Ahooooj, ještě jednou všechno nejlepší Bett Rozhodla jsem se napsat povídku, jenom pro tebe…jenom, omlouvám se, že to není nic moc veselýho, ale přišlo mi, že je to hezký a no, uvidíš…Takže ještě jednou všechno nejlepší a tady je jen a jen tvoje povídka ♥ (Jo abys věděla, to co je psaný takhle je flashback = pohled do minulosti, ale teď to píšu jako, že se jí to vybavuje v tu chvíli, ale abych to odlišila od okolního textu tak jsem to psala kurzívou ;)…ehm…doufám, že to chápeš.)

Pokračování textu →

Prolog

Asi čtrnáctiletá dívka si sedla k počítači. Bylo to kdysi dávno. Z pohledu člověka na Zemi. Ale pro ni, pro lidi na její planetě, to bylo v přítomnosti ne rozdílné od budoucnosti. Měli techniku, vymoženosti, internet. A války. Obzvláště jednu, kterou vedli sami se sebou. Se svým sobectvím, s omezeností jejich předků. Ničili si svou planetu. Všechny to trápilo. I dívku. Seděla před svým počítačem a tiše si povzdychla. Pohodila svými krásnými ebenovými vlasy a zelené oči v barvě ranního lesa upřela na obrazovku. Položila prsty na klávesnici a s dalším tichým povzdychem začala psát.

Pokračování textu →

Prolog

Vždycky jsem chtěla zažít dobrodružství.  Milovala jsem čtení knih, trávila jsem hodiny kreslením různých situací, do kterých bych se ve svých dobrodružstvích chtěla dostat. Jo, byla jsem naivní. Jo, milovala jsem svůj život, nic jsemmnechtěla měnit. Jen jsem chtěla zažít něco jiného. Alespoň na okamžik zažít něco jiného neobyčejného, neuvěřitelného. Jako hrdinové v knihách. Chtěla jsem zažít kouzla, vidět draky, elfy, nebo se vzpouřit proti nějakému špatnému režimu. Jenže nic z toho jsem už zažít nemohla. Toužila jsem po dobrodružství, ale nikdy jsem si nemyslela, že se ho dočkám. Ale stalo se. Dostala jsem dobrodružství. Jenom naprosto jiné, než jsem chtěla. Bylo mi 16.

1.kapitola – Nákupní centrum

Všechno.to začalo v jednom.nákupnim centru. Sedela jsem na lavicce a pozorovala dite, jak si hraje v detskem hřišti.  Vedela jsem, ze nejpozdeji ve dvaceti deviti lezech take jedno takove dostanu. Vedela jsem to stejne jiste, jako to, ze jednou budu mít kluka. Vlada by nedovolila, abych byla nezadaná, když ročne vyrobí v jednom státě stejný počet dívek a chlapců. Všichni jsme svým způsobem dokonalý. Nikdo není až moc tlustý nebo moc hubený. Nikdo nemá až moc ošklivý obličej, velký nos, obličej plný akné. Všichni mohou vlastnit to nejnovější oblečení, mixovat různé styly, říkat, co chtějí.  Můžeme být takový jaký chceme. Cokoliv chceme, můžeme jít do nákupního centra a prostě si to vzít. Neznáme nic jako peníze. Vlastně, název nákupní centrum nám zůstal z minulosti. Teď už se přes 500 let nenakupiuje. Všichni dostanou na výběr seznam prací a prostě si zaškrtnou, kde chtějí pracovat. A pak, vždy po 2 letech dostanou možnost svou práci změnit. Na seznamu máme polaždé napsaná ta povolání, která se k nám hodí. To vláda vypozoruje ze školy a z naší aktivity. Když vstoupíme do manželství, dostaneme přidělený pozemek, stejně velký, jako mají všichni, a máme možnost postavit si dům našich snů. Miluji tenhle život. Nic bych na tomhle neměnila. Vím, že budu mít lásku, dítě, práci, dům. Mám možnost si vybrat jaký bude můj život. Nic, nic bych neměnila.

„Nad čím přemýšlíš?“ vyrušila mě z myšlenek  Lea. Lea byla mou kamarádkou už od školky.  Měla krásné rovné hnědé vlasy s několika růžovými melíry. Její oči byly modrozelené. Milovala hudbu a ráda zpívala. Hrála na klavír, příčnou flétnu, bubny, kytaru a cello. Byla hodně nadaná a nepochybovala jsem o tom, že jednou bude slavnou hudebnicí.

Já jsem milovala kreslení. Dokázala jsem celé hodony sedět kreslit. Kreslila jsem cpkoliv a jakoukoliv formou. Obzvlášť ráda jsem kreslila obrázky k různým knížkám. Ale jediný, kdo mou tvorbu viděl byla Lea a má učotelka na výtvarku. Měla jsem rudé, rovné vlasy a zelené oči.

„Přemýšlela jsem nad životem.“ odpověděla jsem Lee. „Co zas blázníš, Cio?“ rozesmála se Lea. „Dočetla jsem tu knížku, co jsi mi doporučila. Tu o tom, jak si ta autorka představovala svět někdy v naší době.“ řekla jsem a zvedla se. Měli jsme v plánu jít nejdřív do knihy, pak do obchůdku s kreslícími potřebami, potom k hudebním potřebám a nakonec do kavárny. Jako vždy. Já jsem na ni jen čekala tady u hřišťátka. „Jó, tu jak se tam ta holka postaví režimu a nakonec umře?“ tipla Lea. „Jo, tu. Jsem se zamýšlela nad tím, že já na tomhle vůbec nic měnit nechci.“ usmála jsem se. „A kdo by chtěl.“ zasmála se Lea a nechápavě zakroutila hlavou. „Kdo bude poslední u Knihy ke stará bačkora!“ vykřikla a rozeběhla se. „Héj, to neplatí!“ vykřikla jsem se smíchem a vyběhla za ní. Lidé se za námi otáčely a pro sebe se nad námi usmívaly.

Nakonec jsem ke knize doběhla první, prptože Lea se tesně před ní srazila s nějakým klukem. Měl tmavě fialové vlasy a čistě hnědé oči. A byl docela hezký. Alespoň Lea na něm zůstala vyset očima. „Promiň.“ řekla se smíchem. „Dobrý.“ zasmál se kluk a zadíval se na ní. „Ale půjdeš se mnou do kavárny.“ řekl a zazubil se na Leu. „Zveš mě?“ nadzvedla Lea obočí. „Jasně.“ usmál se kluk. „I mou kámošku?“ zeptala se Lea a chytla mě za ruku. Přitáhla mě celou rozesmátou k sobě. Kluk se na mě usmál. „Jo, proč ne.“ zasmál se. „Skvělý.“ zazubila se Lea a jako první vykročila ke kavárně. „A smím vědět, jak se jmenujete?“ zeptal se kluk. „Já jsem Lea a tohle je Cia.“ ujmula se Lea slova dřív, než jsem stihla otevřít pusu. „A ty?“ zeptala jsem se pak já jeho. „Rion.“ představil se kluk a zazubil se. Obě jsme se usmály. Rion bylo jméno prince naší země. Byl o dva roky starší, než my a snad všechny holky do něj byly zblázněné. Ale tohle princ být nemohl. Princ měl  krásné hnědé vlasy a tenhle kluk měl vlasy fialové. A navíc princ byl v paláci. Tohle byl akorát chudák kluk, kterého rodiče pojmenovali po princovi. Jen v naší třídě byly dva Rionové. Rion se na nás zazubil.

„Tak, kam si chcete sednout?“ zeptal se nás a gestem obsáhl celou kavárnu. „Sem.“ ukázala Lea na náš oblíbený stůl, který byl hned u východu z kavárny a krásně jsme z něj viděli na blízký vchod do nákupního centra. Bavilo nás sledovat všechny ty lidi, kteří tudy chodily.

„Dobře.“ usmál se Rion a zamířil tam. Všichni jsme si sedly a chvilku jsme se na sebe jen usmívaly. „Ták. Co vás baví dělat?“ začal Rion náš rozhovor. „Já ráda zpívám a hraju.“ začala Lea. „Na co hraješ?“ zeptal se Rion. „Na klavír, příčnou flétnu, bubny, kytaru a cello.“ vyjmenovala Lea a i když se snažila vypadat, jakože je to normální, poznala jsem na ní, že je na sebe pyšná. A právem. „Wow.“ Rion zůstal zírat. „Mě rodiče donutili naučit se hrát na housle, ale já nemám pořádně ani hudební sluch, takže to bylo pěkně k ničemu.“ zasmál se Rion. „A ty?“ obrátil se na mě. „Já ráda kreslím.“ pokrčila jsem rameny. „Nenech se zmást, kreslí neuvěřitelně skvěle, ale bojí se to komukoliv říct.“ řekla Lea a sáhla do mé tašky pro můj skicák a obyčojnou tužku. „Řekni jí, co má nakreslit.“ vyzvala Lea Riona a položila přede mě skicák s tužkou. Rion se rozhlédl kolem sebe. „Namaluj tamtu paní.“ kývnul na paní, která seděla hned vedle nás a popíjela kávu. „Dobře.“ zasmála jsem se a rychle jsem se pustila do kreslení. Lea a Rion sledovali každý můj tah, ale já jsem na to už byla od Lee zvyklá, takže mi to moc nevadilo. Když jsem měla načrtnutý základ, přišla číšnice a objednaly jsme si kafe. A když jsme měly vypité kafe, tak jsem ji dokreslila. Zvedla jsem hotovou kresbu do vzduchu. „Tak, prosím.“ řekla jsem a podala obrázek Rionovi. „To je neuvěřitelně skvělý Cio.“ řrkl trošku víc nahlas a paní, kterou jsem kreslila, se na nás ohlédla. Trošku viděšeně jsem sledovala jak překvapeně zírá na mou kresbu. Chtěla jsem se jí omluvit, ale než jsem se stihla rozhodnout, co jí řeknu, promluvila. „To jsi kreslila ty?“ zeptala se překvapeně a ukázala na mě. „Ano.“ přiznala jsem. „Můžu si tu kresbu vzít? Je neuvěřitelně krásná a přesná. Hned jsem se v ní poznala.“ řekla ta paní a přešla blíž k nám. „A…ano. Můžete.“ vykoktala jsem a naznačila Rionovi, aby paní tu kresbu podal. „A mohla by ses mi tam prosím podepsat? Ráda bych si jí vystavila.“ usmala se na mě. „Dobře.“ řekla jsem, celá překvapená. Rion mi kresbu podal a já tam rychle načmárala svůj podpis. Podala jsem té paní kresbu. „Mockrát ti děkuji, Cio.“ usmála se na mě a vydala se k vchodu, v jejím případě východu, nákupního centra. Cestou si pořád užasle prohlížela mou kresbu. „Vidíš, já ti pořád říkám, že kreslíš úžasně.“ šťouchla do mě Lea. Já jsem na ní vyplázla jazyk.

Pak už jsme jen tak seděli a povídali si. S Rionem se skvěle trávil čas a byl dpcela sympatický. A podle toho, jak se na něj Lea dívala, nejspíš se jí začínal líbit. Kdybych byla sama a takhle mě kluk pozval do kavárny, asi bych odmítla, byla jsem hrozně nesmělá, ale Lea byla z jiného těsta. Zvláštní, za jakých situací člověk občas pozná své budoucí nejlepší přátele.

Zrovna jsem sledovala jednu maminku, jak nechává kočárek před drogerii a hladí miminko po tváři, než vešla dovnitř, když se kolem nás začal šířit obrovský hluk. Vyskočily jsme polekaně na nohy a vyběhly z kavárny. Zadívaly jsme se dozadu, odkud hluk vycházel a uviděli jsme řítící se stěny. „Rychle pryč!“ zařval Rion a rozeběhl se k východu. Já a Lea jsme běželi hned za ním chodbou najednou plnou lidí. Zrovna jsem míjela drogerii a uvědomila jsem si, že to miminko je jestě pořád v kočárku. Rychle jsem se k němu rozeběhla a rozhlédla se po jeho mamince. „CIO!“ uslyšela jsem Lee, jak na mě vyděšeně volá. Ale v tu chvíli jsem si všimla té maminky. Byla zavalená regálem se zbožím. Chtěla jsem se za ní rozběhnout a pomoct jí, ale ona jen zavrtěla hlavou a ukázala na miminko. „Vezmi ji.“ naznačila mi zoufale. Přikývla jsem a sáhla jsem do kočárku po holčičce. „Cio, dělej!“ vynořila se u mě Lea a chytla mě za rameno. Stěny se kolem nás začínaly řítit. Všude byla spousta prachu a řev lidí. Srdce mi zrychleně bušilo. Byla jsem neuvěřitelně vyděšená. „Cio, Leo, rychle!“objevil se vedle nás Rion a společně jsme vyběhli ven, kde už byl zástup lidí. Vybíhali jsme ve chvíli, kdy se už všechno hroutilo, a kdyby mě Lee netáhla tak jsem tam uvízla i s batoletem, které jsem křečovitě svírala v naručí.

„Jste v pořádku?“ zeptal se nás Rion. Sotva jsme popadali dech. Z nákupního centra za námi zbyly jen trosky. Obě jsme se zmohli jen na přikývnutí. Až po chvilce jsem si uvědomila, že ta holčička brečí. „Šhh, šhh.“ začla jsem ji konejšit a pohupovat s ní. Naštěstí jsem měla jsem zkušenosti se sestřenkama, takže jsem jakž takž veděla, co mám dělat. Po chvilce přestala brečet a modrýma očkama si mě prohlížela. „Kde jsi k  tomu miminku přišla?“ zeptala se mě Lea a pohladila ji po tvářičce. „Těsně předtím, než se to celý začalo hroutit,  jsem si všimla jedné maminky, jak nechává kočárek i s miminkem před drogérií. A když jsem pak běžela kolem, všimla jsem si, že tam pořád je. Tak jsem se zastavila a uviděla tu maminku zavalenou regálem. Chtěla jsem jí pomoct, ale ona zavrtěla hlavou a naznačila mi, ať vezmu tady holčičku a běžím pryč.“ vypověděla jsem  a pohoupala holčičku. „A přežila její máma?“ zeptal se Rion. „Nevím, podíváš se, Lee?“ otočila jsem se na Lee. „Jasně.“ řekla a ťukla do svých hodinek a hodinky se rozvinuly v obrovský displej. „Jaký má číslo?“ zeptala se Lea a kývla směrem k holčičce. Koukla jsem se miminku na zápěstí a nadiktovala Lee číslo.

Když nás vláda vyrobila,  dostali jsme pokaždý výrobní číslo, které bylo jen a jen naše. Všichni jsme ho měly natisklý na pravém zápěstí, kde jsme zároveň měly vložený čip, který zjišťoval,  jestli jsme naživu. A když jsme do jedné aplikace zadaly naše číslo, tak tam vyjely všechny základní informace o nás. Jak se jmenujeme, kolik let nám je, kdy jsme byly vyrobení, jak se jmenují naši rodiče a jejich kód, kde bydlíme atd. A pak tam taky bylo napsané, jestli žijeme nebo ne. A právě toho teď Lea mohla využít v případě holčičky.

„Jmenuje se Miriam. Je jí devět měsíců.“ začala Lea. „Miriam. To je hezký.“ usmála jsem se a pohladila Miriam po tváři.  „Tady jsou čísla jejích rodičů. Počkej, hmm, jo, její maminka je mrtvá. A otec, sakra, on v tom nákupáku byl taky.“ Lea zbledla. „Kdo se o ní ale postará?“ zeptal se Rion. „Já bych jí klidně do rodiny brala. A mamce by nevadilo mít další dceru.“ usmála jsem se. Lea najednou vytřeštila oči. „Rodiče. Oni byly v tom nákupáku!“ řekla Lea vyděšeně a začala se vyplašeně otáčet. Srdce se mi zastavilo strachy. Rodiče, bráška. Rozhlédla jsem se a rozhodla se prozkoumat nejbližší dav. Lea mě hned následovala. „Holky, počkejte.“ Rion nás obě jemně chytnul za ruku. Vyděšeně jsme na něj zírali.  „Takhle byste mohli hledat roky,  přes hodinky to bude rychlejší.“ řekl Rion a pustil nás. Křečovitě jsem svírala Miriam, která začala něco spokojeně žvatlat a hrála si s mými vlasy. Pohladila jsem jí po tvářičce a Miriamka mě chytla za prsty. „Jaký jsou čísla vašich rodičů a sourozenců?“ zeptal se nás Rion. Koktavě jsme mu je nadiktovaly. V Rionově tváři jsem uviděla odpověď dřív než něco řekl. „Ne! Ne, ne, ne, ne. Mami, tati, Jakeu.“ podlomily se mi nohy. Po tvári mi potichu tekly slzy. Věděla jsem, že rodiče jednou umřou, ale měli zažít mou promoci, svatbu, mé děti. A Jake mě měl taky doprovázet,  a já jeho. A teď jsem byla sama. Mí rodiče byly pryč, Jake byl pryč. I většina mého příbuzenstva. Všichni byli v nákupáku s mími rodiči. Jen já se odpojila jako vždy. Tyhle rodiný sešlosti mě narozdíl od ostatních nebavili. Leu taky ne, takže jsme spolu vždycky trávily čas.

Ucítila jsem Miriamky ručičku na mé tváři a smutně jsem se na ní usmála. Byla na tom stejně jako já. Pohladila jsem jí po světlých vláscích. „Postarám se o tebe, Miriam. Slibuju, ano?“ řekla jsem a políbila jsem jí na čelo. „Nenechám tě samotnou neboj. Já…ujmu se tě.“ rozhodla jsem se.

Uslyšela jsem za sebou vzlyky. Ohlédla jsem se a uviděla jsem Lee, jak brečí Rionovi v náručí, zatímco ji Rion utěšuje. S tupou bolestí v srdci jsem se zvedla. Miriam jsem si dala na bok, tak že měla kolem mě nohy a ruce na mém rameni. Hlavičku už v pohodě držela, takže se kolem sebe zvědavě rozhlížela.

„Lee, Lee.“ zašeptala jsem potichu. Lea zvedla hlavu. Podívala jsem se jí do očí. Beze slov jsem jí všechno sdělila. Všechno, co jsem pochopila díky Miriam a knížkám. Museli jme pokračovat dál, nic jiného se nedalo dělat. Lea pokývla hlavou a utřela si slzy. Zhluboka se nadechla. „Co uděláme s Miriam.“ zeptala se pohladila ji po tváři. „Ujmu se jí.“ řekla jsem pevně. Lea se usmála. „Skvělý. Takže jsem tetička?“ zeptala se a pousmála se.Uvolnila jsem si jednu ruku pod Miriam a utřela jsem slzy. Věděla jsem, že mamka, taťka i Jake by se snažili zachovat stejně jako já. Určitě mě chápali, jestli mě sledovali, věděli, že na ně nikdy nezapomenu. Vrátila jsem ruku zase pod Miriam. „Jo. A já jsem maminka.“ najednou jsem se musela rozesmát. Bylo to skoro neuvěřitelný. Lea se na mě zazubila. „A já jsem strýček?“ zeptal se Rion. „Jo.“ zasmála jsem se.

Lea se zhluboka nadechla. „Tak kam teda půjdeme?“ zeptala se smutně. „Asi bysme tady měli počkat, než budou vytahovat všechny ty lidi.“ řekla jsem nejistě. Nebyli jsme zvyklí na katastrofy. „Vážně…vážně chceš?“ zeptala se Lea. „Asi ne.“ povzdechla jsem si. „Tak pojďte, nahlásíme na úřadě, že se ujímáš Miriam a pak můžeme jít k některé z vás domů.“ řekl Rion. „A tys…tys tam nikoho neměl?“ zeptala jsem se Riona. Rion zavrtěl hlavou. „Ne, já jsem z jiný části. Jsem z Itálie. Dneska jsem docestoval sem.“ řekl a pokrčil rameny.

Celý svět byl spojený pod jednu vládu a dělili jsme se na části podle bývalých států, které existovali před velkou katastrofou a následným Spojením. My, já a Lea jsme byly v části s názvem Česko. Předtím to sice byla republika, ale takové věci byly z názvů po Spojení vymazány, všichni jsme teď byly součástí jednoho státu, jedné vlády. Byly jsme prostě Svět.

„Takže ty cestuješ?“ zeptala se Lea s vykulenýma očima. „Jo.“ usmál se Rion. „To nezní jako špatný nápad.“ pronesla jsem. Lea a Rion se na mě tázavě otočili. „No, mohli bysme se připojit k Rionovi a cestovat. Vypadnout odtud, aspoň na chvíli. Než…než se se vším vyrovnáme.“ polkla jsem. „Jo, to zní jako dobrý nápad.“ souhlasila Lea. „Takže?“ zeptal se Rion. „Nejdřív půjdem nahlásit to s Miriam a pak si půjdem sbalit, sehnat věci pro Mirim a zejtra můžem vyrazit.“ navrhla jsem. „Mě to zní jako dobrý nápad.“ zazubila se Lea. „Mě taky.“ usmál se Rion. „Tak dobře.“ usmála jsem se taky. „Slyšelas to Mirim? Budeme cestovat!“ usmála jsem se na Miriam a pohoupala s ní. Miriam se zasmála. „Beru to jako souhlas.“ usmála jsem se na ostatní.

„Vy se té holčičky chcete ujmout?“ zeptala se nevěřícně paní u pultu a proskenovala mě od hlavy k patě. „Ano.“ řekla jsem pevně. „Její rodiče zemřeli v tom řítícím se nákupním centru, stejně jako mí. Zachránila jsem ji odtamtud, takže ano, chci se jí ujmout.“ Ta paní mě znovu proskenovala. „A otec?“ zeptala se pořád nedůvěřivě. „Zatím žádný.“ odpověděla jsem po pravdě. „Hmm…“ řekla paní a spustila oči ze mě a něco naťukala do svého počítače. Vytiskla nějaký papír a podala mi ho. „Tady se mi podepište a až bude nějaký otec, tak ho přihlašte na nejbližším úřadě.“ řekla. „Děkuji.“ usmála jsem se nadšeně. Podala jsem Miriam Lee a vzala do ruky pero, které my ta paní podávala. Podepsala jsem se. „To je všechno?“ zeptala jsem se pak. „Ano.“ přikývla úřednice. „Tak…ehm…děkuji.“ řekla jsem a usmála jsem se. „Jo, jo. Nashledanou.“ zamumlala úřednice a otočila se ke svému počítači. Vzala jsem si Miriam zpátky od Lee, a pak jsme všichni vyšli ven.

Stavili jsme se ještě do nějakého krámu, vzít potřebné věci pro Miriam, což byla zábava, protože jsme museli vybrat Miriam garderábu a Lea s Rionem si to patřičně užívali. Pak jsme se stavili u mě doma, kde jsem si zabalila svoje věci (převážně oblečení a kreslící potřeby a spousta papíru a můj tablet se solární nabíječkou) a šli jsme k Lee. Ani nevím proč jsme se rozholdi přespat u ní, ale skončili jsme tam. Miriam byla po večeři, a teď spala v rozkládací postýlce, kterou jsme, jak by lidé dřív řekli, koupili. Byla neuvěřitelně lehká a dala se jednoduše složit do malého balíčku. My tři jsme seděli se svým jídlem u televize a dívali jsme se na zprávy. Tehdy jsme netušili, že nám jedna reportáž změní život.

Dejme tomu prolog

Adyl Bylo mi sedm. Tehdy jsem ho poprvé potkala. A myslela jsem si, že ho už nikdy neuvidím. Ale teď tu stál, přímo naproti mě. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou a prohlížela si ho od hlavy k patě. Změnil se. Zesílil. Ale ty jiskřičky v očích tam pořád byly. A tušila jsem, že pod tím vším je ještě pořád smutný. Ale byl to on. „Leo?“ vydechla jsem. „Adyl.“ řekl Leo znovu mé jméno. „Co…Jaktože jsi tu tak brzo? Ještě, ještě dva roky jsi měl být pryč. Říkal si, že se vrátíš, až budeš dospělý.“ nechápala jsem. Nechápala jsem nic. Ani sebe samotnou. Něco ve mě toužilo Lea prudce obejmout a už nikdy ho nepustit. „Vadí ti to.“ usmál se Leo škádlivě. „Ne. Jen nic nechápu.“ řekla jsem a přes svou zmatenost jsem nemohla ubránit šťastnému úsměvu. Byl tu, mlubil se mnou, pamatoval si mě. Byla jsem šťastná. „Mohli bysme si promluvit samy?“ zeptal se Leo a kývnul směrem k mým kamarádkám. „Jasně.“ souhlasila jsem a ukázala jsem mu směrem na chodbu.

Asi příběh…

Adyl

Šla jsem zrovna ze školy, když jsem ho uviděla. Kluka, stejně starého jako já, jak sedí na chodníku a kouká do kaluže. To by nebylo zase tak zvláštní. Až na to, že pršelo a on neměl deštník. A brečel. Tehdy jsem se ještě nestyděla, a tak jsem k němu přešla. „Stalo se ti něco?“ zeptala jsem se. Na můj růžový deštník dopadaly kapky deště a měla jsem strach, že neuslyším jeho odpověď, takže jsem si sedla vedle něj. Kluk ke mně zvedl hlavu. Měl mokré vlasy, tipla jsem, že normálně jsou kudrnaté a krásné hnědé oči. V jeho obličeji byli jasně poznat španělské kořeny. Byl, no, prostě hezký. Uvědomila jsem si, že na něj pořád prší, a proto jsem naklonila deštník, tak aby chránil nás oba. „To je dobrý. Běž pryč.“ odstrčil můj deštník. „Než se na tebe nalepí má smůla.“ uslyšela jsem ho zamumlat. „Jaká smůla?“ zeptala jsem se ho a odmítala se hnout. Vrátila jsem deštník zpátky. „Ale nic.“ mávl kluk rukou a zvednul se z chodníku. Než jsem ho stihla zadržet, rozběhnul se pryč. „Počkej!“ zavolala jsem na něj, ale už byl pryč. Zamyšlená jsem šla potichu domů a v myšlenkách se pořád vracela k tomu klukovi.

„Jak bylo ve škole?“ zeptal se mě táta. „Dobrý.“ řekla jsem tak nějak automaticky. „Nějaké známky?“ zeptala se mamka. „Jednička z matiky.“ řekla jsem a zamířila do svého pokoje. Zbytek dne jsem si četla svou oblíbenou knížku, Staré řecké báje a pověsti a toho kluka vypustila z hlavy. Všechny mé kamarádky se vždy divily, proč čtu zrovna tohle, ale já měla pro tyhle pověsti slabost. Táta mi je vyprávěl, když jsem byla malá, a i přestože jsem je znala všechny nazpaměť, nikdy mi nevadilo si je přečíst znovu. A když ě omrzelo i tohle, sáhla jsem po táty počítači a vyhledala si tam nějaké další podrobnosti. Táta byl totiž religionista, to znamená, že znal všechna možná náboženství. Takže pokud jsem nečetla nic o řeckých bozích, tak jsem zkoumala římské, keltské a egyptské. A také křesťanství. Ale žádnému náboženství jsem nevěřila doopravdy. Možná trochu řeckým. Už jsem se zmínila o tom, jak zbožňuju Řecko? Vždycky jsem tam jezdili na dovolenou. Milovala jsem moře a řecké památky. Partheon, Athény, Hefaistůf chrám a všechno možné. Ale za svůj život jsem navštívila i pyramidy v Gíze a několikrát i Řím a Čínu. Ale Řecko jsem zbožňovala ze všeho nejvíc.

Ráno jsem s myšlenkami pořád u bohů dorazila do školy. Sedla jsem si do své prázdné lavice a vytáhla encyklopedii o egyptských bozích, kterou jsem si pučila od táty. Ve škole jsem žádné kamarádky neměla. Všechno to byly načančané fifleny bez mozku a já jsem pro ně zase byla taková ta nezajímavá holka, šedá myš. Takže ony si nevšímali mě a já jich. Byla to taková naše tichá úmluva. Ale neměla jsem to ve škole ráda, jenže to jsem rodičům doma neříkala. Nechtěla jsem si znovu tím vším projít. Znovu všem těm šikanérkám vysvětlovat, že se jich nebojím a nehodlám se před nimi třást strachy. A navíc jsem měla v plánu hned po páté třídě přestoupit na gymnázium.

Učitel vešel do třídy. Všichni jsem se postavili a já ani nevzhlédla a dál si četla. Když jsem uslyšela všechny si sedat, sedla jsem si také. Učitel začal něco vykládat, ale začala jsem dávat pozor, až při jméně Leo Valdez. To se mi v hodině matematiky moc nezdálo. Vzhlédla jsem a překvapeně zalapala po dechu. Stál tam ten kluk ze včerejška! „Tak, Leo, máme jen jedno volné místo, takže se posaď tady vedle Adyl.“ řekl pan učitel. „Dobře.“ Leo přikývl a posadil se vedle mě.

„Ahoj.“ řekla jsem a usmála se na něj. „Ahoj. Dneska sebou nemáš deštník koukám.“ řekl a usmál se na mě. Vypadal, že je v mnohem lepší náladě než včera. „Koukám, že ty sis ho taky zase zapomněl. “ řekla jsem škádlivě. Leo se na mě široce zašklebil. „Jmenuju se Leo Valdez.“ řekl a natáhl ke mně ruku. „Já jsem Adyl Waterfall.“ řekla jsem a s úsměvem jsme si oba naoko vážně podali ruce. Oba jsme se pak chvilku soustředili na matiku, nevěděli jsme co říct. Ale stejně sem se v jeho společnosti cítila lépe, než v kohokoliv jiné. „Jaká smůla?“ zopakovala jsem svoji otázku ze včerejška. „Já…ach jo.“ Leo si povzdechl a jen zakroutil hlavou. Koukla jsem na keho ruce. Jedna kreslila po stole nějaké náčrty a druhá vyťukávala nějakou melodii. Až po chvilce jsem si uvědomila, že je to morseovka. Máma mě jí učila odmalička. Soustředila jsem se na keho klepání. M…i…l…u…j…i…t…e. Miluji tě. Byla jsem zmatená, ale byla jsem si jistá, že se to netýká mě.

„To je morseovka.“ zašeptala jsem potichu. Leo ke mně překvapeně vzhlédl a trošku se začervenal. „Ty umíš morseovku?“ zeptal se mě. Přikývla jsem. „Ehm…tohle je…poslední věc, kterou mi máma řekla, než zemřela.“ zamumlal Leo a znovu sklonil hlavu. „To je mi líto.“ řekla jsem upřímně. „Kvůli tomu jso včera brečel?“ zeptala jsem se zvědavě. Leo po chvilce váhání přikývl. Něco ve mě toužilo se ho zeptat jak se to stalo. Jak jeho máma umřela, ale nějak jsem tušila, že o tom mluvot necjce a tak jsem to prozatím nechala být. „A s kým teď žiješ?“ zeptala jsem se místo toho. „U pěstounů.“ ušklíbl se. „Nemáš je rád?“ zeptala jsem se. „Ne.“ odpověděl rázně. Byla jsem strašně zvědavá na jeho život, ale nechala jsem to být. Doufala jsem, že mi to třeba poví někdy jindy. Až na to bude mít náladu.

A to se vážně stalo. Zhruba po dvou týdnech jsme si byly tak blízcí, jako jsmenikdy s nikým nebyli. „Jak zemřela tvoje máma?“ odhodla jsem se, když jsme spolu zase sedéli na obrubníku. Leo se na mě zadíval. Z nějakého nutkání jsem ho vzala za ruku. Byla mozolnatá od toho jak pořád něco vyráběl a jak si se vším pohrával. Trochu mě překvapily mé vlastní ppcity. Cítila jsem jako by se všwchno ve vesmíru soustředilo jen do bpdu, kde se naše ruce dotýkaly. Leo mi pohlédl do očí a zhluboka se nadechl. A pak mi vypověděl všechno. To, že má moc ovládat oheň a že oheň ho nespálí. A taky o té hliněné 6enské, kvůli které podpálil mámy dílnu. Jeho divnou chůvu, která ho ukládala do krbu místo do postýlky. Všechno. Ale jednu věc jsem vicítila sama. Dával si za vinu matčinu smrt. „Leo, ty za to nemůžeš.“ řekla jsem a jemně ho pohladila po ruce. Leo na mě zoufale pohlédl a začal si znovu pohrávat s mou rukou. „No tak, ty to víš. Kterej normální kluk by zabil vlastní matku?“ pokračovala jsem v přesvědčování. „Třeba nejsem normální.“ zamumlal Leoa otočil hlavu na druhou stranu. Chytla jsem ho za bradu a otočila jeho obličej směrem ke mě. „Jseš normální. Jinak bych se s tebou nekamarádila.“ řekla jsem a zadívala jsem se mu pevně do očí.

Nevšímejte si toho… Jen mám absťák a chybí mi cvakání klávesnice, když píšu…a na táty pc nemůžu opravovat, protože se mi tam nechce ten soubor spustit :/ :´( ….tak teťkon cvakám co  mi leze na mozek :D:D:D Jak jsem to nazvala no…blbost :D:D:D

Pátý den. Už pátý den jsem zavřená ve škole, kvůli tomu blbýmu sněhu. Pět dnů! A jsem tu zavřená spolu se všemi svýma spolužáky, s lidmi z ostatních tříd, s učitelkami a kuchařkami. Máme daný rozpisy, kdy se kdo jde sprchovat. Jó, jak jsem ráda že tam dnes jdu. Do těch hnusných sprch, co máme v převlékárně, kam bych za normální situace nestrčila ani špičku nosu. Naštěstí jdu ráno, takže mi stihne uschnout hlava, alespoň něco.

myslela jsem si zatímco jsem nabírala do kýblu sníh, který pak přeneseme kuchařkám, aby nám z něj mohli udělat čaj. A také jsem se těšila na snídani, i když to bylo jenom jedno vajíčko ke starému knedlíku, bylo to něco k jídlu. Jinak jsme mohli utišit hlad jenom vodou, tedy, roztátým sněhem, který jsem sbírali z oken naší třídy, která byla v druhém patře. Sešli jsem dolů, kde to bylo jako obvykle strašidelné, nemohli jsme moc využívat světla, protože celá škola jela jen na záložní generátor, a ten jsme rozhodně rozbít nechtěli, jinak bychom umrzli.

Spali jsem na lavicích a na židlích, přikrytí našimi bundami a leželi jsme na našich věcech z tělocviku, aby to bylo alespoň trochu měkčí. Kluci spali na židlích, dokonce dobrovolně, i když to bylo méně pohodlné a my holky jsem spali na lavicích. Dostali jsme i jednu žíněnku a na ní jsem se vyspali pohodlně čtyři. Po lavicích jsme se na ní střídali. Na mě a kamarádky zatím bohužel nedošla řada, a už jsem se těšila, až se na ní vyspím. Ve dne jsme se normálně učili, jakoby se nic nedělo, a kupodivu si nikdo nestěžoval. Aspoň to odhánělo naše myšlenky od prázdných žaludků. Ani špinavé a smradlavé oblečení nikdo nevnímal. Bylo to to jediné co jsme mohli mít na sobě a vzhledem k tomu, že jsme všichni smrděli a měli jsme mastné hlavy, ani jsme to moc neřešili. I zuby už jsem si nečistila šíleně dlouho. Vždycky jsme si je jen na večer vypláchly sněhem.

Během těch pěti dnů jsme se všichni hrozně změnili, nejenže jsme zhubli, ale i psychicky. Nebyly jsme ta banda rozmazlených dospívajících spratků. Teď jsme byly klidní, byly rádi za vše, co bylo. Byly jsme šťastní, vtipkovali a snažili se udržet pohromadě. Také jsme se mnohem víc stmelili jako třída. Začali si více důvěřovat. V některých ohledech to tedy bylo dobré, ale bylo jasné, že si po nějaké době začneme lézt krkem.

„Zítra je víkend, myslíte, že nám dají volno?“ zeptala se Karina. „Doufám.“ usmála se Mariana. „Aspoň bychom jsme se pořádně vyspali.“ přikývla jsem. „Ale co bychom celý den dělali?“ přemýšlela Diana. „Mohli bychom hrát karty.“ řekla jsem a kývla směrem k Marianě. „To je pravda.“ přikývla Mariana nadšeně. „A také bychom mohli psát recenze na knihy a filmy, které se nám nejvíce líbí.“ navrhla Karina a všichni jsme se na sebe zazubili. Bylo nám jasné, co vyhraje. Psaní. „Děkujeme děvčata. Hned vám to ohřejeme na čaj.“ usmála se na nás jedna z kuchařek. „Tady máte snídani.“ dodala a podala nám vajíčko a knedlík. „Děkujeme.“ řekli jsme a zakousli se do jídla. Pomaličku jsme žvýkali a užívali si jídla. „Kde je zbytek vaší třídy?“ zeptala se další z kuchařek. „Už nesou další vodu. My jsme jenom byly rychlejší“ řekla Karina s plnou pusou. „Aha.“ usmála se kuchařka a zašla zpátky do kuchyně. My jsme si sedli do jídelny a jedli jsme. Postupně se začali objevovat všichni z naší třídy a všichni jsme v tichosti přežvykovali. Dnes jsme byly na rozpise napsaní mi, že máme vstávat jako první, a tak jsme tady seděli jen my.

Jen málo kdo ví, že malého prince poznala i jedna malá dívenka, sotva desetiletá, která si ráda hrávala v zahradě s růžemi. Ta dívenka jsem byla já. Jednoho dne jsem si zase hrála v zahradě, když tu jsem uviděla malého chlapce, jak vešel do mého království. Byl prapodivně oblečen, ale to mi tehdy tolik nevadilo, tehdy pro mne bylo důležité mé království s růžemi. Už už jsem mu chtěla sdělit, že tohle je mé území, jenže najednou jsem uslyšela chlapce říkat: „Dobrý den.“. Díval se přitom do růží. Chtěla jsem mu odpovědět, ale než jsem se rozhodla, chlapec najednou promluvil znovu. „Kdo jste?“ zeptal se růží užasle. A tehdy jsem uslyšela tichý šum, který jsem do té doby považovala jen za vánek, hrající ve větvích. „Ó.“ uslyšela jsem chlapce říkat. A tentokrát se vánek neozval. Teď jsem uslyšela jen tichoulinké šeptání vedle mého ucha: „Proč si s námi nepovídá dál? Je tak mi milý.“. Udiveně jsem se potichoučku rozhlédla kolem sebe. Jenže jsem nikoho neviděla. Jenom kousek ode mě byla jedna růžička. Pátravě jsem se na ní podívala. „Dobrý den, dívenko.“ řekl ten hlas znovu. Tentokrát jsem si byla jistá. Byla to ta růžička! „Dobrý den.“ zašeptala jsem tenounce. Ale pak jsem uslyšela tiché vzlyky. Trochu jsem se nadzvedla a uviděla chlapce. Ležel na zemi a brečel. Chtěla jsem ho jít utěšit, jenže mě předešel někdo jiný.

Do zahrady vešla krásná rezavá liška. Uslyšela jsem, že vydala nějaký zvuk, ale nerozuměla jsem mu. „Dobrý den.“ řekl neznámí chlapec znovu. Byla jsem zmatená a tak jsem se křovím přiblížila trochu blíže, abych lépe viděla. Chlapec se zvědavě otáčel, jakoby někoho hledal. Liška znovu vydala nějaký zvuk. „Kdo jsi?“ zeptal se chlapec lišky stejně, jako předtím růžiček. „Jsi moc hezká…“ dodal po chvíli. Liška vydala další zvuk, ale tentokrát jsem měla pocit, že jsem mu trochu rozuměla. „Pojď si se mnou hrát. Jsem tak smutný…“ ozval se chlapec znovu. „Nemohu si s tebou hrát. Nejsem ochočena.“ uslyšela jsem sametový hlásek a pochopila, že to byla ta liška. „Ó promiň.“ řekl chlapec. Chvilku se tvářil zamyšleně a pak dodal. „Co to znamená ochočit?“ zeptal se poté. „Ty nejsi zdejší, co tu hledáš?“ řekla liška. „Hledám lidi. Co to znamená ochočit?“ nenechal se chlapec odbýt. „Lidé, mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“ zeptala se liška. „Ne. Hledám přátele.“ odpověděl chlapec. „Co to znamená ochočit?“ zeptal se znovu zvědavě. „Je to něco, na co se moc zapomíná. Znamená to vytvořit pouta…“ řekla liška.

V tu chvíli jsem je přestala poslouchat. Zaslechla jsem totiž ve vzdáleném koutu svého království s růžemi zpívat ptáčka. Jenže tentokrát jsem neslyšela jenom melodii. Slyšela jsem i o čem ten slavík zpíval. „Dobrý den.“ pozdravila jsem ho po vzoru chlapce. „Dobrý den.“ odpověděl mi slavík a na chvilku přerušil zpívání. „Krásně zpíváte.“ řekla jsem obdivně. Ptáček na mě pokývnul hlavou a spustil ještě krásnější hudbu. Postupně jsem si ho ochočila a spřátelila se i se všemi růžemi v zahradě. Od té doby to bylo doopravdy mým královstvím.

Tak jsem potkala malého prince. Ale, že to byl malý princ jsem se dozvěděla, až o mnoho let později, když jsem si přečetla knihu Malý princ. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v malém princi poznala toho chlapce, díky kterému dodnes rozumím řeči rostlin a zvířat.