Výhled z okna byl nádherný. Na zasněženém trávníku bylo vidět pár stop, ne však na dlouho. Z nebe se totiž znovu sypal jemný poprašek. Na nízkých keřích se tvořily směšné sněhové čepičky a čas od času se nějaká převážila a s plesknutím spadla dolů. I tak ale vše působilo symetricky a přesně.
Osobu u okna krásný výjev moc nezajímal. Mnohem více ho zajímala postava v altánu. Sledoval ji už nějakou dobu. Shack stejně neměl co na práci. Za dva týdny strávené v tomto rozlehlém paláci si navykl se každý den cvičit boji. Ale dnes to nešlo. Muži se kterými obvykle soupeřil museli odjet kvůli jakémusi poselství. Proto zaměřil svou pozornost na dívku. Kromě onoho setkání v zahradě ji spatřil ještě dvakrát, ale vždy jen letmo. Nejspíš opět pomáhala otci. Nezajímala ho jen kvůli své vrozené přitažlivosti, také byla jediná osoba v paláci přibližně v jeho věku. Barasha žádné sourozence neměla a s nikým mladším se nesetkal. Upřímně řečeno mu povykování a všetečné otázky sester chyběly. Malé Alessandry bylo na hradě Araluenu plno. Každou chvíli ji našel někde zalezlou – pod stolem, za závěsem, za skříní. Párkrát se jí dokonce povedlo dostat se do kuchyně. Do doby, než si jí kuchařky všimly, dokázala spořádat spousty sladkého. A když ji zrovna neviděl nebo se neschovávala, slyšel ji až na druhý konec hradu. To se ví, že každému připadala roztomilá a hradní služebnictvo ji milovalo.
I jeho druhá sestra byla oblíbená. Na svých třináct let byla také neobyčejně vyspělá. Rose vždy s přesnou dávkou taktu a zdvořilosti věděla co říct, jak se zachovat. U princezny to nebylo zas takové překvapení, koneckonců tomu byla učena již odmala. Překvapením bylo, že takovéto situace většinou zvládla lépe než budoucí panovník! Shack se snažil problémy řešit jako ona, ale nešlo to. Dívce se to pokaždé povedlo s nadhledem a grácií. On byl slonbidlo. Ona byla po matce, on spíše po otci. Rose ale nikdy nepůsobila upjatě, měla totiž velmi družnou a veselou povahu.
Úplný opak nejstarší Shackieho sestry. Liss byla nejraději sama v zahradě a kreslila. Jde dost dobře odvodit po kterém rodiči neměla ráda být středem pozornosti. Co však odvodit nejde, je záhada po kom umí tak nádherně kreslit. Co si Shack pamatuje, tak jim dědeček nikdy nevyprávěl o výtvarně nadaném předkovi. A že jim vyprávěl o hodně zajímavých lidech!
Liss to prostě uměla. Její ruka s uhlem kmitala do všech stran, předem promyšlené linky se spojily a vyšlo z toho překrásné dílo. Jim podobné vyděl princ pouze zde, v Itu. V žádném jiném paláci či hradě nepotkal obraz dělaný jen uhlem. V chodbě před jeho pokojem zrovna visely dva takové. Byly o hodně menší než historické výjevy na plátnech vedle, přesto zaujaly na první pohled. Mladík je velmi často pozoroval. Někdy při tom vzpomínal na domov, jindy se pokoušel uhádnout co znázorňují. Na obou byl přírodní motiv. Autor zřejmě měl rád lesy. Jako Liss. Anebo parky? Z obrázků nebylo patrné, zda byly tvořeny ve volné přírodě nebo v člověkem udržované zahradě. Občas měl pocit, že výjev na obraze možná někde viděl…
Najednou si všiml, jak se dívka z altánu vydala doprava. Do opačného křídla paláce, než byl jeho pokoj. S povzdechem se odvrátil od okna. Teď už vůbec netušil, jak se zabaví. Za normálních okolností by asi zkusil najít císaře a popovídali by si. Po každém rozhovoru s moudrým mužem měl vždy co dělat. Šigeruova slova ho nutila přemýšlet o věcech, nad kterými se v životě nezamyslel. A zcela jistě kvůli tomu teď trochu jinak nahlížel na svět. Nihondžinský císař měl prince rád a dával mu dobré rady. Shack zase cítil, jak mu postrarší muž nahrazuje otce. Oba spolu rádi hovořili.
Jenže dnes ne. Šigeru musel na dva dny odjet do jiného sídla. Spolu s pár svými muži. Právě těmi, se kterými mladík cvičil. Takže opravdu netušil, jak strávit den. Ven na projížďku taky nemohl, kvůli počasí. Dnes se mu ani nechtělo do Baraniwe.
Nakonec si z knihovny ve svém pokoji vybral jakousi knihu. Usadil se do křesla a začal číst. Chvilku se snažil, pokoušel se sžít s postavami a vnořit do děje. Nešlo to. Dnes ne. Zakoukal se do prázdna a myšlenky se mu rozběhly. Náhle mu něco došlo. Barasha odešla do pravého křídla! A tam se nenacházejí žádné pokoje. Jen zbrojnice a tréninkové sály.
Co by ona dělala ve zbrojnici? pomyslel si zvědavě. A jelikož neměl nic na práci, rozhodl se to zjistit.
Za pár minut prošel skrz změď chodeb do obrovského sálu. Už mu to nečinilo téměř žádné problémy, narozdíl od prvního týdne. Stalo se mu, ne jednou, že vyšel úplně na druhé straně paláce, než potřeboval. Pokaždé se potom musel ptát někoho, kdo tamtudy zrovna procházel na cestu. Připadal si trochu trapně. Přece jenom jakožto princ by měl být na rozlehlá sídla zvyklý. Jenže tento architektonický skvost překračoval všechna araluenská měřítka. V tak prostorné a přesto útulné stavbě ještě nebyl. Mnohokrát se snažil si palác představit při vyprávění otce a matky. Ale jeho fantazie na toto nestačila. Naživo byl daleko nádhernější.
Otevřel dveře a vešel do velkého sálu. Přejel očima celou síň, ale nikoho nenašel. Proto zamířil do zbrojnice.
Uvnitř bylo přítmí. Musel chvíli mrkat, než konečně viděl zase ostře. Tahle drobnost mu ale zabránila, aby si všiml drobného pohybu dál od něj, v útrobách zbrojnice. Stihl jen postřehnout, jak kolem něj cosi proletělo. A rozhodně to bylo dost blízko na to, aby polekaně strnul na místě. Nezabránil však své ruce, která instinktivně sáhla k pravému boku, kde nosíval meč. Jenže teď byl uvnitř paláce a tady nikdo u sebe zbraň mít nesměl, vyjma tréninkového sálu. Byla to spíše otázka etikety a úcty k císaři, než ochranné opatření. Každý sendži, příslušníky císařské rodiny nevyjímaje, měl zkrátka katanu odloženou ve svém pokoji. Shack s tím neměl problém, císaře si vážil a v paláci si díky dvěma tuctům strážných připadal bezpečně. A navíc, jak mu vysvětlil jeden sendži, existuje situace, kdy je zákon zrušen. V případě ohrožení císařského sídla nepřátelskými vojsky, je naopak každý muž povinen chopit se své zbraně a chránit císaře. Což ale nebyl tento případ, takže jeho ruka hmátla naprázdno. Rozhlédl se po nějaké náhradní zbrani, přestože mu rozum napovídal, že to není nepřítel. Dříve než mohl sáhnout po kataně ležící po jeho pravé ruce, ze stínu vyšla štíhlá postava. Poznal v ní, jak tušil, císařovu neteř. Pomyslel si, že je dobře, že se nemusí bránit nepříteli. S katanou párkrát bojoval a proti zkušeným senžiům neměl šanci. Ovládala se podobně jako araluenský rovný meč, s drobnými změnami. Avšak nepatrné odlišnosti se při soubojích muže proti muži velice projevily. V takovém boji šlo právě o tyto drobnosti. Kdyby proti němu teď zaútočil zkušený bojovník, princ by nejspíš nevyhrál.

,,Vyděsila jsem tě?“ zeptala se dívka s lehkým pousmáním. Shack byl v pokušení zalhat. Ale nepřišlo mu to správné. Aby nemusel odpovídat, tak se raději otočil a začal zkoumat onu letící věc, která ho tolik vyděsila. Byl to vlastně jen pruh železa ve tvaru hvězdy. ,,To je shuriken. Nihondžinská vrhací zbraň.“ Barasha mladíkovu neochotu odpovědět na otázku přešla. ,,Používají ji vlastně jen senžiové.“ pokračovala. ,,A ty.“ dodal princ. Kývnutím hlavy tu skutečnost uznala. ,,Jak se s tím hází?“ ,,Podobně jako když vrháš třeba nože. Chytíš hvězdici ze strany, jednu nohu dáš dopředu a celou vahou svého těla ji vrhneš – asi takhle!“ Na ta slova se její tělo v naprosto přesném sledu pohnulo kupředu. Dunivý zvuk mu napověděl, že hvězdice našla svůj cíl. Trčela ve starém terči asi dvacet stop od nich. Přesně uprostřed. V duchu si poznamenal, že s dívkou nikdy nebude bojovat dál než na dosah meče. ,,Můžu se podívat?“ zeptal se. Už když mu Barasha vrhací hvězdici podávala, překvapilo ho, jak je lehká. Nedivil se, že si vybrala zrovna tuhle zbraň, nejspíš na ni meč byl moc těžký.

A když na to přijde, vlastně se ani nedivil, že nějakou zbraň vůbec ovládá. I v Nihondžinu bylo zvykem, že ženy nebojují. Ale podle toho, jak zatím znal císařovu neteř, mu bylo jasné, že za sebe nenechá bojovat muže. Na to byla moc hrdá a nezávislá.
Podobně jako jeho matka zamlada.
,,Jsi dobrá.“ pochválil její umění. Jako bojovník dokázal ocenit různé způsoby boje a dokázal si za nimi představit ty úmorné hodiny tréninku. Zamumlala ,děkuju’. Stejně jako při prvním setkání se rozhostilo rozpačité ticho. Tentokrát následník  araluenského trůnu ovšem nehodlal připustit, aby znovu vynikla jeho neobratnost v konverzaci. Měl totiž jeden nápad už delší dobu v hlavě. Zeptal se, zda by s ním dívka nechtěla jet na projížďku. Sám v hlubokém sněhu na koni nikdy nejel, ale od nihondžanů věděl, že jejich koně si s tím dokážou poradit.
Když přikývla, sám sebe v duchu pochválil. Konečně dokázal situaci dobře vyřešit. Jednak věděl, že jízdu na koni má ráda, pak ho také lákalo brouzdání ve sněhu a k tomu tušil, že s Barashou se nebude nudit.
Ještě když vcházeli do maštalí, měl radost, jak situaci geniálně vyřešil, přesně jako pravý panovník.

Na jiném místě v jiném čase:

Všude byl oheň. Oheň a křik. Vládl absolutní a nekontrolovatelný chaos. Jedna část stavby hořela celá. Prohořelé dřevěné trámy jen taktak držely. Bylo jasné, že již dlouho nevydrží. Obrovské plameny šlehající k tmavé obloze musely být vidět na míle daleko. Což ale nebylo podstatné, protože posily stejně nemohly dorazit. Měly svých problémů dost. Každá osada či město v okruhu dvaceti mil se potýkala se stejným problémem. S nájezdníky. Přišli ze západu, rychle a nečekaně. Překonat Asaranjanský kanál pro ně byla téměř hračka. Pak vyčkávali, skryti za skalisky a dalšího večera udeřili. Jejich cílem nebylo ovládnout zdejší území. Toužili jen po kořisti. Po bohatství o němž slyšeli. 

Drancující kmeny Árjů ohrožovaly Nihondžin naposledy před sto lety. Z toho důvodu byl jejich vpád tolik překvapivý a ničivý. Nikdo nepředpokládal, že se Árjové vrátí ke starým zvykům. Na první pohled se mírumilovně usadili na břehu řeky Indíe. Oni ale pouze vyčkávali, až země jimi vydrancované znovu nabudou bohatství, aby si ho mohli téměř bez práce přivlastnit. Je jasné, že tahle léčka jim mohla vyjít jen jednou. Proto si vše pečlivě naplánovali. Nejspíš neexistoval způsob, jak čelit takovému překvapivému a promyšlenému útoku.
Árjové se v mnohém podobali nájezdníkům ze severu. Měli statná těla, milovali boj a žili z nadbytku ostatních. Oproti Skandijcům ale měli jednu velikou výhodu. Uměli taktizovat. Byli úspěšní z velké části díky propracovaným plánům nájezdů. Což bylo pro okolní země zničující.

Dřevěná konstrukce znovu silně zapraskala. Poté vydala poslední teskný tón a s velikým rachotem se zřítila. Lidé pořád pobíhali sem a tam, snažili se uniknout ostrým mečům útočníků. Ti zuřivě pátrali po tom, pro co si přišli. Nezáleželo jim na životech. Pokud někdo bránil v přístupu ke kořisti, zabili ho. Obyčejní lidé je jednoduše nezajímali. Jenže ve zmatku se vesničané často připletli, kam neměli. Někdy se dokonce stalo, že strachy zmatený dav překážel. V tu chvíli si nájezdníci zkrátka probili cestu skrz. Nezabíjeli kvůli nějakému uspokojení nebo zvrácené touze. Stejně tak s nimi ale nijak nepohnulo, když museli zabít malé dítě.
To však neznamenalo, že mezi nimi nebyly výjimky. Jednou totiž jakýsi mladý bojovník porušil pravidla…

Koně hlasitě zaržály. Podle všeho se jim venku líbilo stejně jako jezdcům. Ti je pobídli k ještě větší rychlosti. Dvěma hnědákům odletoval sníh od kopyt a hříva divoce vlála. Už dlouho se takhle neproběhly. Dusot se rozléhal na míle daleko. Bezpochyby ho bylo slyšet do nedaleké vesnice. Jezdci měli ale jiné starosti, než aby se snad zajímali o případnou bezpečnost. A navíc bylo vlastně velice nepravděpodobné, že by se v okolí nacházel někdo, kdo by jim chtěl ublížit.
Chlapec i dívka se v sedlech přikrčili, dokud neleželi koním na šíji. Pobízeli běžící zvířata stále k lepšímu výkonu. Ani jeden totiž nehodlal prohrát. Chlapec by bral jako urážku vlastní hrdosti, kdyby ho porazila dívka. Ona zase byla z podstaty soutěživá. A tím se z toho stala opravdu zajímavá podívaná. Vytyčená závodní cesta vedla podél lesa, přes louku až ke břehu zamrzlého rybníka v lese. Dokud se běželo po louce, měl mladík navrch. Ale jakmile začali stoupat do kopce směrem k rybníku, dívka ztrátu vyrovnala a dokonce se dostala do vedení. Letěla jako blesk. Shack z ní po chvíli viděl jen vlající hnědou záplavu vlasů. Ani nedovedl odhadnout, co z toho jsou její vlasy a co koňská hříva. Už bylo celkem zřejmé, kdo závod vyhraje. Araluenský následník trůnu to ale nehodlal dopustit. Snažil se koně popohnat k ještě lepšímu výkonu. Kdyby seděl na svém bojovém koni, kterého měl doma, nezkoušel by to. Věděl, že jeho hnědák by takovou rychlost nezvládl. Z několika málo zkušeností ale o nihondžinských čtyřnohých přátelích něco věděl. V mnohém se podobali koním hraničářským. Měly relativně malé, soudkovité tělo a huňatou srst. Zároveň se ale dokázali pohybovat neuvěřitelně rychle, když chtěly.
Shackie koníkovi zašeptal do ucha povzbudivá slůvka. A snad jako kdyby mu rozuměl, zrychlil ještě více. Jakkoliv to bylo nemožné, začal dohánět zpoždění. Jeho šance na vítězství se zvyšovaly.
A pak uslyšel jiný dunivý zvuk kopyt, vpravo od něj. Barasha to být nemohla, ta mu mizela za horizontem vepředu. K dusotu koní se náhle přidala dutá rána. A vzápětí výkřik bolesti. Shack zastavil. A potom zaslechl nezaměnitelný zvuk zbraně vytahující se z pochvy. Chviličku zaváhal. Závod by možná ještě dokázal vyhrát. Ale když uslyšel další bolestné výkřiky smíchané se zvoněním zbraní, nemeškal už ani minutu. Velice blízko něj má očividně kdosi veliké problémy! A on, jakožto pravý syn svého otce mu hodlá pomoci. Kvapně sesedl z koně, meč se mu vmžiku objevil v ruce. Lehkými, ale svižnými kroky se dostal k šarvátce. Ještě rozhrnout poslední keř… Zhluboka se nadechl. Cítil příjemné mrazení až do konečků prstů. Tohle je smysl jeho života. Při boji se může spoléhat na svoje zkušenosti a nadání. Tento závod bude mít pod kontrolou, ne jako ten s Barashou. Se sebejistým výrazem vykročil. Jeho příchod samozřejmě všechny překvapil. Což měl mladík v plánu a mezitím obhlédl situaci. Spatřil všehovšudy jen tři muže. Všichni vypadali velmi podobně, s jedním drobným rozdílem. Muž, nebo spíš mladík, ležící v obležení dvěma zbylými postavami, měl jezdecký plášť celý umazaný. Mísila se na něm zaschlá hlína spolu s rudě zářícími kapkami krve. Boty stejně tak. Drolící se bahno z nich odpadávalo ve velkých hrudkách pokaždé, když se mladík pohnul, aby unikl útoku. Neměl ale moc nadějné vyhlídky. Byl zjevně zraněný a vyčerpaný, nehledě na to, že čelil přesile a nemohl se zvednou ze země. Zmatku spojeného s příchodem Shacka bohužel využil útočník. Otočil se k nebohému chudákovi na zemi a uštědřil mu kopanec do levé nohy. Bolestný sten Shacka vytrhl z uvažování nad situací. Byl čas jednat. Třemi rychlými kroky byl u vyššího muže. Už když se protivník napřáhl, poznal odkud útok přijde a přizpůsobil tomu obranu. Byl by útok opětoval, ale koutkem oka postřehl, že druhý útočník se na něj zprava řítí, a proto se musel znovu bránit. Po tomhle byl však nucet opět se obrátit k prvnímu protivníkovi. Hrál velmi nebezpečnou hru. Jeden proti dvěma. A ještě ke všemu navíc ihned poznal, že muži nejsou žádní začátečníci. Sám proti jednomu by měl jistě navrch. Se dvěma se ovšem musel mimořádně soutředit. Nenechal se vyprovokovat klamnými výpady. Stále se držel, obranou k němu nepronikl jediný útok. Jeho vlastní útoky sice párkrát soupeře vyvedly z míry, nijak mu ale neuškodily. Bylo jasné, že tohle dlouho nevydrží. Jeho síly se nemohly vyrovnat silám dvou dospělých mužů.  Samým přemýšlením se mu udělala vráska uprostřed čela. Musí něco vymyslet! V hlavě se mu začal rodit plán. Ještě než však cokoliv stihl podniknout, muž nalevo od něj se s bolestným výkřikem svalil na zem. Zčistajasna bez zjevné příčiny. Chytil se za nohu a začal skučet bolestí. Ještě pozoruhodnější však byla reakce druhého útočníka. Rozšířily se mu zorničky hrůzou a hleděl na cosi za Shackem. Ten se otočil. Ve stínu stromů spatřil černě oděnou postavu s kapucí na hlavě. Nemohl ji ovšem zahlédnout celou, protože splívala s okolním šerem. Napadla ho zvláštní myšlenka-jeho kmotr Will za ním přijel do Nihondžinu.

Shackie se rozhlédl po zasněžené krajině kolem sebe. Poté se zhluboka nadechl a vykročil za skupinou mužů před ním. Kráčel závějemi sněhu, poslušně zvedal jednu nohu za druhou a soustředil se hlavně na jednu věc. Aby si udržel co nejvíce tělesného tepla. Kolem něj líně poletovali vločky, jedna se mu dokonce dostala za límec pláště. Otřásl se a něco zabručel. Když se mu to během pěti minut stalo několikrát, přestal je setřásat a raději si nasadil kapuci. Výhled se mu poměrně omezil, ale hned mu bylo tepleji. Pak se znovu zaměřil na cestu před sebou a na své klopýtající nohy. Tímto způsobem šli další půl hodinu. Nikdo toho moc nenamluvil. Vlastně to ani moc nešlo kvůli pofukujícímu větru, který je celou dobu doprovázel. Nebyl vlhký, na jaký byl zvyklý ze své země. Spíš řezavě ledový tak, že mu mrzla každá jen trochu odhalená část kůže. Přes zjevné nepohodlí a nepříjemnou zimu byl ale hrozně rád, že tu může být. Vždyť sem se toužil podívat necelých sedmnáct let svého života. Tak dlouho přemlouval matku a otce, až-k jeho veliké radosti-před dvěma měsíci svolili. Usmál se při pomyšlení, jak byl skoro dětinsky nadšený, když proplouvali úzkým Asaranjanským průplavem a on konečně spatřil zemi, ve které jeho rodiče prožili jedno velké dobrodružství a pomohli ji zachránit před vzpourou. Ta zasněžená země se jmenovala Nihondžin. A správně, on byl korunní princ Araluenu, syn královny Kasandry a sira Horáce, rytíře Dubového listu. Ale zrovna teď tak rozhodně nevypadal. Ve starém otrhaném plášti, po kolena zabořený do sněhu. Což byl samozřejmě účel. Nemohl se sem přihrnout a promenádovat se po zemi, ve které dozajista ještě žije pár lidí, kteří nenávidí jeho rodiče. Tím spíš, když s ním nebyl jeho otec. Horác nebyl dvakrát nadšený, že musel syna poslat s polovinou svých mužů samotného. Druhou polovinu si vzal on a odjel na hrad, jenž s Kasandrou dostali jako svatební dar od císaře Šigerua. Vyskytly se tam nějaké problémy, a tak je jel vyřešit. Ale Shackiemu to nevadilo. Přišlo mu, že rodiče jsou moc úzkostní. Cožpak už není skoro dospělý? Nebo si snad myslí, že ještě neumí pořádně bojovat s mečem? Rozmrzele potřásl hlavou. Teď, když je konečně tady, si nebude kazit náladu takovými úvahami. Může být velmi vděčný za svůj splněný sen. Jeho třem mladším sestrám se to jen tak nepoštěstí. Nedokáže si představit, jak se čtrnáctiletá Liss vydává na podobnou cestu s matčiným svolením. Možná za pár let… Ne že by snad Kasandra nechtěla, aby její děti neviděli tuto nádhernou zemi. Ona sama si ji naprosto zamilovala a dnes tu není jen proto, že musela doma zůstat s čtyřletou Alessandrou. Ale podle jejího přesvědčení jsou všechny její děti ještě příliš malé na takováto dobrodružství. A navíc se jí tu nezdá být úplně bezpečno. Proto jsou takhle podivně oblečení a zdáli se jeví jen jako obchodní výprava. Shack si nestěžoval. Nikdy si nepotrpěl na velkolepost, i když coby princ na ni byl zvyklý. Díky výchově a třem sourozencům nebyl panovačný a uměl se dělit. Jen jediné mu v tuto chvíli vadilo. Měl hlad. Přidal do kroku a snažil se ovládnout svírající se útroby. Naposledy jedl asi před dvěma hodinami na lodi. Kdyby tu tak byla Rose, jak ta by se mu smála. Sestry si z něj pořád dělaly legraci, kvůli jeho nezdolné chuti k jídlu, ale Rose ze všech nejvíc. A co teprve jeho kmotr Will! Ten se za břicho popadá, když se téma hlad řekne jen v Shackieho přítomnosti. Pokaždé potom přidá k dobru nějakou historku o Horácovi, jak on měl hlad tady i támhle. Dnes Shackovi pomyšlení na ně vykouzlilo vřelý úsměv na tváři. I kvůli Willovi se dnes může trmácet touto krajinou. Byl to totiž právě on, kdo královské rodiče přesvědčil. Žasl, jak zdánlivě jednoduché to pro Willa bylo. Pár hodin se bavili v otcově pracovně, a když vyšli ven, oznámili mu své kladné rozhodnutí. Alespoň pro něj se to tak jevilo. Samozřejmě netušil, že tuhle myšlenku měl jeho kmotr už nějakou dobu v hlavě a že pouze čekal na správný čas. Až i Shackie bude ochotný za svůj názor bojovat. Vzato kolem a kolem, vlastně za tohle všechno může děkovat slavnému hraničáři. Z myšlenek ho vytrhl zvuk na začátku průvodu. Muž, který šel jako první cosi povídal muži za ním. Náhle se celý průvod zastavil. I Shack strnul na místě, jen vyčkával, co se bude dít. Nemusel čekat dlouho. Za chvíli se zepředu ozvalo, že je před nimi říčka. Princ si povzdechl. Teď se budou muset brodit v ledové vodě. Když si ale vzpomněl, jak po tomhle toužil, dobrá nálada se mu vrátila. Chtěl přeci ukázat otci, že je po něm. Že se nebojí dobrodružství. A tak o chvíli později, se zatínáním zubů, nořil bosé nohy do ledové vody a klepal se jako osika. ,,Jestli všechny otcovy výpravy začínaly takhle, tak to si ta dobrodružství ještě rozmyslím.“ pomyslel si. Jeho optimistická nálada se mu nevypařila, jen se po zbytek cesty dokázal soustředit pouze na zimu, která se do něj dala. Po hodině konečně došli do nihondžinského hlavního města Ita. Shack cestou viděl příbytky ze dřeva a hlíny s plochou, dřevěnou střechou. Taky si všiml, že nihondžiňané nepoužívají obyčejné dubové dřevo. Domy tady měly tmavě hnědou až černou barvu, bezesporu díky onomu tajemnému druhu dřeva. Netušil, jaký druh to může být. Věděl však, že jednotlivé klády k sobě byli přilepeny hlínou. Ta tmavému vzezření také jistě napomáhala. To všechno viděl po cestě a tady to nebylo jiné. Akorát byl každý dům vyšší a možná i trochu prostornější. Stoupali do mírného kopce míjejíc usměvavé obyvatele města. Araluenské kožené boty jim sice nepromokly, zato se ale po kamenné dlažbě velice klouzaly. Kdyby nebyl sníh, nebyl by žádný problém vyjít ten kousek. Jenže v Araluenu sníh nebyl běžný a tak ani obuv nebyla přizpůsobená pohybu na sněhu a ledu. Což ostatně ihned všichni poznali, protože nejeden z nich s sebou smýkl. Když se to stalo prvnímu, musel Shack schovat obličej do pláště, aby skryl úsměv. Jenže za chvíli i on málem ležel na zemi. A teprve když podruhé, a tentokrát úspěšně spadl a odřel si ruce, přestal se smát. Jeho rozmrzelost stejně netrvala dlouho, jelikož stanuli před cílem své cesty. Palácem císaře Šigerua. A teď se araluenskému princi opravdu úžasem otevřela pusa. Odmala se pohynoval po hradech, viděl spoustu velikých síní a nespočet hradních zahrad. Jenže nic z toho se nevyrovnalo tomuhle důstojnému paláci. Zatím spatřil jen venkovní část. Precizně upravená zahrada s altánkem uprostřed budila dojem ráje. Malý potůček protkávající celou zahradu ten dojem ještě umocnil. Každý strom i keř, jenž míjel, byl pokryt zářivě bílým popraškem a třpytil se ve slunečním světle, stejně jako dokonale zastřižený trávník. Shackie se nemohl vynadívat. Snad by tam stál až do setmění, ale zbytek výpravy pokračoval do paláce a on je následoval. Uvnitř nebylo šero, jak by se dalo očekávat. Hřejivé paprsky přicházející od malých oken dopadaly na jejich tváře a vlasy. Kdyby se Shack viděl, jistě by ho zarazila barva svých kudrn. V tuto chvíli se velice podobal sestrám. Samozřejmě pomineme-li jeho mužskou postavu. Ovšem v obličeji nebylo pochyb o příbuznosti se třemi usměvavými dívkami. Jenže hocha zajímalo něco úplně jiného. Dychtivě přejížděl očima po sále, snažil se vstřebat všechno to exotické umění. Opět mu na mysl vytanul obrázek Liss sedící se svými kreslícími deskami a uhlem v ruce. Ona by všechno dokázala věrně přenést na papír. Určitě by ji potěšila inspirace všude kolem, od nihondžinských vesnic přes císařskou zahradu až po tento úžasný palác. Kdyby jenom trochu uměl kreslit, pokusil by se sestrám přivést obrázek. Bohužel díky nedostatku talentu se budou muset spokojit jen s vyprávěním. Přemítání o rodině mu překazil příchod jakéhosi muže. Shack ho sice znal jen z vyprávění, ale ihned věděl, o koho se jedná. Tohohle malého, usměvavého a trochu šedivého mužíka považoval Horác za svou rodinu. Shack si nedokázal představit život bez sourozenců a rodičů, a proto úplně chápal, proč otec bere císaře vlastně za svého otce. I on na něj po týdnu začal myslet jako na dědečka. Mimo jiné díky vlídnému přijetí, kterého se jim dostalo: ,,Vítejte, drazí přátelé v mém skromném sídle.“ řekl císař obecným jazykem a uklonil se jim. ,,Je nám velkou ctí, že jste nás přijeli navštívit. Obvzláště v takovém počasí, na které dozajista nejste zvyklí. Jistě jste velmi unavení. Toto je Eišu. Jděte prosím za ním, on vás dovede do vašich pokojů.“ Eišu se také uklonil a vedl je spletitými uličkami paláce. Třicet párů bosých nohou rušil klid, jež zde panoval. Boty samozřejmě zuli hned u vchodu, jak je nihondžinským zvykem. Když se pak Shackie octl blízko postele, přepadla ho nesmírná únava. Lehl si na lůžko a za chvíli spokojeně oddechoval.

O pár hodin později seděla celá araluenská výprava v hodovní síňi. Na jejich počest se konala veliká hostina. Stoly se prohýbaly pod spoustou lahodně vonících neznámých jídel. Ale ještě před tím, než se mohli pustit do jídla, císař povstal a všichni utichli. ,,Drazí senžiové, spanilé dámy, ještě jednou bych mezi námi rád přivítal araluenské přátele. Každý ze vzdálené vlasti statečného Kurokumy je zde vřele vítán.“ obrátil se na ně a usmál se. ,,Ale protože nemám rád dlouhé nicneříkající proslovy, a protože máte jistě hlad, říkám jen: dobrou chuť!“ Nato se místností začalo rozléhat cinkání příborů a šum hovoru.
Shackie měl opravdu veliký hlad. Když předtím uviděl postel, jediné na co myslel byl spánek. Ale teď, odpočatému a svěžímu, se mu při pohledu na přeplněné stoly sbíhaly sliny. Jakmile Šigeru dal pokyn, na nic nečekal a s chutí se pustil do jídla. Velmi si ho vychutnával. Poslední dva měsíce jedli jen z lodních zásob. Cestou je vítali s radostí, vždyť při plavbě na moři člověku vyhládne, ale po nějaké době se sušené maso a pšeničné placky každý den omrzí.
Po jídle se vydal do zahrady. Věděl, že k večeru bude venku ještě větší zima, přesto se tam toužil znovu podívat. U vchodu si nazul boty, přehodil přes ramena plášť a vyrazil. Ihned se kolem něj prohnal silný poryv větru. On si jej nevšímal a kráčel dál. Pár minut se rozmýšlel, kam půjde. Nakonec zvolil pěšinku podél potoka. Dlouhou dobu jen chodil a užíval si pokojného ticha. Pak zaslechl, jak se napravo od něj kdosi pohybuje. Zřetelně slyšel křupání sněhu pod jeho nohama. Potichu našlapoval tím směrem. Fantazie mu pracovala na plné obrátky. Může tam být divoké zvíře nebo dokonce vetřelec, který chce zavraždit císaře nebo… Před ním se náhle objevila malá usměvavá postava. Zpod pláště na Shackieho koukaly dvě moudré oči. V prvním leknutí ho nepoznal, pak mu přece jen začal pracovat rozum. Nestál před ním nikdo jiný, než nihondžinský panovník. Když konečně mohl mluvit, hlesl: ,,To jste vy, Vaše Excelence.“ ,,To jsi ty, chísai Kurokuma.“ odvětil mužík s vřelým úsměvem. Shack se vzpamatoval, rozvzpomenul se na dobré mravy a uklonil se. Císař mu úklonu oplatil. ,,Myslel jsem si, že na tebe narazím právě zde v Baraniwa. pravil. ,,Baraniwa?“ ,,Přenádherná hříčka přírody-Růžová zahrada. Avšak dnes samozřejmě žádné růže neuvidíš. Jen běloskvoucí pokrývku, která jí nijak neubírá na kráse. Ale pověz mi, jak se daří tvým rodičům a jejich přátelům? A co tvá země?“ Šigeru se vyptával a Shack mu s radostí odpovídal. Strávili spolu velmi příjemnou půlhodinu. Ale mráz byl neúprosný a navíc přestávalo být vidět. Nakonec se museli rozloučit a každý odešel na své lůžko. Princ se dlouho převaloval, nemohl usnout. Přemýšlel o své rodině. O Araluenu. Po rozhovoru s císařem se na tyto věci najednou díval trochu jinak. Uvědomil si, že se za ne tak dlouhou chvíli stane králem. A snad poprvé ho přepadly obavy, zda bude panovníkem dobrým. Kvůli těmto myšlenkám se moc nevyspal. Z toho důvodu pro něj ráno nebylo zrovna veselé. A tak se hned po snídani vydal do Růžové zahrady. Večer na něj působila uklidňujícím dojmem. Doufal, že mu pomůže i dnes.
Brouzdal se sněhem a zahrada opravdu plnila svůj účel. Neklidné myšlenky ho opustily. Najednou uslyšel jakousi melodii. Zastavil, pokoušel se uhodnout odkud přichází. Snad zprava? Vydal se tím směrem, ale píseň ztichla. Za chvíli se ozvala z jiného směru. On šel znovu za ní. Melodie byla jednoduchá a chytlavá. Uměl ji dřív, než našel jejího původce. Právě se chystal zazpívat také, když před sebou spatřil drobnou dívku. Že je to dívka mu vlastně prozradil jen její tmavý cop, splívající po zádech. Zbytek postavy byl zahalen do několika teplých vrstev. ,,Hezká písnička.“ Otočila se tak rychle, až ho dlouhé vlasy málem švihly do obličeje. Mlčky mladíka pozorovala, pak odpověděla: ,,Díky.“ Rozhostilo se rozpačité ticho. Nevěděl co má říct. Už odmala ho učili, jak oslovovat poddané, přijímat poselstva či zdvořile konverzovat při hostinách. Tohle však byl úplně jiný případ. Netušil co má říci nebo udělat. Liss by to určitě věděla. Dokonce i Rose by si nějak poradila. Ale on nebyl po matce. Byl po otci…
Nakonec se rozhodl pro nejjednodušší cestu: ,,Co tu děláš, takhle brzo ráno?“ otázal se. ,,To samé bych se mohla ptát já tebe.“ odpověděla usmívajíc se. ,,Dávám do krmítek zrní pro ptáky. Často sem v zimě přilétají.“ ,,Já jsem se tady jen procházel. Můžu ti pomoct, jestli chceš?“ Říkal vlastně jen to, co ho právě napadlo. Dívka přikývla, a tak se spolu mlčky vydali k dalšímu krmítku. Po chvíli se Shack osmělil znovu promluvit. ,,Jmenuju se Shackie.“ Nato se ozvalo přidušené zahihňání. ,,Legrační jméno.“ smála se dívka. ,,Vlastně pochází původně odtud. Otec mě pojmenoval po svém příteli, kterého tady před mnoha lety potkal. Matka tu taky byla, ale on zemřel při Arisakově vzpouře, aby císaři a otci poskytl čas k útěku, a tak ho nikdy nepoznala. Moje jméno je jeho poaraluenštělá verze. Jmenoval se Šakin.“ Dívčina tvář trochu posmutněla. ,,Ten muž byl můj strýc.“ řekla. ,,Opravdu? To potom musíš být císařova-“ ,,Vzálená neteř nebo něco podobného. Ale já mu říkám strýček.“ Shack čekal, zda mu teď ona prozradí své jméno. Nakonec ho zvědavost přemohla a zeptal se jí. ,,Barasha.“ zaznělo v odpověď. Dívka to vyslovila s lehkým hrdelním přízvukem na ,r’. Shack jméno zopakoval. Z jeho úst nezaznělo zdaleka tak jemně a vznešeně. Nastala další trapná mlčenlivá chvilka. Dívka dosypala poslední drobky do malé dřevěné budky a pak se otočila na prince s trochu nesmělým úsměvem. ,,Musím už jít. Slíbila jsem otci, že mu pomůžu s nějakými úředními záležitostmy.“ Poté se otočila a nechala ho tam stát samotného se svými myšlenkami.

Shackie se ohnal mečem. V tom pohybu nebylo nic těžkopádného. Naopak, jeho tělo bylo přesně sladěno jako kdyby tančil. Lehkými kroky postupoval vpřed, meč v pravé ruce držel sice pevně, ale ne křečovitě. Celou svou bytostí se koncentroval na postavu stojící před ním. Muž byl také ozbrojen. Narozdíl od prince měl však meč se zahnutou čepelí. Takzvanou katanu, nihondžinskou zbraň. Obdobně jako Shack našlapoval lehkými kroky. Tenhle útočník měl ale jednu velkou výhodu. Mladík před ním ještě nikdy proti kataně nebojoval. Neznal všechna její tajemství, přestože hodně z nich objevil jen při zběžném pohledu. I proto jeho výpady nebyly úspěšné tak, jak si představoval. Z nějakého důvodu ho soustředěný výraz na protivníkově tváři popudil. Přidal na rychlosti. Údery padaly jeden za druhým. A přesto nepronikl tou důkladnou obranou. Zkoušel to dál a dál, znovu se stejnými výsledky. Přece nemůže být neporazitelný! pomyslel si. Pravda byla taková, že se až moc nechal ovládnout zlostí. Postarší nihondžan naproti němu byl velmi schopný bojovník. Ne však mistr. Ale jednu věc se za svůj život naučil. Vztek v boji nepomůže. Viděl již tolik mužů, výborných válečníků, kteří se nechali ovládnout vztekem a jejich boj neskončil dobře. I on sám býval zamlada trochu výbušný. Jenže zkušenost ho naučila, že takováhle hloupost se nevyplácí. Naštěstí si to uvědomil docela brzo po několika cvičných bojích jako byl tento. A propříště se snažil zlost ovládnout.

Rozhodl se tohoto mladého bojovníka naučit to samé. Dá mu lekci, která mu nejspíš někdy v budoucnu zachrání život. Proto přešel plynule z obrany do útoku. A tentokrát to byl Shackie, kdo musel odrážet protivníkovi prudké rány. Kdyby býval předtím nedával tak mohutné rány, měl by teď dostatek sil na obranu. Ale jeho předchozí vzteklé výpady ho vyčerpaly. Sám si začal uvědomovat svou chybu. Bohužel pozdě. Právě odvrátil jeden výpad a už se blížil další. Věděl, že tenhle nestihne odrazit. Sendži v poslední chvíli katanu zastavil a pak ji sklopil k zemi. Poté se na prince kamarádsky usmál. ,,Nechal jste se unést zlostí.“ řekl mu. Shack přikývl. Trochu lapal po dechu. ,,To není dobrá vlastnost pro bojovníka. Vím, jak je to težké, ale musíte svůj vztek ovládat. Rozzuřený protivník je snadná kořist!“ poučoval trpělivě starší z mužů a přitom se mu přímo díval do bleděmodrých očí. Mladík se zhluboka nadechl. Dříve, na hradě Araluenu, bojoval hlavně s podobně starými hochy. Ačkoliv měl každý z nich tu nejlepší bojovou školu, potomkovi mistrovského šermíře dubového listu nestačili. Ze začátku býval souboj vyrovnaný, ale později se ukázal princův vrozený talent. A při těch pár soubojích se staršími rytíři rovněž zvítězil. Ale nikdo ho nepřipravil na dokonale sehrané a dokonale vycvičené sendžie. Skutečnost je taková, že sendžiové jsou daleko lepší bojovníci než araluenští rytíři. Ten, kdo je v Araluenu považován za mistra by v nihondžinu byl průměrný bojovník. Shack tedy dnes zřejmě bojoval proti nejlepšímu soupeři, s jakým se kdy utkal. Jistě i kvůli tomu byl při boji naštvaný. A překvapený. Samozřejmě neočekával, že bude v každém souboji vítěz. Jenže první šermíř opravdu lepší než on ho poněkud zaskočil. Ještě tu byl jeho otec. S ním taky bojoval a samozřejmě neměl šanci vyhrát. Ale to byl přece Horác!

Každopádně mu nepřipadala prohra s otcem tak potupná jako tahle. Znovu se musel nadechnout. Velmi zhluboka. Tep se mu pomalu uklidnil, dech zpomalil. S trochou zděšení si pomyslel, co ho to vlastně popadlo? Byl rád, že už své emoce dostal pod kontrolu. Otec by se určitě zlobil. Jednak proto, že podlehl vzteku a tím snížil své šance na výhru. A druhak pro svou nevychovanost, protože se už už chystal dobrosrdečnému muži, který mu chtěl jen pomoci, říct cosi drzého, v reakci na svou prohru.
Naštěstí se včas dokázal ovládnout.
,,Ano, já vím,“ odpověděl konečně ,,udělal jsem chybu.“ přiznal. Starší muž přikývl. Mladík pochopil a uznal svou chybu. ,,Když budete trénovat, naučíte se to.“ řekl ještě jednu dobrou radu. Poté si potřásli rukama, poděkovali jeden druhému za souboj a rozešli se. Shackie odložil zbraň a zamířil rovnou do Růžové zahrady. Potřeboval si utříbit myšlenky.

Pořád se musím rozhlížet. Je tu tolik zajímavého. Spousta lidí nejrůznějších národností, ras. Jedni upjatě načančaní, druzí bohémsky rozevlátí. Před chvílí kolem nás prošla paní ve fialovém klobouku, modrých šatech, k tomu žluté páskové lodičky na vysokém podpatku a do toho ješte s růžovou kabelkou. Oči mi přecházejí z té spousty barev a odstínů. Bohužel nedokážu zadržet i napětí, které se mě zmocňuje ani ne dvě hodiny před odletem. ,,Je pochopitelný, že se trochu bojíš.“ chlácholí mě Lucie. ,,Koneckonců bude to tvůj první let.“ Asi má pravdu. Byla bych hloupá, kdybych se trochu nebála. Což ale neznamená, že se teším o něco míň než před pár hodinami, když jsem doma pomáhala balit a potom v pokoji pročítala průvodce. Ty nádherné fotografie mě tak nadchly, že jsem u nich strávila skoro celý zbývající čas do odjezdu na letiště. V důsledku toho jsem teď rozrušená a nedočkavá až to vše uvidím na vlastní oči. Očima těkám ze strany na stranu. Neustále. Nakonec to nevydržím. ,,Musim na záchod.“ Elsa se ušklíbne. ,,Už potřetí.“ slyším její výsměšný hlas za sebou. ,,Tak ať! Já se kvůli prckovi nepočůrám.“ pomyslím si vzpupně. Na záchodě potkám další ženu, která upoutá mou pozornost. Její neskutečně kudrnaté vlasy trčící do všech stran mají meruňkovou barvu. Úžasem zapomenu zavřít pusu. Opravdu jsem netušila, že existují takovýhle šilení lidé. Zpátky k rodině se vracím trochu v transu. Což je dobře protože alespoň na chvíli zapomenu na napětí. Z myšlenek mě náhle vytrhne Niilo: ,,Pampeliško, už je čas.“ říká něžně. Prudce vyskočím. Ta chvíle na kterou jsem čekala je tady! Odcházíme k přepážce, kde ukážeme své letenky a kufry položíme na podivný pás, který je zaveze kamsi hluboko. Tam je pak roztřídí a dají do správných letadel. Alespoň myslím, viděla jsem to v jedné pohádce. Když nám v rukách zbyly jen příruční tašky, jdeme dát sbohem ostatním. Niilo se se svou ženou políbí a pošeptají si pár důvěrných slůvek. Pak přijdou na řadu i jeho děti. Každého po jednom obejme. Jen co pustí dvojčata na zem, už zase běhají kolem. Jsou jako neposedná štěňata. I já se se všemi samozřejmě rozloučím. Po dlouhém ceremoniálu pak můžeme konečně pokračovat k ,,bráně“. Stoupáme si do řady. ,,Abysme mohli jít dál, musí nás zkontrolat.“ dá se Niilo do vysvětlování. ,,Zkontrolovat.“ opravuju ho automaticky. ,,Dobře, tak zkontrolovat. Abysme náhodou neměli něco nebezpečnýho, kterym bysme mohli někoho zranit nebo ublížit.“ ,,Takže proto nemůžu mít v tý kabelce nůžky?“ zajímám se. ,,Přesně tak. Ale ani žádná tekutina, kdyby to náhodou byla nějaká výbušnina a ty si chtěla vybuchnout letadlo.“ ,,Určitě bych si dala pozor, abych v tom letadle potom neseděla.“ zabručím pod fousy. ,,To jo, ale třeba teroristům nezáleží na vlastní životě, vždyť víš. Takže v letadle budeš naprosto v bezpečí.“ dodá chlácholivě. ,,Samozřejmě pokud se nezřítí.“ dodám. ,,Letadlo je nejvíc bezpečný dopravní prostředek.“ ujišťuje mě. ,,Ok…možná se trochu bojim, ale to neznamená že mě musíš furt chlácholit.“ ,,Dobře, tak už přestávám.“ slíbí. Chvíli je ticho. ,,A navíc maj promyšlená i nouzový únik, což uvidíš na vlastní oči.“ nevydrží to. ,,Niilo!“ okřiknu ho hlasitě, až se za námi otočí půlka řady. Snížím hlas, ale přidám na důraze: ,,Já nejsem strašpytel. Tak už toho prosím nech. Děsíš mě víc než jsem byla předtím.“ Sklopí oči. ,,Promiň.“ zahuhlá. S úlevou se otočím na stranu a pousměju. Ve tvářích kolem vidím zmatek, v některých i zlost a nesouhlas. Dokážu přesně odhadnout na co myslí. Takovýhle nevychovaný spratek teď zřejmě okřikl svého rodiče, který poté pouze sklonil hlavu a omluvil se. Rozmazlenost nejvyššího stupně. Rychle ovládám svůj obličej, protože se na něm proti mé vůli ještě více roztáhl úsměv. Situace podobné této jsem párkrát zažila. Pokaždé mám trochu škodolibou radost. A rozhodně si to užívám. Chci říct, samozřejmě že Niilo a Lucie, zastupující mé rodiče, mají vůči mně nějaká práva (a já je respektuji), ale Niilo je zároveň můj bratr, což náš vztah posunuje na trochu přátelštější úroveň. A to je jedna z mála výhod, kterou jako sirotek žijící se svým bratrem mám.Se svým milým a úžasným bratrem. Nakloním se k němu. ,,Jsem ráda, že o mě máš starost.“ Otočí ke mně své blankytně modré oči. ,,No jistěže mám, jinak bych neměl nikoho na zábavu.“ odvětí s úsměvem. Šťouchnu ho za to. ,,Nedělej blbosti nebo někoho schodíme. Radši se koukni co budeš muset udělat.“ ukazuje dopředu. Asi pět lidí před námi jakýsi postarší muž odkládá svůj batoh a bundu na pás. ,,Támhle se podívaj na věci, jestli nemáme něco nebezpečný. A ty sama projdeš tou bránou. Kdybys něco měla, tak zapípáš.“ Fascinovaně pozoruji. Opravdu to mají promyšlené.Když procházím bránou, srdce mi divoce tluče. Ne snad že bych měla zbraň či pašovala drogy. Prostě je to jen hrozně vzrušující. ,,Tak to bylo super.“ ,,Viď, tuhle část mám taky rád.“ Procházíme kolem všemožných obchodů od oblečení přes šperky až po jídlo a pití. A znovu žasnu nad pestrostí lidí, jež jsou zde roztroušení všude možně. Za svůj život jsem snad nikdy neviděla tolik černochů jako dnes. Když Niilo zastaví, narazím do něj, jelikož se dívám všude kolem jen ne před sebe. ,,Tady odtud budeme nastupovat do letadlo. Vstup otevřou až za půl hodiny, tak si zatím můžeme sednout.“ S těmito slovy se usazuje na pohodlně vyhlížející sedačce. Sedám si nalevo vedle něj a nervózně se rozhlížím. ,,Tak kdopak s náma poletí?“ Po Niilově pravé straně zahlídnu mladou dámu se slaměným kloboukem, která si čte časopis. Trochu se vykloním, abych lépe viděla a uvidím titulek na úvodní straně. Když se ale na písmena zadívám podrobněji zjistím, že nad a jsou jakési kroužky nebo tečky. Vykulím oči. Ta žena je zjevně švédka a právě listuje švédským časopisem. Stočím pohled na Niila a zjistím, že nejsem jediná, kdo jí tam nakukuje. Niilo však narozdíl ode mě očividně rozumí o čem píší, soudě podle jeho rozzářeného výrazu. Chvíli ho pozoruji, ale pak to nevydržím: ,,Ty tomu opravdu rozumíš?“ Žádná odezva. Zkusím to znovu a tentokrát ho šťouchnu z boku do břicha. Otočí se na mě. ,,No…docela jo. Vlastně skoro všechno.“ Užasle se na něj podívám. Vždyť mluvit švédsky jsem ho snad neslyšela od té doby co jsme se přestěhovali do Čech. ,,Snad sis nemyslela, že zapomenu svojí rodnou jazyk, kterou mluvím víc jak dvacet let?“ ,,Ne, samozřejmě že ne, ale těch deset let si přece nemluvil-“ ,,Není tak úplně pravda, že bych za ta doba nemluvil švédsky. Vzpomeň si na Maju, jak jí čeština nešla. První rok jsem s ní v podstatě mluvil jen švédsky. A v práce jsem dělal zakázky hlavně švédská firmy. Což znamenalo komunikaci s nima. Jednou jsem byl přece dokonce na čtyři dny ve Stocku!“ Když teď o tom mluví, vybavuje se mi pár vzpomínek. Nepamatuji si, jak moc měl Niilo práce s Majou, protože já sama jsem nijak hovorná nebyla a ve školce jsem se nepotřebovala domluvit. Prostě jsem seděla sama v koutě, hrála si a když na to přišlo, dělala to co ostatní. Postupem času, po měsících neustálého poslouchání češtiny, jsem se naučila celkem obstojně mluvit a poté si se mnou začalo hrát i pár dívek. Jakmile jsem nastoupila do školy, moje čeština se zlepšovala, a tak jsem od té doby už nemluvila švédsky. Čas od času mě Maja naučila nějaké slovíčko, jako by chtěla, abych zase uměla rodným jazykem. Tato její činnost však vyšla na prázdno, a tak teď ničemu nerozumím stejně jako ostatní češi. A když byl tenkrát Niilo ve Stockholmu a přivezl mi krásného plyšového soba, nikdy mě nezajímalo jakým jazykem tam mluvil. Náhle si uvědomuji, o kolik jsem v ten osudný den přišla. Nejen o rodiče… O šťastné dětství v nádherné zemi, zcela jistě bych tam netrpěla posměškami na svůj původ…a možná bych měla i nějaké dobré kamarády. Utopena v myšlenkách strávím zbytek čekání. Přemýšlením o zemi, do které letím se zabývám ještě i při příchodu do letadla. Ale hned co se rozhlédnu po tom neuvěřitelném dopravním prostředku, už cítím jen vzrušení. Když pak konečně vzlétneme, koukám z okénka s otevřenou pusou. A užívám si ten pocit, že mám zemi pod sebou jako na dlani. Sice je tochu šero, což mi ale vůbec nebrání ve výhledu. Ani vzlet mi nevadil, jak se mnohým lidem podle Niila stává. Všechno přebylo moje vzrůstající nadšení. Které ještě stoupá, ve chvíli kdy letíme nad mořem. Prostě jen nechávám své oči vstřebávat tu krásu pod sebou. Azurově modré nebe se mi vrývá do paměti, stejně jako sytě zelené lesy, jež vidím když jsme opět nad pevninou. Jen jedna věc mi při letu kazí radost. Totiž že nad švédským hlavním městem vysí mraky, přes které nelze vidět nic tam dole. Při výstupu z letadla mě ovane studený vítr. Dobrá nálada se zase vrací. To je to co jsem si přála, čerstvý vzduch a zelené prostředí kolem. Cítím se šťastná. ,,Jsem tady. Po dlouhé době jsem zase tady, ve své rodné zemi!“ Najednou vím, že se mi zde bude líbit. Plna nového odhodlání si vyzvednu kufr a kráčím po Niilově boku. Vyjdeme ven a zastavíme se na autobusové zastávce. ,,Tady odtud nás odveze autobus do Stochkolm a potom půjdeme kousek pěšky. Doufám, že si ještě pamatuju cesta…“ směje se. ,,No super, takže nakonec možná budeme spát někde pod mostem.“ odpovídám mu taky se smíchem. ,,Je to dost možný.“ Už se nadechuju k další škádlivé odpovědi, jenže moje slova přeruší skřípání brzd přijíždějícího autobusu. Při nastupování nám řidič řekne: ,,Hey!“ Já, naprosto zmatená, se na něj jen usměju. Niilo odpoví stejně a pak už s ním vesele štěbetá švédsky. Nestačím se divit…můj bratr je vážně tolik hovorný? Chci říct, samozřejmě že se baví s lidmi, ale úplný extrovert není. Jak pomalu zjišťuji, tak na správném místě asi ano. Naštěstí pro mě a zbytek cestujících řidič ví, že má nějaké časové omezení. O chvilku později, pohodlně usazená, se Niila ptám, co to bylo? ,,Jen jsem si zase pokecal ve švédština.“ ,,To teda jo. Ten řidič koukal, jak se tě nejlíp zbavit…“ směju se. ,,Neřikej…opravdu? To není pravda, každej chce se mnou bavit!“ Možná bychom pošťuchováním strávili zbytek cesty, ale napadla mě ještě jedna otázka: ,,’Hey‘ je pozdrav?“ ,,Jo, všude tady ti řeknou ‚hey’. Přijdeš do obchodu, řeknou ti ‚hey’….přijdeš mezi kamarády, řeknou ti taky ‚hey’.“ ,,Takže tetě Veeře můžu říct taky tak, až se uvidíme? I tvýmu kamarádovi?“ ,,Jo, můžeš.“ ,,Super…už umim jedno slovo. Nějaký další, co sou dobrý vědět?“ ,,Hmm, tack-děkuju, vänligen-prosím….“ ,,A jak se řekne třeba miluju tě?“ ptám se z legrace. ,,Jag älskar dig…To máš pravda, velmi užitečná věta.“ Směje se se mnou. Zbytek cesty uběhne hrozně rychle. Když vystupujeme s hrůzou zjišťuji, že jsem ještě nic nevyfotila. Ihned se hrabu v tašce, hledám fotoaparát a napravuji to. Však je taky co fotit. A to jsem zatím nezahlédla ani kousek vody. Ve tmě má totiž každé město své kouzlo. I když tma se tomu moc říkat nedá. Spíš jen šero. Samým rozhlížením úplně zapomenu na naše zavazadla. Ještěže je Niilo víc při smyslech než já. Pravda, on v tomhle městě byl nesčetněkrát. Což mu nebrání v tom, aby se kochal spolu se mnou. ,,Krása že? Mohli bysme se ještě trochu projít po Gamla Stan, ne?“ Má úsměv doslova po celé tváři. ,,Září jako měsíček na hnoji“ pomyslím si, ale nahlas řeknu jen: ,,Co je Gamla Stan?“ ,,Staré město. Jedna z nejstarších částí Stockholm. Ostrov, na kterém najdeš staré domy, úzké uličky, spoustu cukráren a na každém roh obchod se suvenýry.“ Za chvíli poznám, že jeho popis byl naprosto přesný. Jakmile jsme přešli most, připadalo mi, jako bychom se přenesli minimálně o dvě stě let zpátky.  A o suvenýrech narvaných obchůdkách měl taky pravdu. Naše kufry jsou na kamenné podlaze slyšet až moc. Každý se po nás ohlíží. S Niilem po boku si ale připadám sebevědomě a tak se na ně jenom usměju. Nezdá se, že by na nás byli naštvaní, jen se na nás podívají a potom si zase hledí svého. Cestou zkoumám cukrárny a kavárny. Každá má stoly i venku a na každé židli je položena deka. Všude je na co se dívat. Jsem zabraná do pozorování a focení. Ani si nevšimnu, že se Niilo zastavil. Já jdu dál pozorujíc žluté odlesky světel na hladině vody. ,,Kampak, Pampeliška?“ křikne bratr. Otočím se za hlasem, který mi někoho matně připomíná. No jasně! Niilo stojí u vchodu do metra a čeká. Přiběhnu k němu. ,,Nějak sem se zasnila.“ ,,To sem viděl.“ Obrátím zrak na jezdící schody. ,,Takže mi pojedem metrem?“ ,,No, jestli chceš na kraj města pěšky, tak můžem. Ale myslel sem si, že bys radši dala přednost rychlejší způsob. Prošli sme se dost, ne?“ ,,Jo, byla to krásná procházka. A máš pravdu, bolej mě nohy, ať už jsme u toho tvýho kamaráda!“ Zubím se na něj. Odběhne k nedalekým automatům a za chvíli je zpátky se dvěma lístkama. Na schodech nám vítr cuchá vlasy. Připadá mi to jako v americkém filmu. Jedu do neznáma, nevím co mě čeká. Trochu se bojím a trochu se těším. Jak asi bude vypadat Niilův přítel a jeho dům? A ještě dál: Jaké to bude u tety? U ní v paneláku, ve městě. A co vlastně její rodina? Má vůbec muže? A děti? Třeba mě nebudou mít rádi, protože jim nabourám rodinu na celé dva měsíce! ,,Niilo, má Veera rodinu?“ ,,Jasně. Její muž Hugo je strašně fajn. Je s ním legrace. A mají syna Leonard. Když si byla malá, jezdili jsme k nim a on s tebou vždycky hrál. Maja ho zbožňovala. Byli jako dvojčata. Jsou stejně staří.“ odmlčí se. Vzpomíná na dávno ztracené časy. I já se snažím vzpomenout. Ale žádné vzpomínky ve spojitosti s mojí rodinou se neobjevují. Kromě Niila a Maji pořádně neznám nikoho ze Švédska. Žadní příbuzní, žadní kamarádi, jen matně moji rodiče. Ano, byla jsem ještě malá, když jsme se stěhovali, ale stejně bych mohla… Nic. Co o příbuzenstvu vím, je z vyprávění. Tedy vím, že teta Veera byla sestra mého otce. Tudíž máme stejné příjmení. Ale o strýci nebo bratrancovi vůbec nic. Snad budou takoví, jak Niilo říká… Můj současný problém ale jsou jezdící schody. Totiž dostat se z nich s kufrem na kolečkách není zrovna lehké. Chvilku jsem myslela, že upadnu, ale pak jsem znovu získala balanc a teď už i se všemi věcmi čekáme na metro. Za pár vteřin se k nám řítí. Při vchodu dovnitř se mé myšlenky znovu stáčí k rodině, i když netuším proč. Stojíme před dveřmi starodávného domu a čekáme, zda nám někdo přijde otevřít. Niilo zvoní již potřetí. Mně se začínají drkotat zuby. Jestli kvůli zimě nebo nervozitě to netuším. Nakonec Niilo tahá z tašky mobil a prozvání. Napadá mě: není doma, noc nakonec strávíme asi pod mostem. Z telefonu se ozve zvuk. Niilo hovoří a za chvíli se konečně otevírají dveře. V nich stojí asi třicetiletí muž, soudě podle mírných vousů a téměř žádných šedin. Má urostlou, ramenatou postavu, černé vlasy i obočí, na sobě šotrky a tílko. Když si však všimnu vřelého úsměvu, je mi jasné, že toto je Niilův velmi dobrý přítel Vincent. Také ho znám z vyprávění. Nejdřív se obejme s Niilem a pak se obrátí ke mně. ,,Hey! So you are Niilo’s little sister…“ plynule přejde na angličtinu. Já se vzmůžu na pouhé ,hey’. Jak už jsem říkala, jazyky mi jdou, ale ne navazování nových přátelství. Nejsem jako Maja. Kam přijde, tam si povídá a je jí jedno, zda ty lidi zná, či nikoliv. Naštěstí si Niilo zase bere slovo, tudíž nemusím hovořit já. Cestou po chodbě se rozhlížím. Dům vypadá přesně podle očekávání. Staré dřevěné schodiště s hladce vyřezávaným zábradlím, na zdech velké obrazy v pozlacených rámech, vysoký strop a vrzající podlaha. Ale když vejdeme dveřmi do obytné části, najednou si připadám jako v pohádce. Tak tohle jsem tedy opravdu nečekala. Byt je zařízený velmi útulně. Převládající barva je bílá. Bílé pohovky, bílá knihovna, dřevěný stůl, bílý koberec. A žádný nepořádek. Knihy jsou úhledně srovnané jedna vedle druhé. Každá váza je přesně na svém místě. Na koberci není ani jediný hrbol nebo záhyb. Vše je dokonalé. Dokonce i slánky a pepřenky. Skoro se až bojím stopnout si na -jak jinak- čistě vytřenou podlahu. Nemůžu se dočkat, až spatřím ženu, jež je tvůrcem toho všeho. Jistě bude také čistá a upravená. Vincent nás vede do našeho pokoje. Není tolik běloskvoucí jako všechno okolo, což mě zaráží, ale zároveň uklidňuje. Alespoň se nebudu bát při každém kroku, že něco ušpiním. ,,Vinc říká, že si máme odložit věci a jít do kuchyně. Isabelle pro nás udělala večeře.“ Při slově večeře mi zakručí v břiše. ,,Tak to si nechám líbit, večeři. Ty si umíš vybrat kamarády.“ Spiklenecky mrknu. ,,Však já vím.“ odpoví. Později se ukazuje, že měl pravdu. Isabelle je vynikající kuchařka a zároveň velmi elegantní a krásná žena, jak jsem odhadovala. Máme rybu, plněnou jakousi pastou a k tomu hranolky. U nás mi ryby chutnají, ale do Isabellinina umění to má daleko. Je poznat, že v této zemi se mořští živočichové konzumují častěji. Kdybychom byli v kuchařské soutěži, za mě by dostala plný počet bodů. A když se rozhlédnu kolem stolu, myslím, že ostatní jsou na tom stejně. Po jídle anglicky poděkuji a pochválím jídlo. Isabelle odvětí, jak ji těší, že konečně mohla vařit pro více lidí. Pomáhám jí odnést nádobí. Ona nespokojeně mlaskne, ať to nedělám, že prý jsem návštěva. Popřeju tedy všem dobrou noc a jdu do pokoje. ,,Já si ještě trochu popovídám a pak přijdu.“ volá Niilo. ,,Pro mě za mě si tu klábos třeba celou noc, ale já sem hrozně unavená. Tak dobrou.“ Letmo odpoví a už je vtažen do hovoru s přáteli. Usínám možná ještě dřív, než zavřu oči. Sluneční paprsky mě zašimrají na nose. Otáčím se na druhý bok. Přes slepené oči však zahlédnu čalouněnou pohovku. Nic takového v pokoji přece nemám? Na podlaze si všimnu svého bratra zachumlaného do deky i s hlavou. Trvá mi další dvě vteřiny, než si vzpomenu, kde jsem. Ve Švédsku. Přesněji řečeno ve Stockholmu, ještě přesněji u Niilových kamarádů Vincenta a Isabelly v pokoji pro hosty. Skrze záclony proniká čím dál více světla. Mrknu na hodinky. 8:32. Půl deváté. Do hodiny si pro nás má přijet teta. Budím Niila. ,,Šípková Růženko, Váš kočár zde bude za pouhou hodinu. Obávám se, že jste zaspala a poněkud nestíháte.“ Bratr se na mě podívá, vraští čelo a zpracovává informaci, kterou jsem mu dala. ,,Hodinu?! To přece není…“ Strkám mu pod nos hodinky. Chvíli na ně nevěřícně civí. Pak se snaží vymotat z deky. ,,Cožpak sem si nenařídil budíka?“ ,,Očividně ne.“ ,,A doprčic, asi sem zapomněl.“ Rukou si vjíždí do vlasů. Určitě nešel spát brzo. Zívá na celé kolo. ,,Tak teď si budem muset trochu pospíšit no…“ Beru to pozitivně. ,,Třeba se jednou poučíš a přestaneš si zapomínat nařizovat budíky!“ Znovu zívne. ,,To se nestane.“ Má pravdu, asi nestane… Očividně má ale teta Vera stejný problém. Je za deset minut deset a ona nikde. Nevadí mi to, alespoň se stihnu opravdu probudit. Na teplém ranním vánku to jde samo. Pozoruji projíždějící auta. V každém z nich by mohla být moje příbuzná, jenže já bych ji, myslím, stejně nepoznala. Náhle před námi zastavuje černá Toyota. Mrknu po řidiči a vidím muže, zhruba pětadvacetiletého. Dál mě nezajímá, jelikož čekáme ženu. Ale on vystupuje, a už když vylézá z auta, Niilo ho zdraví. Přátelsky se obejmou. Tak tohle asi není teta Veera. Při tom pomyšlení se ušklíbnu. Mladík má černé mírně rozcuchané vlasy, pronikavě zelené oči a velmi široký úsměv. Kromě toho také široká ramena a nepatrné strniště. Teta jistě vypadá trochu jinak. Jenže zas tak jinak asi ne, jak mi postupně dochází. Niilo se s ním kamarádsky baví. Přijel (přibližně) ve smluvenou dobu a zastavil přímo před tímto domem. Nemůže být nikdo jiný, než Leonard. Můj bratranec. A vlastně také Niilův bratranec, jak s trochou údivu zjišťuji. Konečně si taky oba uvědomí moji přítomnost. ,,Pampeliška, tohle je Leo!“ Nadšení ze shledání z něj tryská. ,,To mi došlo.“ Usměju se na Leonarda. Na jeho ,hey‘ odpovím stejně. Upřeně si mě prohlíží. Cítím na sobě jeho pohled a ihned klopím oči k zemi. Nelíbí se mi, když mě někdo pozoruje. ,,Løvetann!“ řekne konečně. Zvednu k němu oči. Něco švédsky zašvitoří, obejme mě a zase pustí, stále s úsměvem. Tak trochu proti mé vůli i já se začínám usmívat. Prvotní šok jsem překonala a ani jeho pohledy už mě tolik neznervózňují. I já jeho si prohlížím. Je to přece jenom první příbuzný, kterého po dlouhé době vidím. Oblečený je do modré kostkované košile, k tomu má vytahané džíny. Ošoupané tenisky mu dodávají mladistvý vzhled. Však také je mladý, napomínám se v duchu. Během mého zkoumání se znovu baví s Niilem, bohužel švédsky, takže nic nerozumím. ,,Budeme tu snad stát celej den a vybavovat se? Povídat si můžete i v autě.“ pronáším připadajíc si při tom velice dospěle. Niilo mou, připoušťím, trochu drzou poznámku tlumočí ale Leonard se směje. ,,You’r right! We should go.“ Zničehonic jsem velmi nedočkavá. Těsím se až konečně budeme v tom městě, jehož jméno už jsem zapomněla. V autě se sedí velmi pohodlně. Jednak díky měkkým sedačkám, ale hlavně proto, že se nemusím mačkat s dětmi. Již jsem si navykla na nedostatek místa. Když se člověk musí mačkat se čtyřmi dětmi, vlastně nemá na výběr. Niilo s Lucií mají samozřejmě sedmimístné auto, jinak by jedno z dvojčat nejspíš muselo sedět na střeše… Proto si dnes užívám komfort prázdného zadního sedadla. Doslova užívám. Nejdříve se se mnou ti dva snaží konverzovat, cosi česky, cosi švédsky a do toho anglicky. Jenže tento způsob domluvy je náročný, nehledě na moji nevýřečnou povahu a brzy se mi začínají klížit oči. Nakonec mi po několikátém zívnutí Leonard říká, ať si lehnu na sedadlo a ještě se trochu prospím. Za což jsem mu opravdu vděčná. Však oni si vystačí sami. Jedeme ještě další hodinu. Poté konečně dorážíme do cíle naší mise. Västerås! (znovu jsem se na ten název Niila zeptala…) Poněkud rozespalá vylézám z auta. Odnášíme zavazadla do domu. Bydlí v malé bytovce na kraji města. Dům má jen jeden vchod a je bohužel bez výtahu. A oni bohužel bydlí až v nejvyšším, pátém patře. Naštěstí na to nejsme s bratrem sami, Leo také pomáhá. Během vynášení mi Niilo sděluje, co jsem spánkem zameškala. Už vím, že teta dnes musí být nečekaně v práci. V nemocnici se zřejmě stalo něco nečekaného. Strýc Hugo je také v práci. Do oběda by se však měli oba vrátit. Také jsem zaslechla něco o ,malém dárku na přivítání‘ pro mě. ,,A tady kousek za cesta je les. Tam jsou cyklostezky a běžecké trasy a cesty na procházku. Nebo kousek od centrum je menší přístav. Odtamtud jezdí lodě na ostrovy v jezeru…“ vykládá bratřík nadšeně, co lze nalézt všude v okolí. Člověk by si myslel, že tu bydlí on. S posledním zavazadlem Leonarda následujeme do obývacího pokoje. Tenhle byt není zařízeny tak precizně jako ten, ve kterém jsme strávili noc. Útulnost mu však nechybí. Po krátkém rozhlédnutí soudím, že přinejmenším půlka nábytku je z Ikei. Není se čemu divit, jsme v zemi, kde světoznámá firma vznikla. Kupodivu si po tomto zjištění připadám více doma. Ano, i Lucie propadla jejímu kouzlu a u nás je Ikea na každém rohu. Bratranec mě ale vede dál, k jiné místnosti. Do mého pokoje, jak říká. Když otevřu dveře, ihned poznám, že tohle nebude můj pokoj. Potrhané plakáty hokejistů nalepené na skříních jsou toho důkazem. ,,That’s your room, I suppose.“ říkám mu. On vrtí hlavou. ,,Now it’s your room.“ Nevěřícně zůstávám stát. Tenhle kluk mi chce říct, že mi předá svůj pokoj na celé dva měsíce co zde budu? Odporuji mu, je to přece jeho pokoj! On mě ale ujišťuje, jak ho těší, že bude zase používaný, protože on studuje v Uppsale a bydlí na koleji. Sem do Västeråsu jezdí jen o víkendech. A o ty se může vyspat třeba v obýváku na podlaze. Mojí námitku, že to já mohu taky, přejde mávnutím rukou. Nakonec mě přesvědčí až jeho vyprávění, jak poctivě ho Veera donutila uklidit. Pokud je to tedy tak, nechci aby jeho snaha byla k ničemu. Překvapuje mě, jak rychle jsem si s ním začala rozumět. Nejdřív mě zkoumal ve Stockholmu, potom si trochu povídal v autě a najednou se uvolněně směju jeho historce o smýčení vlastního pokoje. A o naštvané tetě potom, co prohlásil svůj pokoj za civilizovaný a ona v něm ještě našla ponožku pod postelí, papír od bonbónu na stole, starý sešit na skříni, prach na poličce a spousty dalších nedokonalostí. Po pár minutách mám pocit, jako bychom se znali věčnost. V jistém ohledu mi připomíná Niila. Usměvavý, hodný, vtipný, často velmi upovídaný… Většinu vlastností mají společných. No jistě, jsou příbuzní, geny přece jen existují. Což mě přivádí na myšlenku-každý v tomto domě je můj příbuzný. Já jsem mezi rodinou. Zničehonic vidím svět kolem sebe jinýma očima. Teta chtěla, abych přijela do příjemného prostředí, proto nutila svého syna tolik uklízet. Strýc byl prý velmi nadšený, že bude doma zase živo. A konečně Leo mi s nelíčenou radostí přenechal nejen svou postel, ale celý pokoj. Tihle lidé mě k sobě přijali, aniž by mě pořádně znali či snad jen viděli-ano, když jsem byla mimino, ale ne za posledních pár let. Přivítali mě s otevřenou náručí i srdcem. A já jsem jim za to vděčná. Slibuju si, že tyhle prázdniny si užiju, kdyby jen kvůli ostatním. Odněkud slyším niilův hlas. ,,Pampeliška, nechceš se jít projít po město? Ukážeme ti tady krásná místo.“ Protože do oběda stejně musíme počkat na tetu se strýcem, procházka po městě mi připadá jako dobrý způsob, jak zabýt čas. Mimo to mě opravdu zajímají zdejší památky. Již cestou oba mí společníci hovoří jako průvodci. Jsou určitě lepší, než jakákoliv kniha. Procházíme kolem katedrály a Leo mi o ní vykládá spoustu zajímavostí. Byla postavena ve 13.století, je z kamene uvnitř se nacházejí různé obrazy. Ale protože máme málo času, nejdeme se podívat dovnitř. Poté procházíme parkem a vedle nás stojí hrad. O něm mi zase referuje Niilo. Nakonec se dostáváme k cíli naší procházky. Ke břehu jezera Mälaren. Do přístavu. Poznávám to už zdály podle stovky vysokých stěžňů. Nikdy jsem tolik lodí pohromadě neviděla. Kotví tu lodě různých barev, velikostí a tvarů. Přestože jsou velmi zajímavé, na ně se nesoustředím. Mě zajímá samotné jezero. Opravdu támhle vzadu vidím ostrov? Ne, nevěřím svým očím. Niilo vidí kam se koukám a mou domněnku potvrzuje, je to opravdu ostrov. ,,A každý den tam jezdí loď!“ Jako vážně? Chce říct, že můj dětský sen o životě na ostrově se mi může splnit? Neznamená to, že si sbalím věci a celé dva měsíce strávím tam. Jen možná pár dnů… Niilo zachytil můj pohled, viděl mé rozšířené zorničky. Později mi řekl, že od této chvíle jeho stále přetrvávající špatný pocit z toho, že jsem byla nucena odjtet s ním zmizel. Přesně uhodl důvod mého transu. Což zase nebyl takový zázrak, jelikož jsem jen stála a koukala na jezero. Lea trochu zarazilo, jak moc jsem konsternována. V jeho zemi skoro každý žil blízko moře či aspoň jezera. Ale já jsem přišla z malého státu uprostřed Evropy. Žádné moře, jen pár jezer u hranic. Byla bych schopna tohle jezero nazvat mořem. Tak bylo veliké. Ale samozřejmě jsme nemohli strávit celé dopoledne tady. S úsilím jsem odtrhla pohled a následovala kluky dál do města. Asi po hodině a půl míříme k Leovi domů. Právě v čase oběda. Když již v předsíni cítím lahodnou vůni, dostavuje se i kručení v břiše. Jestli teta bude jen z poloviny dobrá kuchařka jako Isabelle, za prázdniny asi pořádně přiberu. Přibíhá k nám boubelatá usměvavá paní. ,,Løvetann, jag har inte sett dig på länge!“ Ihned se ocitám v jejím srdečném objetí. Tady se lidé pořád usmívají a objímají… Přestože jsem jí nerozuměla, tuším co říkala. Určitě něco ve smyslu: ,od té doby co jsem tě neviděla si vyrostla‘ nebo ,už je to tak dlouho, co jsme se naposledy viděli’. S objímáním ještě nějakou chvilku nepřestává, pak pronese: ,,Ahoj.“ s výrazným přízvukem. Odpovím jí: ,,Hey“. Překvapeně se usměje. Potom něco prohodí směrem k Niilovi. Po objevení plešatého muže ve dveřích probíhá znovu uvítací ceremonie. Nakonec po pár minutách vidím, že strýc s tetou jsou velmi milí a skromní lidé.  A ještě po chvíli, že jsou i výborní kuchaři. Oběd u kterého sedíme je prostě vynikající! Znovu ryba, ale zatím mě neomrzela. Mezi sousty se snažím konverzovat. Teta se pokouší ptát česky, bohužel jí to moc nejde. Ale oba se strýcem umí výborně anglicky, stejně jako jejich syn, a tak se vlastně domluvíme. Nejméně hodinu máme pořád o čem mluvit. Pak, zničehonic, Veera přerušuje hovor a vstává od stolu. Ostatním něco říká svou rodnou řečí. Předpokládám, že mi to Niilo nebo Leo přeloží, ale pletu se. Jen se na mě všichni usmívají. Bratránek mi ukazuje, ať jdu za tetou. Scházím schody se zbytkem rodiny v závěsu. V přízemí jdeme do velké místnosti. Když se rozsvítí světlo, vidím spousty kol. Jen stěží bych našla svoje, kdybych ho tu měla. Ale teta, zdá se, ví naprosto přesně kam jde. Zastaví se u modrého kola s košíkem vzadu. Ve tváři má výraz dítěte, které se na něco velmi těší. Vyčkávám. Konečně promluví: ,,Dárek pro ty. Kazdý tady má kolo. Ted i ty.“ říká lámanou češtinou. Nejdřív nevím, co odpovědět. Vážně budu mít kolo jako správný švéd? Moje rodina je lepší, než bych si ji dokázala představit ve snu. Jednoho po druhém silně obejmu. Niilův výraz mi říká, že on o tom věděl. Tetu moje reakce potěšila. Na desítky mých děkování odpovídá jen: jsem ráda, že jsme tě potěšili.

Zpátky nahoru se moje nohy snad ani nedotýkají země. Jsem šťastná.