Archiv pro měsíc: Září 2015

Létat jako pták

Áďa

Sníh.

Prázdno.

Vítr burácející skrz větve stromů.

A přesto ticho.

Ledové prsty procházející přes vrstvy oblečení, které mám na sobě.

Ale necítím nic.

NIC!

 

Tiché slzy jí padali do tváří. Nepromluvila. Tvář zvláštně strnulá. Bez výrazu. Chtěl jsem jí pomoct. Říct jí, že vše bude v pořádku. Ale ona…ona mě už nemohla slyšet. Nesměla. Trpěl jsem, když tak stála, ztichlá, sama v lese. Tak krásná. Vlasy vlající kolem obličeje. Diamantové slzy rámující její obličej. Tak moc jsem ji chtěl obejmout.

A pak najednou…se pohnula. Ne, ne pohnula. Spadla, najednou bez energie. Prázdná. Vyděšeně jsem k ní přeběhl.

 

„Proč?“ zeptala se.

„Nevím.“ odpověděl jsem, i když jsem věděl, že mě neslyší. Nevidí. Zoufale zaklonila hlavu a zadívala se na oblohu. Oči plné slz.

„PROČ?“ zakřičela znovu. Seděl jsem tam, netušíc co dělat. Byl jsem tak blízko ní a přesto tak daleko.

„PROČ? TAK MI SAKRA ODPOVĚZTE!“ vykřikla znovu. A pak tiše čekala. Nic.

„Co jsem vám kdy udělala? Proč se mi musíte takhle oplácet? Neprovedla jsem nic špatného. Nic, za co bych se mohla stydět. Tak proč? Vím, že tam nahoře někdo je. VÍM ŽE TAM JSI, TAK SE OZVI TY SRABE! Prosím. Nemůžu…Nemůžu už dál. Prosím. Udělala jsem snad něco za co musím platit? Udělala jsem kdy něco špatného? Tak udělala?! KDY UŽ TO KONEČNĚ ZKONČÍ?! Prosím. Prosím! NEZAPLATILA JSEM UŽ DOST, TY BASTARDE?! Všichni, všichni kolem mě jsou tak šťastní. A přesto jsem to já, koho oni šikanují. Já! JÁ! Tak proč tedy ne oni? Proč, proč tohle všechno neděláš jim?! TAK UŽ SAKRA PROČ?! PROČ?! PROČ!!!“

 

Brečela. Ruce v klíně. Ramena svěšená. Ale vyčítavě se dívala nahoru. Na oblohu. Objal jsem ji. I když to nemohla cítit. Přesto jsem ji objal.

„Nejsi sama. Nikdy jsi nebyla. Já vím, jsem špatný strážce. Já vím! Omlouvám se. Už…už nikdy, už nikdy proti němu neprohraji. Už nikdy se nevzdám. Slibuji! Osud, přeci by ti alespoň jednou, alespoň jednou mohl nabídnout i něco hezkého. Něco, co přetrvá. Jsem si jistý… jsem si jistý, že pro tebe má naplánované něco dobrého, něco úžasného. Velkolepého! Jenom vydrž. Vydrž alespoň chvíli.“ šeptal jsem. Ale neslyšela mě.

 

„Už to nevydržím.“ zamumlala potichu.

„Dáš to. Určitě to dáš.“

„Už nechci!“

„Ještě jednou, ještě jednou to zkus!“ prosil jsem ji.

„Ne. NE!“ Prudce se zvedla a dala se do běhu.

„Prosím!“ Rozeběhl jsem se za ní.

„Už ne! Už ne. Už ne.“ šeptala potichu za běhu, „Já už nechci!“. Začala sprintovat neuvěřitelnou rychlostí. Takhle rychle jsem ji ještě nikdy běžet neviděl. Vkládala do toho všechno. Svou zoufalost. Svůj smutek. Beznaděj. Já se jí pořád držel. A pak doběhla ke srázu. Vyděšeně jsem na ni zíral.

„Prosím, prosím…ne! Všechno bude v pořádku. Všechno…“ najednou už jsem neměl sílu ji přemlouvat. A pro jednou mě zaplavili její city. Tak, jak to už dávno, dávno mělo být. Rozuměl jsem jí. Stáli jsme na konci. A já jí teprve teď rozuměl.

 

„Jaké to asi je, letět?“ zeptala se, pohled připnutý k zemi, tak hluboko pod námi.

„Určitě krásné.“ odpověděl jsem. Utřela si slzy a postavila se rovně. Usmál jsem se. Věděl jsem co si myslí.

„Skočíme.“ zašeptal jsem a vzal jsem ji za ruku. Necítila ji, samozřejmě. Ale chtěl jsem ji držet.

„A co smrt? Jak to vypadá po smrti?“

„Nevím.“ pokrčil jsem rameny, „Nebyl jsem tam. Poslali mne rovnou sem, za tebou.“

„Letět jako pták. Být volná.“ Usmála se. Po tak dlouhé době se usmála. Zhluboka se nadechla.

„Sbohem.“ zašeptala.

Skočila.

 

Vlasy, vlající ve větru.

A…já letím! Letím!

Rty se mi vydral nadšený výkřik.

Letím! Jsem konečně, konečně volná!

LETÍM!

Letím…

Povídky

Betty, Povídky

Nenavazuje to na sebe ;-) Nebo možná jo, já nwm :-D

,,Musíme si promluvit.“ Jeho slova mi pořád zněla v hlavě. S obavami jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Už seděl u našeho stolu. Krásné, tmavé vlasy mu spadly do čela, když se otočil mým směrem. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu si šla sednout naproti. Došla jsem k němu a sedla si na židli. Dával jsem si velký pozor abych se mu nepodívala do očí. Nechtěla jsem vidět to opovržení, které tam jistě muselo být. Ne, na to jsem byla až moc velký zbabělec. A taky ne potom, co jsem mu provedla. Přesně jsem chápala jeho pocity. Tohle byl konec. Já jsem to věděla, on to věděl, ale ani jeden to neřekl nahlas.

 

Když ho moře vyplavilo, myslela jsem si, že je mrtvý. Byl tak bledej a nehybnej, ale když jsem přišla blíž, viděla jsem jak se mu zvedá hrudník. Docela se mi ulevilo. Další mrtvolu z tý ztroskotaný lodi bych asi už fakt nedala. Ale potom jsem si uvědomila, kdo to je. Proč zrovna on? Jedinej, u kterýho jsem si skoro přála abych ho už nikdy neviděla, musel přežít? To bylo tak nespravedlivý! A co chudák moje malinká nevinná sestřička?

Ale bylo zbytečný, abych nad tím dumala. Musela jsem se odsud dostat než příjdou. A já jsem věděla, že dřív nebo pozdějš příjdou. Musím sebou hejbnout. Minule je našli už za pár hodin. Při pomyšlení, co udělali s posledníma jsem se strachy roztřásla. „Kdyby tu aspoň byl se mnou Matt.“ Povzdechla jsem si. Ale musím se sebrat. Posbírala jsem věci, nacpala je do tašky a dala se na pochod, o kterém jsem věděla, že bude sakra dlouhej.

     Když moře vyplavilo další tělo, už jsem se na něj ani nepodívala. Radši jsem pokračovala v prohledávání tohohle divného místa. Možná v jiném čase by mohlo být krásné, ale pro mě už navždy bude místem smutku. Místem, kde jsem ztratila všechno. Svoji rodinu, jedinou lásku i všechny přátele. Znovu jsem se rozbrečela. Jediná šance na nový život, život na svobodě byla pryč.

    Zamilovala jsem se do bláznivý představy mýho mozku. Né do něj, jen do hodně zkreslené podoby, kterou vytvořil můj mozek na základě hrdinů z knížek a filmů. Nebyl ani hezký, ani chytrý, zkrátka celkem normální kluk. To ho jen moje představivost přetvořila do podoby úžasného hrdiny, který mě bude na rukou nosit. Jasně, takhle si to asi nikdo nepředstavuje, ale já jsem byla ona „obět“ a jelikož to byl můj mozek, bylo na mé, co s tím udělám.

     Měla jsem sto chutí udělat za ním hodně tlustou čáru, jenže jsem nemohla. Milovala jsem ho. Ale také jsem měla plné zuby toho nátlaku. Bylo to skoro jakoby se člověk dusil. Neděj tohle, nedělej támhleto… Musíš být na všechny milá, je to naše povinnost. Nesmíš se nikdy zamilovat do Nesprávného, nesmíš, nesmíš, nesmíš! Doopravdy jsem toho měla dost. Nejradši bych se někam schovala a počkala až to všechno zkončí, ale to by nešlo. Né tady a hlavně, né teď.