Shack udělal rychlou otočku a švihl svým mečem zezhora na protivníkovu hlavu. Ten ale úder vykryl a zlehka-téměř bez námahy, zdálo by se-udělal rychlý výpad zprava. Mladý princ zlehka uskočil stranou a zahnutá čepel katany ho minula. Nakrčil čelo a koncentroval svoje schopnosti na způsob, jak proniknout skrze bezchybnou obranu. Měl jeden menší nápad, ale zatím se ho neodvážil použít. Potom v duchu pokrčil rameny a řekl si, že tohle je vlastně výborná příležitost jej vyzkoušet. Vždyť i kdyby nevyšel, nic by se mu nestalo. Udělal ještě dva kroky vzad, aby se vyhnul protivníkově zbrani. Poté se zarazil a přešel do protiútoku. Vše zatím vycházelo podle plánu. Ano, teď použije šikmý sek zprava a potom… Něco ho ale zarazilo. Nemohl jinak- věděl, že to bude chyba-musel na podivné postavě spočinout na chvíli očima. V nedalekém podloubí stál vysoký mladý muž, nenuceně se opíral o zeď a bystrýma očima pozoroval každý Shackův pohyb.
Tohle malé zaváhání stačilo protivníkovi k tomu, aby provedl smrtící ránu. Ránu, která by Araluence jistotistě zabila, pokud by se ovšem boj neodehrával na nádvoří císařského paláce a zhruba třicetiletý, odvážně vyhlížející soupeř nebyl Shackovým dobrým přítelem. Vteřinu před tím než by byl princ mrtev, muž ránu zastavil. Mnohým by se v tuto chvíli na tváři objevil vítezoslavný úsměv. V Araluenu totiž existovala jen hrstka lidí, kteří korunního prince porazili v souboji muže proti muži. Pokud se to však průměrnému rytíři se štěstím podařilo, svůj triumf si náležitě užíval. Ale tady byl v Nihondžinu a Shack si dávno zvykl, že jeho vysoká úroveň zdaleka nic neznamená v porovnání s úrovní disciplinovaných sendžiů. Sendžiové vyrůstali s mečem v ruce a boj k jejich životu patřil tak jako luk k hraničáři. Moc dobře si uvědomovali, že drobná protivníkova chyba, která se mu stane osudnou se může stát i jim. Mezi životem a smrtí byla jenom tenká hranice. Z toho důvodu většinou neměli pocit nadřazenosti, pokud vyhráli. Poražený boj považval za zkušenost, ze které se ponaučil a vítěz dobře věděl, že příště to může dopadnout jinak. ,,Nikdy nesmíš protivníka zpustit z očí!“ poznamenal důrazně muž poté, co sklonil zbraň. Shack trochu zrychleně dýchal. A byl na sebe naštvaný. Mnohem víc byl ale zvědavý, kdo je ten mladík? A proč ho tak zaujatě pozoroval? Podíval se rychle směrem k podloubí, ale nikdo tam nestál. ,,Slyšel jsi mě?“ zeptal se muž a trochu ho překvapilo,  že mladý bojovník na jeho slova nijak nereagoval. Z předchozích zkušeností věděl, jak dychtivě se princ učí novým technikám i jak ochotně naslouchá radám, pokud udělá chybu. Dneska, zdá se, byl myšlenkami mimo. Což muž dokázal pochopit, ale nemohl dopustit, aby mladík tuhle chybu dělal opakovaně. Jednou by se mu totiž mohla vymstít. ,,Nikdy nesmíš protivníka zpustit z očí.“ řekl proto znovu a tentokrát důrazněji. Počkal až se mu Shack podívá zpříma do očí a pokračoval: ,,Pokud je všímavý, využije ten okamžik proti tobě. A potom už nebudeš mít navrch ty, ale on.“ Dál pokračovat nemusel, Shackie dobře věděl, co by následovalo. Zhluboka se nadechl a přinutil se soustředit na to, co jeho přítel říká, už jen proto, aby ho neurazil. Když ta moudrá slova doopravdy vstřebal, pokýval hlavou. ,,Ano, já vím.“ odpověděl. Poté se zběžně uklonil a pospíchal směrem, kterým zmizela záhadná postava. Možná ji ještě dostihne! Bohužel když prošel průchodem na další nádvoří, spatřil jen obyčejné obyvatele císařského sídla. Zklamaně si povzdechl. Možná kdyby chvíli hledal… Ale pak mu zakručelo v břiše a bylo rozhodnuto, co udělá jako první. Nejdřív si zajde pro něco k snědku.
Dva muži kráčeli zasněženým městem zabráni do družného hovoru. Při chůzi jim křupal sníh pod nohama, protože i na ulicích ho bylo spoustu. Procházeli kolem spokojeně vyhlížejících obyvatel, tu a tam se s někým pozdravili lehkou úklonou. Jednou se dokonce zastavili a dali do hovoru s procházejícím mužem. Jinak však kráčeli víceméně nerušeně. Když došli až na konec města, vstoupili do jednoho z nízkých domů. Oba si zuli boty a pokračovali do další místnosti. Hned je přišli přivítat postarší muž s ženou. Oba byli jistě staří, ale přesto vypadali velice dobře. Muž byl na průměrného nihondžince vysokého vzrůstu a mužné postavy, na první pohled zkušený válečník. Na jeho větrem ošlehané tváři však po celou dobu sídlil úsměv. Žena byla oproti muži velice malá. Co jí chybělo na výšce ale vyvažovala svou upřímnou starostí o blaho návštěvníků. Jakmile se všichni vzájemně uklonili, hned je vedla k nízkým stoličkám, aby se posadili. Návšteva byla zřejmě očekávána, protože pro ni byl připraven i čaj. Když všichni usedli, zeptal se muž obecným jazykem, i když poněkud lámaně, mladšího hosta: ,,Líbí se Vám v Nihondžinu, Šakin-sane?“ Mladík odpověděl, že ano a že se velice nerad bude vracet domů. A tu se dali do hovoru o rozdílech mezi Nihondžinem a Araluenem. Mluvili o rozdílných kulturách i rozdílných způsobech vlády. Ale dlouhou dobu mluvil jen mladý cizinec a vyprávěl o své rodné zemi. Oba postarší obyvatelé domu mu se zájmem naslouchali. Zajímalo je především Shackieho vyprávění o rodině. Při té příležitosti zjistili, že princ je přesně takový, jakého jim ho syn popisoval a jak se o něm po městě povídalo. Pomyslili si jaké mají Araluenci štěstí, že jejich budoucí vládce je čestný, mírumilovný a spravedlivý člověk.
Později se konverzace stočila k jiným tématům, bavili se například o Nihondžinském panovníkovi. A zde se všichni jednomyslně shodli, že Šigeru je obdivuhodný muž. Rodina Shackova přítele sice patřila mezi tradiční sendžijskou vrstvu, ale jejich názory na nižší vrstvy se shodovaly s těmi, které prosazoval zdejší vládce. Návštěva trvala tak dlouho, že žena musela jít dvakrát znovu uvařit čaj a při té příležitosti přinesla Shackiemu na ochutnávku zdejší specialitu. Čas šel však neúprosně kupředu a oba mladí muži se museli nakonec rozloučit. Čekaly je ještě nějaké povinnosti. Cestou k císařskému paláci spolu probírali právě vykonanou návštěvu. Shackův přítel ho ujistil, že si vedl velmi dobře a respektoval všechny nihondžinské tradice. ,,Nikdo by nepoznal, že nejsi rozený Nihondžiňan.“ řekl mu. Prince ta slova zahřála u srdce, protože se trochu bál, jak v této zkoušce obstojí. Veděl, že v tradičních starobylých rodinách si potrpí na správné chování. Nebyl si jistý, jestli si osvojil zdejší zvyly natolik, aby úspěšně zvládl takovou návštěvu. Jak se zdá, tak ano. Od této chvíle si už v Nihondžinu nepřipadal jako host, ale jako kdyby byl doma.