Prolog
Vždycky jsem chtěla zažít dobrodružství. Milovala jsem čtení knih, trávila jsem hodiny kreslením různých situací, do kterých bych se ve svých dobrodružstvích chtěla dostat. Jo, byla jsem naivní. Jo, milovala jsem svůj život, nic jsemmnechtěla měnit. Jen jsem chtěla zažít něco jiného. Alespoň na okamžik zažít něco jiného neobyčejného, neuvěřitelného. Jako hrdinové v knihách. Chtěla jsem zažít kouzla, vidět draky, elfy, nebo se vzpouřit proti nějakému špatnému režimu. Jenže nic z toho jsem už zažít nemohla. Toužila jsem po dobrodružství, ale nikdy jsem si nemyslela, že se ho dočkám. Ale stalo se. Dostala jsem dobrodružství. Jenom naprosto jiné, než jsem chtěla. Bylo mi 16.
1.kapitola – Nákupní centrum
Všechno.to začalo v jednom.nákupnim centru. Sedela jsem na lavicce a pozorovala dite, jak si hraje v detskem hřišti. Vedela jsem, ze nejpozdeji ve dvaceti deviti lezech take jedno takove dostanu. Vedela jsem to stejne jiste, jako to, ze jednou budu mít kluka. Vlada by nedovolila, abych byla nezadaná, když ročne vyrobí v jednom státě stejný počet dívek a chlapců. Všichni jsme svým způsobem dokonalý. Nikdo není až moc tlustý nebo moc hubený. Nikdo nemá až moc ošklivý obličej, velký nos, obličej plný akné. Všichni mohou vlastnit to nejnovější oblečení, mixovat různé styly, říkat, co chtějí. Můžeme být takový jaký chceme. Cokoliv chceme, můžeme jít do nákupního centra a prostě si to vzít. Neznáme nic jako peníze. Vlastně, název nákupní centrum nám zůstal z minulosti. Teď už se přes 500 let nenakupiuje. Všichni dostanou na výběr seznam prací a prostě si zaškrtnou, kde chtějí pracovat. A pak, vždy po 2 letech dostanou možnost svou práci změnit. Na seznamu máme polaždé napsaná ta povolání, která se k nám hodí. To vláda vypozoruje ze školy a z naší aktivity. Když vstoupíme do manželství, dostaneme přidělený pozemek, stejně velký, jako mají všichni, a máme možnost postavit si dům našich snů. Miluji tenhle život. Nic bych na tomhle neměnila. Vím, že budu mít lásku, dítě, práci, dům. Mám možnost si vybrat jaký bude můj život. Nic, nic bych neměnila.
„Nad čím přemýšlíš?“ vyrušila mě z myšlenek Lea. Lea byla mou kamarádkou už od školky. Měla krásné rovné hnědé vlasy s několika růžovými melíry. Její oči byly modrozelené. Milovala hudbu a ráda zpívala. Hrála na klavír, příčnou flétnu, bubny, kytaru a cello. Byla hodně nadaná a nepochybovala jsem o tom, že jednou bude slavnou hudebnicí.
Já jsem milovala kreslení. Dokázala jsem celé hodony sedět kreslit. Kreslila jsem cpkoliv a jakoukoliv formou. Obzvlášť ráda jsem kreslila obrázky k různým knížkám. Ale jediný, kdo mou tvorbu viděl byla Lea a má učotelka na výtvarku. Měla jsem rudé, rovné vlasy a zelené oči.
„Přemýšlela jsem nad životem.“ odpověděla jsem Lee. „Co zas blázníš, Cio?“ rozesmála se Lea. „Dočetla jsem tu knížku, co jsi mi doporučila. Tu o tom, jak si ta autorka představovala svět někdy v naší době.“ řekla jsem a zvedla se. Měli jsme v plánu jít nejdřív do knihy, pak do obchůdku s kreslícími potřebami, potom k hudebním potřebám a nakonec do kavárny. Jako vždy. Já jsem na ni jen čekala tady u hřišťátka. „Jó, tu jak se tam ta holka postaví režimu a nakonec umře?“ tipla Lea. „Jo, tu. Jsem se zamýšlela nad tím, že já na tomhle vůbec nic měnit nechci.“ usmála jsem se. „A kdo by chtěl.“ zasmála se Lea a nechápavě zakroutila hlavou. „Kdo bude poslední u Knihy ke stará bačkora!“ vykřikla a rozeběhla se. „Héj, to neplatí!“ vykřikla jsem se smíchem a vyběhla za ní. Lidé se za námi otáčely a pro sebe se nad námi usmívaly.
Nakonec jsem ke knize doběhla první, prptože Lea se tesně před ní srazila s nějakým klukem. Měl tmavě fialové vlasy a čistě hnědé oči. A byl docela hezký. Alespoň Lea na něm zůstala vyset očima. „Promiň.“ řekla se smíchem. „Dobrý.“ zasmál se kluk a zadíval se na ní. „Ale půjdeš se mnou do kavárny.“ řekl a zazubil se na Leu. „Zveš mě?“ nadzvedla Lea obočí. „Jasně.“ usmál se kluk. „I mou kámošku?“ zeptala se Lea a chytla mě za ruku. Přitáhla mě celou rozesmátou k sobě. Kluk se na mě usmál. „Jo, proč ne.“ zasmál se. „Skvělý.“ zazubila se Lea a jako první vykročila ke kavárně. „A smím vědět, jak se jmenujete?“ zeptal se kluk. „Já jsem Lea a tohle je Cia.“ ujmula se Lea slova dřív, než jsem stihla otevřít pusu. „A ty?“ zeptala jsem se pak já jeho. „Rion.“ představil se kluk a zazubil se. Obě jsme se usmály. Rion bylo jméno prince naší země. Byl o dva roky starší, než my a snad všechny holky do něj byly zblázněné. Ale tohle princ být nemohl. Princ měl krásné hnědé vlasy a tenhle kluk měl vlasy fialové. A navíc princ byl v paláci. Tohle byl akorát chudák kluk, kterého rodiče pojmenovali po princovi. Jen v naší třídě byly dva Rionové. Rion se na nás zazubil.
„Tak, kam si chcete sednout?“ zeptal se nás a gestem obsáhl celou kavárnu. „Sem.“ ukázala Lea na náš oblíbený stůl, který byl hned u východu z kavárny a krásně jsme z něj viděli na blízký vchod do nákupního centra. Bavilo nás sledovat všechny ty lidi, kteří tudy chodily.
„Dobře.“ usmál se Rion a zamířil tam. Všichni jsme si sedly a chvilku jsme se na sebe jen usmívaly. „Ták. Co vás baví dělat?“ začal Rion náš rozhovor. „Já ráda zpívám a hraju.“ začala Lea. „Na co hraješ?“ zeptal se Rion. „Na klavír, příčnou flétnu, bubny, kytaru a cello.“ vyjmenovala Lea a i když se snažila vypadat, jakože je to normální, poznala jsem na ní, že je na sebe pyšná. A právem. „Wow.“ Rion zůstal zírat. „Mě rodiče donutili naučit se hrát na housle, ale já nemám pořádně ani hudební sluch, takže to bylo pěkně k ničemu.“ zasmál se Rion. „A ty?“ obrátil se na mě. „Já ráda kreslím.“ pokrčila jsem rameny. „Nenech se zmást, kreslí neuvěřitelně skvěle, ale bojí se to komukoliv říct.“ řekla Lea a sáhla do mé tašky pro můj skicák a obyčojnou tužku. „Řekni jí, co má nakreslit.“ vyzvala Lea Riona a položila přede mě skicák s tužkou. Rion se rozhlédl kolem sebe. „Namaluj tamtu paní.“ kývnul na paní, která seděla hned vedle nás a popíjela kávu. „Dobře.“ zasmála jsem se a rychle jsem se pustila do kreslení. Lea a Rion sledovali každý můj tah, ale já jsem na to už byla od Lee zvyklá, takže mi to moc nevadilo. Když jsem měla načrtnutý základ, přišla číšnice a objednaly jsme si kafe. A když jsme měly vypité kafe, tak jsem ji dokreslila. Zvedla jsem hotovou kresbu do vzduchu. „Tak, prosím.“ řekla jsem a podala obrázek Rionovi. „To je neuvěřitelně skvělý Cio.“ řrkl trošku víc nahlas a paní, kterou jsem kreslila, se na nás ohlédla. Trošku viděšeně jsem sledovala jak překvapeně zírá na mou kresbu. Chtěla jsem se jí omluvit, ale než jsem se stihla rozhodnout, co jí řeknu, promluvila. „To jsi kreslila ty?“ zeptala se překvapeně a ukázala na mě. „Ano.“ přiznala jsem. „Můžu si tu kresbu vzít? Je neuvěřitelně krásná a přesná. Hned jsem se v ní poznala.“ řekla ta paní a přešla blíž k nám. „A…ano. Můžete.“ vykoktala jsem a naznačila Rionovi, aby paní tu kresbu podal. „A mohla by ses mi tam prosím podepsat? Ráda bych si jí vystavila.“ usmala se na mě. „Dobře.“ řekla jsem, celá překvapená. Rion mi kresbu podal a já tam rychle načmárala svůj podpis. Podala jsem té paní kresbu. „Mockrát ti děkuji, Cio.“ usmála se na mě a vydala se k vchodu, v jejím případě východu, nákupního centra. Cestou si pořád užasle prohlížela mou kresbu. „Vidíš, já ti pořád říkám, že kreslíš úžasně.“ šťouchla do mě Lea. Já jsem na ní vyplázla jazyk.
Pak už jsme jen tak seděli a povídali si. S Rionem se skvěle trávil čas a byl dpcela sympatický. A podle toho, jak se na něj Lea dívala, nejspíš se jí začínal líbit. Kdybych byla sama a takhle mě kluk pozval do kavárny, asi bych odmítla, byla jsem hrozně nesmělá, ale Lea byla z jiného těsta. Zvláštní, za jakých situací člověk občas pozná své budoucí nejlepší přátele.
Zrovna jsem sledovala jednu maminku, jak nechává kočárek před drogerii a hladí miminko po tváři, než vešla dovnitř, když se kolem nás začal šířit obrovský hluk. Vyskočily jsme polekaně na nohy a vyběhly z kavárny. Zadívaly jsme se dozadu, odkud hluk vycházel a uviděli jsme řítící se stěny. „Rychle pryč!“ zařval Rion a rozeběhl se k východu. Já a Lea jsme běželi hned za ním chodbou najednou plnou lidí. Zrovna jsem míjela drogerii a uvědomila jsem si, že to miminko je jestě pořád v kočárku. Rychle jsem se k němu rozeběhla a rozhlédla se po jeho mamince. „CIO!“ uslyšela jsem Lee, jak na mě vyděšeně volá. Ale v tu chvíli jsem si všimla té maminky. Byla zavalená regálem se zbožím. Chtěla jsem se za ní rozběhnout a pomoct jí, ale ona jen zavrtěla hlavou a ukázala na miminko. „Vezmi ji.“ naznačila mi zoufale. Přikývla jsem a sáhla jsem do kočárku po holčičce. „Cio, dělej!“ vynořila se u mě Lea a chytla mě za rameno. Stěny se kolem nás začínaly řítit. Všude byla spousta prachu a řev lidí. Srdce mi zrychleně bušilo. Byla jsem neuvěřitelně vyděšená. „Cio, Leo, rychle!“objevil se vedle nás Rion a společně jsme vyběhli ven, kde už byl zástup lidí. Vybíhali jsme ve chvíli, kdy se už všechno hroutilo, a kdyby mě Lee netáhla tak jsem tam uvízla i s batoletem, které jsem křečovitě svírala v naručí.
„Jste v pořádku?“ zeptal se nás Rion. Sotva jsme popadali dech. Z nákupního centra za námi zbyly jen trosky. Obě jsme se zmohli jen na přikývnutí. Až po chvilce jsem si uvědomila, že ta holčička brečí. „Šhh, šhh.“ začla jsem ji konejšit a pohupovat s ní. Naštěstí jsem měla jsem zkušenosti se sestřenkama, takže jsem jakž takž veděla, co mám dělat. Po chvilce přestala brečet a modrýma očkama si mě prohlížela. „Kde jsi k tomu miminku přišla?“ zeptala se mě Lea a pohladila ji po tvářičce. „Těsně předtím, než se to celý začalo hroutit, jsem si všimla jedné maminky, jak nechává kočárek i s miminkem před drogérií. A když jsem pak běžela kolem, všimla jsem si, že tam pořád je. Tak jsem se zastavila a uviděla tu maminku zavalenou regálem. Chtěla jsem jí pomoct, ale ona zavrtěla hlavou a naznačila mi, ať vezmu tady holčičku a běžím pryč.“ vypověděla jsem a pohoupala holčičku. „A přežila její máma?“ zeptal se Rion. „Nevím, podíváš se, Lee?“ otočila jsem se na Lee. „Jasně.“ řekla a ťukla do svých hodinek a hodinky se rozvinuly v obrovský displej. „Jaký má číslo?“ zeptala se Lea a kývla směrem k holčičce. Koukla jsem se miminku na zápěstí a nadiktovala Lee číslo.
Když nás vláda vyrobila, dostali jsme pokaždý výrobní číslo, které bylo jen a jen naše. Všichni jsme ho měly natisklý na pravém zápěstí, kde jsme zároveň měly vložený čip, který zjišťoval, jestli jsme naživu. A když jsme do jedné aplikace zadaly naše číslo, tak tam vyjely všechny základní informace o nás. Jak se jmenujeme, kolik let nám je, kdy jsme byly vyrobení, jak se jmenují naši rodiče a jejich kód, kde bydlíme atd. A pak tam taky bylo napsané, jestli žijeme nebo ne. A právě toho teď Lea mohla využít v případě holčičky.
„Jmenuje se Miriam. Je jí devět měsíců.“ začala Lea. „Miriam. To je hezký.“ usmála jsem se a pohladila Miriam po tváři. „Tady jsou čísla jejích rodičů. Počkej, hmm, jo, její maminka je mrtvá. A otec, sakra, on v tom nákupáku byl taky.“ Lea zbledla. „Kdo se o ní ale postará?“ zeptal se Rion. „Já bych jí klidně do rodiny brala. A mamce by nevadilo mít další dceru.“ usmála jsem se. Lea najednou vytřeštila oči. „Rodiče. Oni byly v tom nákupáku!“ řekla Lea vyděšeně a začala se vyplašeně otáčet. Srdce se mi zastavilo strachy. Rodiče, bráška. Rozhlédla jsem se a rozhodla se prozkoumat nejbližší dav. Lea mě hned následovala. „Holky, počkejte.“ Rion nás obě jemně chytnul za ruku. Vyděšeně jsme na něj zírali. „Takhle byste mohli hledat roky, přes hodinky to bude rychlejší.“ řekl Rion a pustil nás. Křečovitě jsem svírala Miriam, která začala něco spokojeně žvatlat a hrála si s mými vlasy. Pohladila jsem jí po tvářičce a Miriamka mě chytla za prsty. „Jaký jsou čísla vašich rodičů a sourozenců?“ zeptal se nás Rion. Koktavě jsme mu je nadiktovaly. V Rionově tváři jsem uviděla odpověď dřív než něco řekl. „Ne! Ne, ne, ne, ne. Mami, tati, Jakeu.“ podlomily se mi nohy. Po tvári mi potichu tekly slzy. Věděla jsem, že rodiče jednou umřou, ale měli zažít mou promoci, svatbu, mé děti. A Jake mě měl taky doprovázet, a já jeho. A teď jsem byla sama. Mí rodiče byly pryč, Jake byl pryč. I většina mého příbuzenstva. Všichni byli v nákupáku s mími rodiči. Jen já se odpojila jako vždy. Tyhle rodiný sešlosti mě narozdíl od ostatních nebavili. Leu taky ne, takže jsme spolu vždycky trávily čas.
Ucítila jsem Miriamky ručičku na mé tváři a smutně jsem se na ní usmála. Byla na tom stejně jako já. Pohladila jsem jí po světlých vláscích. „Postarám se o tebe, Miriam. Slibuju, ano?“ řekla jsem a políbila jsem jí na čelo. „Nenechám tě samotnou neboj. Já…ujmu se tě.“ rozhodla jsem se.
Uslyšela jsem za sebou vzlyky. Ohlédla jsem se a uviděla jsem Lee, jak brečí Rionovi v náručí, zatímco ji Rion utěšuje. S tupou bolestí v srdci jsem se zvedla. Miriam jsem si dala na bok, tak že měla kolem mě nohy a ruce na mém rameni. Hlavičku už v pohodě držela, takže se kolem sebe zvědavě rozhlížela.
„Lee, Lee.“ zašeptala jsem potichu. Lea zvedla hlavu. Podívala jsem se jí do očí. Beze slov jsem jí všechno sdělila. Všechno, co jsem pochopila díky Miriam a knížkám. Museli jme pokračovat dál, nic jiného se nedalo dělat. Lea pokývla hlavou a utřela si slzy. Zhluboka se nadechla. „Co uděláme s Miriam.“ zeptala se pohladila ji po tváři. „Ujmu se jí.“ řekla jsem pevně. Lea se usmála. „Skvělý. Takže jsem tetička?“ zeptala se a pousmála se.Uvolnila jsem si jednu ruku pod Miriam a utřela jsem slzy. Věděla jsem, že mamka, taťka i Jake by se snažili zachovat stejně jako já. Určitě mě chápali, jestli mě sledovali, věděli, že na ně nikdy nezapomenu. Vrátila jsem ruku zase pod Miriam. „Jo. A já jsem maminka.“ najednou jsem se musela rozesmát. Bylo to skoro neuvěřitelný. Lea se na mě zazubila. „A já jsem strýček?“ zeptal se Rion. „Jo.“ zasmála jsem se.
Lea se zhluboka nadechla. „Tak kam teda půjdeme?“ zeptala se smutně. „Asi bysme tady měli počkat, než budou vytahovat všechny ty lidi.“ řekla jsem nejistě. Nebyli jsme zvyklí na katastrofy. „Vážně…vážně chceš?“ zeptala se Lea. „Asi ne.“ povzdechla jsem si. „Tak pojďte, nahlásíme na úřadě, že se ujímáš Miriam a pak můžeme jít k některé z vás domů.“ řekl Rion. „A tys…tys tam nikoho neměl?“ zeptala jsem se Riona. Rion zavrtěl hlavou. „Ne, já jsem z jiný části. Jsem z Itálie. Dneska jsem docestoval sem.“ řekl a pokrčil rameny.
Celý svět byl spojený pod jednu vládu a dělili jsme se na části podle bývalých států, které existovali před velkou katastrofou a následným Spojením. My, já a Lea jsme byly v části s názvem Česko. Předtím to sice byla republika, ale takové věci byly z názvů po Spojení vymazány, všichni jsme teď byly součástí jednoho státu, jedné vlády. Byly jsme prostě Svět.
„Takže ty cestuješ?“ zeptala se Lea s vykulenýma očima. „Jo.“ usmál se Rion. „To nezní jako špatný nápad.“ pronesla jsem. Lea a Rion se na mě tázavě otočili. „No, mohli bysme se připojit k Rionovi a cestovat. Vypadnout odtud, aspoň na chvíli. Než…než se se vším vyrovnáme.“ polkla jsem. „Jo, to zní jako dobrý nápad.“ souhlasila Lea. „Takže?“ zeptal se Rion. „Nejdřív půjdem nahlásit to s Miriam a pak si půjdem sbalit, sehnat věci pro Mirim a zejtra můžem vyrazit.“ navrhla jsem. „Mě to zní jako dobrý nápad.“ zazubila se Lea. „Mě taky.“ usmál se Rion. „Tak dobře.“ usmála jsem se taky. „Slyšelas to Mirim? Budeme cestovat!“ usmála jsem se na Miriam a pohoupala s ní. Miriam se zasmála. „Beru to jako souhlas.“ usmála jsem se na ostatní.
„Vy se té holčičky chcete ujmout?“ zeptala se nevěřícně paní u pultu a proskenovala mě od hlavy k patě. „Ano.“ řekla jsem pevně. „Její rodiče zemřeli v tom řítícím se nákupním centru, stejně jako mí. Zachránila jsem ji odtamtud, takže ano, chci se jí ujmout.“ Ta paní mě znovu proskenovala. „A otec?“ zeptala se pořád nedůvěřivě. „Zatím žádný.“ odpověděla jsem po pravdě. „Hmm…“ řekla paní a spustila oči ze mě a něco naťukala do svého počítače. Vytiskla nějaký papír a podala mi ho. „Tady se mi podepište a až bude nějaký otec, tak ho přihlašte na nejbližším úřadě.“ řekla. „Děkuji.“ usmála jsem se nadšeně. Podala jsem Miriam Lee a vzala do ruky pero, které my ta paní podávala. Podepsala jsem se. „To je všechno?“ zeptala jsem se pak. „Ano.“ přikývla úřednice. „Tak…ehm…děkuji.“ řekla jsem a usmála jsem se. „Jo, jo. Nashledanou.“ zamumlala úřednice a otočila se ke svému počítači. Vzala jsem si Miriam zpátky od Lee, a pak jsme všichni vyšli ven.
Stavili jsme se ještě do nějakého krámu, vzít potřebné věci pro Miriam, což byla zábava, protože jsme museli vybrat Miriam garderábu a Lea s Rionem si to patřičně užívali. Pak jsme se stavili u mě doma, kde jsem si zabalila svoje věci (převážně oblečení a kreslící potřeby a spousta papíru a můj tablet se solární nabíječkou) a šli jsme k Lee. Ani nevím proč jsme se rozholdi přespat u ní, ale skončili jsme tam. Miriam byla po večeři, a teď spala v rozkládací postýlce, kterou jsme, jak by lidé dřív řekli, koupili. Byla neuvěřitelně lehká a dala se jednoduše složit do malého balíčku. My tři jsme seděli se svým jídlem u televize a dívali jsme se na zprávy. Tehdy jsme netušili, že nám jedna reportáž změní život.