Uuuuuugh….Ok, všechno nejlepší k 16. narozeninám Beeeeee!

Tak jo, tady je to něco co jsem sesmolila. Prosím, vezmi v úvahu, že jsem vážně dlouho, dlouho, dlouho nepsala, ale fakt jsem se snažila napsat něco dobrýho (i když ten konec je takovej horší…sry *shrug* *innocent face*). Jinak tenhle příběh je jenom tvůj, dělej si sním co chceš. (Mám pocit, že tohohle budu litovat ale nu což. Here I go. Here is part of my soul. Take it! (I mean the story if you haven’t understood.))

PS: Andy Prince Shelden je naprosto vymyšlená postava. Co vim, tak žádnej takovej zpěvák neexistuje….ale mám takovej pocit, že ho zkusim zapojit do nějakýho jinýho příběhu :D….a Jeni Frank naprosto zbožňuju….takže prosím, můžeš jí brát jako tvojí postavu. Ty rozhoduješ, co se s ní bude dít (protože tu rozhodně ještě někam zapojim!) , kdy se kde objeví a cokoliv dalšího k ní, co tě napadne tam přidám, bez komentářů (Vidíš co tady dělám, vidíš co tady dělám!!??)

Ooooook….to je vše. Můžeš jít číst. (Všechno nejlepší! xD)

 

Andy Prince Shelden byl můj oblíbený zpěvák snad, odjakživa. Má o 5 let starší sestra ho objevila, když jí bylo 10 let a okamžitě mě přinutila ho poslouchat spolu s ní. K čemuž pomohl fakt, že jsme odmalička sdíleli pokoj a ona prostě milovala hlasitou hudbu. A pop. Osobně považuji pop za naprostý odpad, ale jsem schopná uznat, že existuje pár výjimek. Andy patří mezi ně. Bylo mu 15, když ho moje sestra objevila, taková obyčejná hollywoodská hvězdička, nic moc neuměl zpívat. Ale v pěti letech mi to bylo jedno a jeho texty byly dostatečně jednoduché, abych se k nim mohla připojit. Rodiče to dohánělo k šílenství. Potkali se na rockovém koncertě a snažili se nás se sestrou odmalička naočkovat na jejich hudbu, takže jsem vyrostla za melodií Metallici, ACDC, Helloweenů a tak dále. A najednou se jim domem nesla hlasitá hudba 15. leté rádoby hvězdy a k tomu falešný zpěv jejich dvou dcer. Dnes je mi jich líto.

Během let jsme byli s Donie, mojí sestrou, na mnoho Andyho koncertech a všechny, všechny byly neuvěřitelné. Obzvláště proto, že jak jsem já začala postupně rozeznávat kvalitní hudbu od pouťových pitomostí, zlepšovala se i Andyho hudba. (A to netvrdím jenom já, ale i spousta světoznámých hudebních kritiků.) Navíc, ten pocit, když jsme ho viděli na podiu, obklopené tisícem dalších fanoušků a všichni jsme zpívali ta samá slova, tu samou melodii, spojeni dohromady, je nezapomenutelný. A byl to Andy, kdo nás takhle spojil. Samozřejmě, že vím, že to není jenom na jeho koncertech, ale Andy pro mě byl vždy speciální. Možná protože byl tím jediným, co mě spojovalo s mou sestrou.

A když umřel, prostě jsem musela koupit jeho kytaru. (Samozřejmě, tomuto rozhodnutí předcházeli hodiny a hodiny pláče v náručí Donie a litanie proklínání na toho řidiče, který Andyho srazil při přecházení.). Bylo mi 19, a Andymu jenom 29, když umřel. S čím jsem ovšem nepočítala, bylo, že k jeho kytaře dostanu i jeho ducha. A ne jakože jeho hudebního ducha a najednou se magicky naučím zpívat nebo hrát na kytaru. Ne, jeho skutečného, opravdového ducha.

 

Balíček s kytarou Andyho Prince Sheldena mi přišel v jednu obyčejnou středu (Já vím, jak úžasné.). Celá nadšená jsem ho přinesla do bytu, který sdílím se svou kamarádkou Jeni Frank (Ano, je stejně exotická jako její jméno. Tmavá kůže, kudrnaté vlasy nabarvené na modro, asijské rysy a do toho ještě jemný piercing obočí a tetování s drakem vyvedené na krku.). Jeni nad mým nadšením jenom zakroutila očima a dál upíjela černočernou kávu (Vážně, jak to může pít bez cukru a mlíka, to jsem doteď nepochopila.) ze svého hrnku s nápisem Save Rock n‘ Roll (Ano, dárek ode mě.).

„Fakt nechápu co na něm máš.“ protočila očima. Opatrně jsem položila balíček na náš jídelní stůl a teprve pak se na ni podívala.

„Andy. Prince. Shelden byl pravým králem popové hudby, ať si fanoušci Michaela Jacksona říkaj co chtěj. A tohle,“ ukázala jsem na podlouhlý objekt ležící na našem stole, „je jeho kytara, na které nahrál každou. Svou. Písničku.“

Jeni na mě zvedla své piercingované obočí a dál znuděně upíjela své kafe.

„Pro mě je to úplně stejné, jako kdyby tady před tebou ležela kytara Pete Wentze.“

„Nemůžeš porovnávat Peteho s blbym Andym Princem!“ vykřikla Jeni, zatímco jsem se já pustila do rozbalování drahocenné kytary.

„To máš pravdu no.“ ozval se hluboký hlas. „I když muselas mě označit za blbýho?“

Obě jsme se podívali ke vchodu do jídelny, kde stál opřený sám Andy Prince Shelden. Kdokoliv si vymyslel, že duchové jsou černobílý, průhledný, nebo že se třesou, jako obrazovka při špatném signálu neměl pravdu. Kdybych nevěděla, že je mrtvý, a kdyby nebylo pro ten zvláštní chlad, který se z něj šířil, myslela bych si, že je to doopravdy on. Živý.

„Al? Vidíš to co já?“ zašeptala Jeni. Opatrně jsem přikývla. Nepoukázala jsem na její vyděšený hlas, ale rozhodně jsem to uložila pro pozdější použití, až se zase někdy budeme dívat na horror. Jeni totiž ráda tvrdila, že se takových filmů vůbec nebojí.

„Proč najednou šeptáte?“ zeptal se nás Andy a sednul si k nám ke stolu.

„Uh, protože jsi-jste nás vyděsil.“ řekla jsem.

„Víš, že jseš mrtvej?“ vychrlila ze sebe Jeni, hrníček s kafem naprosto zapomenut.

„Jo, vim. Taky vim, že jsem svázanej s mojí kytarou. A že jedna z vás jí koupila. Ale vzhledem k tomu, co prohlásila tady modrovláska, tipuju, žes jí koupila ty?“ zabodl své oči do mě.

„Uh, jo.“ přikývla jsem a teprve tehdy se zapojili moje fangirlovské instinkty. Andy Prince Shelden mluvil se mnou. Andy. Prince. Shelden. Mluvil. Se. Mnou. Seděl v mém bytu. Fakt, že byl mrtvý pro mě v tu chvíli nic neznamenal. Ze svého transu jsem se probrala až chvilku po té, co Andy znovu promluvil. (Ale co řekl, to jsem vůbec nezaregistrovala.)

„Já jsem Jeni Frank.“ řekla Jeni a pokusila si s Andym potřást rukou. „No-ty-vole-fuj!“ vyrazila ze sebe, když její ruka projela přímo Andym.

„Co je?“ zeptala jsem se vyděšeně-ji.

„Zkus to, to je jak když ponoříš ruku do kýblu s ledem.“ Jeni zase rychle šmátla po svém hrnku s kafem.

„Můžu?“ otočila jsem se na Andyho. Andy přikývnul a natáhl svou ruku směrem ke mně. Pomalu jsem se jí dotkla a- „FUcking JESUS!“ vyjekla jsem. Jeni nepřeháněla. Vážně se to podobalo ponoření ruky do kýble s ledem. Prsty mi zmrzly tak, že jsem s nimi chvilku nemohla ani hýbat.

„Jaký je to pro tebe?“ zeptala se ho Jeni.

„Jako kdyby do mě někdo trochu silněji šťouchnul. Jakože, bolí to, ale je to snesitelný.“ pokrčil Andy rameny. „A jak že se jmenuješ?“ otočil se na mě.

„Uh, Allycia Walterson.“

 

 

Žití s duchem má své výhody a nevýhody. Obzvláště, když je to duch Andyho Prince Sheldena. Andy se postupně naučil hýbat objekty, takže večer usínáme s Jeni za zvuku kytary a jemného zpívání. Andy vážně umí zpívat. A nejenom své písně.

Každý večer se všichni tři koukáme na filmy a seriály a jíme popcorn (Tedy, já a Jeni jíme popcorn, Andy nemůže, k jeho značné nelibosti.). Také jsme zjistili, že se Andy umí dělat neviditelným, což je dobré, když k nám přijdou nějaké návštěvy, ono je totiž složité někomu vysvětlit, že duchové existují a jeden s námi v naprostém poklidu žije. Další věc, kterou jsme objevili je, že když sundáme nějakou část kytary (My většinou sundáváme strunu.) tak může Andy jít s námi, což je mnohem jednodušší, než tu obrovskou věc tahat sebou. (I když se už naskytlo hodně situací, kdy se nás lidé ptali, proč sakra nosíme v kapse strunu od kytary, když ani jedna z nás neumí hrát. A kolikrát jednu z nás chytli povídat si ‘samu se sebou’, to už ani nevíme.). Ale zase nám Andy mnohokrát pomohl v hodinách. (Obzvlášť od naprostého umření nudou.)

Nevýhodou je, že z něj vyzařuje chlad. Ale já i Jeni jsem si už prostě zvykly nosit teplejší mikinu, když jsme v našem bytě. A na gauči máme spoustu dek, do kterých se každý večer zabalíme, když se koukáme na televizi. Já a Jeni na krajích gauče a Andy uprostřed mezi námi.

 

Nejvtipnější jsou situace, když se jednou za čas objeví v televizi reportáže o ‘Neuvěřitelném Andym Princemu’, jak mu začali všichni říkat. Většinou je to jenom na výročí jeho smrti a narození a já, Jeni a Andy umíráme smíchy u televize, když ho najednou začnou zase všichni vychvalovat do nebes a mluvit o té strašné tragické smrti. (Andy je pyšný na to, jak umřel. Prý byl naprosto opilý, když přecházel tu silnici, a myslel si, že ten náklaďák, který k přechodu míří, je Ledová královna. Jeho poslední slova, která řekl, než ho náklaďák přejel prý byla: „Za Narnii!“)

Kolem a kolem, je hezké ho mít u sebe. Já a Jeni se snažíme nemyslet na to, co uděláme, až dokončíme vysokou a půjdeme každá svou cestou. Obě bychom si chtěli nechat Andyho u sebe, jenže to není možné. (Takové pokusy jsme už zkoušeli, Andy pak jednoduše může zůstat jenom u jedné z nás a přejít k té druhé může teprve až když se zase potkáme.). Ale to je ještě vzdálená budoucnost. Zatím si užíváme to, co máme. A musím říct, nečekaná překvapení vážně nemám ráda, ale tohle je docela dobré.