,,Ale t-to znamená……“ bála se Dominika dokončit větu, tak se toho chopila její sestra: ,,….že tady budeme muset bydlet.“ dořekla za ní. ,,Přesně, budeme si muset postavit obydlí.“ šokoval nás Filip. Všichni jsme se zatvářili zmateně. ,,Ale kde?“ zajímal se Ondra. ,,Mělo by to bejt někde, kde je bezpečno. A měl by tam bejt přístup k vodě a k jídlu.“ popsal nám. Tak takovéhle místo nebude těžké najít. Já už totiž vím. ,,Tam na plácku, jak sme spali. Jídla je tam dost a blízko teče potok.“ navrhla jsem. ,,Jak víš o potoku?“ Filip nevypadal, že by mi věřil. ,,Slyšela jsem ho.“ odpověděla jsem co nejdůvěrněji. Jeho výraz se moc nezměnil, ale koukl se po ostatních, co na to říkají. ,,To jde.“ schválila můj nápad Áďa. ,,Mě se tam líbilo.“ přidala se Domča. Ostatní nevypadali, že  by jim to vadilo. ,,Tak tam teda.“ řekl nakonec Filip a vzápětí jsme vyrazili. ,,To jsme tam mohli zůstat rovnou.“ řekla jsem si v duchu. ,,Teď zase musíme tou džunglí zpátky.“ Cestou mi začalo kručet v břiše.A nejenom mně. I Dorys. Slyšela jsem to moc dobře. ,,Krrrrrrrmm…“ ozvalo se z ní. Následoval výbuch smíchu. Já, Dominika i Dorys jsme se chlámaly smíchy. ,,Co je?“ ozval se zepředu Filip. Odpověděla bych, kdyby to šlo. Smála jsem se tak moc, že jsem se málem udusila. ,,Krrrrrrm.“ ozvalo se tentokrát ode mě. U nás to vyvolalo další salvy smíchu. A vepředu se začali smát i ostatní. ,,Smích je zdravý“ říkávala moje maminka. A tak jsme se smáli a smáli až nás břicha bolela.Po chvíli už jsme konečně mohli mluvit. ,,Za chvilku tam budem. Navrhuju, abysme se nejdřív najedli.“ promluvila Áďa jako první. Pochopitelně nám to nevadilo. Přidali jsme do kroku. Hlad trápil nejenom nás. V dáli se objevil úzký pruh světla. ,,Už to vidím!“ zvolal Tom a vystartoval napřed. Tři slova, a dokázaly v nás probudit novou energii. I Dorys spěchala. Po chvíli jsme se ládovali všichni s blaženými výrazy na tvářích. I přesto, že jsme měli to samé jako k snídani, jedli jsme jako o život. Jestli budeme mít bobule každý den k snídani, obědu i k večeři, tak zde za chvíli žádné nebudou. A navíc mi přestanou chutnat.Teď jsem momentálně měla takový hlad, že mi bylo skoro jedno, co sním. Pochopitelně bych dala přednost řízku s hranolkami, jenže to tady na keřích neroste. Když jsme se všichni dosyta najedli, začali jsme s plánováním. ,,Kde přesně ho postavíme?“ zajímal Filipa náš názor. ,,Co třeba tady u stromu?“ navrhla Áďa. ,,To neni špatnej nápad. Teď nám už jen zbejvá vymyslet JAK ho postavit.“ dodal Filip. Nastala chvíle ticha. Každý usilovně přemýšlel. První s nápadem přišel Ondra. ,,Máme nějakou plachtu nebo něco takovýho?“ otázal se. ,,Kouknu se.“ odpověděla jsem. Začala jsem zuřivě hrabat v batohu, až jsem nakonec našla to, co potřeboval. Nepromokavou celtu. Nevím, kdo z nás ji vzal s sebou, každopádně to byl chytrý tah. ,,Tady, celta.“ řekla jsem a podala mu ji. ,,Ukaž, ta je akorát.“ říkal a prohlížel si ji. ,,Tak hele, “ začal vysvětlovat, když si to dostatečně promyslel ,, tuhle celtu přehodim přes ňákou větev. Potom potřebujem provaz, kterým pak celtu přichytíme ke kolíkům v zemi.A vznikne takovej stan.“ dopověděl a mohl sledovat naše nechápavé pohledy. ,,Cože!“ To bylo jediné, co mě napadlo. Po pohledu na ostatní jsem se však uklidnila. Podle výrazů jsem usoudila, že chápe jen Filip. I Áďa vypadala nechápavě. A to už je co říct. ,,A nebylo by lepší celtu nepřipevňovat k zemi, ale roztáhnout a přivázat ke stromům? zeptal se Filip. ,,Pravda, to mě nenapadlo. Jenže co dáme dospod?“ Bavili se spolu a vůbec jim nevadilo, že se do hovoru nezapojujeme. Snad si toho ani nevšimli. ,,Já bych tam dal klacky.“ pokračoval Filip. ,,Vevnitř tak bude víc místa.“ Všimla jsem si Adéliného lehce nasupeného výrazu. Zřejmě si myslí, že si z nás dělají legraci. Že ví, že tomu nerozumíme, ale hrají to na nás. Další jejich věty jí však vyvedly z omylu: ,,Tak co tomu řikáte?“ otočili se konečně na nás. ,,Vám se to nelíbí?“ zeptal se Ondra a měl tak zmatený výraz, že to opravdu nemohl hrát. Díval se především na mě. A tak bylo na mě, abych jim vysvětlila důvod našich výrazů. ,,Je…je to fajn, ale my tomu jaksi nerozumíme.“ řekla jsem a zazubila se na něj. ,,Vy tomu nerozumíte? Co je na tom k nepochopení?“ podivil se Filip a nasadil mírně kyselý obličej. Užuž jsem se nadechovala k odpovědi, jenže Áďa mě předběhla: ,,Každej holt nemůže bejt takovej génius jako vy.“ vyprskla s uštěpačným rýpnutím. Filip se teď prozměnu tvářil ublíženě. Tahle poznámka mu dokázala zničit celý den (hlavně kvůli tomu, že ji vyřkla Áďa). J-j-já sem to nemyslel zle.“ bránil se hned. ,,Ale znělo to tak.“ setřela ho. ,,Přece se teď nebudeme hádat.“ snažila jsem se uklidnit situaci. ,,Tak já vám to vysvětlim ještě jednou.“ nadechl se Ondra a dal se do vysvětlování. Vysvětloval znovu, ale zřetelněji a po každé větě se na nás podíval zda už opravdu chápeme a přitom ještě předváděl. ,,Počkej, ty myslíš, že plachta bude jako střecha?“ začínalo svítat Dorys. ,,Jo, přesně tak.“ odpověděl a usmál se. Byl rád, že jeho líčení bylo podruhé poněkud úspěšnější. ,,A místo stěn budou klacky?“ přidala jsem se. Zase přikývl, ale tentokrát se usmál zářivěji. ,,A kdybysme našli cihly, to by taky šlo, ne?“ procitla i Dominika. ,,Šlo, jenže tady cihly asi nebudou.“ řekl pochybovačně. ,,A co ty, Tome. Rozumíš?“ zeptal se mého bratra Filip, který se trochu vzpamatoval z šoku a snažil se hrát, že se nic předtím nestalo. ,,Jo, no, rozumim.“ řekl radši, ale já poznala, ze to hraje. V dnešním případě jsem byla ochotná ho nechat být, jelikož by to jen zkomplikovalo situaci. Adély se pochopitelně nezeptal a neměl to v úmyslu nikdo z nás, protože když jí někdo naštve (a to se stává jen vyjímečně) tak je pak lepší ji nechat být a raději s ní nemluvit. ,,Tak teď si rozdělíme práci.“ rozhodl Ondra po krátkém mlčení. ,,Někdo obstará cihly nebo větve a někdo bude věšet celtu.“ vyjmenoval úkoly, které bylo potřeba udělat. ,,Hm, zajímalo by mě, kdo chce věšet? Já rozhodně ne!“ napadlo mě. Vzpoměla jsem si, jak jsme kdysi dávno s tátou a Tomem stavili na zahradě stan. Snažili jsme se asi tři hodiny a když se začalo stmívat, otec rozhodl, že to vzdáme a vyspíme se doma. Takže se stavěním přístřešku mám špatné zkušenosti. ,,Tak já bych vám při věšení celty moc nepomohla.“ ozvala se Dorys. ,,Radši půjdu pro dřevo. Snad budu platnější.“  zasmála se sama nad sebou. ,,Já ti pomůžu!“ vyhrkla Domča, která se chytila příležitosti. Nemusela přiznat že se jí celta věšet nechce. ,,Počkat! To je výborný nápad.“ došlo mi. ,,Já ti taky pomůžu.“ zakřičela jsem co nejrychleji. Áďa pořád mlčela a tak jsme se vydali sbírat větve jen ve třech. ,,Nechoďte moc daleko!“ zakřičel na nás ještě Filip. Za chvíli jsme se dostali do lesa a tam nebyla o větve nouze. ,,Budem hledat cihly?“ zeptala se Dorys. Bylo jasné jakou chce slyšet odpověď. I cesta sem ji zmohla a při pomyšlení, že se bude plahočit po celém ostrově a hledat cihly  se jí dělalo trochu mdlo. ,,To nemá cenu. Sme na pustym ostrově, tady žádný cihly nebudou.“ shrábla nakonec Domča svůj předchozí nápad ze stolu. Dorys se viditelně ulevilo. ,,Začnem sbírat tady ,ne?“ obrátila jsem se na ostatní. Přikývli. ,,Třeba časem najdeme šikovnější větve.“ dodala Domča. ,,Tak já budu sbírat a vy budete nosit, jo?“ usmála se. ,,No tak jo.“ usmála jsem se taky. ,,Ale když tu nebudem, tak se rozhlížej po něčem dalším!“ nakázala jsem jí naoko přísně. Podala nám každé do natažených rukou hrst větví a já doufala, že nezakopnu. Vykročil jsme zpátky. Šlo se špatně a tak jsem našlapovala opatrně, jenže marně. ,,Áááá…“ stačila jsem vykřiknout a už jsem ležela na zemi. ,,Nestalo se ti nic?“ zeptala se mě Domča zprvu vyděšeně, ale  když zjistila že mi nic není, začala se pochechtávat. ,,Jo, dobrý.“ zabručela jsem. To už se neudržela a vybuchla smíchy. Řehtala se jako blázen. Nejdřív jsem byla naštvaná, ale pak jsem se začala smát s ní. Smáli jsme se poměrně nahlas, takže na mýtinku to bylo určitě slyšet. A opravdu. Za chvíli z křoví vynořil Filip. ,,Co to tu provádíte? Neměli ste nosit klacky?“ zeptal se naštvaně. ,,Když … já jsem … upadla.“ hájila jsem se a sotva popadala dech. ,,Tak si pospěšte, musíme to stihnout, než se začne stmívat!“ řekl, sehnul se pro mou hromadu, která ležela na zemi a beze slova odešel. Dominika tu svou položila na zem a utíkali jsme to všechno říct Dorys. ,,Nevíte, co mu je?“ položila jsem otázku, hned co jsem Dorys přetlumočila náš zážitek. ,,Třeba se zase pohádal s Áďou.“ napadlo Domču. ,,To je dost možný. Tak tady máte další hromádku a běžte zjistit, co se tam stalo!“ rozhodla Dorys. ,,Nezapomeň se dívat pod nohy!“ napomenula mě Domča se smíchem. Tentokrát jsem jsem to nebyla já. ,,Bacha!“ zakřičela jsem co nejrychleji, abych zabránila dalšímu pádu. Ona se zastavila a strašně zvláštně se na mě podívala. ,,Málem si zakopla támhle o liány.“ objasnila jsem jí. ,,Aha, díky“ Opravdu jsem netušila, že chodit džunglí je tak těžké. A ještě s nákladem v ruce. Najednou se zblízka ozval Filipův hlas. Nešlo nu rozumět, na to jsme byly moc daleko. Pomaloučku a nejtiššeji jak jen to šlo jsem našlapovala blíže k hlasům. ,,Třeba něco zjistíme.“ pošeptala jsem na vysvětlenou k Domče. Nakonec jsme byli dost blízko, a tak jsme se schovaly za hustý porost. Bylo nemožné nás vidět. Jenže nic jsme se nedozvěděli. ,,Tak holky, kde se couráte s tim dřevem!“ dolehl k nám Filipův naštvaný hlas. ,,Asi by sme měli jít.“ Domča pokrčila rameny. ,,Nevipadá, že by měl náladu čekat.“ dodala jsem na vysvětlenou. ,,Asi jo. Ondra mi řekne, co se dělo.“ usoudila. Vykročily jsme z lesa a naskytl se nám velice zvláštní pohled. Ondra seděl na stromě a držel plachtu, která byla z druhé strany přivázaná provazem k jinému stromu. Filip stál pod ním a HODNĚ se mračil. ,,A stejně mám pravdu.“ provokoval Ondra ,,I s tim příbytkem.“ dodal. My s Dominikou jsme jen tupě zíraly. Ani jedna nevěděla, oč jde. ,,Tak tady je dřevo.“ řekla hlasitě Dominika. Chvíli bylo ticho. Potom promluvil Ondra. Měl zřejmě dobrou náladu: ,,Díky.“ usmál se na nás. Jestliže Ondra měl dobou náladu, Filip se tvářil jako kakabus. Domča se na Ondru tázavě podívala. Ten jí obdařil úsměvem. Odněkud znenadání přiběhla Áďa. ,,Tak jak ste se dohodli?“ otázala se kluků. ,,Nijak“ odpověděl Ondra. ,,Filip pořád trvá na tom, že to bude, tak jak si chtěla. A já pořád řikám, že je to hloupost. Můj nápad byl lepší.“ řekl a já jsem se začínala ztrácet. ,,Tak dost, musim zjistit, co se děje!“ nařídila jsem si. Nadechovala jsem se k otázce, ale Áďa mě předběhla: ,,Takže ste se nedohodli.“ povzdechla si. ,,A co ste tu teda celou dobu dělali?!“ zeptala se s výčitkou. ,,Nooo…“ nadechl se Ondra. ,,Tak teď to konečně zjistíme.“ Mrkla jsem na Domču. Ta dychtivým pohledem spočívala na Ondrovi šťastná, že bude zase v obraze. Jenže nebylo nám dopřáno dozvědět se víc protože Filip rychle dořekl: hádali jsme se. ,,Na tomhle mi něco nesedí.“ ,,Počkej, vy ste se hádali, jak ho postavit, když už jsme se dohodli?“ předběhla mě Dominika. Taky se jí to nezdálo. Kluci nám něco tají. Jenže co? ,,Tohle by chtělo Toma, je tu nějak dusno“ napadlo mě náhle. No jo, jenže kde je? ,,A kde je vlastně Tom?“ obrátia jsem se hlavně na kluky. K mému překvapení se však ozvala Áďa. ,,Šel se mnou na záchod.“ mluvil čím dál pomaleji, jelikož jí docházel význam těch slov. ,,Šel?“ zeptala jsem se s obavou. Minulý čas v téhle větě nevěstil nic dobrého. ,,Tys ho tam nechala?“ zeptal se šokovaně i Ondra. ,,Vždyť víš, jakej má smysl pro orientaci!“ Tak to opravdu věděla. Jednou se ztratil i u nás ve městě. Jsme sice z vesnice, ale ve městě jsme trávili polovinu života. Takže jestli je teď sám někde v džungli, rozhodně od něj nemůžeme čekat, že najde cestu zpět. ,,Hele, teď už stejně nemá cenu někoho obviňovat, teď ho musíme najít.“ ujal se vůdčí role Filip. Najednou byl zase starý dobrý velitel, jak ho všichni známe. A ne nějaké rozzuřené děcko, jako předtím. ,,Tomééé.“ zakřičel z plných plic. Nic, vrátila se jen ozvěna. ,,Tóóméé.“ přidal se i Ondra. ,,Kam ste šli?“ otázal se duchapřítomně. ,,Támhle.“ ukázala prstem. ,,To ste nemohli jít na druhou stranu?“ povzdechla si Domča. ,,Tam je to míň zarostlý.“ ,,Ne, tam ste byli vy.“ odvětila. ,,Vždyť tam na nás čeká ségra!“ vykřikla znovu Dominika. ,,Tak běž za ní, přiveď jí sem a počkejtena nás.“ navrhl bleskově Filip. Domča chvíli váhala a chtěla pomoct při hledání, jenže pak si vzpoměla na svoje dvojče, jak sedí sama v lese, a to rozhodlo. ,,Ostatní dem hledat!“ zavelel Filip. Prodírala jsem se porostem, který byl krok od kroku hutší a hustší. Větvě šlehali do nohou, ale já jsem nic z toho nevnímala, ani občasný hovor ostatních. Myslela jsem jen na Toma, co vše se mu v džungli samotnému může přihodit. Probralo mě až náhlé zastavení. ,,Proč nejdeš?“ obořila jsem se na Áďu stojící v čele. ,,Tady sme se zastavili a zalezli si za stromy. Pak, když sem byla hotová, jsem odešla. Vůbec mi nedošlo, že byl se mnou Tom. Myslela jsem na jiný věci.“ vyprávěla nešťastně. Byla bledá, jelikož si moc dobře uvědomovala, že je to hlavně její vina. ,,Tak musí bejt někde poblíž.“ snažil se Filip o uklidňující tón. ,,Tóómáášíí“ zaječela jsem na celý ostrov. Ticho. Nikde nic, nebo snad… ,,Tádý.“ ozvalo se odněkud. Radostí a úlevou se mi podlomila kolena. Filip na něj znovu zavolal a znovu se ozval hlas mého ,,ztraceného“ bratra. Potom ukázal prstem do jednoho směru a vykročil. Zázrakem se mi najednou vrátila síla a utíkala jsem napřed. Po chvíli jsem zaslechla potok. A u něj spatřila svého bratra, jak se sklání nad vodou. Rychle jsem ho obejmula. Nijak se nebránil, zřejmě byl rád, že sme ho našli. Za mnou se ozvalo úlevné vydechnutí. Stála tam Áďa a už nebyla tak bledá. ,,Ty seš teda kámoška, nechat mě tady.“ vynadal jí naoko. ,,To by mě zajímalo, jaktože ses tak zdržel?“ oplatila mu rýpnutí. Trochu se začervenal. ,,Noo… když sem byl hotovej, tak sem uslyšel potok. A šel se k němu podívat. Pak sem si až moc pozdě uvědomil, že sám netrefim.“ přiznal se popravdě. ,,Došlo mi, že kdybych se snažil najít cestu zpátky, zabloudil bych ještě vícl a tak jsem se tu zatim trochu omyl.“ vysvětlil nám. Jeho počínání bylo logické. Překvapilo mě, jak dokáže myslet, když chce. Asi jsem ho trochu podcenila. ,,Hele…“ ozvala se Áďa ,,to s tim koupáním neni vůbec špatnej nápad.“  Ano, ráda bych se konečně vykoupala. ,,Tak teď můžete vy, kluci, a my zatím skočíme pro dvojčata.“ navrhla jsem. ,,Tak jo, ale neztraťte se!“ zavolal na nás ještě Filip.Došly jsme tedy pro zbytek a cestou jim všechno pověděly. Když jsme se vrátily, kluci už byli dávno hotoví. Začali jsme se svlékat, když se Dorys zarazila. ,,Ale jak tam vlezu?“ řekla a ukázala na svou nohu. ,,My ti pomůžem.“ nabýdla se hned Dominika. ,,A s obvazem se nic nestane?“ namýtla pochybovačně a podívala se na mě. ,,Snad ne.“ odvětila jsem. Vlastně se může něco stát. Může se jí do toho dostat infekce. Ale potok nebyl špinavý a stejně tak se může stát, i když se nevykoupe, takže jsem se přinutila na to nemyslet. ,,Hej holky, nekláboste a radši něco dělejte!“ napomenul nás Filip stojící opodál i s ostatníma. ,,Tak se nedívejte!“ vrátila mu to Áďa. Naštěstí měl dost slušnosti, a tak popošli dál do křoví. Pak jsme se vklidu svlékly do spodního prádla. Chvíli jsme jen tak stály a nechtělo se nám do vody, která je bezesporu ledová. Nehledě na to, že si z nás kluci utahovali a říkali, že je tak studená, že tam ani nevlezeme. Jako první jsem se nakonec odvážila já. Vlezla jsem do něj až po kolena a vzápětí se otřásla zimou. Po tomhle se žádná ani nepohnula. Najednou mě napadl skvělý nápad, jak je dostat do vody. Začala jsem stříkat na všechny strany. Couvaly a ječely na mě, ať přestanu. Ale já jsem nepřestala. Spíše naopak. Nakonec se přece jen stalo to, co jsem očekávala. Všechny se zvedly a běžely se mi pomstít. Pro mě samozřejmě nebylo příjemné, že na mě stříkají tři rozzuřené holky ledovou vodu, ale svůj účel to splnilo a ještě jsme se zasmály. V tom zmatku jsem ani nepostřehla, že se ke mně přiblížila Domča. Pak mě během vteřiny stáhla pod vodu. Po vynoření jsem prskala a kašlala. Domča, Áďa i Dorys jen stály a řehtaly se jako blázni. ,,DOMINIKO, tohle ti neprojde!“ zaječela jsem a vrhla jsem se na ní. Zatímco jsme se praly, Áďa pomohla Dorys do vody. Po chvíly jsme se uklidnily a poklidně se umyly. ,,Nerad vás rušim při zábavě, ale stmívá se a my ještě nemáme dostavěnej baráček.“ napomenul nás Filip. ,,Jo, už skoro sme.“ odpověděla jsem mu. Potom se narychlo smočila a vylezla usušit. Holky seděly v hloučku a povídaly si. Jen Domininika chyběla, asi šla na záchod. Jen tak mimochodem jsem se Dorys zeptala, co noha. Odpovědí mi byl smích a to nejenom její. Smály se i ostatní. Dorys se ke mně otočila a se smíchem řekla: ,,Dorys šla na záchod.“ ,,Aha, počkat cože? Ty nejseš Dorys?“ nechápala jsem. ,,Ne, já sem Dominika!“ vysvětlila mi. ,,Ty seš ale mamlas!“ řekla jsem sama sobě v duchu ,,Dorys má přece obvázanou nohu!“ Když jsem se zamyslela, opravdu to k smíchu bylo. A tak jsem se taky zasmála. Najednou přišla Dorys a za chvíli jsme byli na cestě zpět, vydovádění a čistí. ,,Trvalo vám to celou věčnost!“ vyčítal Filip. K našemu velkému překvapení se nás zastal Tom. ,,Holkám to holt trvá vždycky dlouho…“ prohodil moudře. ,,Ty si snad vypil pohár moudrosti, ne?“ usadila jsem ho. ,,Možná.“ prohlásil nevyzpytatelně, ale pak se radši soustředil, aby zase nezabloudil. Jako první jsme nechali jít znova Áďu. Pokud našla cestu jednou, najde ji i podruhé. Za deset minut jsme se ocitli na mýtině. Pořád tam visela plachta přivázaná ke stromu plandající ve větru. ,,Tak to poďte rychle dokončit, už sem unavená!“ popoháněla nás Dorys. Ondra i Filip ihned začali diskutovat. Áďa se do toho vložila a začínající hádku utla. Prohlásila, že to postavíme tak, jak řekla ona. Ani jeden z nich se jí neopovažoval odporovat. Hbitě rozdělila práci a už to jelo. Ondra vylezl na strom přivázal plachtu i z druhé strany a Tom mu pomáhal. Já, Domča a Filip jsme se snažili klacky nějak uspořadat dospod a Áďa nám radila jak a kam. A Dorys? Ta jen seděla a sekýrovala. Pracovali jsme rychle, a tak není divu, že jsme se ještě než byla úplná tma mohli podívat na náš výtvor. Nic úžasného, ale na spaní to stačilo. Lepší než minulá noc strávená venku na zemi. ,,Navrhuju, aby na kraji spal Ondra, vedle Domča, pak Káťa, Tom, Dorys, Áďa a já.“ vymyslel Filip. Otázku ,proč takhle‘ nikdo nepoložil, a tak usoudil, že nikdo proti tomu nic nemá. ,,Každej si pod sebe dejte ještě mikinu, ať nenastydnete od země.“ nařídila ještě Áďa a pak jsme konečně ulehli. Zmoženi únavou jsme usnuli během pár vteřin.