Nevšímejte si toho… Jen mám absťák a chybí mi cvakání klávesnice, když píšu…a na táty pc nemůžu opravovat, protože se mi tam nechce ten soubor spustit :/ :´( ….tak teťkon cvakám co  mi leze na mozek :D:D:D Jak jsem to nazvala no…blbost :D:D:D

Pátý den. Už pátý den jsem zavřená ve škole, kvůli tomu blbýmu sněhu. Pět dnů! A jsem tu zavřená spolu se všemi svýma spolužáky, s lidmi z ostatních tříd, s učitelkami a kuchařkami. Máme daný rozpisy, kdy se kdo jde sprchovat. Jó, jak jsem ráda že tam dnes jdu. Do těch hnusných sprch, co máme v převlékárně, kam bych za normální situace nestrčila ani špičku nosu. Naštěstí jdu ráno, takže mi stihne uschnout hlava, alespoň něco.

myslela jsem si zatímco jsem nabírala do kýblu sníh, který pak přeneseme kuchařkám, aby nám z něj mohli udělat čaj. A také jsem se těšila na snídani, i když to bylo jenom jedno vajíčko ke starému knedlíku, bylo to něco k jídlu. Jinak jsme mohli utišit hlad jenom vodou, tedy, roztátým sněhem, který jsem sbírali z oken naší třídy, která byla v druhém patře. Sešli jsem dolů, kde to bylo jako obvykle strašidelné, nemohli jsme moc využívat světla, protože celá škola jela jen na záložní generátor, a ten jsme rozhodně rozbít nechtěli, jinak bychom umrzli.

Spali jsem na lavicích a na židlích, přikrytí našimi bundami a leželi jsme na našich věcech z tělocviku, aby to bylo alespoň trochu měkčí. Kluci spali na židlích, dokonce dobrovolně, i když to bylo méně pohodlné a my holky jsem spali na lavicích. Dostali jsme i jednu žíněnku a na ní jsem se vyspali pohodlně čtyři. Po lavicích jsme se na ní střídali. Na mě a kamarádky zatím bohužel nedošla řada, a už jsem se těšila, až se na ní vyspím. Ve dne jsme se normálně učili, jakoby se nic nedělo, a kupodivu si nikdo nestěžoval. Aspoň to odhánělo naše myšlenky od prázdných žaludků. Ani špinavé a smradlavé oblečení nikdo nevnímal. Bylo to to jediné co jsme mohli mít na sobě a vzhledem k tomu, že jsme všichni smrděli a měli jsme mastné hlavy, ani jsme to moc neřešili. I zuby už jsem si nečistila šíleně dlouho. Vždycky jsme si je jen na večer vypláchly sněhem.

Během těch pěti dnů jsme se všichni hrozně změnili, nejenže jsme zhubli, ale i psychicky. Nebyly jsme ta banda rozmazlených dospívajících spratků. Teď jsme byly klidní, byly rádi za vše, co bylo. Byly jsme šťastní, vtipkovali a snažili se udržet pohromadě. Také jsme se mnohem víc stmelili jako třída. Začali si více důvěřovat. V některých ohledech to tedy bylo dobré, ale bylo jasné, že si po nějaké době začneme lézt krkem.

„Zítra je víkend, myslíte, že nám dají volno?“ zeptala se Karina. „Doufám.“ usmála se Mariana. „Aspoň bychom jsme se pořádně vyspali.“ přikývla jsem. „Ale co bychom celý den dělali?“ přemýšlela Diana. „Mohli bychom hrát karty.“ řekla jsem a kývla směrem k Marianě. „To je pravda.“ přikývla Mariana nadšeně. „A také bychom mohli psát recenze na knihy a filmy, které se nám nejvíce líbí.“ navrhla Karina a všichni jsme se na sebe zazubili. Bylo nám jasné, co vyhraje. Psaní. „Děkujeme děvčata. Hned vám to ohřejeme na čaj.“ usmála se na nás jedna z kuchařek. „Tady máte snídani.“ dodala a podala nám vajíčko a knedlík. „Děkujeme.“ řekli jsme a zakousli se do jídla. Pomaličku jsme žvýkali a užívali si jídla. „Kde je zbytek vaší třídy?“ zeptala se další z kuchařek. „Už nesou další vodu. My jsme jenom byly rychlejší“ řekla Karina s plnou pusou. „Aha.“ usmála se kuchařka a zašla zpátky do kuchyně. My jsme si sedli do jídelny a jedli jsme. Postupně se začali objevovat všichni z naší třídy a všichni jsme v tichosti přežvykovali. Dnes jsme byly na rozpise napsaní mi, že máme vstávat jako první, a tak jsme tady seděli jen my.