Doma už nemůžeme říct věty „Jsem plná.“ a „Jdu nahoru.“, aniž by jsme se všichni rozesmáli. Jsou to totiž věty, které se naše studentka z Chille, Marina, naučila jako první. Abych byla uprimna, ze zacatku jsem vlastne jako jedina z nasi rodiny protestovala proti tomu,  aby u nas, cituji sama sebe, oxidoval rok nakej cinec. Vybirani naseho studenta jsem tolerovala hlavne vzhledem k tomu, ze  jsem mela pravo veta. Nakonec jsem se spokojila s Marinou, protoze o sobe napsala, ze ma rada knihy. Dopis od ni, ktery nam pak    poslali me uspokojil jeste vice, kdyz jsem si precetla, ze cte fantasy. Letni prazdniny jsem pak ztravila, napul z donuceni, napul sama od sebe, dopisovanim si s Marinou pres facebook. Me nadseni zahy opadlo po zjisteni pro me velkeho problemu. Marina neni tak velky fanousek fantasy jako ja! Nebudu mit o cem si s ni povidat, bala jsem se. K memu listu strachu z prijezdu Mariny se pozdeji pridala obava z me pocybne anglictiny. Pri normalnim rozhovoru u sebe nebudu mit prekladac!, bala jsem se. Ma rodina narozdil ode me vypadala velmi nadsene a radostne pripravovali Marine pokojicek, cehoz jsem se neucastnila.

Kdyz prisel den prijezdu, rozhodla jsem se zustat doma a uzit si posledni chvilky bez cizince, zatimco zbytek me rodiny jel natesene vyzvednout Marinu. Uslysela jsem auto na prijezdove ceste a na prvni pohled otravene jsem po bouchnuti domovnich dveri sesla dolu, kde jsem Marinu poprve uvidela. Pamatuji si to doted, neco takoveho se proste neda zapomenout. Mela na sobe delsi zelenou mikinu, kratke dzinove kratasy a protrhane elastaky. Trosku roypacite jsme si podali ruku, bylo zvlastni videt nekoho, s kym jste vlastne vycerpali uz vsechna temata, o kterych se da mluvit, najedou na zivo. Nejak jsem prezili vecer a rano se pak ukazali mezery v komunikaci.Ja a tata jsme se snazili vysvetlit Marine, ze igelitovy satek, ktery si mezitim stihla dat do kapsy u kalhot, muze vyhodit do kose. Po chvilce marneho vysvetlovani, ktera skoncila tak, ze si myslela,  ze po  ni chceme, aby vyhodila do kose svou mikinu, nam musel pomoct muj mladsi soused s lepsi anglictinou a vysvetlit ji, co po ni chceme.

Na prvnim obede u babicky se naucila rikat jsem plna, a ten vecer i jdu nahoru. A pak uz to utikalo jako voda. Najednou tu byly vanoce a ja si pomalu zacala zvykat na Marinu a jeji prihodz, kterych je spousta. Napriklad jednou, kdyz jela sama do Prahy, tak si v nejake restauraci spletla cukr se soli a doma jsme se malem zadusili smichy po te, co nam to prevypravela. Takze ted kdyz do ruky bereme slanku, neubranime se rict: „Marina, big question, is  it salt or suger?“.

Mame spousty spolecnych zazitku a Marina se pro me stala sestrou. Stejne jako jsem se predtim desila dne, kdy mela prijet, ted se desim dne, kdy bude odjizdet. Bude tu bez ni smutno a zvlastne prazdno. Sice uz s Marinou mame par blaznovych teorii, jak nas prijede navstivit (jedna blaznivejsi nez druha, verte mi), ale ty jsou az do posledni trochu nerealne. ted lituji toho, ze jsme s marinou nenavstivili vice mist, dokud jsme meli cas, ale, jak se rika, pozde bycha honit. Rodice uz sice spekuluji o tom, ze si vezmeme dalsiho studenta a tentokrat se mozna i trochu tesim. Marina se s nami smeje, kdyz ji rikame, ze byla nas prvni student a to ji nikdo nevezme, az budeme mit dalsi studenty. A je to pravda.