Shackie zamrkal. Jakmile se postava začala přibližovat, zraněný muž se s vypjetím všech sil postavil a začal pomalu couvat. Stejně tak druhý. Zjevně jim záleželo už jen na útěku. Čehož si bohužel princ nevšiml. Byl tolik zabrán do představy, že za ním přijel Will, a nic jiného nevnímal. Zato tajemná postava prudce napřáhla ruku. To mužům stačilo k tomu, aby se dali na bezhlavý úprk. Pospíchali ke svým koním. Když postava s kápí provedla další pohyb, Shack konečně pochopil. Vzuchem se rozeznělo téměř neslyšné zasvištění. Nato s sebou nižší z mužů prudce trhl a vzápětí se do stromu za ním zabodla hvězdice. Princ ale nepotřeboval další nápovědu, už díky charakteristickému pohybu Barashu poznal. Byl rád, že ji vidí. Bohužel se protivník její ráně vyhnul a díky tomu stihl doběhnout ke koni. Ve chvíli, kdy se Shackie vzpamatoval a pustil za nimi, už bylo pozdě. Oba, dokonce i zraněný muž, seděli na koních a řítili se směrem na východ. Mladík na sebe měl vztek. Kdyby tak zaujatě nepřemýšlel o naprosté šílenosti, žádný útočník by neutekl. Mohl se otočit a oba jednoduše omráčit. Místo toho jen zíral na Barashu. Rozběhl se ke svému koni, musí je dohnat! Dívka ho však zvednutím ruky zastavila. Sundala si kapuci a poprvé promluvila: ,,Musíme mu pomoct, je zraněný.“ S těmito slovy namířila prstem na třetího muže. Zbrklost odešla tak rychle, jako přišla. Samozřejmě je hlavní, aby zraněného muže ošetřili a dostali do bezpečí. On pouze ležel na sněhem pokryté zemi a nehýbal se. Shack by rád mladíka ošetřil, ale netušil co mu je. Se zlomenou nohou či krvácením by si poradil docela snadno, prošel přece bojovou školou, kde se základy první pomoci probíraly v každém ročníku. Ale tohle bylo něco docela jiného. Neznámý ztratil příliš mnoho krve. Barasha již u zraněného klečela a zkoumala ho. ,,Pořád krvácí, vidíš?“ ukázala na zvětšující se rudou skvrnu na jeho oblečení. Krev se pomalu vpíjela i do stříbřitě bělavého sněhu a dávala mu tím nezvykle růžovou barvu. ,,Potřebujeme najít to zranění.“ prohlásila dívka. Bývalo by to bylo lehké. Hledat zkrátka tam, kde je nejvíc krve. Ale muž měl již většinu oblečení umazanou. Konečně měla štěstí. S Shackovou pomocí otočila zraněného na bok a odhalila stále krvácející ránu. Oba dva věděli, že krvácení musejí zastavit. Dívka nezaváhala, utrhla mu z košile pruh látky a začala jím ránu zavazovat. Pak si vzpomněla na prince. Úkosem se na něj podívala a řekla: ,,Jeď do paláce a přiveď ranhojiče. A pospěš si!“ Nemusela ho pobízet dvakrát. Jako správný bojovník rychle uposlechl takového příkazu, protože tušil, že dívka má situaci pevněji v rukou, než by dokázal on sám. Naskočil na huňatého koníka a téměř ihned se rozjel. Že mnohdy pár minut znamená rozdíl mezi životem a smrtí to věděl. Naštěstí zatím nedojeli nijak daleko od císařova sídla, a tak se mladík v mžiku ocitl u dveří zmateného léčitele. Situaci mu vylíčil velmi zběžně. Postarší muž byl za dlouhá léta na podobné případy zvyklý. Zbytečně se nezdržoval. Přehodil přes sebe plášť, popadl tašku s potřebnými věcmi a následoval Shacka. Za několik minut, které ale klidně mohly být už moc pozdě, dorazili na místo. Barasha pořád klečela na zemi a právě kontrolovala mužův dech. Vzhlédla k nim. ,,Mistře Daisuke! Ještě že už jste tady. Slabě dýchá, ale ztratil mnoho krve. Na pravém boku má zranění, které stále krvácí. Snažila jsem se to krvácení zastavit, ale rána je příliš velká. Bude potřebovat zašít. Také je hodně promrzlý, tak jsem pod něj dala svůj plášť.“ dokončila svou zprávu. V jejím pohledu byl smutek. A obavy. Šedivý muž ji pohladil po vlasech. ,,Šikovné děvče.“ řekl konejšivým hlasem. To jí stačilo ke znovunabytí úsměvu. Léčitel po pár minutách, za Barashiny vydatné pomoci, zraněného ošetřil. Poté ho pomocí koní a improvizovaných nosítek dopravili do paláce. Po zbytek dne se neznámý mladík neprobudil. Ale araluenský princ na něj popravdě řečeno ani nemyslel. Jeho myšlenky cele zabírala dívka, která ho nepřestávala udivovat. Byla pro něj jednou velkou záhadou. Každé setkání s ní vždy vyvolalo další otázky. A to se jí už chtěl zeptat na tolik věcí! Co mu asi nejvíce vrtalo hlavou bylo podivné chování útočníka, jakmile ji spatřil. Stál čelem naproti němu a velice zřetelně viděl zděšení v jeho obličeji. Následný zběsilý úprk obou mužů byl snad ještě výmluvnější. Měli z dívky strach, obrovský strach. Ale proč? Je snad Barasha jakýsi postrach? Lupič nebo ještě něco horšího? Ale proč se v tom případě tolik starala o zraněného? Vypadala, že jí na něm opravdu záleželo. Anebo ho dokonce znala? Čím déle přemýšlel, tím šílenější teorie ho napadaly. Nakonec se tím raději přestal zabívat. Moc dlouho dívku sice neznal, přesto mu něco říkalo, že by neudělala nic špatného. A tak se rozhodl, že se jí prostě další den jednoduše zeptá. Příští den se ale nakonec rozhodl pro něco jiného. Jak se v noci převaloval a nemohl usnout, měl čas si vše promyslet. Nejdřív se půjde podívat do knihovny. Nepředpokládal, že by v knichách našel něco o Barashe, ale mohl si najít informace o útočnících. A vlastně i o muži, kterého zachránili, protože zcela zjevně, soudě podle stavby těla i oblečení, patřil k jejich národu. Vlastně si tak trochu vypomohl radou své sestry Rose – Když hledáš odpovědi, koukni se do knih! Nikdy knihám nerozuměl tolik jako ona, měl z nich spíše respekt. Ale co mohl dělat, když po jeho boku tentokrát nestál žádný moudrý muž, aby mu poradil? Vyrazil nejkratší cestou do obrovské místnosti v levém křídle. Jakmile vešel, začala na něj působit tamní atmosféra. Některé knihy zde byly uloženy velmi dlouho, čímž získaly svou typickou vůni. Ucítil několik staletí starý papír a také vosk. Nebylo na tom nic zvláštního, ale nikdy to nevnímal tak intenzivně. Nejspíš ho čas zde naučil pozastavovat se nad všelijakými maličkostmi. Teď před ním stál ale nesnadný úkol. Musí nalézt správnou knihu. Rozhlédl se po vysokých regálech. Netušil, kde má začít. Pak mu konečně svitlo, každá knihovna má přece svůj systém. Knihy mohou být seřazeny podle autorů, ale mnohem spíše podle typů knih. Takhle to mají přece i doma, na Araluenu. Vkročil do zadní části místnosti. Očekával, že na každé polici bude úhledným písmem napsáno, v jakém oddělení se zrovna nachází. Ale nebylo tomu tak. Dokonce ani když se pozorněji podíval, aby zahlédl případné malé písmo kdesi na kraji, nenašel nic. Zarazilo ho to. Nemyslel si, že by Šigeru za dobu své vlády na tuto místnost zcela zapomněl a stala se nepoužívanou. Císařova povaha naznačovala, jaký vztah má ke knihám a jiným věcem dřívějšími panovníky zachovaným. Jeho moudrost nepramenila jen z mnohaletých zkušeností. Ne, zajisté čerpal i z jiných zdrojů. Například z knih. Kromě toho knihy a vůbec celá místnost nevypadaly zanedbávaně. Na policích neležel prach a podlaha byla čistá. Zkrátka zde bude jiný systém. Ale jaký? A jak má pro všechno na světě najít mezi tolika knihami tu správnou? ,,U Gorlogovy brady.“ ulevil si skandijským rčením, které tak často slýchával s oblibou říkat Willa. ,,Mohu být nějak nápomocen?“ ozval se hlas za jeho zády. Shack se prudce otočil. Stál za ním postarší sendži, kterého už párkrát v paláci zahlédl, často v přítomnosti Šigerua. Mladík nemohl zabránit mírnému začervenání. Docela nekrálovksy zaklel a zrovna před tímto mužem. Pokusil se zakrýt rozpaky a odpověděl: ,,Ano, ehm, totiž hledám nějakou knihu o sousedních zemích a národech Nihondžinu.“ Starý muž se na vteřinu zamyslel. Potom Shackiemu pokynul rukou, aby šel za ním. Cestou nezaváhal ani nezabočil do špatné uličky, až došli k regálu podobnému všem ostatním. Tam sendži velice sebevědomě natáhl ruku po tlusté tmavěmodré knize. Podal ji princi. Poté se znovu obrátil ke knihám a vytáhl jinou, ještě tlustější. A nakonec, do třetice všeho dobrého, mu do už takhle plných rukou položil třetí. ,,To co hledáte by mělo být v těchto knihách.“ řekl a odešel tak rychle a nenápadně jako přišel. Mladý princ se snažil s plnou náručí dobalancovat k nějakému stolku. Naštěstí se mu to povedlo bez úhony. Přestože před pár minutami čelil vyhlídce, že bude muset pročíst snad všechny knihy, nikterak ho teď neutešil pohled na tři objemné bichle. ,,Nu což, alespoň budu mít příštích pár dnů co dělat.“ pomyslel si a s nově nabytou energií se dal do čtení. Historie národů Dálného východu hlásala první kniha. Otevřel ji na úvodní stránce. Jako první uviděl dlouhý seznam a nad ním nadpis Seznam národů v knize obsažených. Zběžně přelétl některá slova-Mughalové, Khmerové, národ říše Mon. O žádném z těch národů nikdy neslyšel. Zalistoval na další stránku. Maurjovská říše, název kapitoly. Pod tím byla velmi podrobná charakteristika onoho národa, jejich zvyky a způsob života. Dále také vzhled a způsob oblékaní. Když si princ pročetl první stránku, došel k názoru, že útočníci nepatřili k tomuto národu, soudě podle zcela odlišného oděvu, než jaký byl popisován v knize. Otočil na jiný národ. Ale po chvilkové četbě znovu usoudil, že to nebude, co hledá. Takhle prostudoval nejméně deset dalších národů. U dvou mu popis v některých částech seděl. Ale nemohl si být jistý, protože znal pouze jejich vzhled a žádné další údaje. Vzdychl. Takhle to nikdy nenajde. A i kdyby bylo možné poznat, že našel správně, bude trvat spustu času, než pročte celou knihu. A po jeho pravé ruce leží další dvě tlusté knihy. Nejspíš mu nezbývá, než položit dívce pár otázek. Ale přesto chtěl na to přijít sám. Sáhl po další knize. Název Národy v průběhu věků sliboval vpodstatě stejné odpovědi jako první kniha. Jen mimochodem se podíval na název třetí z nich. Východní národy ve stínu horských nájezdníků. Ano, ti muži byli zcela jistě nájezdníci! Proč ho to nenapadlo dřív? Jistota s jakou ovládali své zbraně a hbitost jejich pohybů byly jen málo z mnoha náznaků. Shack je jako bojovník znal, ale až teď si jivh všiml. Rychle se ponořil do knihy. Když prolétl pár kapitol zjistil, že v celé knize se hovoří jen o jednom kmenu nájezdníků na celém Dálném východě, o Árjech. Znovu se vrátil k první knize. A opravdu v seznamu našel Árje. Otočil na sto padrsátou první stranu, kde byli dopodrobna popsáni. Popis tělesných proporcí seděl, popis oblečení seděl. Ale teprve když uviděl nákres árjských specifických zbraní, utvrdil se ve svém přesvědčení. Útočníci totiž měli rovné meče, velmi podobné tomu jeho, avšak čepel neměli úzkou,  ale postupně se rozšiřující. Na konci se zase pomalu zužovala. Kromě toho měla čepel slabě červenou barvu, jako by byla z bronzu. Shack už o něčrm takovém slyšel. Podobně jako katany z proslulé nihondžinské oceli, i tyhle zbraně byly vyrobeny z tajemné slitiny kovů, jejíž složení znali jen Árjové. Díky této slitině byly jejich meče velice tvrdé, ale zároveň neuvěřitelně lehké. To všechno věděl, protože v bojové škole se učili, že existují různé způsoby výroby zbraní. Ale nikdy se nedozvěděl, jaký národ jej ovládá. Při boji s útočníky si uvědomil, čemu čelí a vybavil si rady bojového mistra, jak proti takovým zbraním přizpůsobit útok či obranu. A dál se podivnými zbraněmi nezabýval. Bylo to zkrátka díky instinktu vycvičeném hodinami tréninku. Dočetl celou kapitolu a usmál se, protože z ní vyčetl téměř vše, co očekával. Zjistil, že kmeny Árjů žijí v pospolitostech nedaleko od sebe. Panuje mezi nimi vzájemná shoda, jak v jednotlivých pospolitostech, tak i mezi pospolitostmi navzájem. Není jich příliš mnoho, asi jen něco kolem třech tisíc. Při nájezdech používají velmi vypracovanou taktiku. Shack dokázal odhadnout, proč tomu tak je. Díky malému počtu bojovníků museli Árjové něčím zvýšit svou účinnost při boji a tak si vytvořili dokonalou taktiku. Zároveň byli popisováni jako výborní válečníci, kteří nemají slitování téměř s nikým. Vyčetl ještě mnoho věcí, týkajících se především způsobu árjského života. Zaujala ho však jedna zmínka-árjské pospolitosti byly víceméně samostatné a nezávislé, ale všechny podléhaly jednomu vůdci. Vůdci, který když přišlo na boj rozhodoval téměř o všem. Dál už z knihy nezjistil nic zajímavého, jenom spoustu všedních podrobností. Nic z toho mu neobjasnilo podivné chování související s Barashou, ale minimálně věděl mnoho o útočnících. V tu chvíli cítil, že je pravý čas, aby si s dívkou promluvil. Jen by ji ještě musel najít. Prochodil celý palác, ale marně. Napadla ho poslední možnost. Došel si pro teplý kabát, u vchodu si nazul boty a vyrazil do zahrady. Tamní atmosféra ho znovu okouzlila. Vždy si mezi tou nádherou připadal úžasně. Pomalu kráčel sněhem a naslouchal, jak mu křupe pod nohama. Téměř ihned zapomněl na své problémy, všechny myšlenky ho opustily. Zato se začaly objevovat vzpomínky. Vzpomínal na hrad Araluen, který mu byl již po téměř sedmnáct let domovem, znal každé jeho zákoutí a každou místnost. S Liss a Rose nalezli snad všechny tajné vchody, které na hradě byly. Vzpomínal také na to, jak ho otec učil bojovat. Sotva se postavil na nohy, Horác mu do ruky dal dřevěný meč. Nejdříve si jen hráli, Shackieho bavilo dloubat tupým mečem do otce a představovat si, jak skolil svého soka. Později po něm Horác začal chtít, aby používal techniku. Už to nebylo jen mlácení klackem, jeho styl boje začínal mít systém. Naučil se základní sestavy úderů a ty řádně procvičoval. Ze začátku byl do boje nadšený, připadal si jako rytíř z pohádek, které jim vyprávěla chůva. Když ale zjistil, že dovednosti nepřijdou jinak než skrze tvrdé cvičení, jeho nadšení opadlo. Byl by cvičil mnohem méně, kdyby však nad ním Horác nedržel pevnou ruku. Každý den měl pevně stanovenou dobu pro nácvik, kterou musel za každých okolností dodržet. Na správnost jeho úkonů dohlížel jeden z hradních rytířů. Často se ale, pokud mu to vládní záležitosti dovolovaly, přišel Horác podívat sám. Rytíř, který na prince dohlížel byl velmi milý a zdaleka ne tak přísný jako otec. Shack nesnášel nácvik úderů proti neexistujícímu protivníkovi, ale se sirem Dalveyem ty dvě hodiny dokázal přežít. Rytíř ke konci výcviku záměrně přehlížel drobné chyby, které mladík dělal, protože viděl že je unavený a slitoval se nad ním. Ne tak jeho otec. Neodpustil mu sebemenší chybičku v úderu nebo odchylku v postoji. Musel být zkrátka dokonalý, vydat ze sebe vše. Jak to Shack nenáviděl! Něco jiného ale bylo, když se dostal na takovou úroveň, aby mohl soupeřit se skutečným bojovníkem. Ze začátku samozřejmě pouze s tupým mečem. I tak to bylo něco naprosto jiného. Konečně si mohl na vlastní kůži ověřit, že hodinami nácviku, na kterých otec trval, ho nechtěl trápit. Že byly zkrátka nezbytné, jestliže se chtěl vypracovat na vyšší úroveň. A on chtěl, třebaže to v té době ještě netušil. Postupně zjišťoval, jak moc pro něj znamená mít vlastní meč. Kolik toho vlastně dokáže, pokud bude opravdu trpělivě trénovat. Začalo ho to znovu bavit a měl velkou motivaci – chtěl se vyrovnat otci. Horác postřehl změnu v jeho přístupu a byl tomu velmi rád. Nejvíce ho ale potěšila jiná věc, totiž že chlapec byl vždy vlastním neúspěchem pouze povzbuzen, aby ještě přidal. Nikdy se nevzdával. Všechno hradní obyvatelstvo bylo svědkem, jak se z malého nemotorného děcka pomalu stával velký bojovník. Na jedno ale Horác dával velký pozor. Aby synovi sláva nestoupla moc do hlavy. Z toho důvodu s ním také pravidelně bojoval on sám a dával mu přitom lekce do života. Kasandra nikdy nesdílela nadšení svého muže, když tak přísnou rukou vládl nad prvorozeným synem. Jakmile ale pochopila, že Shack se neučí pouze bojovat, ale i pokoře a spravedlnosti, nakonec nebesům děkovala za Horácovu prozřetelnost. On zkrátka nebyl vychováván jako urozený, a tak podvědomě tušil jakými způsoby zabránit, aby jejich děti byly pyšné a nevychované. Stejně osobitý způsob výchovy používal i ve výchově dcer, i když samozřejmě se zcela odlišnými prostředky. Shack vzpomínal i na své dvě starší sestry. Jedna druhé se vzhledově velmi podobaly. Obě zelenooké plavovlásky vskutku mohly být považovány za dvojčata. Co však měly společného ve vzhledu, vyvážily odlišností v povahách. Nikdy se ale k sobě nechovaly nepřátelsky. Vždy táhly za jeden provaz a byly pro každou hloupost, kterou Shack vymyslel. I proto je měl tolik rád. Potom si vybavil nejmladšího královského potomka. Alessandra byla narozdíl od sester modrooká, stejně jako její bratr. Její povaha se zatím teprve utvářela, ale nikdo nepochyboval, že z ní vyroste stejně dobrý člověk, jako z jejích sourozenců. Vzpomínku na sestry náhle přerušila jiná. Před očima se mu objevil vždy usměvavý obličej jeho kmotra. Vzpomněl si, jak s ním Will často jezdíval do lesa. Hráli spolu na schovávanou a přestože malý princ zkušeného hraničáře nikdy neobjevil, stále ho to bavilo, protože byl ohromen jeho schopnostmi nepozorovaně se mu ztratit z očí. Když potom Shackie povyrostl, Will ho učil vše o táboření. Dokonce by díky němu dnes dokázal uvařit i pár prostých jídel! Hraničář se ho také snažil naučit stopařským dovednostem. Určitý výsledek Willovo snažení mělo, i když jen průměrný, jelikož byl mládenec často nesoustředěný. Což se prokázalo i teď, protože už více jak půlhodinu chodil zahradou ponořen do svých myšlenek, místo toho aby se soustředil na úkol, který si zadal. Nevěděl, zda tu, kterou hledal náhodou nepotkal cestou a zamyšlen si jí nevšiml. Vydal se proto ještě jednou k altánku uprostřed zahrady. Po jeho pravé ruce zurčel potůček, po levé stálo honosné císařské sídlo. Už chtěl přejít po lávce vedoucí přes potok a zamířit do samého srdce zahrady, ale spatřil, jak z jednoho vchodu do paláce vyšla povědomá postava. Zrychlil, aby ji dohnal. ,,Hledám tě po celém paláci.“ řekl dívce na uvítanou. Barasha se mírně usmála. ,,Byla jsem skoro celý den u léčitele.“ Až teď Shackovi došlo, že dveře, ze kterých vyšla vedly k ranhojiči. ,,Jak je na tom, ten mladík, kterého jsme zachránili?“ ,,Ještě se neprobudil, protože ztratil mnoho krve a promrzl, ale mistr Daisuke říká, že přežije.“ Tentokrát v jejím hlase nezněla beznaděj, jako když mladíka našli. Dnes mluvila s jistotou člověka, který ví, že vše dopadne dobře. Dívka léčitelovi bezmezně věřila. Což mu připomnělo jednu věc, která mu vrtala hlavou-,,Proč mu říkáš mistr?“ Barasha se na něj malinko zmateně podívala. ,,No přece protože se u něj učím léčitelskému umění. On je můj mistr.“ Taková odpověď ho zarazila. Dívka jako ona měla přece spoustu jiných možností, co v životě dělat. Spoustu vznešenějších možností. A ona si vybrala léčitelství…Přišlo mu to zvláštní, ale věděl, že má pravdu. Všechno do sebe zapadalo. Proto přesně věděla, co má dělat, proto ji tolik povzbudil příchod jejího mistra a proto se o zraněného s takovou péčí starala. Je to zkrátka její budoucí denní chleba. Představil si Barashu, jak s láskou pečuje o zraněné. Úplně to k ní sedělo.
Princ náhle pocítil k postavě před sebou velký obdiv. A teď najisto veděl, že všechny špatné věci, které ho v souvislosti s Barashou napadly, byly nesmyslné. Přesto ale pořád nevyřešil tu největší záhadu. A teď přišel pravý okamžik, aby se konečně dozvěděl pravdu a poslední zrnko nedůvěry v něm zmizelo. ,,Barasho, víš…všiml jsem si změny v chování těch dvou útočníků, jakmile jsi se objevila. Najednou dostali velký strach.“ řekl nesměle. Navazující otázku proč ani nemusel vyslovovat. Barasha se mu podívala přímo do očí. ,,Věděla jsem, že ti to neunikne.“ poznamenala.  ,,Pojď, půjdeme se projít hlouběji do zahrady.“ navrhla náhle, takže princ ani neměl čas cokoli poznamenat. Když spolu mlčky kráčeli po úzké pěšince, hlavou mu běželo tisíce myšlenek.
Nejdříve se drželi vyšlapané cesty, pak ale dívka sebevědomě odbočila doleva mezi stromy a museli se prodírat hlubokým sněhem. Shack vůbec netušil, co tím Barasha sleduje, nicméně poslušně kráčel za ní a přál si, ať konečně zastaví a odpoví mu. Obešli ještě dva velké keře, prošli skrz větve a ocitli se na velmi krásném místě. Byl to kruh vytvořený z vysokých stromů. Každý strom měl mnoho větví, takže jimi nešlo prohlédnout ven. Uprostřed kruhu stála narychlo vyrobená lavička z tmavého dřeva, která ale byla zasypaná sněhem. Dívka sníh smetla a posadila se. Potom posunkem naznačila Shackovi, aby udělal to samé. Chvíli seděli v tichu. Pak dívka promluvila: ,,Tohle je moje oblíbené místo.“ řekla a úkosem se podívala na svého společníka. Ten se zdvořile usmál. ,,Ale to tě asi nezajímá, že? Vzala jsem tě sem kvůli tomu, na co jsi se mě ptal. Je to totiž skvělé místo, když nechceš aby tě někdo slyšel.“ Shack se proti své vůli trochu zatřásl a nebylo to zimou. ,,Pravda je taková, že o tom co ti teď povím ví jen velmi málo lidí, víš? Je to dobře střežené tajemství. Pamatuješ jak jsem ti říkala, že shuriken používají jen sendžiové? Nebyla to úplná pravda. Shuriken ve skutečnosti používá jenom velice úzká skupina sendžiů. Jsou to povětšinou lidé z velmi starých nihondžinských rodin, jejichž tradice sahá ještě před počátek našeho letopočtu. Mimochodem z takové rodiny pochází i císař. A tito sendžiové se s shuriken učí zacházet již od útlého věku. Kromě toho se také učí umění boje bez zbraně. Zároveň jsou vzájemně propojeni. Odmala cvičí spolu a budují si mezi s sebou vztah, který jim vydrží na celý život. Učí se nejenom bojovat, učí se také, že jeden druhému mohou důvěřovat. Jsou jako rodina. Platí mezi nimi pravidlo: jeden za všechny, všichni za jednoho. Ale tohle všechno je přísně tajné. Samozřejmě ti muži absolvují typický sendžijský výcvik, a tak nikdo nemá ani tušení, že jsou ještě mnohem nebezpečnější, než obyčejný sendži. Oni však své schopnosti využívají jen v nouzi nejvyšší a vždy v dobrém. Nepoužívají je k zastrašování nižších vrstev jako to dělají někteří sendžiové nebo dělala dokonce většina sendžiů dříve. Jsou zkrátka nepostradatelnou součástí ochrany země-“ ,,To znamená, že císař o nich ví?“ skočil jí mladík do řeči. ,,Samozřejmě, vždyť jeden z jeho synovců k nim patří.“ odpověděla. ,,Pochopitelně ale není v jejich silách utajit úplně všechno, a tak se mezi lidmi povídá o nepřemožitelných bojovnících s ďábelskou vrhací zbraní. Tyhle povídačky se dostaly i k sousedním národům a očividně je naši včerejší nepřátelé znali.“ dostala se konečně k rozuzlení celé záhady. ,,To ale znamená, že ty patříš k nim, k těm pověstným vrhačům hvězdic!“ vykřikl princ. ,,Nekřič tolik, prosím.“ napomenula ho dívka. ,,Říkají si Bur’az, protože ve staré nihondžinštině to slovo znamená bratr. A já k nim vlastně patřím jen napůl. Znám všechny Bratry, vím o jejich tajemství a umím zacházet se shuriken. Ale jsem dívka. K Bur’az nemůže patřit ani každý chlapec, který se narodí do starobylé rodiny. I mezi nimi se vybírá z těch nejnadanějších a dbá se na to, aby určený chlapec zastával správné morální hodnoty. Aby byla jistota, že svoje schopnosti nikdy v budoucnu nepoužije špatným směrem. Já jsem…já jsem jediné dítě mého otce a jelikož jsem měla vlohy pro tohle umění a pocházím z císařova rodu, dostala jsem výjimku. Otec mi vyprávěl, jak mě všichni odmala pozorovali a postřehli mojí neobvyklou odvahu a umíněnost v boji proti zlu a nespravedlnosti. Říkal, že to byl hlavní důvod, proč mi dovolili učit se jejich umění. Že jsem byla zázračné dítě. I když samozřejmě určitě přeháněl, každý rodič má přece pocit, že jeho dítě je to nejlepší na světě.“ Na tomhle místě se mírně usmála. Shack v jejím úsměvu ale postřehl stopu smutku. ,,Zkrátka umím bojovat s shuriken, ale do jejich bratrstva patřit nemůžu, jelikož jsem dívka. Ti, se kterými jsem vyrůstala mě ale stejně berou jako svoji sestru.“ Tentokrát se na jejím obličeji objevil zasněný úsměv. Shack strnule seděl a nemohl uvěřit vlastním uším. Připadal si jako by mu bylo znovu devět, spolu s Liss a Rose seděl na jedné posteli na hradě Araluenu a poslouchal pohádku, kterou jim stará chůva četla z velmi tlusté knihy. Cožpak tohle všechno může být realitou? Je možné, aby on byl jeden z mála lidí na světě, kteří o tomto přísně střeženém tajemství věděl? A vzápětí si uvědomil ještě jinou věc. Barasha mu všechno řekla. Důvěřuje mu natolik, že mu vyzradila nejspíš největší tajemství svého života. To poznání jím hluboce pohnulo. Nějaký čas nebyl schopen slova ani pohybu. Takhle seděli oba drahnou chvíli vedle sebe, ponořeni do svých myšlenek. Když prvotní šok opadl, mladík cítil, že by měl něco říct. Netušil co. ,,Proč jsi mi to prozradila?“ vysoukal ze sebe nakonec. Barasha ho znovu obdařila tím upřímným pohledem. ,,Už když jsi mě tenkrát našel ve zbrojnici, něco mi zkrátka říkalo, abych to před tebou netajila. Proto jsem tu hvězdici hodila. Prostě jsem věděla, že ti můžu důvěřovat. Víš, když jsem tě pozorovala, připadal jsi mi jako jeden z Bratrů-stejně nadaný bojovník, stejně ušlechtilý, stejně odhodlaný bojovat za dobro. Ale tehdy jsem ti neřekla vše. V dalších dnech mě sužovaly kruté výčitky, protože jsem zklamala Bratry a prozradila jejich tajemství. Přesto jsem věřila, že jsem udělala správnou věc. A když jsi byl včera svědkem toho, jak na ty muže zapůsobilo moje objevení, věděla jsem, že dřív nebo později budeš pátrat po důvodu.“ Teď se zatvářila ztísněně a prosebně se na prince usmála. ,,Musíš mi prosím slíbit, že to tajemství nikomu neprozradíš. Už takhle určitě půlka Bratrů nebude souhlasit s mým jednáním a odsoudí mě za ně.“ Shack rychle odvětil: ,,Samozřejmě, nikomu neřeknu ani slovo. Přísahám! Jako člen královské rodiny umím docela dobře držet jazyk za zuby, pokud jde o tajemství.“ lehce se pousmál. ,,Na hradě Araluenu se to tajemstvími jenom hemží.“ dodal a doufal, že dívka se jeho chabému pokusu o rozveselení alespoň pousměje. Jeho záměr vyšel. Barasha nebyla z těch, kdo truchlili nad rozlitým mlékem. Udělala to, co cítila že je správné a s následky se bude vyrovnávat až přijdou. Rozhodně se zvedla. ,,Děkuju.“ řekla směrem k mladíkovi. Potom potřásla hlavou a poznamenala: ,,Měli bychom jít nebo tady zmrzneme, začíná být docela chladno.“ Shack to přijal jako výborný nápad. To, po čem dva dny pátral se dozvěděl a rozhodně měl na příštích pár dnů o čem přemýšlet.
Když došli ke vchodu do paláce, zamířili každý jiným směrem. Jeden druhého na rozloučenou pozdravili a Shack přidal i povzbuzující úsměv. Pomyslel si, že dívka bude povbuzení nejspíš potřebovat.