,,Ale t-to znamená……“ bála se Dominika dokončit větu, tak se toho chopila její sestra: ,,….že tady budeme muset bydlet.“ dořekla za ní. ,,Přesně, budeme si muset postavit obydlí.“ šokoval nás Filip. Všichni jsme se zatvářili zmateně. ,,Ale kde?“ zajímal se Ondra. ,,Mělo by to bejt někde, kde je bezpečno. A měl by tam bejt přístup k vodě a k jídlu.“ popsal nám. Tak takovéhle místo nebude těžké najít. Já už totiž vím. ,,Tam na plácku, jak sme spali. Jídla je tam dost a blízko teče potok.“ navrhla jsem. ,,Jak víš o potoku?“ Filip nevypadal, že by mi věřil. ,,Slyšela jsem ho.“ odpověděla jsem co nejdůvěrněji. Jeho výraz se moc nezměnil, ale koukl se po ostatních, co na to říkají. ,,To jde.“ schválila můj nápad Áďa. ,,Mě se tam líbilo.“ přidala se Domča. Ostatní nevypadali, že  by jim to vadilo. ,,Tak tam teda.“ řekl nakonec Filip a vzápětí jsme vyrazili. ,,To jsme tam mohli zůstat rovnou.“ řekla jsem si v duchu. ,,Teď zase musíme tou džunglí zpátky.“ Cestou mi začalo kručet v břiše.A nejenom mně. I Dorys. Slyšela jsem to moc dobře. ,,Krrrrrrrmm…“ ozvalo se z ní. Následoval výbuch smíchu. Já, Dominika i Dorys jsme se chlámaly smíchy. ,,Co je?“ ozval se zepředu Filip. Odpověděla bych, kdyby to šlo. Smála jsem se tak moc, že jsem se málem udusila. ,,Krrrrrrm.“ ozvalo se tentokrát ode mě. U nás to vyvolalo další salvy smíchu. A vepředu se začali smát i ostatní. ,,Smích je zdravý“ říkávala moje maminka. A tak jsme se smáli a smáli až nás břicha bolela.Po chvíli už jsme konečně mohli mluvit. ,,Za chvilku tam budem. Navrhuju, abysme se nejdřív najedli.“ promluvila Áďa jako první. Pochopitelně nám to nevadilo. Přidali jsme do kroku. Hlad trápil nejenom nás. V dáli se objevil úzký pruh světla. ,,Už to vidím!“ zvolal Tom a vystartoval napřed. Tři slova, a dokázaly v nás probudit novou energii. I Dorys spěchala. Po chvíli jsme se ládovali všichni s blaženými výrazy na tvářích. I přesto, že jsme měli to samé jako k snídani, jedli jsme jako o život. Jestli budeme mít bobule každý den k snídani, obědu i k večeři, tak zde za chvíli žádné nebudou. A navíc mi přestanou chutnat.Teď jsem momentálně měla takový hlad, že mi bylo skoro jedno, co sním. Pochopitelně bych dala přednost řízku s hranolkami, jenže to tady na keřích neroste. Když jsme se všichni dosyta najedli, začali jsme s plánováním. ,,Kde přesně ho postavíme?“ zajímal Filipa náš názor. ,,Co třeba tady u stromu?“ navrhla Áďa. ,,To neni špatnej nápad. Teď nám už jen zbejvá vymyslet JAK ho postavit.“ dodal Filip. Nastala chvíle ticha. Každý usilovně přemýšlel. První s nápadem přišel Ondra. ,,Máme nějakou plachtu nebo něco takovýho?“ otázal se. ,,Kouknu se.“ odpověděla jsem. Začala jsem zuřivě hrabat v batohu, až jsem nakonec našla to, co potřeboval. Nepromokavou celtu. Nevím, kdo z nás ji vzal s sebou, každopádně to byl chytrý tah. ,,Tady, celta.“ řekla jsem a podala mu ji. ,,Ukaž, ta je akorát.“ říkal a prohlížel si ji. ,,Tak hele, “ začal vysvětlovat, když si to dostatečně promyslel ,, tuhle celtu přehodim přes ňákou větev. Potom potřebujem provaz, kterým pak celtu přichytíme ke kolíkům v zemi.A vznikne takovej stan.“ dopověděl a mohl sledovat naše nechápavé pohledy. ,,Cože!“ To bylo jediné, co mě napadlo. Po pohledu na ostatní jsem se však uklidnila. Podle výrazů jsem usoudila, že chápe jen Filip. I Áďa vypadala nechápavě. A to už je co říct. ,,A nebylo by lepší celtu nepřipevňovat k zemi, ale roztáhnout a přivázat ke stromům? zeptal se Filip. ,,Pravda, to mě nenapadlo. Jenže co dáme dospod?“ Bavili se spolu a vůbec jim nevadilo, že se do hovoru nezapojujeme. Snad si toho ani nevšimli. ,,Já bych tam dal klacky.“ pokračoval Filip. ,,Vevnitř tak bude víc místa.“ Všimla jsem si Adéliného lehce nasupeného výrazu. Zřejmě si myslí, že si z nás dělají legraci. Že ví, že tomu nerozumíme, ale hrají to na nás. Další jejich věty jí však vyvedly z omylu: ,,Tak co tomu řikáte?“ otočili se konečně na nás. ,,Vám se to nelíbí?“ zeptal se Ondra a měl tak zmatený výraz, že to opravdu nemohl hrát. Díval se především na mě. A tak bylo na mě, abych jim vysvětlila důvod našich výrazů. ,,Je…je to fajn, ale my tomu jaksi nerozumíme.“ řekla jsem a zazubila se na něj. ,,Vy tomu nerozumíte? Co je na tom k nepochopení?“ podivil se Filip a nasadil mírně kyselý obličej. Užuž jsem se nadechovala k odpovědi, jenže Áďa mě předběhla: ,,Každej holt nemůže bejt takovej génius jako vy.“ vyprskla s uštěpačným rýpnutím. Filip se teď prozměnu tvářil ublíženě. Tahle poznámka mu dokázala zničit celý den (hlavně kvůli tomu, že ji vyřkla Áďa). J-j-já sem to nemyslel zle.“ bránil se hned. ,,Ale znělo to tak.“ setřela ho. ,,Přece se teď nebudeme hádat.“ snažila jsem se uklidnit situaci. ,,Tak já vám to vysvětlim ještě jednou.“ nadechl se Ondra a dal se do vysvětlování. Vysvětloval znovu, ale zřetelněji a po každé větě se na nás podíval zda už opravdu chápeme a přitom ještě předváděl. ,,Počkej, ty myslíš, že plachta bude jako střecha?“ začínalo svítat Dorys. ,,Jo, přesně tak.“ odpověděl a usmál se. Byl rád, že jeho líčení bylo podruhé poněkud úspěšnější. ,,A místo stěn budou klacky?“ přidala jsem se. Zase přikývl, ale tentokrát se usmál zářivěji. ,,A kdybysme našli cihly, to by taky šlo, ne?“ procitla i Dominika. ,,Šlo, jenže tady cihly asi nebudou.“ řekl pochybovačně. ,,A co ty, Tome. Rozumíš?“ zeptal se mého bratra Filip, který se trochu vzpamatoval z šoku a snažil se hrát, že se nic předtím nestalo. ,,Jo, no, rozumim.“ řekl radši, ale já poznala, ze to hraje. V dnešním případě jsem byla ochotná ho nechat být, jelikož by to jen zkomplikovalo situaci. Adély se pochopitelně nezeptal a neměl to v úmyslu nikdo z nás, protože když jí někdo naštve (a to se stává jen vyjímečně) tak je pak lepší ji nechat být a raději s ní nemluvit. ,,Tak teď si rozdělíme práci.“ rozhodl Ondra po krátkém mlčení. ,,Někdo obstará cihly nebo větve a někdo bude věšet celtu.“ vyjmenoval úkoly, které bylo potřeba udělat. ,,Hm, zajímalo by mě, kdo chce věšet? Já rozhodně ne!“ napadlo mě. Vzpoměla jsem si, jak jsme kdysi dávno s tátou a Tomem stavili na zahradě stan. Snažili jsme se asi tři hodiny a když se začalo stmívat, otec rozhodl, že to vzdáme a vyspíme se doma. Takže se stavěním přístřešku mám špatné zkušenosti. ,,Tak já bych vám při věšení celty moc nepomohla.“ ozvala se Dorys. ,,Radši půjdu pro dřevo. Snad budu platnější.“  zasmála se sama nad sebou. ,,Já ti pomůžu!“ vyhrkla Domča, která se chytila příležitosti. Nemusela přiznat že se jí celta věšet nechce. ,,Počkat! To je výborný nápad.“ došlo mi. ,,Já ti taky pomůžu.“ zakřičela jsem co nejrychleji. Áďa pořád mlčela a tak jsme se vydali sbírat větve jen ve třech. ,,Nechoďte moc daleko!“ zakřičel na nás ještě Filip. Za chvíli jsme se dostali do lesa a tam nebyla o větve nouze. ,,Budem hledat cihly?“ zeptala se Dorys. Bylo jasné jakou chce slyšet odpověď. I cesta sem ji zmohla a při pomyšlení, že se bude plahočit po celém ostrově a hledat cihly  se jí dělalo trochu mdlo. ,,To nemá cenu. Sme na pustym ostrově, tady žádný cihly nebudou.“ shrábla nakonec Domča svůj předchozí nápad ze stolu. Dorys se viditelně ulevilo. ,,Začnem sbírat tady ,ne?“ obrátila jsem se na ostatní. Přikývli. ,,Třeba časem najdeme šikovnější větve.“ dodala Domča. ,,Tak já budu sbírat a vy budete nosit, jo?“ usmála se. ,,No tak jo.“ usmála jsem se taky. ,,Ale když tu nebudem, tak se rozhlížej po něčem dalším!“ nakázala jsem jí naoko přísně. Podala nám každé do natažených rukou hrst větví a já doufala, že nezakopnu. Vykročil jsme zpátky. Šlo se špatně a tak jsem našlapovala opatrně, jenže marně. ,,Áááá…“ stačila jsem vykřiknout a už jsem ležela na zemi. ,,Nestalo se ti nic?“ zeptala se mě Domča zprvu vyděšeně, ale  když zjistila že mi nic není, začala se pochechtávat. ,,Jo, dobrý.“ zabručela jsem. To už se neudržela a vybuchla smíchy. Řehtala se jako blázen. Nejdřív jsem byla naštvaná, ale pak jsem se začala smát s ní. Smáli jsme se poměrně nahlas, takže na mýtinku to bylo určitě slyšet. A opravdu. Za chvíli z křoví vynořil Filip. ,,Co to tu provádíte? Neměli ste nosit klacky?“ zeptal se naštvaně. ,,Když … já jsem … upadla.“ hájila jsem se a sotva popadala dech. ,,Tak si pospěšte, musíme to stihnout, než se začne stmívat!“ řekl, sehnul se pro mou hromadu, která ležela na zemi a beze slova odešel. Dominika tu svou položila na zem a utíkali jsme to všechno říct Dorys. ,,Nevíte, co mu je?“ položila jsem otázku, hned co jsem Dorys přetlumočila náš zážitek. ,,Třeba se zase pohádal s Áďou.“ napadlo Domču. ,,To je dost možný. Tak tady máte další hromádku a běžte zjistit, co se tam stalo!“ rozhodla Dorys. ,,Nezapomeň se dívat pod nohy!“ napomenula mě Domča se smíchem. Tentokrát jsem jsem to nebyla já. ,,Bacha!“ zakřičela jsem co nejrychleji, abych zabránila dalšímu pádu. Ona se zastavila a strašně zvláštně se na mě podívala. ,,Málem si zakopla támhle o liány.“ objasnila jsem jí. ,,Aha, díky“ Opravdu jsem netušila, že chodit džunglí je tak těžké. A ještě s nákladem v ruce. Najednou se zblízka ozval Filipův hlas. Nešlo nu rozumět, na to jsme byly moc daleko. Pomaloučku a nejtiššeji jak jen to šlo jsem našlapovala blíže k hlasům. ,,Třeba něco zjistíme.“ pošeptala jsem na vysvětlenou k Domče. Nakonec jsme byli dost blízko, a tak jsme se schovaly za hustý porost. Bylo nemožné nás vidět. Jenže nic jsme se nedozvěděli. ,,Tak holky, kde se couráte s tim dřevem!“ dolehl k nám Filipův naštvaný hlas. ,,Asi by sme měli jít.“ Domča pokrčila rameny. ,,Nevipadá, že by měl náladu čekat.“ dodala jsem na vysvětlenou. ,,Asi jo. Ondra mi řekne, co se dělo.“ usoudila. Vykročily jsme z lesa a naskytl se nám velice zvláštní pohled. Ondra seděl na stromě a držel plachtu, která byla z druhé strany přivázaná provazem k jinému stromu. Filip stál pod ním a HODNĚ se mračil. ,,A stejně mám pravdu.“ provokoval Ondra ,,I s tim příbytkem.“ dodal. My s Dominikou jsme jen tupě zíraly. Ani jedna nevěděla, oč jde. ,,Tak tady je dřevo.“ řekla hlasitě Dominika. Chvíli bylo ticho. Potom promluvil Ondra. Měl zřejmě dobrou náladu: ,,Díky.“ usmál se na nás. Jestliže Ondra měl dobou náladu, Filip se tvářil jako kakabus. Domča se na Ondru tázavě podívala. Ten jí obdařil úsměvem. Odněkud znenadání přiběhla Áďa. ,,Tak jak ste se dohodli?“ otázala se kluků. ,,Nijak“ odpověděl Ondra. ,,Filip pořád trvá na tom, že to bude, tak jak si chtěla. A já pořád řikám, že je to hloupost. Můj nápad byl lepší.“ řekl a já jsem se začínala ztrácet. ,,Tak dost, musim zjistit, co se děje!“ nařídila jsem si. Nadechovala jsem se k otázce, ale Áďa mě předběhla: ,,Takže ste se nedohodli.“ povzdechla si. ,,A co ste tu teda celou dobu dělali?!“ zeptala se s výčitkou. ,,Nooo…“ nadechl se Ondra. ,,Tak teď to konečně zjistíme.“ Mrkla jsem na Domču. Ta dychtivým pohledem spočívala na Ondrovi šťastná, že bude zase v obraze. Jenže nebylo nám dopřáno dozvědět se víc protože Filip rychle dořekl: hádali jsme se. ,,Na tomhle mi něco nesedí.“ ,,Počkej, vy ste se hádali, jak ho postavit, když už jsme se dohodli?“ předběhla mě Dominika. Taky se jí to nezdálo. Kluci nám něco tají. Jenže co? ,,Tohle by chtělo Toma, je tu nějak dusno“ napadlo mě náhle. No jo, jenže kde je? ,,A kde je vlastně Tom?“ obrátia jsem se hlavně na kluky. K mému překvapení se však ozvala Áďa. ,,Šel se mnou na záchod.“ mluvil čím dál pomaleji, jelikož jí docházel význam těch slov. ,,Šel?“ zeptala jsem se s obavou. Minulý čas v téhle větě nevěstil nic dobrého. ,,Tys ho tam nechala?“ zeptal se šokovaně i Ondra. ,,Vždyť víš, jakej má smysl pro orientaci!“ Tak to opravdu věděla. Jednou se ztratil i u nás ve městě. Jsme sice z vesnice, ale ve městě jsme trávili polovinu života. Takže jestli je teď sám někde v džungli, rozhodně od něj nemůžeme čekat, že najde cestu zpět. ,,Hele, teď už stejně nemá cenu někoho obviňovat, teď ho musíme najít.“ ujal se vůdčí role Filip. Najednou byl zase starý dobrý velitel, jak ho všichni známe. A ne nějaké rozzuřené děcko, jako předtím. ,,Tomééé.“ zakřičel z plných plic. Nic, vrátila se jen ozvěna. ,,Tóóméé.“ přidal se i Ondra. ,,Kam ste šli?“ otázal se duchapřítomně. ,,Támhle.“ ukázala prstem. ,,To ste nemohli jít na druhou stranu?“ povzdechla si Domča. ,,Tam je to míň zarostlý.“ ,,Ne, tam ste byli vy.“ odvětila. ,,Vždyť tam na nás čeká ségra!“ vykřikla znovu Dominika. ,,Tak běž za ní, přiveď jí sem a počkejtena nás.“ navrhl bleskově Filip. Domča chvíli váhala a chtěla pomoct při hledání, jenže pak si vzpoměla na svoje dvojče, jak sedí sama v lese, a to rozhodlo. ,,Ostatní dem hledat!“ zavelel Filip. Prodírala jsem se porostem, který byl krok od kroku hutší a hustší. Větvě šlehali do nohou, ale já jsem nic z toho nevnímala, ani občasný hovor ostatních. Myslela jsem jen na Toma, co vše se mu v džungli samotnému může přihodit. Probralo mě až náhlé zastavení. ,,Proč nejdeš?“ obořila jsem se na Áďu stojící v čele. ,,Tady sme se zastavili a zalezli si za stromy. Pak, když sem byla hotová, jsem odešla. Vůbec mi nedošlo, že byl se mnou Tom. Myslela jsem na jiný věci.“ vyprávěla nešťastně. Byla bledá, jelikož si moc dobře uvědomovala, že je to hlavně její vina. ,,Tak musí bejt někde poblíž.“ snažil se Filip o uklidňující tón. ,,Tóómáášíí“ zaječela jsem na celý ostrov. Ticho. Nikde nic, nebo snad… ,,Tádý.“ ozvalo se odněkud. Radostí a úlevou se mi podlomila kolena. Filip na něj znovu zavolal a znovu se ozval hlas mého ,,ztraceného“ bratra. Potom ukázal prstem do jednoho směru a vykročil. Zázrakem se mi najednou vrátila síla a utíkala jsem napřed. Po chvíli jsem zaslechla potok. A u něj spatřila svého bratra, jak se sklání nad vodou. Rychle jsem ho obejmula. Nijak se nebránil, zřejmě byl rád, že sme ho našli. Za mnou se ozvalo úlevné vydechnutí. Stála tam Áďa a už nebyla tak bledá. ,,Ty seš teda kámoška, nechat mě tady.“ vynadal jí naoko. ,,To by mě zajímalo, jaktože ses tak zdržel?“ oplatila mu rýpnutí. Trochu se začervenal. ,,Noo… když sem byl hotovej, tak sem uslyšel potok. A šel se k němu podívat. Pak sem si až moc pozdě uvědomil, že sám netrefim.“ přiznal se popravdě. ,,Došlo mi, že kdybych se snažil najít cestu zpátky, zabloudil bych ještě vícl a tak jsem se tu zatim trochu omyl.“ vysvětlil nám. Jeho počínání bylo logické. Překvapilo mě, jak dokáže myslet, když chce. Asi jsem ho trochu podcenila. ,,Hele…“ ozvala se Áďa ,,to s tim koupáním neni vůbec špatnej nápad.“  Ano, ráda bych se konečně vykoupala. ,,Tak teď můžete vy, kluci, a my zatím skočíme pro dvojčata.“ navrhla jsem. ,,Tak jo, ale neztraťte se!“ zavolal na nás ještě Filip.Došly jsme tedy pro zbytek a cestou jim všechno pověděly. Když jsme se vrátily, kluci už byli dávno hotoví. Začali jsme se svlékat, když se Dorys zarazila. ,,Ale jak tam vlezu?“ řekla a ukázala na svou nohu. ,,My ti pomůžem.“ nabýdla se hned Dominika. ,,A s obvazem se nic nestane?“ namýtla pochybovačně a podívala se na mě. ,,Snad ne.“ odvětila jsem. Vlastně se může něco stát. Může se jí do toho dostat infekce. Ale potok nebyl špinavý a stejně tak se může stát, i když se nevykoupe, takže jsem se přinutila na to nemyslet. ,,Hej holky, nekláboste a radši něco dělejte!“ napomenul nás Filip stojící opodál i s ostatníma. ,,Tak se nedívejte!“ vrátila mu to Áďa. Naštěstí měl dost slušnosti, a tak popošli dál do křoví. Pak jsme se vklidu svlékly do spodního prádla. Chvíli jsme jen tak stály a nechtělo se nám do vody, která je bezesporu ledová. Nehledě na to, že si z nás kluci utahovali a říkali, že je tak studená, že tam ani nevlezeme. Jako první jsem se nakonec odvážila já. Vlezla jsem do něj až po kolena a vzápětí se otřásla zimou. Po tomhle se žádná ani nepohnula. Najednou mě napadl skvělý nápad, jak je dostat do vody. Začala jsem stříkat na všechny strany. Couvaly a ječely na mě, ať přestanu. Ale já jsem nepřestala. Spíše naopak. Nakonec se přece jen stalo to, co jsem očekávala. Všechny se zvedly a běžely se mi pomstít. Pro mě samozřejmě nebylo příjemné, že na mě stříkají tři rozzuřené holky ledovou vodu, ale svůj účel to splnilo a ještě jsme se zasmály. V tom zmatku jsem ani nepostřehla, že se ke mně přiblížila Domča. Pak mě během vteřiny stáhla pod vodu. Po vynoření jsem prskala a kašlala. Domča, Áďa i Dorys jen stály a řehtaly se jako blázni. ,,DOMINIKO, tohle ti neprojde!“ zaječela jsem a vrhla jsem se na ní. Zatímco jsme se praly, Áďa pomohla Dorys do vody. Po chvíly jsme se uklidnily a poklidně se umyly. ,,Nerad vás rušim při zábavě, ale stmívá se a my ještě nemáme dostavěnej baráček.“ napomenul nás Filip. ,,Jo, už skoro sme.“ odpověděla jsem mu. Potom se narychlo smočila a vylezla usušit. Holky seděly v hloučku a povídaly si. Jen Domininika chyběla, asi šla na záchod. Jen tak mimochodem jsem se Dorys zeptala, co noha. Odpovědí mi byl smích a to nejenom její. Smály se i ostatní. Dorys se ke mně otočila a se smíchem řekla: ,,Dorys šla na záchod.“ ,,Aha, počkat cože? Ty nejseš Dorys?“ nechápala jsem. ,,Ne, já sem Dominika!“ vysvětlila mi. ,,Ty seš ale mamlas!“ řekla jsem sama sobě v duchu ,,Dorys má přece obvázanou nohu!“ Když jsem se zamyslela, opravdu to k smíchu bylo. A tak jsem se taky zasmála. Najednou přišla Dorys a za chvíli jsme byli na cestě zpět, vydovádění a čistí. ,,Trvalo vám to celou věčnost!“ vyčítal Filip. K našemu velkému překvapení se nás zastal Tom. ,,Holkám to holt trvá vždycky dlouho…“ prohodil moudře. ,,Ty si snad vypil pohár moudrosti, ne?“ usadila jsem ho. ,,Možná.“ prohlásil nevyzpytatelně, ale pak se radši soustředil, aby zase nezabloudil. Jako první jsme nechali jít znova Áďu. Pokud našla cestu jednou, najde ji i podruhé. Za deset minut jsme se ocitli na mýtině. Pořád tam visela plachta přivázaná ke stromu plandající ve větru. ,,Tak to poďte rychle dokončit, už sem unavená!“ popoháněla nás Dorys. Ondra i Filip ihned začali diskutovat. Áďa se do toho vložila a začínající hádku utla. Prohlásila, že to postavíme tak, jak řekla ona. Ani jeden z nich se jí neopovažoval odporovat. Hbitě rozdělila práci a už to jelo. Ondra vylezl na strom přivázal plachtu i z druhé strany a Tom mu pomáhal. Já, Domča a Filip jsme se snažili klacky nějak uspořadat dospod a Áďa nám radila jak a kam. A Dorys? Ta jen seděla a sekýrovala. Pracovali jsme rychle, a tak není divu, že jsme se ještě než byla úplná tma mohli podívat na náš výtvor. Nic úžasného, ale na spaní to stačilo. Lepší než minulá noc strávená venku na zemi. ,,Navrhuju, aby na kraji spal Ondra, vedle Domča, pak Káťa, Tom, Dorys, Áďa a já.“ vymyslel Filip. Otázku ,proč takhle‘ nikdo nepoložil, a tak usoudil, že nikdo proti tomu nic nemá. ,,Každej si pod sebe dejte ještě mikinu, ať nenastydnete od země.“ nařídila ještě Áďa a pak jsme konečně ulehli. Zmoženi únavou jsme usnuli během pár vteřin.

Všichni jsme se rohlédli kolem sebe. ,,A co když to není ostrov, co když  jsme na pevnině?!“ přemýšlela nahlas Áďa. ,,Tomu bych moc nevěřil. Takhle přece pevnina nikde tady nevipadá. Hned u pobřeží prales.“ odpověděl jí Filip. ,,No a mobil nemůžeme použít, natekla do něj voda. Ten už fungovat nebude.“ zaskočil nás Tom. Jestli jsme tedy na ostrově, tak jsme definitivně odříznuti od světa. Leda, že… ,,Hele, třeba tu někdo žije. Nějaký domorodci nebo tak. Uprostřed tý džungle.“ napadlo mě. ,,Počkej Káťo, ty myslíš, že by sme měli do toho pralesa JÍT?“  zeptala se mě překvapená Dorys. ,,Stejně, co bysme měli dělat jinýho?“ řekl Ondra, kterému se má myšlenka zalíbila. ,,Kdo teda půjde první?“ zajímala se se Domča. ,,Já klidně půjdu.“ nabýdla se Áďa. ,,Ne! Ty půjdeš až za mnou.“ řekl jí rázně Filip. ,,Počkat, ale co Dorys! Má přece zraněnou nohu.“ ,,Tak já tu zůstanu s ní.“ nabýdla jsem se. ,,Ne, to nejde.“ řekl Filip. ,,Co kdybysme se my v tom lese ztratili? Pak by sme se už nikdy nenašli.“  ,,V tom případě tedy půjdu, když mi někdo pomůže.“ promluvila Dorys. Ano. Bylo to nejlepší řešení. I přeso, že jí zranění určitě při cestě bude hodně bolet. ,,Tak dobře.Já půjdu první, za mnou půjde Áďa a za ní Tom, který by mi řekl, kdyby Dorys už nemohla dál. Pak půjde Dorysa Káťa s Domčou jí budou pomáhat a za nima půjde jako poslední Ondra.“ rozdělil nám Filip role. ,,Jo.Dobrej nápad.“ schválila to Áďa. Filip při tom nepatrně zčervenal. A tak jsme se vydali na průzkum pralesa. Už z kraje bylo spoustu hlasů. Možná opice, možná papoušci a nebo možná zvíře, které jsem v životě neviděla. Když jsme vešli, dýchlo na nás nepříjemné vlhko. A k tomu všemu tam bylo šero. Kvůli stromům, které byly na každém volném místě. Všechny stromy vypadali stejně, přesto však byl každý jiný. Jeden obrostlý mechem a prapodivnou žlutou rostlinou. Další se nakláněl k jinému, jako by ho chtěl políbit. I na zemi to zářilo všemi barvami. Modrá, červená, žlutá, fialová, růžová a další barvy, ze kterých až oči přecházely. A zelená tráva jako podestílka. Avšak, kdo ví, jestli to byla tráva. Všude samé exotické rostliny, které jsme doposud znali jen z učebnic, jsme měli před očima. A těch zvířat. Od otravného hmyzu přes hady až po savce, bychom tu určitě našli. Na chvíli jsem si myslela, že jsem se ocitla v pohádce. A nebyla jsem sama: ,,Podívejte, papoušek!“ vykřikla Áďa. Opravdu na jednom stromě seděl veliký pták. Křídla měl modrá, zobák žlutý, nohy červené. Připadal mi okouzlující. Na zemi jsem si zase všimla mravenců. Běhali tam a zpátky neúnavně pořád dokola. Kousek dál ležela jakási barevná ještěrka. Nejspíš se vyhřívala na slunci. Tohle všechno nám dokázalo na chvíli přivést myšlenky jinam.A zapůsobilo  to na všechny. I Domča fascinovaně sledovala okolí. A tak není divu, že zakopla o větev na zemi. ,,Jau!“ vykřikla. Dorys se zapotácela, protože jí málem stáhla s sebou. ,,Nestalo se ti nic?“ zeptal se Dominiky Ondra. ,,Jo, dobrý. Jenom jsem trchu odřená, ale to nic neni.“ odpověděla. ,,A špinavá.“ dodala jsem já. ,,A tobě se taky nic nestalo?“ zeptala jsem se pro jistotu Dorys. ,,Jo, jenom mě pobolívá ta noha.“ postěžovala si. Jenže s tím jsem jí bohužel nemohla pomoci. A tak jsme postupovali dál. Pořád těžkopřístupným terénem, ale o to byla krásnější podívaná na přírodu kolem nás. Na zemi bylo plno klacků, chroští a ve výšce očí vyseli liány. Museli jsme dávat pozor na cestu, aby se nám nestalo to, co Dominice. ,,Já už nemůžu.“ promluvila po chvíli Dorys. ,,Taky už sem utahaná.“ přidala se Áďa. ,,Támhle vidím krásnej plácek. Co kdyby sme se tam zastavili?“ napadlo Filipa. ,,Tak jo, stejně už se stmívá.“ dodala jsem. Tak jdeme.“ rozhodl Tom. Když jsme tam došli, všichni se svalili do trávy. Byla sice mokrá, ale za to měkkoučká. ,,Co když tady rovnou přespíme?“ navrhl Ondra. ,,Za chvíli bude večer a všichni jsme utahaní.“ ,,No super, a ráno už budu v břiše nějakýho netvora nebo co to tu vlastně žije.“  pomyslela jsem si cynicky. ,,Je to trochu riskantní, ale nic jinýho nám stejně nezbejvá.“  poznamenal Filip. A tak jsme si lehli a doufali, že se dožijeme rána.

Ráno jsem se vzbudila jako první. Vzápětí se vzbudil i Filip. ,,Myslíš, že by sme se měli vydat ještě hlouběji do lesa?“ zeptala jsem se ho šeptem. ,,Nevim, je to složitý. Můžeme zůstat tady, protože je to dobrý místo. Ale na druhou stranu, co když tady žijou nějaký domorodci? A nebo to nakonec třeba ani neni ostrov! Kdo ví?“ odpověděl taky šeptem. ,,A co kdyby sme o tom hlasovali?“ navrhla Áďa a sedla si. ,,Slyšela jsem totiž váš rozhovor:“ dodala na vysvětlenou. ,,Promiň, asi sme tě vzbudili, viď?“ omlouval se rychle Filip. ,,Ne, to je dobrý. Stejně sem už nespala.“ mávla nad tím rukou. ,,Ale neni to špatnej nápad.“ poznamenal Filip. ,,Jenže nejdřív musíme počkat na ostatní.“ poznamenala jsem. ,,Mezitím se můžeme podívat po něčem k snědku.“ napadlo Áďu. Neměla špatný nápad. Taky mi kručelo v břiše. Už ani nevím, kdy jsem naposledy jedla. ,,A nemáme ještě něco v tom batohu?“ zeptala se Adéla. Tím mi nastartovala mozek. Naposledy jsme měli jídlo na té lodi, před bouřkou. A před tím doma oběd. Z čistajasna mi něco došlo: ,,Co naši rodiče, sourozenci, babičky, dědové, tety, strejdové, bratranci, sestřenice. Ti všichni. Určitě nás teď zoufale hledají a umírají strachem, co se nám stalo. A my jim nemůžeme říct, že jsme v pořádku, že žijeme ani kde jsme. Zmizeli jsme beze stopy. Nikomu kromě Boba jsme neřekli, co máme v plánu. Nikdo o nás nic neví.“  To bylo hrozné. Představila jsem si svou milou maminku, která vždycky říkala, že Tom je se mnou v bezpečí. Jak se na mě usmívala. A ty její mandlové oči, sametové hnědé vlasy co voněli po kokose. A táta. Vysoký, statný a urostlý muž. Dokázal se rozzlobit, ale v jádru nebyl zlý člověk. Jeho hluboké oči, ve kterých se vždycky zajiskřilo, když chtěl provést nějakou lumpárnu. Ta představa toho, že už je možná nikdy neuvidím. A co třeba Ondrova maminka. Vysoká, elegantní dáma. Nebo jeho otec. Stejně elegantní se smyslem pro humor. Ondra byl jejich jediný syn. Rozmazlovali ho a hýčkali. Nedokážu si představit jeho rodiče, jak nesou ztrátu svého jediného syna. A co rodiče Domči a Dorys? Byli sice přísní, ale vše to dělali jen pro jejich dobro. Viditelně jsem při té myšlence pobledla. Musela jsem si sednout. Áďa i Filip vystrčili hlavu z batohu. ,,Je ti něco Káťo? Jsi celá bledá.“ zeptala se starostlivě Áďa. Co jí mám říct? Mám říct pravdu a všechno jí připomenout? Anebo jim nemám nic říkat? Stejně o tom jednou budou všichni přemýšlet. Rozhodla jsem se pro druhou možnost. Nic neřeknu a radši si to nechám pro sebe. A tak jsem se raději zeptala: ,,Našli jste tam něco?“ ,,Jo, nějaký jídlo tam je, ale nedá se jíst. Je úplně promáčený.“ povzdichl si Filip. ,,Tak se pudem po něčem kouknout, ne?“navrhla jsem jim. A tak jsme se zase prodírali cestou necestou jako včera. A tady jsem se rozhodla. Jsou tu se mnou jen Áďa a Filip. Ti to ustojí. Jsou nejrozumnější. Dodala jsem si odvahu a řekla: ,,Víte, já jsem si vzpoměla na rodiče. Že, že, ….. že se k nim už možná nevrátíme. A že vůbec nevědí, co se s námi stalo. Určitě umírají strachy o nás. A, a, a ……“ Ne, nemohla jsem mluvit dál. Při každém slově jsem pocítila nepopsatelnou bolest. Ale pokračovat jsem ani nemusela. Oběma to ihned došlo. Ztuhli a zůstali stát na místě. Nastalo ticho. Bylo slyšet jen probouzející  se zvěř. Trvalo to pár minut. Asi si mojí šokující zprávu srovnávali v hlavě. ,,Na to jsme nemysleli.“ promluvil nakonec Filip. ,,Možná je to dobře.“ napadlo mě. ,,Dokážete si představit Domču nebo Dorys jak myslí na své rodiče? Možná by se Dominice zase něco stalo.“ vysvětlila jsem jim své obavy. ,, Myslíš, že by Domča dostala zase záchvat?“ zajímal se Filip. ,,Možná.“ odpověděla jsem. Nebyla jsem si jistá, co by se mohlo všechno stát. A co třeba Tom? Jak by to snesl? Je jasné, že nad tím ještě nepřemýšlel. Opravdu nedokážu odhadnout, co by to s ním udělalo. Je nevyzpytatelný. ,,Tak dem shánět to jídlo, ne?“ začal Filip mluvit na jiné téma. Koukala jsem po něčem na způsob borůvek nebo malin. ,,Ale jak poznáme, jestli to neni jedovatý?“ zeptala se Áďa jako kdyby mi četla myšlenky. ,,Asi budem muset zkusit štěstí. Až něco najdem, tak se podíváme, jestli to neni podezřelý, a pak ochutnáme.“ navrhl Filip. Jiný způsob zřejmě neexistuje. Otázku kdo bude zkoušet jsem raději spolkla. ,,Něco jsem našla.“ ozvala se Áďa. Oba jsme se k ní přihrnuli. Našla jakésy červené plody. Vypadaly jako maliny, jen ten tvar připomínal ovál. Přičichla jsem. ,,Zajímavá vůně. Medová.“ napadlo mě. Nejlepší však bylo, že je tu toho tolik. Všichni jsme se sehli a začali sbírat. Já sbírala do trička. Najednou jsem si všimla čehosi podivného. Myslela jsem, že je to něco dalšího k jídlu. Přistoupila jsem blíže, abych se koukla zblízka. V tu chvíli se to pohnulo. ,, Á á á á á “ zaječela jsem. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se ostatní na mýtince pobudili. Můj ječák byl slyšet daleko. ,,Fuj, co děláš?“ osopil se na mě Filip. ,,Víš, jak si mě vystrašila?“ přidala se Áďa. ,,Málem jsem dostala infarkt.“ vyčetla mi. ,,Promiň, jenže tady něco bylo, a já se toho chtěla dotknout. Myslela jsem, že je to k jídlu. Potom se to znenadání pohlo a strašně mě vylekalo.“ hájila jsem se. ,,Ukaž!“ šel se podívat Filip. ,,Vždyť to je masožravka!“ objasnil mi. Áďa se začala hyhňat. Po chvíli se k ní přidal i Filip. ,,No co, tak jsem se lekla.“ říkala jsem už i já se smíchem. Vážně to bylo k smíchu. Smáli jsme se asi deset minut, a pak Filip poznamenal: ,,Už bysme mohli jít za ostatníma, jsme hodně dlouho pryč. Třeba se někdo probudil a hledá nás.“ ,,To je pravda.“ přisvědčila Áďa. Vyšli jsme tedy zpátky na cestu, po které jsme přišli. Dorys, její sestra i Ondra se už probudili, jen Tom pořád vyspával. Dorys nás přivítala slovy: ,,No kde ste? Před chvílí jsem se probudila a vy nikde. Tak jsem se zeptala Ondry a ten mi pověděl, že prej ste asi v lese, že odtamtud slyšel tebe jak ječíš. Je to divný, mě to nevzbudilo.“ brebentila Dorys. Takže jsem je opravdu vzbudila. ,,Promiň, ale já jsem….“ ,,viděla masožravou kytku“ dokončila mojí větu Áďa a usmála se. ,,V poho, už bych asi stejně nespal.“ nevadilo mu to. ,,Mě trochu jo.“ ozvala se Domča. Otočila jsem se na ni. ,,Taky promiň, jen jsem se strašně lekla.“ hájila jsem sama sebe. ,,Jo dobrý, jsem zviklá.“ odpověděla a mrkla po Dorys. ,,Tady Brigit mě budí celkem často, když mluví ze spaní. V tom horším případě se i prochází po pokoji.“ dělala si ze svojí sestry legraci. Ta se kysele zasmála a hodila po ní mikinu. Bylo mi jasné proč. Brigito jí směli oslovovat jen privilegovaní (jako jsem já) a navíc jen ve vyjímečných situacích, což tahle určitě nebyla. A Dominika to určitě řekla proto, aby ji vyprovokovala. Abych zabránila vznikající slovní přestřelce mezi dvojčaty, řekla jsem: ,,Byli jsme pro snídani.“ A na důkaz jsem jim ukázala plné tričko, pokud si ho ještě nestačili všimnout. ,,Vy máte snídani? Super!“ pochválila nás Dorys. ,,Mám hlad jak vlk.“ přidal se Ondra. ,,A jakou to má chuť?“ zajímalo Domču. ,,Tak to zatim nevíme. Nejvyšší čas to zkusit.“ řekl Filip naprosto s klidem. ,,A co když je to jedovatý!“ vykřikla Dorys. ,,Třeba je, ale zjistim to jedině tim, že to zkusim.“ odvětil jí. Bylo na něm vidět, že jeho klid je vynucený. I přesto jsem ho obdivovala. Sníst něco, co jsme našli v džungli a nikdy předtím nejedli, to je odvážné. ,,Ale někdo se musí obětovat. Jinak umřeme hlady.“ ozvalo se mé vnitřní já. Všichni jsme se na něj dívali se zatajeným dechem. Statečně si strčil jednu bobuli do pusy. ,,Má zvláštní chuť, sladkohořkou. Ale je dobrá.“ informoval nás. Čekali jsme, jestli se s ním něco stane. Nic. Úsměv na tváři mu rostl. Po patnácti minutách jsem to už nevydržela a sáhla také po růžovém plodu. ,,Nejspíš to neni jedovatý, když mu po tak dlouhý době neni blbě.“ prohodila jsem. Zakousla jsem se. ,,Filip má pravdu, chutná mi to. Připomíná mi to pomelo. Sladké a hořké zároveň.“ pomyslela jsem si. Ostatní se po sobě podívali a usoudili, že na mých slovech něco bude a vzali si také. Všem se napjatý výraz v obličeji změnil na úsměv. Očividně to nechutnalo jen mě. ,,Co třeba probudit Toma?“ napadlo Áďu, že mezi námi není náš žvanílek. ,,Hej hola Tome, vstávej!“ zakřičel Filip. Tom otevřel oči a rozespale po nás juknul. ,,Proč mě budíš?“ utrhl se na něj. ,,Protože tady máme snídani a jestli si nepospíšíš, tak ti jí sníme.“ zpražila jsem ho. Na tváři se mu usadil blažený výraz. Když však uviděl naši velmi improvizační snídani, ohrnul nos. ,,Našli jsme to v lese. Jen ňáký plody, ale chutnaj dobře.“ lákala ho Áďa. Zřejmě měl velký hlad, a tak si vzal taky. ,,Hm, neni to zas tak hrozný.“ uznal. ,,Jenže co budem dělat teď?“ napadlo Domču. ,,Přemejšleli jsme a shodli se na tom, že by bylo nejlepší jít dál. Pokud tu vážně někdo je, může nám pomoct.“ sdělil ostatním Filip. ,,Ale můžem tady zůstat. Napadlo mě, že budem hlasovat.“ řekla Adéla, jelikož neslyšeli náš rozhovor. ,,Takže, kdo tu chce zůstat a kdo chce jít dál?“ otázala jsem se. ,,Já chci jít zkoumat dál.“ řekl Tom. Postupně se k němu přidali i ostatní. Jen Dorys váhala. Pak ale pokrčila rameny a vzdychla, že půjde také. Nic jiného jí stejně nezbývalo. Samotnou jsme ji tu nemohli nechat. Nechce chodit kvůli své noze. Dominika se hned nabídla, že jí pomůže. ,,OK, tak dem stejně jako včera.“ rozhodl Filip. Zase jsme šli po stejné cestě.Prodírali se kytkami, liánami, trávou, mechem a kdoví čím ještě. Hrůza! Najednou se ozval ohlušující kravál. ,,Klid, to sou jenom papoušci.“ snažila se hluk Áďa překřičet. Oddychla jsem si. Jenom papoušci, ne kanibalové. Náhle si nejsem jistá, zda chci pátrat po domorodcích. Postupovali jsme pomalu, potože rychleji to nešlo. A já se ostražitě ohlížela kolem. Něco jsem zaslechla. Žádný živočich, šumění vody. Někde blízko teče potok. Jestli opravdu nakonec nenajdeme a budeme se o sebe muset postarat sami, potok nám přijde vhod. Kochala jsem se přírodou, když tu řekl Tom něco, po čem nám přeběhl mráz po zádech: ,,A co naši rodiče? To už je nikdy neuvidíme?“ vyžvanil věc, které jsem se tak obávala. Bylo by lepší, kdyby o tom každý přemýšlel sám. ,,Ach jo, co teď? Už to mám! Musím odpoutat pozornost. „ napadlo mě. ,,Jenže jak? To je nápad, stejně jako při sbírání snídaně.“ A tak jsem se sklonila a do hrobového ticha zaječela. Všechny jsem pořádně vyděsila. První se vzpamatoval Filip a pronesl na mou adresu: ,,Už zase? Čeho ses lekla tentokrát?“ Po chvíli se vzpamatovali i ostatní a začali se chechtat. Uznávám, že to k smíchu bylo. Svůj úkol to však splnilo a to je dobře. ,,Něco tady lezlo, takový černý.“ řekla jsem první blbost, která mě napadla. ,,Ty asi nemáš čistý svědomí, viď? dobírala si ze mně Domča. Vypadám jako strašpytel, avšak obětovala jsem se pro dobrou věc. ,,Tak dem dál.“ upozornila Dorys na plán naší cesty. Postupovali jsme nyní ještě pomaleji. Nakonec jsme zastavili úplně. ,,Co se děje?“ zajímali jsme se. ,,Je to hrozně zarostlý, budu nám muset prosekat cestu.“ slyšeli jsme v odpověď. ,,Uf.“ vydechla Dorys a sedla si na zem. Spolu s ní jsme já, Domča i Áďa čekali, až kluci pročistí cestu. ,,A třeba to jde obejít.“ přemýšlela nahlas Áďa. ,,Nemáš špatnej nápad.“ přisvědčila jsem. ,,Tak dem na obhlídku!“ rozhodla jsem. ,,Dobře, běžte, ale nevzdalujte se moc od nás.“ zareagoval Filip a dál si hrál na prince, který vysvobozuje Šípkovou Růženku. Po jeho souhlasu jsme se zvedli a šli. Kopírovali jsme houští, které nám tak znesnadnilo cestu. Nikde jsme žádnou skulinku nenašli. Abychom neporušili slib, vrátili jsme se po chvíli zpět. ,,My to zkusíme na druhou stranu.“ prohodila jsem směrem k Filipovi. Ten zamručel cosi nesrozumitelného a tak jsem usoudila, že nám dává souhlas. Opět jsme šli kolem houští. ,,Stejné jako na druhé straně, jen o něco zarostlejší. Pořád liány, stromy, liány a zase stromy.“ pomyslela jsem si cynicky. Ani světlo sem nemohlo pronikat. ,,Támhle je nějak moc světla.“ řekla Áďa přesně v tu vteřinu, kdy jsem si všimla také. ,,Héj, tady to jde projít!“ zaječela na ostatní. Po chvíli se k nám přihrnuli. Jen Dorys nepospíchala. Nemohla. Dominika ji podpírala z jedné strany. Rychle jsem jim pomohla, prodrala se na druhou stranu ….. a uviděla moře. Jen azurové moře a písčitou pláž. Popošla jsem blíž a pohlídla do stran. Všude stejné. Pláž a moře. ,,My sme asi fakt na ostrově.“ poznamenal nevěřícně Tom. ,,Jo.“ vykulila oči Dorys. ,,Sami na ostrově, kde zřejmě neni žádný savec rodu homo.“ dodala Áďa.