Archiv pro měsíc: Leden 2015
Blbost :D:D:D
Nevšímejte si toho… Jen mám absťák a chybí mi cvakání klávesnice, když píšu…a na táty pc nemůžu opravovat, protože se mi tam nechce ten soubor spustit :/ :´( ….tak teťkon cvakám co mi leze na mozek :D:D:D Jak jsem to nazvala no…blbost :D:D:D
Pátý den. Už pátý den jsem zavřená ve škole, kvůli tomu blbýmu sněhu. Pět dnů! A jsem tu zavřená spolu se všemi svýma spolužáky, s lidmi z ostatních tříd, s učitelkami a kuchařkami. Máme daný rozpisy, kdy se kdo jde sprchovat. Jó, jak jsem ráda že tam dnes jdu. Do těch hnusných sprch, co máme v převlékárně, kam bych za normální situace nestrčila ani špičku nosu. Naštěstí jdu ráno, takže mi stihne uschnout hlava, alespoň něco.
myslela jsem si zatímco jsem nabírala do kýblu sníh, který pak přeneseme kuchařkám, aby nám z něj mohli udělat čaj. A také jsem se těšila na snídani, i když to bylo jenom jedno vajíčko ke starému knedlíku, bylo to něco k jídlu. Jinak jsme mohli utišit hlad jenom vodou, tedy, roztátým sněhem, který jsem sbírali z oken naší třídy, která byla v druhém patře. Sešli jsem dolů, kde to bylo jako obvykle strašidelné, nemohli jsme moc využívat světla, protože celá škola jela jen na záložní generátor, a ten jsme rozhodně rozbít nechtěli, jinak bychom umrzli.
Spali jsem na lavicích a na židlích, přikrytí našimi bundami a leželi jsme na našich věcech z tělocviku, aby to bylo alespoň trochu měkčí. Kluci spali na židlích, dokonce dobrovolně, i když to bylo méně pohodlné a my holky jsem spali na lavicích. Dostali jsme i jednu žíněnku a na ní jsem se vyspali pohodlně čtyři. Po lavicích jsme se na ní střídali. Na mě a kamarádky zatím bohužel nedošla řada, a už jsem se těšila, až se na ní vyspím. Ve dne jsme se normálně učili, jakoby se nic nedělo, a kupodivu si nikdo nestěžoval. Aspoň to odhánělo naše myšlenky od prázdných žaludků. Ani špinavé a smradlavé oblečení nikdo nevnímal. Bylo to to jediné co jsme mohli mít na sobě a vzhledem k tomu, že jsme všichni smrděli a měli jsme mastné hlavy, ani jsme to moc neřešili. I zuby už jsem si nečistila šíleně dlouho. Vždycky jsme si je jen na večer vypláchly sněhem.
Během těch pěti dnů jsme se všichni hrozně změnili, nejenže jsme zhubli, ale i psychicky. Nebyly jsme ta banda rozmazlených dospívajících spratků. Teď jsme byly klidní, byly rádi za vše, co bylo. Byly jsme šťastní, vtipkovali a snažili se udržet pohromadě. Také jsme se mnohem víc stmelili jako třída. Začali si více důvěřovat. V některých ohledech to tedy bylo dobré, ale bylo jasné, že si po nějaké době začneme lézt krkem.
„Zítra je víkend, myslíte, že nám dají volno?“ zeptala se Karina. „Doufám.“ usmála se Mariana. „Aspoň bychom jsme se pořádně vyspali.“ přikývla jsem. „Ale co bychom celý den dělali?“ přemýšlela Diana. „Mohli bychom hrát karty.“ řekla jsem a kývla směrem k Marianě. „To je pravda.“ přikývla Mariana nadšeně. „A také bychom mohli psát recenze na knihy a filmy, které se nám nejvíce líbí.“ navrhla Karina a všichni jsme se na sebe zazubili. Bylo nám jasné, co vyhraje. Psaní. „Děkujeme děvčata. Hned vám to ohřejeme na čaj.“ usmála se na nás jedna z kuchařek. „Tady máte snídani.“ dodala a podala nám vajíčko a knedlík. „Děkujeme.“ řekli jsme a zakousli se do jídla. Pomaličku jsme žvýkali a užívali si jídla. „Kde je zbytek vaší třídy?“ zeptala se další z kuchařek. „Už nesou další vodu. My jsme jenom byly rychlejší“ řekla Karina s plnou pusou. „Aha.“ usmála se kuchařka a zašla zpátky do kuchyně. My jsme si sedli do jídelny a jedli jsme. Postupně se začali objevovat všichni z naší třídy a všichni jsme v tichosti přežvykovali. Dnes jsme byly na rozpise napsaní mi, že máme vstávat jako první, a tak jsme tady seděli jen my.
Úprava části malého prince
Jen málo kdo ví, že malého prince poznala i jedna malá dívenka, sotva desetiletá, která si ráda hrávala v zahradě s růžemi. Ta dívenka jsem byla já. Jednoho dne jsem si zase hrála v zahradě, když tu jsem uviděla malého chlapce, jak vešel do mého království. Byl prapodivně oblečen, ale to mi tehdy tolik nevadilo, tehdy pro mne bylo důležité mé království s růžemi. Už už jsem mu chtěla sdělit, že tohle je mé území, jenže najednou jsem uslyšela chlapce říkat: „Dobrý den.“. Díval se přitom do růží. Chtěla jsem mu odpovědět, ale než jsem se rozhodla, chlapec najednou promluvil znovu. „Kdo jste?“ zeptal se růží užasle. A tehdy jsem uslyšela tichý šum, který jsem do té doby považovala jen za vánek, hrající ve větvích. „Ó.“ uslyšela jsem chlapce říkat. A tentokrát se vánek neozval. Teď jsem uslyšela jen tichoulinké šeptání vedle mého ucha: „Proč si s námi nepovídá dál? Je tak mi milý.“. Udiveně jsem se potichoučku rozhlédla kolem sebe. Jenže jsem nikoho neviděla. Jenom kousek ode mě byla jedna růžička. Pátravě jsem se na ní podívala. „Dobrý den, dívenko.“ řekl ten hlas znovu. Tentokrát jsem si byla jistá. Byla to ta růžička! „Dobrý den.“ zašeptala jsem tenounce. Ale pak jsem uslyšela tiché vzlyky. Trochu jsem se nadzvedla a uviděla chlapce. Ležel na zemi a brečel. Chtěla jsem ho jít utěšit, jenže mě předešel někdo jiný.
Do zahrady vešla krásná rezavá liška. Uslyšela jsem, že vydala nějaký zvuk, ale nerozuměla jsem mu. „Dobrý den.“ řekl neznámí chlapec znovu. Byla jsem zmatená a tak jsem se křovím přiblížila trochu blíže, abych lépe viděla. Chlapec se zvědavě otáčel, jakoby někoho hledal. Liška znovu vydala nějaký zvuk. „Kdo jsi?“ zeptal se chlapec lišky stejně, jako předtím růžiček. „Jsi moc hezká…“ dodal po chvíli. Liška vydala další zvuk, ale tentokrát jsem měla pocit, že jsem mu trochu rozuměla. „Pojď si se mnou hrát. Jsem tak smutný…“ ozval se chlapec znovu. „Nemohu si s tebou hrát. Nejsem ochočena.“ uslyšela jsem sametový hlásek a pochopila, že to byla ta liška. „Ó promiň.“ řekl chlapec. Chvilku se tvářil zamyšleně a pak dodal. „Co to znamená ochočit?“ zeptal se poté. „Ty nejsi zdejší, co tu hledáš?“ řekla liška. „Hledám lidi. Co to znamená ochočit?“ nenechal se chlapec odbýt. „Lidé, mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“ zeptala se liška. „Ne. Hledám přátele.“ odpověděl chlapec. „Co to znamená ochočit?“ zeptal se znovu zvědavě. „Je to něco, na co se moc zapomíná. Znamená to vytvořit pouta…“ řekla liška.
V tu chvíli jsem je přestala poslouchat. Zaslechla jsem totiž ve vzdáleném koutu svého království s růžemi zpívat ptáčka. Jenže tentokrát jsem neslyšela jenom melodii. Slyšela jsem i o čem ten slavík zpíval. „Dobrý den.“ pozdravila jsem ho po vzoru chlapce. „Dobrý den.“ odpověděl mi slavík a na chvilku přerušil zpívání. „Krásně zpíváte.“ řekla jsem obdivně. Ptáček na mě pokývnul hlavou a spustil ještě krásnější hudbu. Postupně jsem si ho ochočila a spřátelila se i se všemi růžemi v zahradě. Od té doby to bylo doopravdy mým královstvím.
Tak jsem potkala malého prince. Ale, že to byl malý princ jsem se dozvěděla, až o mnoho let později, když jsem si přečetla knihu Malý princ. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v malém princi poznala toho chlapce, díky kterému dodnes rozumím řeči rostlin a zvířat.
Ok…už jsem konečně doopravila 12!!! :D:D:D Už jsem skoro u konce Ale pak pojedu ještě jednou…
Přidala jsem i prolog!!!:D:D:D
Dopsáno!!! Celý!!! I epilog… A teď se pustím do kontrolování a upravování těch začátečnických chyb :D:D:D A tady je poděkování, které jsem dala na konec knihy…
Mé největší díky patří Alžbětě Kraupnerové a Anně Štorové, mím kamarádkám. Bez Bettyniné (ano, ta drsná Betty, která je popisována ve světě Lion mě otravuje i doopravdy :D) neustálé kritiky bych se nikdy neposunula dál, a i když mi to občas vadilo, překousla jsem tu kritiku a koukla se na to z jejího pohledu…a samozřejmě, měla pravdu. Ale kdybych slýchala jen samou kritiku, asi bych svět Lion nikdy nedopsala. Proto také moc a moc děkuji Anče (ano, také je v knize), že mi pokaždé říkala, že je to skvělé a jak moc se těší, až dopíšu další kus. A samozřejmě, děkuji i mým rodičům, že mi v tolika chvílích, kdy jsem vysedávala u počítače a dlouho do noci psala, neutrhli hlavu. A, to hlavně, děkuji vám všem, kdo tuhle knihu přelouskali, až do konce i s jejími nedostatky.
Původem švédka, duší češka
Jdu po trávě a nevnímám nic. Jen se celým svým tělem soustředím na přírodu kolem mě. Mé bosé nohy ladně plují po navlhlé trávě. ,,Nic není krásnějšího, než příroda kolem nás.“ pomyslím si. Už od dětství jsem milovala přírodu. Místo hraní s ostatními dětmi jsem se potloukala lesem. Když jsme ve čtvrté třídě probírali lesní a polní zvěř, nesmírně mne to bavilo. A dnes rozeznám káně od poštolky, kunu od lasičky nebo třeba otakárka od babočky. Naučila jsem se naslouchat přírodě, povídat si s ní. Dám se do tance. Kroky neznám, tančím podle instinktu. Pobíhám dlouho. Nakonec se vyčerpána únavou svalím na zem. Přerývavě dýchám. Vítr vane kolem mě a zpívá mi písničku. Možná o lásce, možná o světě. Kdo ví. Slyším jen šelest trávy a cvrkot hmyzu. Nic hezčího snad neexistuje. Užívám si každého okamžiku. Najednou uslyším křik. ,,Pampeliško, kde seš?“ volá na mě čísi hlas. Téměř ihned ho poznám. Hlas mého staršího bratra Niila. Říká mi Pampeliško, protože tuhle přezdívky mi vymyslela maminka. Mé jméno -Løvetann- totiž v norštině znamená pampeliška. I tohohle jména je původce maminka. Niilovo jméno také není české. Jeho je prozměnu tipické finské (to zase vymyslel tatínek). Asi je zřejmé, že ani jeden rodič nepocházel z Čech. Maminka byla z Norska a tatínek ze Švédska. Ve Švédsku jsme žili, ale jen do mých necelých pěti let. Potom nám zemřeli rodiče při autonehodě. Niilo, v té době dvacetiletý, rodičům tehdy v nemocnici slíbil, že se o mě a mou sestru Maju postará. To se stalo pár hodin před tím, než oba svým zraněním podlehli. Nedlouho potom se bratřík oženil s češkou, a tudíž jsme se přestěhovali do Čech. Začali jsme spolu s Majou chodit do školy a později se i naučili jazyk. Moje třináctiletá sestra to tenkrát měla velmi těžké a nikdy si na zdejší krajinu a lid nezvykla. Myšlenkami byla stále u svého milovaného Švédska. Proto se po sedmi letech vrátila zpět a začala studovat ve Stockholmu. A tak jsem tu zůstala s bratrem, jeho ženou a dětmi a po rodičích mi zbylo jen příjmení Skarsgård.
To ale nic nemění na tom, že za pár dnů budu sama obklopená tolika věcmi, které mi budou připomínat šťastnou minulost. Minulost, kterou nelze vrátit zpět. A co je horší, nebude tam se mnou Niilo a jeho konejšivá náruč. Maximálně mně skoro neznámá teta, kterou jsem naposledy viděla před více než sedmi lety. A samozřejmě je tu otázka, jestli mi bude vůbec rozumět. Niilo řekl, že umí trochu česky. Což znamená znalost potřebnou k nejnutnějšímu dorozumění. Je tu určitě ještě jiný jazyk -angličtina- ale v té si moc nevěřím. To mě přivádí zpátky do reality, protože Sabina právě žvaní o svojí tetě z Anglie, ke které pojede. ,,Se máš. Anglie je hezká.“ hraju zaujatou jejím povídáním. Vlastně jsem opravdu zaujatá, ale skutečností, že mi takovou novinu říká tak pozdě. Kvůli její upovídané povaze se většinou dozvím věci, které vědět ani nechci. O to více bych předpokládala, že to bude vykládat všem na potkání dva měsíce předem. ,,Jaktože mi to řikáš tak pozdě?“ ,,Vim to taky až od včerejška jako ty. Velká náhoda, co? Teta sem včera přijela, a tak mi nabýdla, že můžu jet s ní zpátky. Řeknu ti, já se tak těšim!“ zubí se od ucha k uchu. Ráda bych sdílela nadšení s ní. Bohužel moje vlastní prázdninové dobrodružství mě zaměstnává spíše strachem. ,,Nechceš jít na zmrzku? Tam to můžem ještě probrat.“ navrhuje. Nee, díky. Vážně nepotřebuju další hodinu slyšet nadšené povídání o prázdninách, když mě ty moje děsí. A samotářská část ve mně chce být radši doma a v klidu přemýšlet co si vezme s sebou. Naštěstí mám po ruce vhodnou výmluvu: ,,Promiň, nemůžu. Musim jít s Elsou. A s tou nehodlám sedět v cukrárně, víš jak dokáže bejt nepříjemná.“ hraju mírně smutnou. Sabina pokrčí rameny, stejně asi nečekala, že kývnu. ,,Neva, tak já pudu s Betty.“ pohodí hlavou směrem k tmavovlasé dívce v bílých splívavých šatech. ,,Tak jdi.“ pomyslím si. ,,S Betty se stejně líp povídá o hezkých anglických klucích.“ Zamávám jí na rozloučenou a popřeju, ať si užije prázdniny. Potom se otočím a kráčím k Elsiině třídě. Najdu ji v hloučku spokojeně štěbetajících druhaček. Ona, narozdíl ode mě, nemá o kamarádky nouzi. Není prapodivná, do sebe uzavřená švédka. Zato já jsem přistěhovalkyně, která ani pořádnou švédkou není, jelikož neumí švédsky, jako seveřanka díky tmavým vlasům ani nevypadá, na Švédsko si nepamatuje… Potlačuji závistivé bodnutí u srdce a obracím se k Else. ,,Elso poď, musíme jít.“ Pět párů očí se na mě upřeně zadívá. V jednom z nich bleskne vzdor. Je nad slunce jasné, že cesta domů nebude nic příjemného. ,,No tak, určitě ste si už popovídali. Teď musíme jít domu a zabalit si.“ nasazuji smířlivý tón. ,,Ale Anetka nám zrovna vyprávěla kam pojedou k moři.“ protestuje přesně jak jsem předpovídala. ,,To přece může říct po prázdninách, i jak to tam vypadalo. A teta Laura už na vás čeká určitě zase s nějakým dortíkem a pokud si nepospíšíte, tak vám ho strejda všechen sní!“ Sem na sebe pyšná za tuhle chytrou větu. Elsa je nenapravitelně mlsná, takže vyhlídka na snězený dort ji popožene. Obrací se ke kamarádkám. ,,Tak já musim. Ahoj po prázdninách!“ Naposledy jim zamává a potom konečně vyráží. Já, šťastná dnešním rychlým vývojem událostí, jdu spokojeně za ní. Cestu ani nevnímám. Jsem myšlenkami hodně daleko. Jakmile strčíme hlavu do dveří od domu vykoukne na nás jasně patrný zmatek. Lucie pobíhá sem a tam, každou chvíli někde něco vezme a položí zase někam jinam. Trvá hodnou chvíli, než si nás všimne. Když už k nám otočí svůj utrápený výraz, hlesne jen: ,,Ahoj holky.“ a běhá dál. Po chvíli mlčení to Elsa nevydrží a vykřikne na Lucii, že má samé jedničky. ,,To je báječný! A ty Løvetann?“ ,,Nic moc…čtyři dvojky.“ odvětím ne zrovna nadšeně. ,,Čtyři? To nic neni. Ste šikovný, holky.“ pochválí nás. ,,A co kdybyste si, když ste tak chytrý, šli zabalit? Elso k tobě za chvilku přijdu, tak si připrav aspoň nějaký hry co budete chtít s sebou.“ Horlivě přikyvuje a v tu ránu je pryč. ,,Løvetann, ty si připrav věci do Švédska a já ti přijdu potom pomoct, jo?“ Taky přikyvuju a mizím ve svém pokoji. Snažím se zapojit poslední zbytky mozkových buněk, které mi zbyly po školním roce a přemýšlím co si vzít s sebou. Po velkém rozmýšlení nakonec vytahuju pár triček, jedno tílko, jednu sukni a šortky. Taky hygienu, spodní prádlo. A potom spoustu hloupostí jako třeba knížku, deštník, zápisník, tužku a tak dále. Po pár minutách unavená klesnu na postel. Chvíli se dívám do stropu a potom mi pohled náhodou padne na stůl. Uvidím na něm knížku s modrým přebalem. Probuzena zvědavostí se zvednu a kráčím se podívat blíž. Z knihy velkými písmeny září červeně nápis: Velký průvodce Švédskem. Ihned vím, jak se ke mně dostala. Niilo. Obracím první stránku. Upoutá mě hned první obrázek. Cyklostezka v lese. Ta fotka je úžasná. Sytá zeleň lesů za cyklistou mi úplně bere dech. Rázem si kniha získá můj obdiv. Běžím po schodech dolů. ,,Je tu Niilo?“ ,,Přijde až za půl hodiny.“ odpoví Lucie. Postesknu si. Teď je ta pravá chvíle mu poděkovat za všechno a omluvit se, ale on není doma. Trochu sklesle odcházím zpět do pokoje. Pár minut jen tak sedím a potom přichází Lucie, jak slíbila. ,,Tak ukaž, co sis připravila…“ Další hodinu strávíme tím, že vyndaváme a zandaváme věci, abych se vešla do příslušných kil. Když už v to ani nedoufám, Lucie konečně usoudí, že mám všechno. ,,Tak snad sme nic nezapoměly.“zamyslí se. ,,Určitě ne, vždyť si všechno kontrolovala třikrát.“ ,,Hmmm.“ Lucie se znovu ponoři do myšlenek o mých zavazadlech a já se otočím ke dveřím, protože slyším hluk. Do mého pokoje vchází Niilo. ,,Tak kde je moje ztracený švédka?“ prohodí s úsměvem a poté mě obejme. ,,Právě se zbavila utrpení v podobě balení.“ odpovím. ,,Snad moje úžasná žena nebyla moc puntíčkářský?“ Druhé obejmutí s úsměvem patří Lucii. ,,Vůbec ne…“ odvětím pobaveně. Lucie je vždycky puntíčkářská, když se jedná o zavazadla. ,,Tak, teď deme o pokoj dál.“ vzdychne. ,,Pomůžeš Else, prosím?“ obrátí se na mě. Přikývnu. ,,Někdy“ pomyslím si ,,není tak špatný zmizet z domova…“
4.kapitola Zkoumání ostrova
Tentokrát jsem se nevzbudila první. Když jsem si protřela oči a protáhla tělo, všimnula jsem si Toma, jak se prochází. ,,Tome!“ zavolala jsem potichu, abych nikoho nevzbudila. Bratr se otočil a přišel ke mně. ,,Jaktože nespíš?“ otázala jsem se. ,,Nooo … já … jsem přemejšlel o … mamce … a taťkovi…“ svěřil se mi. ,,Chudák, musí to pro něj bejt strašně těžký. Pro nás samozřejmě taky, ale on je ještě malej.“ Nevěděla jsem, co říct. ,,Tak na to nemysli.“ řekla. jsem co nejjemněji. ,,Heleď a nevíš proč byl Filip včera tak naštvanej?“ nadhodila jsem hlavně abych ho přivedla na jiné myšlenky. No dobře, byla jsem i zvědavá. ,,Oni se nějak pohádali s Ondrou.“ řekl nezúčastněně. ,,A o čem se hádali?“ naléhala jsem dál. ,,Začalo to tim, že Áďa chtěla postavit ten spodek domku jinak než Ondra. Ondra řek, že je to blbost. Že jeho návrh byl lepší. Filip se Áďi zastal, ale tak trochu divně. A pak Áďa řekla, že musí na záchod, ať se mezitim dohodnou. A já odešel s ní.“ převyprávěl mi celý příběh. ,,Aha, takže Áďa s Ondrou.“ Moje mysl pracovala na plné obrátky. ,,Víš co? Seš ospalej, tak si běž ještě lehnout.“ poradila jsem bratříčkovi. ,,Já jdu taky.“ dodala jsem. Jen co jsem ulehla, začala jsem přemýšlet o té hádce. Ale vzápětí mě přemohl spánek. A tak jsme si oba ještě přispali.
Podruhé mě vzbudily zvuky. Ozývaly se odněkud z dálky. Když jsem se podívala po ostatních, Domča ani Ondra tam nebyli. Z toho jsem logicky usoudila, že oni jsou ti narušitelé lesního klidu, který zde až doteď panoval. Spontánně jsem se rozhodla, že půjdu za nimi. Vysoukala jsem se co nejšetrněji ven, abych nevzbudila spící Růženky. Zaposlouchala jsem se na chvíli a pak nebylo těžké určit, jakým směrem se kamarádi nacházejí. Opačným směrem, než kde jsme se včera koupali. Po pár krocích bylo slyšet i o čem si povídají. Chválili nějaké jídlo. V Ondrově ruce jsem zahlédla červenou kuličku. ,,Určitě to samé jako jsme měli včera.“ došlo mi. ,,Máte snídani?“ ,,Jo, měli sme hlad. Nechceš taky?“ nabídl mi velkoryse z dlaně. Natáhla jsem ruku, ale zastavila se mi ve vzduchu. ,,Tady něco nehraje!“ Ačkoli jsem netušila proč, pud sebezáchovy mi nedovolil sáhnout pro jídlo. Moje podvědomí vědělo víc než moje hlava. A pak mi to docvaklo: ,,Tohle přece nejsou bobulky, který sme měli včera. Ty byly oválný. Tohle je kulička!“ Oba vytřeštili oči. ,,No jo. A já si řikal, že chutnaj nějak jinak.“ pronesl Ondra pohodovým tónem. Domča trochu víc panikařila. ,,Jenže co když je to jedovatý?“ Ani jsem se jí moc nedivila. Po těch pár dnech, co tu jsme už taky začínám šílet. ,,Neboj Domi, jíme to aspoň dvacet minut. Za tu dobu už by nám bylo špatně, kdyby byly otrávený, nemyslíš?“ chlácholil ji. ,,Asi jo.“ přitakala, ale pořád bylo vidět, že si myslí své. ,,V tom případě si dám s váma.“ odhodlala jsem se. K tomu činu mne donutily jen okolnosti. Měla jsem totiž ukrutný hlad a vůbec jsem si nepamatovala, kde jsme našli ty ostatní plody. ,,Nakonec je to k něčemu dobré.“ Objevili jsme další druh jídla.“ nalezla jsem alespoň něco dobrého na tomto nedopatření. ,,Samozřejmě pokud nejsou jedovatý, ale to už bych se stejně nedozvěděla.“ dodala jsem cynicky. Seděli jsme na zemi a užďibovali. Jak jsem tak přemýšlela o všem možném, došlo mi že teď je skvělá příležitost se Ondry zeptat na hádku. ,,Ondro…“ začala jsem. ,,Hmm. Fo je?“ odpověděl s plnou pusou. ,, Proč ses včera hádal s Filipem? Tomáš mi řikal, že ste se neshodli.“ ,,Neshodli? To je slabý slovo. Spíš fakt hodně pohádali“ odpověděl. ,,Tak nám konečně řekni, co se stalo.“ vybízela ho Domča, které zvědavostí svítily oči. ,,No dobře no…Nejdřív sem vylezl na strom a přivázal tu plachtu z jedný strany. Pode mnou se Áďa s Filipem dohadovali, jak daj dolu klacky, co ste nanosili. Áďa něco navrhla, jenže mně se to nelíbilo. Nepřislo mi to účelný. Tak sem jim řek svůj názor a svůj návrh. Ona ale prohlásila, že můj nápad neni moc dobrej. Už jsem jí chtěl vysvětlit klady mého nápadu, když se do toho najednou přimíchal Filip. Začal se Áďi zastávat a vůbec mluvil jako by byl do ní zamilovanej. Áďa už měla hádky asi dost, tak odešla na záchod i s Tomem. Před tim nám ještě řekla, ať senějak kdohodnem. Když sme zůstali sami, řek sem si že ho trochu naštvu. Zeptal sem se proč se Áďi tak zastával. On odpověděl, že její návrh prej dával smysl narozdíl od mýho. Přirozeně mě naštval, a tak sem přitvrdil. Rovnou sem se ho zeptal, jestli neni do Áďi zamilovanej. Nejdřív se jenom začervenal a potom zrudnul. Vyjel na mě, že to neni vůbec pravda. A tak začala hádka. Já, naprosto v klidu, sem ho provokoval. On, úplně vypěněnej, se pořád obhajoval. A pak sme uslyšeli váš smích. Filipovi se náramně hodilo na chvíli vypadnout, a tak za váma šel…“ ,,Proto byl tak naštvanej.“ skočila mu do řeči Domča. ,,A proto nás seřval.“ dodala jsem. ,,On vás seřval? Tak proto přišel ještě o trochu naštvanější! Nicméně zpátky přišel s klackama.“ vrátil se Ondra k hlavnímu tématu. ,,Usoudil sem, že bysme se mohli už konečně dohodnout. A tak začala jiná hádka. V podstatě ta samá jako s Áďou. Jak tak Filip hájil Áďi nápad, došlo mi že vlastně neni zas tak špatnej. Jenže Filip byl strašně otravnej a mě bavilo ho provokovat. Byla to legrace. Vždyť víte, že je trochu cholerik. Rudnul vzteky. Pak nevěděl co říct a proto zavolal na vás. No a dál to znáte.“ dokončil tu sáhodlouhou historku. ,,Ani se nedivim, že Filip zuřil. Ondra má pravdu, že je cholerik. Ale moc se to na něm neprojevuje. Většinou svůj hněv ovládá. Ondra byl hajzl. U něj je to pochopitelný, jelikož je jedináček a doma nemá koho provokovat. A taky je trochu rozmazlenej. Jenže tohle už bylo moc. I kdyby měl s Áďou pravdu, nic mu do toho není.“ Takovéhle myšlenky mi táhly hlavou. Přesně jsem věděla, jak se musel Filip cítit. Mně se ve škole stalo něco podobného. Jednou na obědě jsem se nezvykle dlouho dívala na jednoho kluka. Vlastně jsem ho vůbec neznala, byl o dvě třídy víše, ale na pohled byl opravdu fešák. Naneštěstí si mého zasněného výrazu všiml spolužák. A co je ještě horší, celý den křičel po třídě, že Kačena miluje Sebastiana. Bylo to jen chvilkové pobláznění a netrvalo ani měsíc, ale odnesla jsem to pořádně. I teď mě s tím někdy zlobí mé kamarádky. ,,Vlastně teď ne. Uvízli sme přece na pitomim ostrově!“ zastesklo se mi jako už tolikrát, co tu jsme. Ten pocit, že už možná nikdy neuvidím Verču, Nikolu, Sáru, Kubu a všechny další moje kamarády mi vehnal slzy do očí. Rychle jsem se vzpamatovala. ,,Mám tu s sebou přece jiný kamarády.“ uklidnila jsem sama sebe. Potom jsem se zhluboka nedechla a začala vnímat Ondru s Dominikou. Právě včas: ,,Co myslíš ty, Káťo?“ obrátil se na mě. ,,Co…o čem ste se bavili? Trochu sem nevnímala.“ ,,Co budem dělat dneska.“ pomohla mi Domča. ,,To nevim, ale rozhodně bysme to měli řešit všichni. Poďte, stejně už na nás určitě čekaj.“ pobýdla jsem je k návratu.