Jen málo kdo ví, že malého prince poznala i jedna malá dívenka, sotva desetiletá, která si ráda hrávala v zahradě s růžemi. Ta dívenka jsem byla já. Jednoho dne jsem si zase hrála v zahradě, když tu jsem uviděla malého chlapce, jak vešel do mého království. Byl prapodivně oblečen, ale to mi tehdy tolik nevadilo, tehdy pro mne bylo důležité mé království s růžemi. Už už jsem mu chtěla sdělit, že tohle je mé území, jenže najednou jsem uslyšela chlapce říkat: „Dobrý den.“. Díval se přitom do růží. Chtěla jsem mu odpovědět, ale než jsem se rozhodla, chlapec najednou promluvil znovu. „Kdo jste?“ zeptal se růží užasle. A tehdy jsem uslyšela tichý šum, který jsem do té doby považovala jen za vánek, hrající ve větvích. „Ó.“ uslyšela jsem chlapce říkat. A tentokrát se vánek neozval. Teď jsem uslyšela jen tichoulinké šeptání vedle mého ucha: „Proč si s námi nepovídá dál? Je tak mi milý.“. Udiveně jsem se potichoučku rozhlédla kolem sebe. Jenže jsem nikoho neviděla. Jenom kousek ode mě byla jedna růžička. Pátravě jsem se na ní podívala. „Dobrý den, dívenko.“ řekl ten hlas znovu. Tentokrát jsem si byla jistá. Byla to ta růžička! „Dobrý den.“ zašeptala jsem tenounce. Ale pak jsem uslyšela tiché vzlyky. Trochu jsem se nadzvedla a uviděla chlapce. Ležel na zemi a brečel. Chtěla jsem ho jít utěšit, jenže mě předešel někdo jiný.

Do zahrady vešla krásná rezavá liška. Uslyšela jsem, že vydala nějaký zvuk, ale nerozuměla jsem mu. „Dobrý den.“ řekl neznámí chlapec znovu. Byla jsem zmatená a tak jsem se křovím přiblížila trochu blíže, abych lépe viděla. Chlapec se zvědavě otáčel, jakoby někoho hledal. Liška znovu vydala nějaký zvuk. „Kdo jsi?“ zeptal se chlapec lišky stejně, jako předtím růžiček. „Jsi moc hezká…“ dodal po chvíli. Liška vydala další zvuk, ale tentokrát jsem měla pocit, že jsem mu trochu rozuměla. „Pojď si se mnou hrát. Jsem tak smutný…“ ozval se chlapec znovu. „Nemohu si s tebou hrát. Nejsem ochočena.“ uslyšela jsem sametový hlásek a pochopila, že to byla ta liška. „Ó promiň.“ řekl chlapec. Chvilku se tvářil zamyšleně a pak dodal. „Co to znamená ochočit?“ zeptal se poté. „Ty nejsi zdejší, co tu hledáš?“ řekla liška. „Hledám lidi. Co to znamená ochočit?“ nenechal se chlapec odbýt. „Lidé, mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“ zeptala se liška. „Ne. Hledám přátele.“ odpověděl chlapec. „Co to znamená ochočit?“ zeptal se znovu zvědavě. „Je to něco, na co se moc zapomíná. Znamená to vytvořit pouta…“ řekla liška.

V tu chvíli jsem je přestala poslouchat. Zaslechla jsem totiž ve vzdáleném koutu svého království s růžemi zpívat ptáčka. Jenže tentokrát jsem neslyšela jenom melodii. Slyšela jsem i o čem ten slavík zpíval. „Dobrý den.“ pozdravila jsem ho po vzoru chlapce. „Dobrý den.“ odpověděl mi slavík a na chvilku přerušil zpívání. „Krásně zpíváte.“ řekla jsem obdivně. Ptáček na mě pokývnul hlavou a spustil ještě krásnější hudbu. Postupně jsem si ho ochočila a spřátelila se i se všemi růžemi v zahradě. Od té doby to bylo doopravdy mým královstvím.

Tak jsem potkala malého prince. Ale, že to byl malý princ jsem se dozvěděla, až o mnoho let později, když jsem si přečetla knihu Malý princ. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v malém princi poznala toho chlapce, díky kterému dodnes rozumím řeči rostlin a zvířat.