Dejme tomu prolog

Adyl Bylo mi sedm. Tehdy jsem ho poprvé potkala. A myslela jsem si, že ho už nikdy neuvidím. Ale teď tu stál, přímo naproti mě. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou a prohlížela si ho od hlavy k patě. Změnil se. Zesílil. Ale ty jiskřičky v očích tam pořád byly. A tušila jsem, že pod tím vším je ještě pořád smutný. Ale byl to on. „Leo?“ vydechla jsem. „Adyl.“ řekl Leo znovu mé jméno. „Co…Jaktože jsi tu tak brzo? Ještě, ještě dva roky jsi měl být pryč. Říkal si, že se vrátíš, až budeš dospělý.“ nechápala jsem. Nechápala jsem nic. Ani sebe samotnou. Něco ve mě toužilo Lea prudce obejmout a už nikdy ho nepustit. „Vadí ti to.“ usmál se Leo škádlivě. „Ne. Jen nic nechápu.“ řekla jsem a přes svou zmatenost jsem nemohla ubránit šťastnému úsměvu. Byl tu, mlubil se mnou, pamatoval si mě. Byla jsem šťastná. „Mohli bysme si promluvit samy?“ zeptal se Leo a kývnul směrem k mým kamarádkám. „Jasně.“ souhlasila jsem a ukázala jsem mu směrem na chodbu.

Asi příběh…

Adyl

Šla jsem zrovna ze školy, když jsem ho uviděla. Kluka, stejně starého jako já, jak sedí na chodníku a kouká do kaluže. To by nebylo zase tak zvláštní. Až na to, že pršelo a on neměl deštník. A brečel. Tehdy jsem se ještě nestyděla, a tak jsem k němu přešla. „Stalo se ti něco?“ zeptala jsem se. Na můj růžový deštník dopadaly kapky deště a měla jsem strach, že neuslyším jeho odpověď, takže jsem si sedla vedle něj. Kluk ke mně zvedl hlavu. Měl mokré vlasy, tipla jsem, že normálně jsou kudrnaté a krásné hnědé oči. V jeho obličeji byli jasně poznat španělské kořeny. Byl, no, prostě hezký. Uvědomila jsem si, že na něj pořád prší, a proto jsem naklonila deštník, tak aby chránil nás oba. „To je dobrý. Běž pryč.“ odstrčil můj deštník. „Než se na tebe nalepí má smůla.“ uslyšela jsem ho zamumlat. „Jaká smůla?“ zeptala jsem se ho a odmítala se hnout. Vrátila jsem deštník zpátky. „Ale nic.“ mávl kluk rukou a zvednul se z chodníku. Než jsem ho stihla zadržet, rozběhnul se pryč. „Počkej!“ zavolala jsem na něj, ale už byl pryč. Zamyšlená jsem šla potichu domů a v myšlenkách se pořád vracela k tomu klukovi.

„Jak bylo ve škole?“ zeptal se mě táta. „Dobrý.“ řekla jsem tak nějak automaticky. „Nějaké známky?“ zeptala se mamka. „Jednička z matiky.“ řekla jsem a zamířila do svého pokoje. Zbytek dne jsem si četla svou oblíbenou knížku, Staré řecké báje a pověsti a toho kluka vypustila z hlavy. Všechny mé kamarádky se vždy divily, proč čtu zrovna tohle, ale já měla pro tyhle pověsti slabost. Táta mi je vyprávěl, když jsem byla malá, a i přestože jsem je znala všechny nazpaměť, nikdy mi nevadilo si je přečíst znovu. A když ě omrzelo i tohle, sáhla jsem po táty počítači a vyhledala si tam nějaké další podrobnosti. Táta byl totiž religionista, to znamená, že znal všechna možná náboženství. Takže pokud jsem nečetla nic o řeckých bozích, tak jsem zkoumala římské, keltské a egyptské. A také křesťanství. Ale žádnému náboženství jsem nevěřila doopravdy. Možná trochu řeckým. Už jsem se zmínila o tom, jak zbožňuju Řecko? Vždycky jsem tam jezdili na dovolenou. Milovala jsem moře a řecké památky. Partheon, Athény, Hefaistůf chrám a všechno možné. Ale za svůj život jsem navštívila i pyramidy v Gíze a několikrát i Řím a Čínu. Ale Řecko jsem zbožňovala ze všeho nejvíc.

Ráno jsem s myšlenkami pořád u bohů dorazila do školy. Sedla jsem si do své prázdné lavice a vytáhla encyklopedii o egyptských bozích, kterou jsem si pučila od táty. Ve škole jsem žádné kamarádky neměla. Všechno to byly načančané fifleny bez mozku a já jsem pro ně zase byla taková ta nezajímavá holka, šedá myš. Takže ony si nevšímali mě a já jich. Byla to taková naše tichá úmluva. Ale neměla jsem to ve škole ráda, jenže to jsem rodičům doma neříkala. Nechtěla jsem si znovu tím vším projít. Znovu všem těm šikanérkám vysvětlovat, že se jich nebojím a nehodlám se před nimi třást strachy. A navíc jsem měla v plánu hned po páté třídě přestoupit na gymnázium.

Učitel vešel do třídy. Všichni jsem se postavili a já ani nevzhlédla a dál si četla. Když jsem uslyšela všechny si sedat, sedla jsem si také. Učitel začal něco vykládat, ale začala jsem dávat pozor, až při jméně Leo Valdez. To se mi v hodině matematiky moc nezdálo. Vzhlédla jsem a překvapeně zalapala po dechu. Stál tam ten kluk ze včerejška! „Tak, Leo, máme jen jedno volné místo, takže se posaď tady vedle Adyl.“ řekl pan učitel. „Dobře.“ Leo přikývl a posadil se vedle mě.

„Ahoj.“ řekla jsem a usmála se na něj. „Ahoj. Dneska sebou nemáš deštník koukám.“ řekl a usmál se na mě. Vypadal, že je v mnohem lepší náladě než včera. „Koukám, že ty sis ho taky zase zapomněl. “ řekla jsem škádlivě. Leo se na mě široce zašklebil. „Jmenuju se Leo Valdez.“ řekl a natáhl ke mně ruku. „Já jsem Adyl Waterfall.“ řekla jsem a s úsměvem jsme si oba naoko vážně podali ruce. Oba jsme se pak chvilku soustředili na matiku, nevěděli jsme co říct. Ale stejně sem se v jeho společnosti cítila lépe, než v kohokoliv jiné. „Jaká smůla?“ zopakovala jsem svoji otázku ze včerejška. „Já…ach jo.“ Leo si povzdechl a jen zakroutil hlavou. Koukla jsem na keho ruce. Jedna kreslila po stole nějaké náčrty a druhá vyťukávala nějakou melodii. Až po chvilce jsem si uvědomila, že je to morseovka. Máma mě jí učila odmalička. Soustředila jsem se na keho klepání. M…i…l…u…j…i…t…e. Miluji tě. Byla jsem zmatená, ale byla jsem si jistá, že se to netýká mě.

„To je morseovka.“ zašeptala jsem potichu. Leo ke mně překvapeně vzhlédl a trošku se začervenal. „Ty umíš morseovku?“ zeptal se mě. Přikývla jsem. „Ehm…tohle je…poslední věc, kterou mi máma řekla, než zemřela.“ zamumlal Leo a znovu sklonil hlavu. „To je mi líto.“ řekla jsem upřímně. „Kvůli tomu jso včera brečel?“ zeptala jsem se zvědavě. Leo po chvilce váhání přikývl. Něco ve mě toužilo se ho zeptat jak se to stalo. Jak jeho máma umřela, ale nějak jsem tušila, že o tom mluvot necjce a tak jsem to prozatím nechala být. „A s kým teď žiješ?“ zeptala jsem se místo toho. „U pěstounů.“ ušklíbl se. „Nemáš je rád?“ zeptala jsem se. „Ne.“ odpověděl rázně. Byla jsem strašně zvědavá na jeho život, ale nechala jsem to být. Doufala jsem, že mi to třeba poví někdy jindy. Až na to bude mít náladu.

A to se vážně stalo. Zhruba po dvou týdnech jsme si byly tak blízcí, jako jsmenikdy s nikým nebyli. „Jak zemřela tvoje máma?“ odhodla jsem se, když jsme spolu zase sedéli na obrubníku. Leo se na mě zadíval. Z nějakého nutkání jsem ho vzala za ruku. Byla mozolnatá od toho jak pořád něco vyráběl a jak si se vším pohrával. Trochu mě překvapily mé vlastní ppcity. Cítila jsem jako by se všwchno ve vesmíru soustředilo jen do bpdu, kde se naše ruce dotýkaly. Leo mi pohlédl do očí a zhluboka se nadechl. A pak mi vypověděl všechno. To, že má moc ovládat oheň a že oheň ho nespálí. A taky o té hliněné 6enské, kvůli které podpálil mámy dílnu. Jeho divnou chůvu, která ho ukládala do krbu místo do postýlky. Všechno. Ale jednu věc jsem vicítila sama. Dával si za vinu matčinu smrt. „Leo, ty za to nemůžeš.“ řekla jsem a jemně ho pohladila po ruce. Leo na mě zoufale pohlédl a začal si znovu pohrávat s mou rukou. „No tak, ty to víš. Kterej normální kluk by zabil vlastní matku?“ pokračovala jsem v přesvědčování. „Třeba nejsem normální.“ zamumlal Leoa otočil hlavu na druhou stranu. Chytla jsem ho za bradu a otočila jeho obličej směrem ke mě. „Jseš normální. Jinak bych se s tebou nekamarádila.“ řekla jsem a zadívala jsem se mu pevně do očí.