inte sett dig på länge!“ Ihned se ocitám v jejím srdečném objetí. Tady se lidé pořád usmívají a objímají… Přestože jsem jí nerozuměla, tuším co říkala. Určitě něco ve smyslu: ,od té doby co jsem tě neviděla si vyrostla‘ nebo ,už je to tak dlouho, co jsme se naposledy viděli’. S objímáním ještě nějakou chvilku nepřestává, pak pronese: ,,Ahoj.“ s výrazným přízvukem. Odpovím jí: ,,Hey“. Překvapeně se usměje. Potom něco prohodí směrem k Niilovi. Po objevení plešatého muže ve dveřích probíhá znovu uvítací ceremonie. Nakonec po pár minutách vidím, že strýc s tetou jsou velmi milí a skromní lidé.  A ještě po chvíli, že jsou i výborní kuchaři. Oběd u kterého sedíme je prostě vynikající! Znovu ryba, ale zatím mě neomrzela. Mezi sousty se snažím konverzovat. Teta se pokouší ptát česky, bohužel jí to moc nejde. Ale oba se strýcem umí výborně anglicky, stejně jako jejich syn, a tak se vlastně domluvíme. Nejméně hodinu máme pořád o čem mluvit. Pak, zničehonic, Veera přerušuje hovor a vstává od stolu. Ostatním něco říká svou rodnou řečí. Předpokládám, že mi to Niilo nebo Leo přeloží, ale pletu se. Jen se na mě všichni usmívají. Bratránek mi ukazuje, ať jdu za tetou. Scházím schody se zbytkem rodiny v závěsu. V přízemí jdeme do velké místnosti. Když se rozsvítí světlo, vidím spousty kol. Jen stěží bych našla svoje, kdybych ho tu měla. Ale teta, zdá se, ví naprosto přesně kam jde. Zastaví se u modrého kola s košíkem vzadu. Ve tváři má výraz dítěte, které se na něco velmi těší. Vyčkávám. Konečně promluví: ,,Dárek pro ty. Kazdý tady má kolo. Ted i ty.“ říká lámanou češtinou. Nejdřív nevím, co odpovědět. Vážně budu mít kolo jako správný švéd? Moje rodina je lepší, než bych si ji dokázala představit ve snu. Jednoho po druhém silně obejmu. Niilův výraz mi říká, že on o tom věděl. Tetu moje reakce potěšila. Na desítky mých děkování odpovídá jen: jsem ráda, že jsme tě potěšili.

Zpátky nahoru se moje nohy snad ani nedotýkají země. Jsem šťastná.