Archiv autora: adiana.green@seznam.cz

Blbost :D:D:D

Nevšímejte si toho… Jen mám absťák a chybí mi cvakání klávesnice, když píšu…a na táty pc nemůžu opravovat, protože se mi tam nechce ten soubor spustit :/ :´( ….tak teťkon cvakám co  mi leze na mozek :D:D:D Jak jsem to nazvala no…blbost :D:D:D

Pátý den. Už pátý den jsem zavřená ve škole, kvůli tomu blbýmu sněhu. Pět dnů! A jsem tu zavřená spolu se všemi svýma spolužáky, s lidmi z ostatních tříd, s učitelkami a kuchařkami. Máme daný rozpisy, kdy se kdo jde sprchovat. Jó, jak jsem ráda že tam dnes jdu. Do těch hnusných sprch, co máme v převlékárně, kam bych za normální situace nestrčila ani špičku nosu. Naštěstí jdu ráno, takže mi stihne uschnout hlava, alespoň něco.

myslela jsem si zatímco jsem nabírala do kýblu sníh, který pak přeneseme kuchařkám, aby nám z něj mohli udělat čaj. A také jsem se těšila na snídani, i když to bylo jenom jedno vajíčko ke starému knedlíku, bylo to něco k jídlu. Jinak jsme mohli utišit hlad jenom vodou, tedy, roztátým sněhem, který jsem sbírali z oken naší třídy, která byla v druhém patře. Sešli jsem dolů, kde to bylo jako obvykle strašidelné, nemohli jsme moc využívat světla, protože celá škola jela jen na záložní generátor, a ten jsme rozhodně rozbít nechtěli, jinak bychom umrzli.

Spali jsem na lavicích a na židlích, přikrytí našimi bundami a leželi jsme na našich věcech z tělocviku, aby to bylo alespoň trochu měkčí. Kluci spali na židlích, dokonce dobrovolně, i když to bylo méně pohodlné a my holky jsem spali na lavicích. Dostali jsme i jednu žíněnku a na ní jsem se vyspali pohodlně čtyři. Po lavicích jsme se na ní střídali. Na mě a kamarádky zatím bohužel nedošla řada, a už jsem se těšila, až se na ní vyspím. Ve dne jsme se normálně učili, jakoby se nic nedělo, a kupodivu si nikdo nestěžoval. Aspoň to odhánělo naše myšlenky od prázdných žaludků. Ani špinavé a smradlavé oblečení nikdo nevnímal. Bylo to to jediné co jsme mohli mít na sobě a vzhledem k tomu, že jsme všichni smrděli a měli jsme mastné hlavy, ani jsme to moc neřešili. I zuby už jsem si nečistila šíleně dlouho. Vždycky jsme si je jen na večer vypláchly sněhem.

Během těch pěti dnů jsme se všichni hrozně změnili, nejenže jsme zhubli, ale i psychicky. Nebyly jsme ta banda rozmazlených dospívajících spratků. Teď jsme byly klidní, byly rádi za vše, co bylo. Byly jsme šťastní, vtipkovali a snažili se udržet pohromadě. Také jsme se mnohem víc stmelili jako třída. Začali si více důvěřovat. V některých ohledech to tedy bylo dobré, ale bylo jasné, že si po nějaké době začneme lézt krkem.

„Zítra je víkend, myslíte, že nám dají volno?“ zeptala se Karina. „Doufám.“ usmála se Mariana. „Aspoň bychom jsme se pořádně vyspali.“ přikývla jsem. „Ale co bychom celý den dělali?“ přemýšlela Diana. „Mohli bychom hrát karty.“ řekla jsem a kývla směrem k Marianě. „To je pravda.“ přikývla Mariana nadšeně. „A také bychom mohli psát recenze na knihy a filmy, které se nám nejvíce líbí.“ navrhla Karina a všichni jsme se na sebe zazubili. Bylo nám jasné, co vyhraje. Psaní. „Děkujeme děvčata. Hned vám to ohřejeme na čaj.“ usmála se na nás jedna z kuchařek. „Tady máte snídani.“ dodala a podala nám vajíčko a knedlík. „Děkujeme.“ řekli jsme a zakousli se do jídla. Pomaličku jsme žvýkali a užívali si jídla. „Kde je zbytek vaší třídy?“ zeptala se další z kuchařek. „Už nesou další vodu. My jsme jenom byly rychlejší“ řekla Karina s plnou pusou. „Aha.“ usmála se kuchařka a zašla zpátky do kuchyně. My jsme si sedli do jídelny a jedli jsme. Postupně se začali objevovat všichni z naší třídy a všichni jsme v tichosti přežvykovali. Dnes jsme byly na rozpise napsaní mi, že máme vstávat jako první, a tak jsme tady seděli jen my.

Úprava části malého prince

Jen málo kdo ví, že malého prince poznala i jedna malá dívenka, sotva desetiletá, která si ráda hrávala v zahradě s růžemi. Ta dívenka jsem byla já. Jednoho dne jsem si zase hrála v zahradě, když tu jsem uviděla malého chlapce, jak vešel do mého království. Byl prapodivně oblečen, ale to mi tehdy tolik nevadilo, tehdy pro mne bylo důležité mé království s růžemi. Už už jsem mu chtěla sdělit, že tohle je mé území, jenže najednou jsem uslyšela chlapce říkat: „Dobrý den.“. Díval se přitom do růží. Chtěla jsem mu odpovědět, ale než jsem se rozhodla, chlapec najednou promluvil znovu. „Kdo jste?“ zeptal se růží užasle. A tehdy jsem uslyšela tichý šum, který jsem do té doby považovala jen za vánek, hrající ve větvích. „Ó.“ uslyšela jsem chlapce říkat. A tentokrát se vánek neozval. Teď jsem uslyšela jen tichoulinké šeptání vedle mého ucha: „Proč si s námi nepovídá dál? Je tak mi milý.“. Udiveně jsem se potichoučku rozhlédla kolem sebe. Jenže jsem nikoho neviděla. Jenom kousek ode mě byla jedna růžička. Pátravě jsem se na ní podívala. „Dobrý den, dívenko.“ řekl ten hlas znovu. Tentokrát jsem si byla jistá. Byla to ta růžička! „Dobrý den.“ zašeptala jsem tenounce. Ale pak jsem uslyšela tiché vzlyky. Trochu jsem se nadzvedla a uviděla chlapce. Ležel na zemi a brečel. Chtěla jsem ho jít utěšit, jenže mě předešel někdo jiný.

Do zahrady vešla krásná rezavá liška. Uslyšela jsem, že vydala nějaký zvuk, ale nerozuměla jsem mu. „Dobrý den.“ řekl neznámí chlapec znovu. Byla jsem zmatená a tak jsem se křovím přiblížila trochu blíže, abych lépe viděla. Chlapec se zvědavě otáčel, jakoby někoho hledal. Liška znovu vydala nějaký zvuk. „Kdo jsi?“ zeptal se chlapec lišky stejně, jako předtím růžiček. „Jsi moc hezká…“ dodal po chvíli. Liška vydala další zvuk, ale tentokrát jsem měla pocit, že jsem mu trochu rozuměla. „Pojď si se mnou hrát. Jsem tak smutný…“ ozval se chlapec znovu. „Nemohu si s tebou hrát. Nejsem ochočena.“ uslyšela jsem sametový hlásek a pochopila, že to byla ta liška. „Ó promiň.“ řekl chlapec. Chvilku se tvářil zamyšleně a pak dodal. „Co to znamená ochočit?“ zeptal se poté. „Ty nejsi zdejší, co tu hledáš?“ řekla liška. „Hledám lidi. Co to znamená ochočit?“ nenechal se chlapec odbýt. „Lidé, mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“ zeptala se liška. „Ne. Hledám přátele.“ odpověděl chlapec. „Co to znamená ochočit?“ zeptal se znovu zvědavě. „Je to něco, na co se moc zapomíná. Znamená to vytvořit pouta…“ řekla liška.

V tu chvíli jsem je přestala poslouchat. Zaslechla jsem totiž ve vzdáleném koutu svého království s růžemi zpívat ptáčka. Jenže tentokrát jsem neslyšela jenom melodii. Slyšela jsem i o čem ten slavík zpíval. „Dobrý den.“ pozdravila jsem ho po vzoru chlapce. „Dobrý den.“ odpověděl mi slavík a na chvilku přerušil zpívání. „Krásně zpíváte.“ řekla jsem obdivně. Ptáček na mě pokývnul hlavou a spustil ještě krásnější hudbu. Postupně jsem si ho ochočila a spřátelila se i se všemi růžemi v zahradě. Od té doby to bylo doopravdy mým královstvím.

Tak jsem potkala malého prince. Ale, že to byl malý princ jsem se dozvěděla, až o mnoho let později, když jsem si přečetla knihu Malý princ. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v malém princi poznala toho chlapce, díky kterému dodnes rozumím řeči rostlin a zvířat.

Ok…už jsem konečně doopravila 12!!! :D:D:D Už jsem skoro u konce :D Ale pak pojedu ještě jednou…

Přidala jsem i prolog!!!:D:D:D

Dopsáno!!! Celý!!! I epilog… A teď se pustím do kontrolování a upravování těch začátečnických chyb :D:D:D A tady je poděkování, které jsem dala na konec knihy…

Mé největší díky patří Alžbětě Kraupnerové a Anně Štorové, mím kamarádkám. Bez Bettyniné (ano, ta drsná Betty, která je popisována ve světě Lion mě otravuje i doopravdy :D) neustálé kritiky bych se nikdy neposunula dál, a i když mi to občas vadilo, překousla jsem tu kritiku a koukla se na to z jejího pohledu…a samozřejmě, měla pravdu. Ale kdybych slýchala jen samou kritiku, asi bych svět Lion nikdy nedopsala. Proto také moc a moc děkuji Anče (ano, také je v knize), že mi pokaždé říkala, že je to skvělé a jak moc se těší, až dopíšu další kus. A samozřejmě, děkuji i mým rodičům, že mi v tolika chvílích, kdy jsem vysedávala u počítače a dlouho do noci psala, neutrhli hlavu. A, to hlavně, děkuji vám všem, kdo tuhle knihu přelouskali, až do konce i s jejími nedostatky.

Původem švédka, duší češka

Jdu po trávě a nevnímám nic. Jen se celým svým tělem soustředím na přírodu kolem mě. Mé bosé nohy ladně plují po navlhlé trávě. ,,Nic není krásnějšího, než příroda kolem nás.“ pomyslím si. Už od dětství jsem milovala přírodu. Místo hraní s ostatními dětmi jsem se potloukala lesem. Když jsme ve čtvrté třídě probírali lesní a polní zvěř, nesmírně mne to bavilo. A dnes rozeznám káně od poštolky, kunu od lasičky nebo třeba otakárka od babočky. Naučila jsem se naslouchat přírodě, povídat si s ní. Dám se do tance. Kroky neznám, tančím podle instinktu. Pobíhám dlouho. Nakonec se vyčerpána únavou svalím na zem. Přerývavě dýchám. Vítr vane kolem mě a zpívá mi písničku. Možná o lásce, možná o světě. Kdo ví. Slyším jen šelest trávy a cvrkot hmyzu. Nic hezčího snad neexistuje. Užívám si každého okamžiku. Najednou uslyším křik. ,,Pampeliško, kde seš?“ volá na mě čísi hlas. Téměř ihned ho poznám. Hlas mého staršího bratra Niila. Říká mi Pampeliško, protože tuhle přezdívky mi vymyslela maminka. Mé jméno -Løvetann- totiž v norštině znamená pampeliška. I tohohle jména je původce maminka. Niilovo jméno také není české. Jeho je prozměnu tipické finské (to zase vymyslel tatínek). Asi je zřejmé, že ani jeden rodič nepocházel z Čech. Maminka byla z Norska a tatínek ze Švédska. Ve Švédsku jsme žili, ale jen do mých necelých pěti let. Potom nám zemřeli rodiče při autonehodě. Niilo, v té době dvacetiletý, rodičům tehdy v nemocnici slíbil, že se o mě a mou sestru Maju postará. To se stalo pár hodin před tím, než oba svým zraněním podlehli. Nedlouho potom se bratřík oženil s češkou, a tudíž jsme se přestěhovali do Čech. Začali jsme spolu s Majou chodit do školy a později se i naučili jazyk. Moje třináctiletá sestra to tenkrát měla velmi těžké a nikdy si na zdejší krajinu a lid nezvykla. Myšlenkami byla stále u svého milovaného Švédska. Proto se po sedmi letech vrátila zpět a začala studovat ve Stockholmu. A tak jsem tu zůstala s bratrem, jeho ženou a dětmi a po rodičích mi zbylo jen příjmení Skarsgård.

,,No tak, poď domů. Lucie už udělala večeře.“ slyším znovu. Niilo měl a má, stejně jako Maja, trochu problém se zdejším jazykem. Jelikož má ale na jazyky talent a češtinu studoval již tři roky před tím, než se s Lucií vzali, dnes mluví dobře, až na jeho švédský přízvuk a sem tam špatné skloňování. Já, protože jsem češtinu slýchávala odmala doma i ve škole, ji zvládám perfektně. A navíc mi také jazyky jdou samy od sebe. Od doby, co jsme se přestěhovali, jsem švédštinu skoro nezaslechla.
,,Tady!“ křičím neochotně. Nechce se mi o takovýhle krásný podvečer jít domů. Niilo za mnou za chvíli přiběhne. ,,Pampeliško, musíme na večeře.“ říká omluvným tónem. Ví, jak miluju přírodu, i jak se mi příčí ji opustit. ,,Vždyť už jdu. A říká se NA VEČEŘI.“ opravím ho. ,,Ty můj geňo.“ prohrábne mi vlasy a se smíchem mě obejme kolem pasu. ,,Kdes to slyšel?“ podivím se nad velikostí jeho teenagerovské slovní zásoby. ,,V televizi.“ odvětí. ,,A víš co to znamená?“ hraju si na chytrou. Upřímně, i já jsem tohle slovo poznala až před dvěma lety. ,,No jasan…že seš prostě nejlepší.“ zazubí se. ,,Poslední dobou mluvíš nějak moderně.“ škádlím ho. ,,Jdu s dobou.“podpoví pohotově. Celou cestu z kopce k domu, kde bydlíme se navzájem pošťuchujeme.
Jen co vejdu dovnitř, do nosu mě praští vůně ryb. Začínají se mi sbíhat sliny. Sundám si svetřík, pověsím ho na věšák a vejdu do kuchyně. Ani mě nepřekvapí, že u stolu sedí čtyřletá holčička a dožaduje se jídla. ,,Zuzano, nekřič!“ okřikne jí drobná žena stojící u sporáku. ,,Ahoj.“ překřičím ten hluk. Lucie se na mě na chvíli otočí. ,,Můžeš se o ně postarat?“ poprosí mě. ,,Jen na chvilku, než to dodělám. Niilo pomáhá Else, takže teď nemůže. A Tonda je někde nahoře. Díky moc.“ říká už jen přes rameno a začíná se zase plně věnovat vaření. ,,Zůzo, máš umytý ruce?“ křiknu na onu uječenou malou holku. Ta zavrtí hlavičkou. ,,Tak mazej!“ nařídím jí a stoupám po točitých schodech nahoru. ,,Tondo!“ křičím znovu. Naproti schodům se nachájí dveře. Do ložnice Niila a Lucie ale zamířeno nemám, a proto zahnu doleva a otevřu dveře do dětského pokoje. Je nejblíže ložnici, protože tady spí ti dva raubíři. Zuzanka a Toník. Jsou dvojčata a proto s nimi má Lucie takové potíže. Zlobí za dva. A tak jí pomáhám. Většinou provádějí nějaké hlouposti, to je ten důvod, proč pospíchám. Rozsvítím světlo a zamžourám dovnitř. K mému velkému údivu Tonda leží na posteli a spokojeně podřimuje. Zakroutím nevěřícně hlavou. ,,Vstávat raubíři. Večeře!“ promluvím hlasitě. Nejdřív s sebou trhne. Pak otevře oči. ,,Večeře?“ ptá se nevěřícně. ,,No jasně, večeře. Víš přece, co to znamená. Šup šup, čeká se jenom na tebe.“ popoháním ho. Rozespale si protírá oči a sestupuje po schodech dolů do kuchyně. Posadíme se ke stolu, kde už sedí Zuzanka. ,,Umyla sis je pořádně? I mejdlem?“ zpovídám ji. ,,Joooo.“ říká jako by to byla samozřejmost. Lucie před nás postaví lahodně vonícího lososa, plněného medem a hořčicí. Možná je to kvůli mému švédskému původu, ale ryby mi neskutečně chutnají. A Lucie to ví. Což mě nejprve zarazí. Většinou nemáme teplé večeře. Proč zrovna dnes, den před prázdninami, máme lososa. Shodou okolností moje nejoblíbenější jídlo. Ale potom se uchlácholím, že je to jen shoda náhod. ,,Jídlo!“ zakřičí Lucie, aby ji slyšeli nahoře. Po schodech za chvíli přijde Niilo s Elsou, jejich nejstarší sedmiletou dcerou. Usadí se ke stolu a začneme jíst. Dvojčata jsou jako vždy už při prvních minutách zamazaná po celé bradě. ,,Jak se těšíte na prázdniny?“ zeptá se Lucie. ,,Já hrozně. Konečně nebude škola.“ chytí se hned Elsa. ,,Ty brepto. Řikala si mi, že tě škola baví.“ ,,Baví. Ale prázdniny sou lepší.“ stojí si za svým. ,,Já se taky těšim. Konečně nebudu muset po obědě chodit spát.“ přidá se Zuzka. ,,Tak to si jen myslíš.“ odvětí Niilo. ,,Já se zase těšim až si budem moct s Kubou hrát.“ zajásá Toník. ,,A co ty, Løvetann?“ otočí se na mě. Co já? Asi budu celé dny venku. Budu tam možná i spát. Třeba v lese. O prázdniny stejně nikdy nic jiného nedělám. Žádné kamarády nemám. Pro všechny ve třídě jsem ,,ta přivandrovalkyně s tim divným jménem“. A moje introvertní povaha tomu nijak nepomáhá. Na prvním stupni jsem sice měla pár kamarádek. Tenkrát mě ještě neodsuzovali. Byla jsem pro ně jako každá jiná. Ale postupem času se ode mě začali odvracet. Nejedna z nich je teď školní barbína. Snad jediná, která mi do konce šesté třídy zůstala, byla Adéla. Jenže ti se po roce odstěhovali. Sabina, vedle které sedím, se se mnou taky trochu baví. Ale to je vše. A o klucích už vůbec nemluvím. Jednou jsem je slyšela, jak si o mně povídají. Že prý jsem vyhublá bledá seveřanka, která se ani neumí bavit a jen se učí. Ten den jsem se doma vyplakala u Niila. Konejšil mě, že to jsou hlupáci a ať si jich nevšímám. Od té doby jsem na stejně starého kluka ani nepromluvila. Takže mé plány na prázdniny nejsou nijak zvláštní. Jako každý rok. Budu doma pomáhat s dětmi a chodit na vycházky. Nic víc, nic míň. A přírodu miluju, takže mi nevadí být celé dny sama tady u nás, na stráni. Jediné, co by se mi možná líbilo, kdybychom jeli někam na dovolenou, jelikož bych poznala nová místa. Ale chápu, že když Niilo musí živit tři děti a mě k tomu, moc peněz na výlety už nezbývá. Spokojím se s tím, co mám. Ale tohle Lucii říct nemůžu. ,,Zase budu chodit na procházky, takže super.“ vymáčknu ze sebe nakonec. ,,Do přírody?“ usmívá se. ,,Hmm.“ odpovídám s plnou pusou. ,,A co švédská příroda?“ ptá se znovu. V tuhle chvíli začínám mít divný pocit. Že to přece jen není náhoda. Nikdy se nechovali jako ti rodiče, kteří musí naprosto přesně vědět, kde je jejich dítě. Já jejich dítě ani nejsem. Nechávali mě volnou, tak proč… ,,Co se děje?“ zeptám se na rovinu. ,,Jde o to, Pampeliško, že Lucii babička z Morava je vážně nemocná“ vysvětluje mi konečně na rovinu Niilo. ,,To je mi líto, opravdu. Ale jak to souvisí se mnou?“ nechápu v čem je zakopaný pes. ,,Ona je těžce nemocná, sama doma. Nikdo se o ní nestará a tak tam musím jet já. A Niilo zejtra odlítá služebně do Švédska.“ vysvětluje mi Lucie, ale já stejně pořád nechápu. ,,Nemůžeme vás tu nechat samotný. Elsa, Zuzka a Tonda budou do konce srpna u mojí sestřenice v Hradci, ale ona bydlí v paneláku a čtyři další lidi by se tam prostě nevešli. Stěží se k ní namačkají děti.“ Pomalu mi dochází, že já jsem zase navíc. Už se nadechuju k odpovědi, že to tady sama vydržím, ale Niilo vidí nesouhlas v mých očích a předběhne mě. ,,Ne, sáma tady rozhodně nebudeš!“ prohlásí rozhodně. Potom pokračuje mírnějším tónem: ,,A tak jsem myslel, že bys mohla letět se mnou do Švédska k tetě Veera. Můj kolega, který měl letět se mně je nemocný, takže letenku máš.“ dopoví celou myšlenku Niilo a já zřetelně vidím jeho rozpaky, protože dělá spoustu chyb v mluvení. Mé reakce na tuto novinu jsou protichůdné. ,,Švédsko, můj pravý domov. Místo odkaď pocházím.“ je první moje myšlenka. ,,Ale nebyla jsem tam tak strašně dlouho. Nepamatuju si skoro nic. Je to daleko. Mluví se tam jiným jazykem. Nebudu lidem rozumět. Cokdyž se mi budou smát, že jsem švédka a neumím švédsky?“ chytí mě hned náhle pochybnosti. ,,A co samotná teta Veera? Asi dvakrát přijela na návštěvu, ale to jsem byla malá. Mluvila s námi česky, to ano, i když ne moc dobře. Jenže třeba už češtinu dočista zapoměla? Byla bych sama, v cizí zemi a nikdo by mi nerozuměl!“ Jsem zmatená. Jedna polovina mého já říká ano, Švédsko je nádherné a ty tam patříš. Druhá polovina má strach. Z neznáma, z úplné samoty. Samým soustředěním úplně přeslechnu Niilův hlas. Starostlivě se podívá na svou ženu. ,,Snad sem jí moc nešokoval.“ říká, jenže já ho stejně nevnímám. ,,Musím si to promyslet.“ prohodím nepřítomně směrem k nim a utíkám do svého pokoje. Chvíli jenom zmateně koukají. Potom se Niilo zvedne od stolu a jde za mnou. Já ležím na posteli svého malého království a hlavu bořím do peřin. Slyším Niilovy kroky i tiché klapnutí kliky. Sedne si na postel vedle mě a začne mě hladit po vlasech. Zvednu k němu svůj utrápený obličej. V jeho tváři je stopa pochopení. Přitulím se k němu. ,,Promiň Pampeliško.“ zašeptá. Sedíme v tichu a on mě nepřestává láskyplně hladit. ,,Vím jaké to je. Vždyť i já jsem musel opustit svoje domov. Všechno, co mi zbylo. Ale ty tam nejedeš na celý život. Jen na dva měsíc. Teta Veera je strašně hodná. Budeš jí mít ráda.“ chlácholí mě. ,,Ve Švédsku je nádherná příroda. A přívětiví lid.“ snaží se. ,,Kterýmu ale nebudu rozumět.“  odpovídám kysele. ,,Umí aspoň teta Veera česky?“ zajímám se snad o nejdůležitější věc. ,,Trochu, jinak bych tě k ní neposílal. Pracovala tady pár let, ale budeš jí muset naučit skloňovat.“ spiklenecky se usmívá. ,,Když já tam budu tak sama.“ úpím. ,,Prosimtebe, jistěže nebudeš. Ve Västeråsu žije spousta milých lidí.“ snaží se mě uklidnit. Nastane ticho. ,,Promiň. Vím, že je to nefér k tobě. A je to tak narychlo, ale Lucie se to dozvěděla dnes teprve…“ omlouvá se znovu. Cítím se divně. Omlouvá se mi, přestože teď potřebuje pomoc on. Za ty roky byl pro mě útěchou, vždy stál pří mně, uklidňoval a rozuměl mi. Postaral se o mě, když já jsem pomoc potřebovala. A teď se mi omlouvá. Díky mému sobeckému chování má výčitky svědomí. Dnes přišel čas, abych mu oplatila roky láskyplné péče, se kterou mě vzal k sobě a vychovával. Snažím se sebrat odvahu. ,,Možná jen dělám z komára velblouda“ říkám sama k sobě. ,,Třeba se mi tam bude opravdu líbit.“ Koneckonců nedaleko tohohle městečka je přece spoustu parků a stezek, slyšela jsem jednou Niila říkat. A poznávat nová místa se mi taky líbí. Konečně se rozhodnu: ,,To ty mi promiň, chovám se jako malý děcko. Lucie mě od první chvíle milovala a skoro brala za svou a já jí teď bránim, když ona potřebuje pomoct…“ omlouvám se já. Zvedá ke mně hlavu. V jeho očích spatřím záblesk naděje. A také pýchy. ,,Doufal jsem, že budeš rozumná. Máš pravda, že Lucie má těžké období. Její babička je na tom špatně a ona se jí musí celý prázdniny věnovat. Já zase musím na jednu obchodní schůzku do Stocholmu. A proto poletíš se mnou a já tebe předám teta Veera. Jen na dva měsíc. A slibuju tobě, že si je užiješ.“ odpovídá nadšeně. ,,A kdy odlítáme? A jaký je tam počasí? Mam si vzít teplý oblečení? A kde přesně teta Veera bydlí?“ zahrnuji bratra otázkami. ,,Pomalu, pomalu. Poletíme zítra letadlem do Stockholm.  Tam jeden den přespíme u kamarád, potom nás Veera odveze do Västeråsu. A počasí je vcelku stejné jako tady, ale vem si i teplý oblečení.“ zodpovídá mi otázky. Něco mi v jeho odpovědi ale nehraje. ,,Jaktože ,nás‘ odveze?“  ,,Pojedu do Västerås na dva dny s tebou a vysvětlím Veera co a jak. Aspoň si při tom pořádně oprášim švédština, před tou schůzkou.“ Je vidět jak se těší. Jednak má plamínky v očích a druhak se mu povedlo ve čtyřech větách nadělat spoustu pravopisných chyb. Ve Švédsku dlouho nebyl a svoji rodnou zem opravdu miluje. A co víc, myslím že podobný zájem chce vzbudit i ve mně. ,,Díky Pampeliška, já věděl, že budeš rozumná.“ usmívá se. I já se usmívám. Jsem ráda za svého úžasného bratra. ,,Tak já jdu vykoupat děti.“ zvedá se z postele. Kráčím za ním. Každý den pomáhám s koupáním. Na dvojčata jsou totiž i dva lidi málo. Jakmile vcházím do koupelny, slyším vískot. ,,To bude zase zážitek.“ pomyslím si.

 Ráno se probouzím napěchovaná emocemi. Strach z vysvědčení, radost ze začátku prázdnin, stres, protože dneska odlétáme a spoustu dalších. Nemůžu dospat. Vstávám téměř deset minut před tím, než bych musela. Obouvám se a kráčím po schodech dolů udělat si čaj. Po čtvrt hodině jsem najezená i hotová v koupelně. Nikdo jiný se zatím neprobudil. ,,Asi zaspali. Půjdu je vzbudit.“ říkám si. Vcházím do ložnice a slyším spokojené chrápání. Jak to Lucie může vydržet, nechápu. ,,Měli byste vstávat!“ pokouším se je vzbudit pouze hlasitými slovy. Nezabírá to. Přistoupím tedy k Niilovi a zatřesu s ním. Pomalu otevírá oči. ,,Dobré ráno, Šípková Růženko. Jak jste se vyspala?“ pravím. Vzápětí se zasměju jeho zmatenému obličeji. ,,Už je skoro třičtrvrtě na sedm.“ oznamuji klidně. Vystřídá se poplašený výraz. ,,Tak pozdě?“ nevěří. ,,Jo.“ Když z pokoje odcházím, Niilo probouzí svou ženu. Usmívám se. Kolikrát se stalo mně, že jsem zaspala a byl to právě Niilo, kdo mě budil se stejnými slovy jako dnes já. Zabočím do pokoje dvojčat. ,,Hola hej, vstáváme lenoši! Dneska je poslední den před prázdninama!“ kříčím teď už velice hlasitě. Povzbuzeni slovy ,poslední den‘ skáčou rychle z postele. Utíkají do kuchyně. Tam stojí jejich matka a připravuje jim snídani. Já se jdu do svého pokoje obléknout. ,,Tak co si vezmu?“ Dnes se přece rozdává vysvědčení, tak musím být oblečená trochu lépe, než o normální školní den. Rozmýšlím se poměrně dlouho. Nakonec si oblékám bílou halenku bez rukávů spolu s květovanou sukní sahající po kolena. Do uší si dávám stříbrné náušnice ve tvaru kytičky. ,,Ještě co z vlasama?…..Rozčešu si je a nechám rozpuštěné.“ Splívají mi až do poloviny zad. Po svém upravování si jdu pro svačinu, jenže ve vedlejším pokoji spatřím Toníka bojujího s kalhotami. ,,Ukaž prosimtě.“ nemohu se na něj dívat. Pomáhám mu s oblékáním a zezhora slyším Lucii: ,,Tondo, seš oblečenej?“ volá. ,,Už sem mu pomohla.“ uklidňuji ji. Je sedm hodin a pět minut. Za deset minut musíme vyrážet. ,,Nevypadají na to.“ ušklíbám se. ,,Tak utikej na snídani.“ pobízím Tondu. Jdu za ním, abych si konečně vzala svačinu. ,,Mám oblíknout i Zuzku?“ prohodím k Lucii. ,,Ne dík, už je oblečená….Řeknu ti, sem ráda, že už je konec školního roku. Mě to vyčerpává víc než děti.“ postežuje si. ,,Já sem taky ráda i když z jinýho důvodu. Dneska jdeš ty nebo Niilo?“ ptám se. Každý den totiž chodím s Toníkem, Zuzankou i Elsou a s námi buďto Lucie nebo Niilo. Podle toho, který z nich to stíhá. V krajních případech je musím všechny odvést sama. To potom moc nestíhám. Já chodím na základní školu, která je asi čtyřicet minut cesty od domu, ale naštěstí po rovině. Převážná část cesty je stejně podél lesíka, takže mi nevadí chodit pěšky. Jenže obvykle s sebou mám i Elsu a ta už tak nadšená není. Jen brblá a brblá. V polovině je odbočka do města, kudy vede cesta do školky. Když tedy musím odvést dvojčata a potom ještě dojít s Elsou k naší škole, první hodinu stíhám jen tak tak. ,,Dneska nemůžu. Půjde Niilo.“ dozvídám se. ,,Výborně, aspoň se ho ještě zeptám na pár věcí ohledně Švédska.“ Začínám se opravdu těšit. Pokud nepočítám svůj předchozí pobyt ve Švédsku, nikdy jsem nebyla dál než pár kilometrů od našeho města. ,,Nakonec svému bratrovi ještě poděkuji.“ Zasním se. Náhle ho vidím. Mírně vlnité, tmavé vlasy (to máme společné) mu padají do čela a obdaří mě zářivým úsměvem. ,,Dobré ráno, líbil se Vám náš pokoj, krásná dámo?“ zašvitoří legračním hláskem. ,,Ale jistě, byl překrásný.“ odpovídám stejně poťouchle. Směju se. Takovéhle bláznoviny čas od času děláme. Vždycky se mi potom zlepší nálada. ,,Vážně ti to moc sluší.“ chválí mě už doopravdy. ,,Dík.“ Chvíli na sebe jen koukáme. Znovu si uvědomuji, kolik pro mě znamená. V návalu lásky k němu přiběhnu a obejmu ho. Trochu jsem ho zaskočila, ale po chvíli mě ochotně obejme. ,,Vypadáš nádherně. Kluci se dneska o tě poperou.“ šeptá mi do ucha. ,,Kdybych byl o trochu mladší, tak tě nespustím z oči.“ lichotí mi. Skrývám úsměv. Koho by nepotěšilo, když o něm někdo takhle hezky mluví. V objetí setráváme ještě chvíli, dokud nás nevyruší hlas: ,,Už byste měli jít! Je čtvrt!“ upozorňuje Lucie, která se mezitím ztratila někam nahoru. ,,Dobře.“ odpovídá jí její manžel. Pustí mě a jde pro dvojčata. Já si beru svačinu, kvůli které jsem přišla a dávám si ji do batohu. Teď jsem, myslím, zcela přichystaná. Ještě musím na záchod. ,,Neměla si pít tolik čaje!“ zlobím se na sebe. Když příbíhám do chodby, všichni už na mě čekají. Rychle si oblékám svetřík a obouvám kožené sandály s páskem. ,,Můžem jít.“ hlásím. ,,No konečně…“ bručí Elsa. ,,No tak, Elso…na tebe čekáme vždycky.“ kárá ji její otec. ,,Jo, na tebe musíme čekat každej den, než si vybereš, který oblečení chceš!“ ušklíbá se Zuzka. Elsa ji za to bouchne. ,,Nechte se. Už sem tady, tak můžem vyrazit.“ zasáhnu ještě rychleji než Niilo. Upřímně, Zuzanka má pravdu, Elsa je opravdu velká parádnice. A každý den se s Lucií dohaduje, co si vezme na sebe. Ale oblečení na dnešek měla připravené již včera večer, proto se čekalo jen na mě. ,,A musíme rychle. Máme zpoždění.“ popohání nás můj bratr. Kráčíme stejnou cestou jako vždy, jen o něco rychleji. ,,A kdy přesně letíme?“ vzpomínám si, že jsem se chtěla na něco zeptat. ,,Odlítáme v sedm. Takže na letišti bysme měli bejt dvě hodiny dřív.“ ,,Aha…dík. Musim hned jak přídu ze školy začít balit.“ poznamenám si víceméně pro sebe. ,,Ale dneska máte školu jenom do jedenácti, ne?“ připomene mi. ,,No jo, já zapomněla. Tak to budu mít spoustu času.“ uklidňuji se. ,,A ty tam budeš jak dlouho?“,,Tři dny. Asi. Ještě nevím přesně. Všechno ti povím v letadle.“ ujišťuje mě, jelikož jsme došli k rozcestí. ,,Ahoj. Užijte si poslední den škola a přineste hezký vysvědčení!“ loučí se. Také mu zamávám, spolu s Elsou. ,,Aaahooj!“ křičí na nás z dálky Zuzanka a její bratr se k ní vesele přidá. Naposledy se otočím a potom už se věnuji cestě. Zrychluji. Dneska jdeme obzvlášť pozdě. ,,Poď Elso, musíme přidat!“ pobízím klusající holčičku vedle mě. ,,A proč? Já už nemůžu…“ začíná naše obvyklá domluva. ,,Už zase! Každej den to samý!“ bublá ve mně vztek. Pokouším se uklidnit. Je poslední den školy, přece si ho nenechám zkazit jednou malou holkou! ,,Protože deme pozdě.“ procedím zkrz zaťaté zuby. ,,A přestaň fňukat, dyť seš přece velká holka. Fňukaj jenom malý děti.“ snažím se o smířlivý tón. To ji naštěstí dost motivuje a celý zbytek cesty je ticho. Když dorážíme ke škole, nikdo už venku není. Zběžně se podívám na hodinky. Je přesně osm! ,,Elso, budeš muset rychle, ale bacha ať nezakopneš. Možná to stihneš ještě než příde učitelka. Když ne, tak se slušně omluv, jo? Řekni, že sme zaspali.“ radím jí jako zkušenější z nás dvou. Přikývne a už letí po schodech nahoru. Já samozřejmě taky pospíchám, ale nijak moc. Pospíchám jen kvůli spolužákům, jelikož by se mi smáli a měli hloupé poznámky, kdybych přišla později než učitelka. Zuřivě přemýšlím, co je dnes za den a v jaké třídě máme být. Neustále se stěhujeme, proto si nemohu vzpomenout. ,,Asi v sedmičce.“ vybavím si. ,,Jenom aby.“ hned si zase nejsem jistá. Nakonec otevírám dveře sedmé Á s vědomím, že za zkoušku nic nedám. K mému velkému štěstí jsem se opravdu trefila správně a ještě ke všemu dřív než třídní učitelka, která jindy chodí na minutu přesně. Radostně si hodím tašku k lavici a sesunu se na židli vedle Sabiny. ,,Ale, ale…někdo zaspal, co?“ prohodí se svou typickou zvědavostí. ,,Hmmm.“ odpovídám. Vzápětí se rozevřou dveře a dovnitř vstoupí stará, vrásčitá žena s kyselým obličejem. ,,Borůvka je dneska obzvlášť naštvaná.“ šeptá Sabina, nicméně nijak zvlášť potichu. ,,Doufám že je pořád stejně hluchá.“  přeju si. Sabina většinou něco podobného dělá každý den. Ale jednou se jí její hlasitý šepot vymstil. Tenkrát pronesla podobně nelichotivou poznámku o učitelce zeměpisu. Bohužel ta má velice dobrý sluch, ne jako naše stará třídní. Schytala jsem to i já. Obě jsme museli po hodině do kabinetu. Naštěstí jsme dostali jen kázání o úctě ke starším a žádnou poznámku. Sabina měla tehdy dost soudnosti, a tak se mi ve třídě omluvila, že mě do toho zatáhla taky. Upřímně jsem ani nečekala, že něco takového udělá. Jenže dnes ještě ke všemu použila její tajnou přezdívku, kterou vymysleli kluci v naší třídě (opravdu často vypadá jako borůvka, pokud je naštvaná). Asi by nebyla stejně schovívavá jako zeměpisářka. Proto se tak bojím. Borůvka ale očividně nic nezaslechla, protože kráčí dál ke katedře. Položí si věci na lavici a dlouze se na nás dívá, dokud si všichni nestoupneme. ,,Dobrý den, posaďte se.“ promluví suše. Chvíli skřípou židle a potom nastane ticho. Ne že bychom byli tak hodná třída, to ne, ale nikdo nechce být poslední den zkoušený. Nebo dokonce po škole, čehož je ta fúrie schopná. ,,Tenhle školní rok jste byli ještě horší než minulý. A to jak v chování, tak i v prospěchu…“ začíná sáhodlouhý proslov, každý rok stejný. Jakmile začne, většina třídy vypíná. Včetně mě. Mám daleko zábavnější věci na přemýšlení. Například dnešní cestu do Švédska. ,,Jestliže odlítáme v sedm, tak to tam asi budem pozdě…To je škoda, z letadla nic neuvidim. No jo, ale co když se budu bát? V letadle jsem nikdy nebyla, nemůžu vědět co to se mnou udělá! Doufejme, že mi nebude špatně.“ můj mozek se plně věnuje prázdninám.,,Budu tam dva měsíce, tak to si musim vzít hodně věcí. Dva měsíce….co budu celou dobu dělat? Jistěže chodit po okolí, ale celý dva měsíce? Sama? Niilo sice říkal, že tam jsou přívětivý lidi, jenže já se neumim bavit s cizíma lidma! A i kdybych uměla, nebudu jim rozumět ani slovo! Jen tetě Veeře. S tou snad zvládnu mluvit alespoň trochu. Ale ona přece nebude celé prázdniny doma. Taky chodí do práce. Je doktorka, to znamená i noční směny!“ být přes noc sama v domě, v cizí zemi jsem si nedokázala představit. Popadly mě ty samé pochybnosti jako včera večer. ,,Možná to není zas tak dobrý nápad.“ Nesnáším takovéhle pocity. Vždy si připadám jako malé, vystrašené dítě. ,,Vzpamatuj se! Je ti skoro patnáct, přece nebudeš řvát kvůli dvoum měsícům mimo domov!“ okřiknu se a přinutím svou hlavu vnímat učitelku před sebou. Právě dokončuje proslov: ,,….a proto doufám, že se příští rok budete víc snažit. Za chvíli se budete muset rozhodnout, na jakou školu půjdete a stanou se z vás středoškoláci. Tak se podle toho začněte chovat!“ odmlčí se. ,,A teď to více bolestné. Budu číst od začátku abecedy. Takže jako první přijde Michal Bořek.“ zakřičí a svalnatý kluk z poslední lavice se zvedne. Postupně odříkává jména. Většina lidí jde s útrpným pohledem. Jsme opravdu nejhorší třída na druhém stupni, podle toho vypadají naše vysvědčení. Myšlenky mi pomalu zabíhají zpátky ke Švédsku. Náhle mě probudí strohý výkřik. Polekaně s sebou trhnu. ,,Løvetann Skarsgårdová.“ Vstanu z lavice a procházím ,uličkou smrti‘ jak to nazval Filip. Zastavím se před učitelkou. Ona mi podává ruku. ,,Na to, že jsi přistěhovalkyně, to jde.“ S těmito slovy mi podává papír. Obracím se zpátky. Něco podobného jsem čekala. Můj švédský původ nevadí jenom spolužákům, i pár učitelů si na mě kvůli tomu zasedlo. Borůvka patří mezi ně. Dojdu zpět k lavici. ,,Tak co?“ je zvědavá Sabina. Obě upíráme pohledy na mé vysvědčení. ,,Dobrý!“ chválí mě. Já už tak nadšená nejsem. ,,Nooo…“ nesouhlasím. ,,Víš co já bych dala za to, abych měla čtyři dvojky?“ ,,Borůvka mi tu dvojku z matiky dala…a z fyziky taky!“ úpím. ,,Se na ní vyprdni. Příští rok dostanem někoho jinýho.“ mávne nad tím rukou. Její přístup mě už nepřekvapuje. Ona sama má dvě trojky, tři dvojky a zbytek jedničky, což jí nevadí. Já vím, a ví to i ona, že kdyby se trochu víc snažila, může mít stejné známky jako já. Jenže mně, narozdíl od ní, přírodní vědy vážně nejdou. Nemám na ně mozek. A přesto jsem se na matiku i fyziku učila vzorně celý rok a známka mi vycházela mezi. Jenže Borůvka mi jedničku  nedá! ,,Přestaň už s tím fňukáním!“ okřiknu se. ,,Mohla si dopadnout i hůř!“ Zatímco já lituju sama sebe Borůvka dorozdá zbývající vysvědčení. ,,Jak jsem říkala, není to nic úžasného. Kdybyste se trochu snažili, nemuseli ste dnes mít útrpné výrazy. Tak se poučte na příští rok! To je vše, můžete jít.“ říká konečně onu oblíbenou větu. Jakmile zazněl povel můžete jít všichni se zvedají. Borůvka se na nás naposledy podívá a odchází se stejně upjatým výrazem, s jakým přišla. Třídou se rozléhají šťastné hlasy, jak se každý chlubí kam pojede na prázdniny. Já si uklízím věci do batohu. ,,A co budeš o prázky podnikat ty?“ nakloní se ke mně Sabina. Ptá se spíš aby prolomila ticho, jelikož předpokládá, že mou odpověď už zná. Jako každý rok nic zajímavého. Ale dnes ji překvapím: ,,Jenom pojedu do Švédska…“ prohodím skromně. ,,Do Švédska?!“ vykulí své velké kaštanově hnědé oči, takže připomíná překvapenou srnu. ,,Jako zpátky do Švédska? Wow! Hustý!“ Očividně je více nadšená než já. ,,To bude jako v těch americkejch filmech: po spoustě letech opět doma.“ rozplývá se. ,,Ale já jsem doma tady.“ namítám. ,, To máš fuk. Těšíš se? To bude super, ne? A nebojíš se trochu? Třeba to v tobě vzbudí špatný vzpomínky nebo tak něco.“ jede jako mlýnek, který nelze zastavit. A moc mi tím nepomáhá. Možná jsem jí o tom ani neměla říkat. Mám svých nesmyslných úvah až až. Úplně mi stačí ty moje. ,,No…vlastně se trochu bojim.“ přiznávám. Doufám, že teď bude poněkud ohleduplnější. Naštěstí význam mé věty pochopila: ,,To je blbost…jenom sem něco plácla. Neposlouchej mě!“ Jenže to už bohužel nedokážu. Musím přemýšlet o jejích slovech – špatný vzpomínky. Přemítala jsem o spoustě mnohdy nesmyslných věcí, ale tahle, možná nejdůležitější, mě nenapadla. Dosud jsem se zabývala jen strachem z neznáma. Nedošlo mi, že Švédsko je symbol mého předchozího života. Šťastného života s celou rodinou. S rodiči… Moc si z něj nepamatuji, přesto občasné střípky déja vu doprovází bolestivé bodnutí u srdce. Když si pak někdy připadám sama, potmě ve svém pokoji šeptám maminčino a tatínkovo jméno. Často mě takhle najde Niilo. V ty vzácné chvíle, kdy jsme sami, se mu schoulím do klína. Ani jeden z nás nic neříká, rozumíme si i bez slov. Možná proto, že sdílíme stejný smutek. Jistě, je to trochu jiná situace. On byl tehdy dospělý a musel se postarat o dvě mladší sestry. Já jsem byla mrně, které moc nechápalo, co se děje. Moc si vážím toho, že nás s Majou vzal k sobě. Kdoví, kde bychom jinak skončily. Pamatuji si, jak ještě pár měsíců po smrti rodičů za mnou po nocích Maja chodívala a šeptala do ucha, tenkrát prapodivnou směsicí češtiny a švédštiny, že se jí stýská a že se chce vrátit. Už několikrát jsem přemýšlela, jaké by to bylo ve třinácti letech ztratit oba rodiče a ocitnout se v cizí zemi, kde nerozumíš ani slovo. Nakonec vždy dojdu k závěru, že jsem mohla dopadnout i hůře.

To ale nic nemění na tom, že za pár dnů budu sama obklopená tolika věcmi, které mi budou připomínat šťastnou minulost. Minulost, kterou nelze vrátit zpět. A co je horší, nebude tam se mnou Niilo a jeho konejšivá náruč. Maximálně mně skoro neznámá teta, kterou jsem naposledy viděla před více než sedmi lety. A samozřejmě je tu otázka, jestli mi bude vůbec rozumět. Niilo řekl, že umí trochu česky. Což znamená znalost potřebnou k nejnutnějšímu dorozumění. Je tu určitě ještě jiný jazyk -angličtina- ale v té si moc nevěřím. To mě přivádí zpátky do reality, protože Sabina právě žvaní o svojí tetě z Anglie, ke které pojede. ,,Se máš. Anglie je hezká.“ hraju zaujatou jejím povídáním. Vlastně jsem opravdu zaujatá, ale skutečností, že mi takovou novinu říká tak pozdě. Kvůli její upovídané povaze se většinou dozvím věci, které vědět ani nechci. O to více bych předpokládala, že to bude vykládat všem na potkání dva měsíce předem. ,,Jaktože mi to řikáš tak pozdě?“ ,,Vim to taky až od včerejška jako ty. Velká náhoda, co? Teta sem včera přijela, a tak mi nabýdla, že můžu jet s ní zpátky. Řeknu ti, já se tak těšim!“ zubí se od ucha k uchu. Ráda bych sdílela nadšení s ní. Bohužel moje vlastní prázdninové dobrodružství mě zaměstnává spíše strachem. ,,Nechceš jít na zmrzku? Tam to můžem ještě probrat.“ navrhuje. Nee, díky. Vážně nepotřebuju další hodinu slyšet nadšené povídání o prázdninách, když mě ty moje děsí. A samotářská část ve mně chce být radši doma a v klidu přemýšlet co si vezme s sebou. Naštěstí mám po ruce vhodnou výmluvu: ,,Promiň, nemůžu. Musim jít s Elsou. A s tou nehodlám sedět v cukrárně, víš jak dokáže bejt nepříjemná.“ hraju mírně smutnou. Sabina pokrčí rameny, stejně asi nečekala, že kývnu. ,,Neva, tak já pudu s Betty.“ pohodí hlavou směrem k tmavovlasé dívce v bílých splívavých šatech. ,,Tak jdi.“ pomyslím si. ,,S Betty se stejně líp povídá o hezkých anglických klucích.“ Zamávám jí na rozloučenou a popřeju, ať si užije prázdniny. Potom se otočím a kráčím k Elsiině třídě. Najdu ji v hloučku spokojeně štěbetajících druhaček. Ona, narozdíl ode mě, nemá o kamarádky nouzi. Není prapodivná, do sebe uzavřená švédka. Zato já jsem přistěhovalkyně, která ani pořádnou švédkou není, jelikož neumí švédsky, jako seveřanka díky tmavým vlasům ani nevypadá, na Švédsko si nepamatuje… Potlačuji závistivé bodnutí u srdce a obracím se k Else. ,,Elso poď, musíme jít.“ Pět párů očí se na mě upřeně zadívá. V jednom z nich bleskne vzdor. Je nad slunce jasné, že cesta domů nebude nic příjemného. ,,No tak, určitě ste si už popovídali. Teď musíme jít domu a zabalit si.“ nasazuji smířlivý tón. ,,Ale Anetka nám zrovna vyprávěla kam pojedou k moři.“ protestuje přesně jak jsem předpovídala. ,,To přece může říct po prázdninách, i jak to tam vypadalo. A teta Laura už na vás čeká určitě zase s nějakým dortíkem a pokud si nepospíšíte, tak vám ho strejda všechen sní!“ Sem na sebe pyšná za tuhle chytrou větu. Elsa je nenapravitelně mlsná, takže vyhlídka na snězený dort ji popožene. Obrací se ke kamarádkám. ,,Tak já musim. Ahoj po prázdninách!“ Naposledy jim zamává a potom konečně vyráží. Já, šťastná dnešním rychlým vývojem událostí, jdu spokojeně za ní. Cestu ani nevnímám. Jsem myšlenkami hodně daleko. Jakmile strčíme hlavu do dveří od domu vykoukne na nás jasně patrný zmatek. Lucie pobíhá sem a tam, každou chvíli někde něco vezme a položí zase někam jinam. Trvá hodnou chvíli, než si nás všimne. Když už k nám otočí svůj utrápený výraz, hlesne jen: ,,Ahoj holky.“ a běhá dál. Po chvíli mlčení to Elsa nevydrží a vykřikne na Lucii, že má samé jedničky. ,,To je báječný! A ty Løvetann?“ ,,Nic moc…čtyři dvojky.“ odvětím ne zrovna nadšeně. ,,Čtyři? To nic neni. Ste šikovný, holky.“ pochválí nás. ,,A co kdybyste si, když ste tak chytrý, šli zabalit? Elso k tobě za chvilku přijdu, tak si připrav aspoň nějaký hry co budete chtít s sebou.“ Horlivě přikyvuje a v tu ránu je pryč. ,,Løvetann, ty si připrav věci do Švédska a já ti přijdu potom pomoct, jo?“ Taky přikyvuju a mizím ve svém pokoji. Snažím se zapojit poslední zbytky mozkových buněk, které mi zbyly po školním roce a přemýšlím co si vzít s sebou. Po velkém rozmýšlení nakonec vytahuju pár triček, jedno tílko, jednu sukni a šortky. Taky hygienu, spodní prádlo. A potom spoustu hloupostí jako třeba knížku, deštník, zápisník, tužku a tak dále. Po pár minutách unavená klesnu na postel. Chvíli se dívám do stropu a potom mi pohled náhodou padne na stůl. Uvidím na něm knížku s modrým přebalem. Probuzena zvědavostí se zvednu a kráčím se podívat blíž. Z knihy velkými písmeny září červeně nápis: Velký průvodce Švédskem. Ihned vím, jak se ke mně dostala. Niilo. Obracím první stránku. Upoutá mě hned první obrázek. Cyklostezka v lese. Ta fotka je úžasná. Sytá zeleň lesů za cyklistou mi úplně bere dech. Rázem si kniha získá můj obdiv. Běžím po schodech dolů. ,,Je tu Niilo?“ ,,Přijde až za půl hodiny.“ odpoví Lucie. Postesknu si. Teď je ta pravá chvíle mu poděkovat za všechno a omluvit se, ale on není doma. Trochu sklesle odcházím zpět do pokoje. Pár minut jen tak sedím a potom přichází Lucie, jak slíbila. ,,Tak ukaž, co sis připravila…“ Další hodinu strávíme tím, že vyndaváme a zandaváme věci, abych se vešla do příslušných kil. Když už v to ani nedoufám, Lucie konečně usoudí, že mám všechno. ,,Tak snad sme nic nezapoměly.“zamyslí se. ,,Určitě ne, vždyť si všechno kontrolovala třikrát.“ ,,Hmmm.“ Lucie se znovu ponoři do myšlenek o mých zavazadlech a já se otočím ke dveřím, protože slyším hluk. Do mého pokoje vchází Niilo. ,,Tak kde je moje ztracený švédka?“ prohodí s úsměvem a poté mě obejme. ,,Právě se zbavila utrpení v podobě balení.“ odpovím. ,,Snad moje úžasná žena nebyla moc puntíčkářský?“ Druhé obejmutí s úsměvem patří Lucii. ,,Vůbec ne…“ odvětím pobaveně. Lucie je vždycky puntíčkářská, když se jedná o zavazadla. ,,Tak, teď deme o pokoj dál.“ vzdychne. ,,Pomůžeš Else, prosím?“ obrátí se na mě. Přikývnu. ,,Někdy“ pomyslím si ,,není tak špatný zmizet z domova…“

Pokračování textu

4.kapitola Zkoumání ostrova

Tentokrát jsem se nevzbudila první. Když jsem si protřela oči a protáhla tělo, všimnula jsem si Toma, jak se prochází. ,,Tome!“ zavolala jsem potichu, abych nikoho nevzbudila. Bratr se otočil a přišel ke mně. ,,Jaktože nespíš?“ otázala jsem se. ,,Nooo … já … jsem přemejšlel o … mamce … a taťkovi…“ svěřil se mi. ,,Chudák, musí to pro něj bejt strašně těžký. Pro nás samozřejmě taky, ale on je ještě malej.“ Nevěděla jsem, co říct. ,,Tak na to nemysli.“ řekla. jsem co nejjemněji. ,,Heleď a nevíš proč byl Filip včera tak naštvanej?“ nadhodila jsem hlavně abych ho přivedla na jiné myšlenky. No dobře, byla jsem i zvědavá. ,,Oni se nějak pohádali s Ondrou.“ řekl nezúčastněně. ,,A o čem se hádali?“ naléhala jsem dál. ,,Začalo to tim, že Áďa chtěla postavit ten spodek domku jinak než Ondra. Ondra řek, že je to blbost. Že jeho návrh byl lepší. Filip se Áďi zastal, ale tak trochu divně. A pak Áďa řekla, že musí na záchod, ať se mezitim dohodnou. A já odešel s ní.“ převyprávěl mi celý příběh. ,,Aha, takže Áďa s Ondrou.“ Moje mysl pracovala na plné obrátky. ,,Víš co? Seš ospalej, tak si běž ještě lehnout.“ poradila jsem bratříčkovi. ,,Já jdu taky.“ dodala jsem. Jen co jsem ulehla, začala jsem přemýšlet o té hádce. Ale vzápětí mě přemohl spánek. A tak jsme si oba ještě přispali.

Podruhé mě vzbudily zvuky. Ozývaly se odněkud z dálky. Když jsem se podívala po ostatních, Domča ani Ondra tam nebyli. Z toho jsem logicky usoudila, že oni jsou ti narušitelé lesního klidu, který zde až doteď panoval. Spontánně jsem se rozhodla, že půjdu za nimi. Vysoukala jsem se co nejšetrněji ven, abych nevzbudila spící Růženky. Zaposlouchala jsem se na chvíli a pak nebylo těžké určit, jakým směrem se kamarádi nacházejí. Opačným směrem, než kde jsme se včera koupali. Po pár krocích bylo slyšet i o čem si povídají. Chválili nějaké jídlo. V Ondrově ruce jsem zahlédla červenou kuličku. ,,Určitě to samé jako jsme měli včera.“ došlo mi. ,,Máte snídani?“ ,,Jo, měli sme hlad. Nechceš taky?“ nabídl mi velkoryse z dlaně. Natáhla jsem ruku, ale zastavila se mi ve vzduchu. ,,Tady něco nehraje!“ Ačkoli jsem netušila proč, pud sebezáchovy mi nedovolil sáhnout pro jídlo. Moje podvědomí vědělo víc než moje hlava. A pak mi to docvaklo: ,,Tohle přece nejsou bobulky, který sme měli včera. Ty byly oválný. Tohle je kulička!“ Oba vytřeštili oči. ,,No jo. A já si řikal, že chutnaj nějak jinak.“ pronesl Ondra pohodovým tónem. Domča trochu víc panikařila. ,,Jenže co když je to jedovatý?“ Ani jsem se jí moc nedivila. Po těch pár dnech, co tu jsme už taky začínám šílet. ,,Neboj Domi, jíme to aspoň dvacet minut. Za tu dobu už by nám bylo špatně, kdyby byly otrávený, nemyslíš?“ chlácholil ji. ,,Asi jo.“ přitakala, ale pořád bylo vidět, že si myslí své. ,,V tom případě si dám s váma.“ odhodlala jsem se. K tomu činu mne donutily jen okolnosti. Měla jsem totiž ukrutný hlad a vůbec jsem si nepamatovala, kde jsme našli ty ostatní plody. ,,Nakonec je to k něčemu dobré.“ Objevili jsme další druh jídla.“ nalezla jsem alespoň něco dobrého na tomto nedopatření. ,,Samozřejmě pokud nejsou jedovatý, ale to už bych se stejně nedozvěděla.“ dodala jsem cynicky. Seděli jsme na zemi a užďibovali. Jak jsem tak přemýšlela o všem možném, došlo mi že teď je skvělá příležitost se Ondry zeptat na hádku. ,,Ondro…“ začala jsem. ,,Hmm. Fo je?“ odpověděl s plnou pusou. ,, Proč ses včera hádal s Filipem? Tomáš mi řikal, že ste se neshodli.“ ,,Neshodli? To je slabý slovo. Spíš fakt hodně pohádali“ odpověděl. ,,Tak nám konečně řekni, co se stalo.“ vybízela ho Domča, které zvědavostí svítily oči. ,,No dobře no…Nejdřív sem vylezl na strom a přivázal tu plachtu z jedný strany. Pode mnou se Áďa s Filipem dohadovali, jak daj dolu klacky, co ste nanosili. Áďa něco navrhla, jenže mně se to nelíbilo. Nepřislo mi to účelný. Tak sem jim řek svůj názor a svůj návrh. Ona ale prohlásila, že můj nápad neni moc dobrej. Už jsem jí chtěl vysvětlit klady mého nápadu, když se do toho najednou přimíchal Filip. Začal se Áďi zastávat a vůbec mluvil jako by byl do ní zamilovanej. Áďa už měla hádky asi dost, tak odešla na záchod i s Tomem. Před tim nám ještě řekla, ať senějak kdohodnem. Když sme zůstali sami, řek sem si že ho trochu naštvu. Zeptal sem se proč se Áďi tak zastával. On odpověděl, že její návrh prej dával smysl narozdíl od mýho. Přirozeně mě naštval, a tak sem přitvrdil. Rovnou sem se ho zeptal, jestli neni do Áďi zamilovanej. Nejdřív se jenom začervenal a potom zrudnul. Vyjel na mě, že to neni vůbec pravda. A tak začala hádka. Já, naprosto v klidu, sem ho provokoval. On, úplně vypěněnej, se pořád obhajoval. A pak sme uslyšeli váš smích. Filipovi se náramně hodilo na chvíli vypadnout, a tak za váma šel…“ ,,Proto byl tak naštvanej.“ skočila mu do řeči Domča. ,,A proto nás seřval.“ dodala jsem. ,,On vás seřval? Tak proto přišel ještě o trochu naštvanější! Nicméně zpátky přišel s klackama.“ vrátil se Ondra k hlavnímu tématu. ,,Usoudil sem, že bysme se mohli už konečně dohodnout. A tak začala jiná hádka. V podstatě ta samá jako s Áďou. Jak tak Filip hájil Áďi nápad, došlo mi že vlastně neni zas tak špatnej. Jenže Filip byl strašně otravnej a mě bavilo ho provokovat. Byla to legrace. Vždyť víte, že je trochu cholerik. Rudnul vzteky. Pak nevěděl co říct a proto zavolal na vás. No a dál to znáte.“ dokončil tu sáhodlouhou historku. ,,Ani se nedivim, že Filip zuřil. Ondra má pravdu, že je cholerik. Ale moc se to na něm neprojevuje. Většinou svůj hněv ovládá. Ondra byl hajzl. U něj je to pochopitelný, jelikož je jedináček a doma nemá koho provokovat. A taky je trochu rozmazlenej. Jenže tohle už bylo moc. I kdyby měl s Áďou pravdu, nic mu do toho není.“ Takovéhle myšlenky mi táhly hlavou. Přesně jsem věděla, jak se musel Filip cítit. Mně se ve škole stalo něco podobného. Jednou na obědě jsem se nezvykle dlouho dívala na jednoho kluka. Vlastně jsem ho vůbec neznala, byl o dvě třídy víše, ale na pohled byl opravdu fešák. Naneštěstí si mého zasněného výrazu všiml spolužák. A co je ještě horší, celý den křičel po třídě, že Kačena miluje Sebastiana. Bylo to jen chvilkové pobláznění a netrvalo ani měsíc, ale odnesla jsem to pořádně. I teď mě s tím někdy zlobí mé kamarádky. ,,Vlastně teď ne. Uvízli sme přece na pitomim ostrově!“ zastesklo se mi jako už tolikrát, co tu jsme. Ten pocit, že už možná nikdy neuvidím Verču, Nikolu, Sáru, Kubu a všechny další moje kamarády mi vehnal slzy do očí. Rychle jsem se vzpamatovala. ,,Mám tu s sebou přece jiný kamarády.“ uklidnila jsem sama sebe. Potom jsem se zhluboka nedechla a začala vnímat Ondru s Dominikou. Právě včas: ,,Co myslíš ty, Káťo?“ obrátil se na mě. ,,Co…o čem ste se bavili? Trochu sem nevnímala.“ ,,Co budem dělat dneska.“ pomohla mi Domča. ,,To nevim, ale rozhodně bysme to měli řešit všichni. Poďte, stejně už na nás určitě čekaj.“ pobýdla jsem je k návratu.

01

,,Ještě větší nádhera, než jsem si dokázala představit“ řekla jsem si. Ze všech stran ke mě doléhaly zvuky. Každý zněl jinak, ale dohromady tvořily krásnou píseň. Píseň pralesa.

Trhla jsem s sebou při nelidském ryku, který vidávali papoušci zdvihající se ze stromů. Náhle jsem nad hlavou uviděla duhu. Tisíce odstínů barev a hedvábná křídla. ,,Jsem v ráji“ napadlo mě. A na potvrzení mých slov jsem napravo cosi zahlédla. Postoupila jsem o tři kroky a uchvátil mne pohled na překrásnou krajinu. Zurčící potok si razil cestu přes velké hladké kameny.  Jeho čistota mě ohromila. Přes křišťálově čistou vodu byly vidět mořské rostliny usazené na dně. A jimi se živili prapodivní živočichové. Některé ryby jsem poznala, jiné v životě neviděla. Naprostá většina z nich však jako ryby nevipadaly. Podobně jsem nedokázala určit ani druhy rostlin nebo stromů ať už na zemi nebo ve vodě. Při pohledu na hustý porost jsem si vzpoměla na přesličky, o kterých jsme se učili v biologii. Tahle nějak jsem si je představovala. Na každém volném kousku něco rostlo. A tam, kde nic nerostlo, tam jsem zase spatřila živočicha.

Útěk před nestvůrou

Anča tahle. Áďa takhle.

Zahoukala sova a já sebou vyděšeně trhla. Zprava ke mně dolehlo praskání větví. Znovu jsem se rozběhla a snažila se z hlavy vypudit obrázek toho, co mě pronásledovalo. Velké černé oči, ve kterých byla vidět jen touha po krvi, čtyři chlupaté končetiny , z nichž dvě přední byly malé a slabé, zatímco zadní mohutné a zakončené dlouhými drápy, ale ze všeho nejhorší byla tlama. Velké tesáky a z nich odkapávala krev, jestli lidská nebo zvířecí, to jsem raději nezkoumala, ale nejhorší na tom bylo, že tahle kreatura byla kdysi člověkem. A k tomu člověkem, kterého spoustu lidí znalo. Byl to nejoblíbenější kluk na škole a můj nejlepší kamarád už od školky, ale ne můj kluk, bůh chraň! I když, abych pravdu řekla, jednou to tak skoro bylo. Je už to dávno, ale pořád ho mám ráda a spolu jsme zažili spoustu hezkých chvilek a je prostě hrozné utíkat předtím, co z něj zbylo. No, pojem „co z něj zbylo“ asi není úplně na místě, jelikož tvor v kterého se proměnil, je alespoň desetkrát větší. Když se proměnil byla jsem u toho a zkusila jsem se v něm probudit, ehm, no, jeho, samozřejmě to nevyšlo, ta hnusná houba mu musela zablokovat jeho podvědomí a nasadit místo toho jen instinkty krvelačnýho plaza. Ještě teď jsem se při pomyšlení na to hrůzou otřásla.

Ten den jsme šli na houby a on zase některé ochutnával, jestli nejsou náhodou hořké a pak sáhnul po té blbé houbě, která se maskovala za krásný hřib. V hlavě se mi vybavila ta slova, která jsem mu řekla: „Proč je ochutnáváš, co když sou jedovatý?!“ „Nejsou, děda mně je učí od malička a děda je na tohle mistr a já už skoro taky.“ odpověděl a chvilku se tvářil nafoukaně, ale pak to nevydržel a oba jsme se rozesmáli.

Zasnít se na útěku ovšem byla chyba, jelikož jsem HODNĚ blízko sebe uslyšela nelidský řev. „A sakra!“ mihlo se mi hlavou a rozhlédla jsem se po alespoň trochu dobré únikové cestě, i když jsem si moc nadějí nedávala, znám své štěstí. Ohlídla jsem se znova a snažila se odhadnout, kolik mám ještě času, než mě netvor doběhne. V odhadování času jsem nikdy nebyla moc dobrá, ale i tak jsem poznala, že mám sotva 5 minut, a tak jsem se jako každý normální člověk v nebezpečí rozběhla rovnou za nosem. Cestou jsem se horečnatě snažila přijít na to, jak netvora setřást. Napadlo mě, že bych mohla vylézt na strom, ale nebyl tu žádný dost vysoký, a i kdyby byl, dokázal by mě z něj setřást. Další můj nápad, totiž zaběhnout do hustšího lesa a schovat se tam, už nebyl tak šílený. Rychle jsem zaběhla do velké houští a doufala, že ta nestvůra má stejně dobrý čich jako míval Jakub když byl člověk, tedy špatný. „Ale celou dobu tu bejt nemůžu!“ napadlo mě. „Jenže kam?“ zašeptala jsem potichu, rozhlédla se a všimla si zvláštní chaloupky. Ale budu tam v bezpečí?No nic, za pokus nic nedám.“ pomyslela jsem si a vydala se k chaloupce.

Ale cestou mě popadly pochybnosti, co když mu dojde, že jsem se schovala a bude hledat v nejpravděpodobnějším místě, tedy v obydlí? V tu chvíli jsem si všimla, že za chaloupkou stojí kadibudka a napadlo mě, že by ten smrad z ní mohl zamaskovat můj pach. Ale vzápětí jsem se otřásla při myšlence, že se budu schovávat mezi výkaly. Jenže pak se za mnou ozval vítězný řev nestvůry  a strach rozhodl. Vystřelila jsem jako šíp a letěla k malé, dřevěné budce. Rychle jsem za sebou zavřela a nadechla jsem se, a to jsem neměla dělat, protože to tam fakt strašně smrdělo a měla jsem co dělat, abych se nepozvracela. Musela jsem se opřít o stěnu a snažila jsem se nevnímat strašlivý puch. No, šlo to docela těžko, ale pak jsem uslyšela dupot nestvůry a zapomněla jsem na smrad hned. Náhle nebylo vůbec těžké necítit pach, jelikož jsem strachy zapomněla dýchat.

A to mi i tak trochu zachránilo život, protože mě nestvůra už ani viděla, neslyšela a ni nejspíš necítila. Najednou mi srdce vylýtlo až do krku, uslyšela jsem ten hrozný zvuk velice blízko.

3.kapitola- Zabydlování

,,Ale t-to znamená……“ bála se Dominika dokončit větu, tak se toho chopila její sestra: ,,….že tady budeme muset bydlet.“ dořekla za ní. ,,Přesně, budeme si muset postavit obydlí.“ šokoval nás Filip. Všichni jsme se zatvářili zmateně. ,,Ale kde?“ zajímal se Ondra. ,,Mělo by to bejt někde, kde je bezpečno. A měl by tam bejt přístup k vodě a k jídlu.“ popsal nám. Tak takovéhle místo nebude těžké najít. Já už totiž vím. ,,Tam na plácku, jak sme spali. Jídla je tam dost a blízko teče potok.“ navrhla jsem. ,,Jak víš o potoku?“ Filip nevypadal, že by mi věřil. ,,Slyšela jsem ho.“ odpověděla jsem co nejdůvěrněji. Jeho výraz se moc nezměnil, ale koukl se po ostatních, co na to říkají. ,,To jde.“ schválila můj nápad Áďa. ,,Mě se tam líbilo.“ přidala se Domča. Ostatní nevypadali, že  by jim to vadilo. ,,Tak tam teda.“ řekl nakonec Filip a vzápětí jsme vyrazili. ,,To jsme tam mohli zůstat rovnou.“ řekla jsem si v duchu. ,,Teď zase musíme tou džunglí zpátky.“ Cestou mi začalo kručet v břiše.A nejenom mně. I Dorys. Slyšela jsem to moc dobře. ,,Krrrrrrrmm…“ ozvalo se z ní. Následoval výbuch smíchu. Já, Dominika i Dorys jsme se chlámaly smíchy. ,,Co je?“ ozval se zepředu Filip. Odpověděla bych, kdyby to šlo. Smála jsem se tak moc, že jsem se málem udusila. ,,Krrrrrrm.“ ozvalo se tentokrát ode mě. U nás to vyvolalo další salvy smíchu. A vepředu se začali smát i ostatní. ,,Smích je zdravý“ říkávala moje maminka. A tak jsme se smáli a smáli až nás břicha bolela.Po chvíli už jsme konečně mohli mluvit. ,,Za chvilku tam budem. Navrhuju, abysme se nejdřív najedli.“ promluvila Áďa jako první. Pochopitelně nám to nevadilo. Přidali jsme do kroku. Hlad trápil nejenom nás. V dáli se objevil úzký pruh světla. ,,Už to vidím!“ zvolal Tom a vystartoval napřed. Tři slova, a dokázaly v nás probudit novou energii. I Dorys spěchala. Po chvíli jsme se ládovali všichni s blaženými výrazy na tvářích. I přesto, že jsme měli to samé jako k snídani, jedli jsme jako o život. Jestli budeme mít bobule každý den k snídani, obědu i k večeři, tak zde za chvíli žádné nebudou. A navíc mi přestanou chutnat.Teď jsem momentálně měla takový hlad, že mi bylo skoro jedno, co sním. Pochopitelně bych dala přednost řízku s hranolkami, jenže to tady na keřích neroste. Když jsme se všichni dosyta najedli, začali jsme s plánováním. ,,Kde přesně ho postavíme?“ zajímal Filipa náš názor. ,,Co třeba tady u stromu?“ navrhla Áďa. ,,To neni špatnej nápad. Teď nám už jen zbejvá vymyslet JAK ho postavit.“ dodal Filip. Nastala chvíle ticha. Každý usilovně přemýšlel. První s nápadem přišel Ondra. ,,Máme nějakou plachtu nebo něco takovýho?“ otázal se. ,,Kouknu se.“ odpověděla jsem. Začala jsem zuřivě hrabat v batohu, až jsem nakonec našla to, co potřeboval. Nepromokavou celtu. Nevím, kdo z nás ji vzal s sebou, každopádně to byl chytrý tah. ,,Tady, celta.“ řekla jsem a podala mu ji. ,,Ukaž, ta je akorát.“ říkal a prohlížel si ji. ,,Tak hele, “ začal vysvětlovat, když si to dostatečně promyslel ,, tuhle celtu přehodim přes ňákou větev. Potom potřebujem provaz, kterým pak celtu přichytíme ke kolíkům v zemi.A vznikne takovej stan.“ dopověděl a mohl sledovat naše nechápavé pohledy. ,,Cože!“ To bylo jediné, co mě napadlo. Po pohledu na ostatní jsem se však uklidnila. Podle výrazů jsem usoudila, že chápe jen Filip. I Áďa vypadala nechápavě. A to už je co říct. ,,A nebylo by lepší celtu nepřipevňovat k zemi, ale roztáhnout a přivázat ke stromům? zeptal se Filip. ,,Pravda, to mě nenapadlo. Jenže co dáme dospod?“ Bavili se spolu a vůbec jim nevadilo, že se do hovoru nezapojujeme. Snad si toho ani nevšimli. ,,Já bych tam dal klacky.“ pokračoval Filip. ,,Vevnitř tak bude víc místa.“ Všimla jsem si Adéliného lehce nasupeného výrazu. Zřejmě si myslí, že si z nás dělají legraci. Že ví, že tomu nerozumíme, ale hrají to na nás. Další jejich věty jí však vyvedly z omylu: ,,Tak co tomu řikáte?“ otočili se konečně na nás. ,,Vám se to nelíbí?“ zeptal se Ondra a měl tak zmatený výraz, že to opravdu nemohl hrát. Díval se především na mě. A tak bylo na mě, abych jim vysvětlila důvod našich výrazů. ,,Je…je to fajn, ale my tomu jaksi nerozumíme.“ řekla jsem a zazubila se na něj. ,,Vy tomu nerozumíte? Co je na tom k nepochopení?“ podivil se Filip a nasadil mírně kyselý obličej. Užuž jsem se nadechovala k odpovědi, jenže Áďa mě předběhla: ,,Každej holt nemůže bejt takovej génius jako vy.“ vyprskla s uštěpačným rýpnutím. Filip se teď prozměnu tvářil ublíženě. Tahle poznámka mu dokázala zničit celý den (hlavně kvůli tomu, že ji vyřkla Áďa). J-j-já sem to nemyslel zle.“ bránil se hned. ,,Ale znělo to tak.“ setřela ho. ,,Přece se teď nebudeme hádat.“ snažila jsem se uklidnit situaci. ,,Tak já vám to vysvětlim ještě jednou.“ nadechl se Ondra a dal se do vysvětlování. Vysvětloval znovu, ale zřetelněji a po každé větě se na nás podíval zda už opravdu chápeme a přitom ještě předváděl. ,,Počkej, ty myslíš, že plachta bude jako střecha?“ začínalo svítat Dorys. ,,Jo, přesně tak.“ odpověděl a usmál se. Byl rád, že jeho líčení bylo podruhé poněkud úspěšnější. ,,A místo stěn budou klacky?“ přidala jsem se. Zase přikývl, ale tentokrát se usmál zářivěji. ,,A kdybysme našli cihly, to by taky šlo, ne?“ procitla i Dominika. ,,Šlo, jenže tady cihly asi nebudou.“ řekl pochybovačně. ,,A co ty, Tome. Rozumíš?“ zeptal se mého bratra Filip, který se trochu vzpamatoval z šoku a snažil se hrát, že se nic předtím nestalo. ,,Jo, no, rozumim.“ řekl radši, ale já poznala, ze to hraje. V dnešním případě jsem byla ochotná ho nechat být, jelikož by to jen zkomplikovalo situaci. Adély se pochopitelně nezeptal a neměl to v úmyslu nikdo z nás, protože když jí někdo naštve (a to se stává jen vyjímečně) tak je pak lepší ji nechat být a raději s ní nemluvit. ,,Tak teď si rozdělíme práci.“ rozhodl Ondra po krátkém mlčení. ,,Někdo obstará cihly nebo větve a někdo bude věšet celtu.“ vyjmenoval úkoly, které bylo potřeba udělat. ,,Hm, zajímalo by mě, kdo chce věšet? Já rozhodně ne!“ napadlo mě. Vzpoměla jsem si, jak jsme kdysi dávno s tátou a Tomem stavili na zahradě stan. Snažili jsme se asi tři hodiny a když se začalo stmívat, otec rozhodl, že to vzdáme a vyspíme se doma. Takže se stavěním přístřešku mám špatné zkušenosti. ,,Tak já bych vám při věšení celty moc nepomohla.“ ozvala se Dorys. ,,Radši půjdu pro dřevo. Snad budu platnější.“  zasmála se sama nad sebou. ,,Já ti pomůžu!“ vyhrkla Domča, která se chytila příležitosti. Nemusela přiznat že se jí celta věšet nechce. ,,Počkat! To je výborný nápad.“ došlo mi. ,,Já ti taky pomůžu.“ zakřičela jsem co nejrychleji. Áďa pořád mlčela a tak jsme se vydali sbírat větve jen ve třech. ,,Nechoďte moc daleko!“ zakřičel na nás ještě Filip. Za chvíli jsme se dostali do lesa a tam nebyla o větve nouze. ,,Budem hledat cihly?“ zeptala se Dorys. Bylo jasné jakou chce slyšet odpověď. I cesta sem ji zmohla a při pomyšlení, že se bude plahočit po celém ostrově a hledat cihly  se jí dělalo trochu mdlo. ,,To nemá cenu. Sme na pustym ostrově, tady žádný cihly nebudou.“ shrábla nakonec Domča svůj předchozí nápad ze stolu. Dorys se viditelně ulevilo. ,,Začnem sbírat tady ,ne?“ obrátila jsem se na ostatní. Přikývli. ,,Třeba časem najdeme šikovnější větve.“ dodala Domča. ,,Tak já budu sbírat a vy budete nosit, jo?“ usmála se. ,,No tak jo.“ usmála jsem se taky. ,,Ale když tu nebudem, tak se rozhlížej po něčem dalším!“ nakázala jsem jí naoko přísně. Podala nám každé do natažených rukou hrst větví a já doufala, že nezakopnu. Vykročil jsme zpátky. Šlo se špatně a tak jsem našlapovala opatrně, jenže marně. ,,Áááá…“ stačila jsem vykřiknout a už jsem ležela na zemi. ,,Nestalo se ti nic?“ zeptala se mě Domča zprvu vyděšeně, ale  když zjistila že mi nic není, začala se pochechtávat. ,,Jo, dobrý.“ zabručela jsem. To už se neudržela a vybuchla smíchy. Řehtala se jako blázen. Nejdřív jsem byla naštvaná, ale pak jsem se začala smát s ní. Smáli jsme se poměrně nahlas, takže na mýtinku to bylo určitě slyšet. A opravdu. Za chvíli z křoví vynořil Filip. ,,Co to tu provádíte? Neměli ste nosit klacky?“ zeptal se naštvaně. ,,Když … já jsem … upadla.“ hájila jsem se a sotva popadala dech. ,,Tak si pospěšte, musíme to stihnout, než se začne stmívat!“ řekl, sehnul se pro mou hromadu, která ležela na zemi a beze slova odešel. Dominika tu svou položila na zem a utíkali jsme to všechno říct Dorys. ,,Nevíte, co mu je?“ položila jsem otázku, hned co jsem Dorys přetlumočila náš zážitek. ,,Třeba se zase pohádal s Áďou.“ napadlo Domču. ,,To je dost možný. Tak tady máte další hromádku a běžte zjistit, co se tam stalo!“ rozhodla Dorys. ,,Nezapomeň se dívat pod nohy!“ napomenula mě Domča se smíchem. Tentokrát jsem jsem to nebyla já. ,,Bacha!“ zakřičela jsem co nejrychleji, abych zabránila dalšímu pádu. Ona se zastavila a strašně zvláštně se na mě podívala. ,,Málem si zakopla támhle o liány.“ objasnila jsem jí. ,,Aha, díky“ Opravdu jsem netušila, že chodit džunglí je tak těžké. A ještě s nákladem v ruce. Najednou se zblízka ozval Filipův hlas. Nešlo nu rozumět, na to jsme byly moc daleko. Pomaloučku a nejtiššeji jak jen to šlo jsem našlapovala blíže k hlasům. ,,Třeba něco zjistíme.“ pošeptala jsem na vysvětlenou k Domče. Nakonec jsme byli dost blízko, a tak jsme se schovaly za hustý porost. Bylo nemožné nás vidět. Jenže nic jsme se nedozvěděli. ,,Tak holky, kde se couráte s tim dřevem!“ dolehl k nám Filipův naštvaný hlas. ,,Asi by sme měli jít.“ Domča pokrčila rameny. ,,Nevipadá, že by měl náladu čekat.“ dodala jsem na vysvětlenou. ,,Asi jo. Ondra mi řekne, co se dělo.“ usoudila. Vykročily jsme z lesa a naskytl se nám velice zvláštní pohled. Ondra seděl na stromě a držel plachtu, která byla z druhé strany přivázaná provazem k jinému stromu. Filip stál pod ním a HODNĚ se mračil. ,,A stejně mám pravdu.“ provokoval Ondra ,,I s tim příbytkem.“ dodal. My s Dominikou jsme jen tupě zíraly. Ani jedna nevěděla, oč jde. ,,Tak tady je dřevo.“ řekla hlasitě Dominika. Chvíli bylo ticho. Potom promluvil Ondra. Měl zřejmě dobrou náladu: ,,Díky.“ usmál se na nás. Jestliže Ondra měl dobou náladu, Filip se tvářil jako kakabus. Domča se na Ondru tázavě podívala. Ten jí obdařil úsměvem. Odněkud znenadání přiběhla Áďa. ,,Tak jak ste se dohodli?“ otázala se kluků. ,,Nijak“ odpověděl Ondra. ,,Filip pořád trvá na tom, že to bude, tak jak si chtěla. A já pořád řikám, že je to hloupost. Můj nápad byl lepší.“ řekl a já jsem se začínala ztrácet. ,,Tak dost, musim zjistit, co se děje!“ nařídila jsem si. Nadechovala jsem se k otázce, ale Áďa mě předběhla: ,,Takže ste se nedohodli.“ povzdechla si. ,,A co ste tu teda celou dobu dělali?!“ zeptala se s výčitkou. ,,Nooo…“ nadechl se Ondra. ,,Tak teď to konečně zjistíme.“ Mrkla jsem na Domču. Ta dychtivým pohledem spočívala na Ondrovi šťastná, že bude zase v obraze. Jenže nebylo nám dopřáno dozvědět se víc protože Filip rychle dořekl: hádali jsme se. ,,Na tomhle mi něco nesedí.“ ,,Počkej, vy ste se hádali, jak ho postavit, když už jsme se dohodli?“ předběhla mě Dominika. Taky se jí to nezdálo. Kluci nám něco tají. Jenže co? ,,Tohle by chtělo Toma, je tu nějak dusno“ napadlo mě náhle. No jo, jenže kde je? ,,A kde je vlastně Tom?“ obrátia jsem se hlavně na kluky. K mému překvapení se však ozvala Áďa. ,,Šel se mnou na záchod.“ mluvil čím dál pomaleji, jelikož jí docházel význam těch slov. ,,Šel?“ zeptala jsem se s obavou. Minulý čas v téhle větě nevěstil nic dobrého. ,,Tys ho tam nechala?“ zeptal se šokovaně i Ondra. ,,Vždyť víš, jakej má smysl pro orientaci!“ Tak to opravdu věděla. Jednou se ztratil i u nás ve městě. Jsme sice z vesnice, ale ve městě jsme trávili polovinu života. Takže jestli je teď sám někde v džungli, rozhodně od něj nemůžeme čekat, že najde cestu zpět. ,,Hele, teď už stejně nemá cenu někoho obviňovat, teď ho musíme najít.“ ujal se vůdčí role Filip. Najednou byl zase starý dobrý velitel, jak ho všichni známe. A ne nějaké rozzuřené děcko, jako předtím. ,,Tomééé.“ zakřičel z plných plic. Nic, vrátila se jen ozvěna. ,,Tóóméé.“ přidal se i Ondra. ,,Kam ste šli?“ otázal se duchapřítomně. ,,Támhle.“ ukázala prstem. ,,To ste nemohli jít na druhou stranu?“ povzdechla si Domča. ,,Tam je to míň zarostlý.“ ,,Ne, tam ste byli vy.“ odvětila. ,,Vždyť tam na nás čeká ségra!“ vykřikla znovu Dominika. ,,Tak běž za ní, přiveď jí sem a počkejtena nás.“ navrhl bleskově Filip. Domča chvíli váhala a chtěla pomoct při hledání, jenže pak si vzpoměla na svoje dvojče, jak sedí sama v lese, a to rozhodlo. ,,Ostatní dem hledat!“ zavelel Filip. Prodírala jsem se porostem, který byl krok od kroku hutší a hustší. Větvě šlehali do nohou, ale já jsem nic z toho nevnímala, ani občasný hovor ostatních. Myslela jsem jen na Toma, co vše se mu v džungli samotnému může přihodit. Probralo mě až náhlé zastavení. ,,Proč nejdeš?“ obořila jsem se na Áďu stojící v čele. ,,Tady sme se zastavili a zalezli si za stromy. Pak, když sem byla hotová, jsem odešla. Vůbec mi nedošlo, že byl se mnou Tom. Myslela jsem na jiný věci.“ vyprávěla nešťastně. Byla bledá, jelikož si moc dobře uvědomovala, že je to hlavně její vina. ,,Tak musí bejt někde poblíž.“ snažil se Filip o uklidňující tón. ,,Tóómáášíí“ zaječela jsem na celý ostrov. Ticho. Nikde nic, nebo snad… ,,Tádý.“ ozvalo se odněkud. Radostí a úlevou se mi podlomila kolena. Filip na něj znovu zavolal a znovu se ozval hlas mého ,,ztraceného“ bratra. Potom ukázal prstem do jednoho směru a vykročil. Zázrakem se mi najednou vrátila síla a utíkala jsem napřed. Po chvíli jsem zaslechla potok. A u něj spatřila svého bratra, jak se sklání nad vodou. Rychle jsem ho obejmula. Nijak se nebránil, zřejmě byl rád, že sme ho našli. Za mnou se ozvalo úlevné vydechnutí. Stála tam Áďa a už nebyla tak bledá. ,,Ty seš teda kámoška, nechat mě tady.“ vynadal jí naoko. ,,To by mě zajímalo, jaktože ses tak zdržel?“ oplatila mu rýpnutí. Trochu se začervenal. ,,Noo… když sem byl hotovej, tak sem uslyšel potok. A šel se k němu podívat. Pak sem si až moc pozdě uvědomil, že sám netrefim.“ přiznal se popravdě. ,,Došlo mi, že kdybych se snažil najít cestu zpátky, zabloudil bych ještě vícl a tak jsem se tu zatim trochu omyl.“ vysvětlil nám. Jeho počínání bylo logické. Překvapilo mě, jak dokáže myslet, když chce. Asi jsem ho trochu podcenila. ,,Hele…“ ozvala se Áďa ,,to s tim koupáním neni vůbec špatnej nápad.“  Ano, ráda bych se konečně vykoupala. ,,Tak teď můžete vy, kluci, a my zatím skočíme pro dvojčata.“ navrhla jsem. ,,Tak jo, ale neztraťte se!“ zavolal na nás ještě Filip.Došly jsme tedy pro zbytek a cestou jim všechno pověděly. Když jsme se vrátily, kluci už byli dávno hotoví. Začali jsme se svlékat, když se Dorys zarazila. ,,Ale jak tam vlezu?“ řekla a ukázala na svou nohu. ,,My ti pomůžem.“ nabýdla se hned Dominika. ,,A s obvazem se nic nestane?“ namýtla pochybovačně a podívala se na mě. ,,Snad ne.“ odvětila jsem. Vlastně se může něco stát. Může se jí do toho dostat infekce. Ale potok nebyl špinavý a stejně tak se může stát, i když se nevykoupe, takže jsem se přinutila na to nemyslet. ,,Hej holky, nekláboste a radši něco dělejte!“ napomenul nás Filip stojící opodál i s ostatníma. ,,Tak se nedívejte!“ vrátila mu to Áďa. Naštěstí měl dost slušnosti, a tak popošli dál do křoví. Pak jsme se vklidu svlékly do spodního prádla. Chvíli jsme jen tak stály a nechtělo se nám do vody, která je bezesporu ledová. Nehledě na to, že si z nás kluci utahovali a říkali, že je tak studená, že tam ani nevlezeme. Jako první jsem se nakonec odvážila já. Vlezla jsem do něj až po kolena a vzápětí se otřásla zimou. Po tomhle se žádná ani nepohnula. Najednou mě napadl skvělý nápad, jak je dostat do vody. Začala jsem stříkat na všechny strany. Couvaly a ječely na mě, ať přestanu. Ale já jsem nepřestala. Spíše naopak. Nakonec se přece jen stalo to, co jsem očekávala. Všechny se zvedly a běžely se mi pomstít. Pro mě samozřejmě nebylo příjemné, že na mě stříkají tři rozzuřené holky ledovou vodu, ale svůj účel to splnilo a ještě jsme se zasmály. V tom zmatku jsem ani nepostřehla, že se ke mně přiblížila Domča. Pak mě během vteřiny stáhla pod vodu. Po vynoření jsem prskala a kašlala. Domča, Áďa i Dorys jen stály a řehtaly se jako blázni. ,,DOMINIKO, tohle ti neprojde!“ zaječela jsem a vrhla jsem se na ní. Zatímco jsme se praly, Áďa pomohla Dorys do vody. Po chvíly jsme se uklidnily a poklidně se umyly. ,,Nerad vás rušim při zábavě, ale stmívá se a my ještě nemáme dostavěnej baráček.“ napomenul nás Filip. ,,Jo, už skoro sme.“ odpověděla jsem mu. Potom se narychlo smočila a vylezla usušit. Holky seděly v hloučku a povídaly si. Jen Domininika chyběla, asi šla na záchod. Jen tak mimochodem jsem se Dorys zeptala, co noha. Odpovědí mi byl smích a to nejenom její. Smály se i ostatní. Dorys se ke mně otočila a se smíchem řekla: ,,Dorys šla na záchod.“ ,,Aha, počkat cože? Ty nejseš Dorys?“ nechápala jsem. ,,Ne, já sem Dominika!“ vysvětlila mi. ,,Ty seš ale mamlas!“ řekla jsem sama sobě v duchu ,,Dorys má přece obvázanou nohu!“ Když jsem se zamyslela, opravdu to k smíchu bylo. A tak jsem se taky zasmála. Najednou přišla Dorys a za chvíli jsme byli na cestě zpět, vydovádění a čistí. ,,Trvalo vám to celou věčnost!“ vyčítal Filip. K našemu velkému překvapení se nás zastal Tom. ,,Holkám to holt trvá vždycky dlouho…“ prohodil moudře. ,,Ty si snad vypil pohár moudrosti, ne?“ usadila jsem ho. ,,Možná.“ prohlásil nevyzpytatelně, ale pak se radši soustředil, aby zase nezabloudil. Jako první jsme nechali jít znova Áďu. Pokud našla cestu jednou, najde ji i podruhé. Za deset minut jsme se ocitli na mýtině. Pořád tam visela plachta přivázaná ke stromu plandající ve větru. ,,Tak to poďte rychle dokončit, už sem unavená!“ popoháněla nás Dorys. Ondra i Filip ihned začali diskutovat. Áďa se do toho vložila a začínající hádku utla. Prohlásila, že to postavíme tak, jak řekla ona. Ani jeden z nich se jí neopovažoval odporovat. Hbitě rozdělila práci a už to jelo. Ondra vylezl na strom přivázal plachtu i z druhé strany a Tom mu pomáhal. Já, Domča a Filip jsme se snažili klacky nějak uspořadat dospod a Áďa nám radila jak a kam. A Dorys? Ta jen seděla a sekýrovala. Pracovali jsme rychle, a tak není divu, že jsme se ještě než byla úplná tma mohli podívat na náš výtvor. Nic úžasného, ale na spaní to stačilo. Lepší než minulá noc strávená venku na zemi. ,,Navrhuju, aby na kraji spal Ondra, vedle Domča, pak Káťa, Tom, Dorys, Áďa a já.“ vymyslel Filip. Otázku ,proč takhle‘ nikdo nepoložil, a tak usoudil, že nikdo proti tomu nic nemá. ,,Každej si pod sebe dejte ještě mikinu, ať nenastydnete od země.“ nařídila ještě Áďa a pak jsme konečně ulehli. Zmoženi únavou jsme usnuli během pár vteřin.

2.kapitola- Co teď?

Všichni jsme se rohlédli kolem sebe. ,,A co když to není ostrov, co když  jsme na pevnině?!“ přemýšlela nahlas Áďa. ,,Tomu bych moc nevěřil. Takhle přece pevnina nikde tady nevipadá. Hned u pobřeží prales.“ odpověděl jí Filip. ,,No a mobil nemůžeme použít, natekla do něj voda. Ten už fungovat nebude.“ zaskočil nás Tom. Jestli jsme tedy na ostrově, tak jsme definitivně odříznuti od světa. Leda, že… ,,Hele, třeba tu někdo žije. Nějaký domorodci nebo tak. Uprostřed tý džungle.“ napadlo mě. ,,Počkej Káťo, ty myslíš, že by sme měli do toho pralesa JÍT?“  zeptala se mě překvapená Dorys. ,,Stejně, co bysme měli dělat jinýho?“ řekl Ondra, kterému se má myšlenka zalíbila. ,,Kdo teda půjde první?“ zajímala se se Domča. ,,Já klidně půjdu.“ nabýdla se Áďa. ,,Ne! Ty půjdeš až za mnou.“ řekl jí rázně Filip. ,,Počkat, ale co Dorys! Má přece zraněnou nohu.“ ,,Tak já tu zůstanu s ní.“ nabýdla jsem se. ,,Ne, to nejde.“ řekl Filip. ,,Co kdybysme se my v tom lese ztratili? Pak by sme se už nikdy nenašli.“  ,,V tom případě tedy půjdu, když mi někdo pomůže.“ promluvila Dorys. Ano. Bylo to nejlepší řešení. I přeso, že jí zranění určitě při cestě bude hodně bolet. ,,Tak dobře.Já půjdu první, za mnou půjde Áďa a za ní Tom, který by mi řekl, kdyby Dorys už nemohla dál. Pak půjde Dorysa Káťa s Domčou jí budou pomáhat a za nima půjde jako poslední Ondra.“ rozdělil nám Filip role. ,,Jo.Dobrej nápad.“ schválila to Áďa. Filip při tom nepatrně zčervenal. A tak jsme se vydali na průzkum pralesa. Už z kraje bylo spoustu hlasů. Možná opice, možná papoušci a nebo možná zvíře, které jsem v životě neviděla. Když jsme vešli, dýchlo na nás nepříjemné vlhko. A k tomu všemu tam bylo šero. Kvůli stromům, které byly na každém volném místě. Všechny stromy vypadali stejně, přesto však byl každý jiný. Jeden obrostlý mechem a prapodivnou žlutou rostlinou. Další se nakláněl k jinému, jako by ho chtěl políbit. I na zemi to zářilo všemi barvami. Modrá, červená, žlutá, fialová, růžová a další barvy, ze kterých až oči přecházely. A zelená tráva jako podestílka. Avšak, kdo ví, jestli to byla tráva. Všude samé exotické rostliny, které jsme doposud znali jen z učebnic, jsme měli před očima. A těch zvířat. Od otravného hmyzu přes hady až po savce, bychom tu určitě našli. Na chvíli jsem si myslela, že jsem se ocitla v pohádce. A nebyla jsem sama: ,,Podívejte, papoušek!“ vykřikla Áďa. Opravdu na jednom stromě seděl veliký pták. Křídla měl modrá, zobák žlutý, nohy červené. Připadal mi okouzlující. Na zemi jsem si zase všimla mravenců. Běhali tam a zpátky neúnavně pořád dokola. Kousek dál ležela jakási barevná ještěrka. Nejspíš se vyhřívala na slunci. Tohle všechno nám dokázalo na chvíli přivést myšlenky jinam.A zapůsobilo  to na všechny. I Domča fascinovaně sledovala okolí. A tak není divu, že zakopla o větev na zemi. ,,Jau!“ vykřikla. Dorys se zapotácela, protože jí málem stáhla s sebou. ,,Nestalo se ti nic?“ zeptal se Dominiky Ondra. ,,Jo, dobrý. Jenom jsem trchu odřená, ale to nic neni.“ odpověděla. ,,A špinavá.“ dodala jsem já. ,,A tobě se taky nic nestalo?“ zeptala jsem se pro jistotu Dorys. ,,Jo, jenom mě pobolívá ta noha.“ postěžovala si. Jenže s tím jsem jí bohužel nemohla pomoci. A tak jsme postupovali dál. Pořád těžkopřístupným terénem, ale o to byla krásnější podívaná na přírodu kolem nás. Na zemi bylo plno klacků, chroští a ve výšce očí vyseli liány. Museli jsme dávat pozor na cestu, aby se nám nestalo to, co Dominice. ,,Já už nemůžu.“ promluvila po chvíli Dorys. ,,Taky už sem utahaná.“ přidala se Áďa. ,,Támhle vidím krásnej plácek. Co kdyby sme se tam zastavili?“ napadlo Filipa. ,,Tak jo, stejně už se stmívá.“ dodala jsem. Tak jdeme.“ rozhodl Tom. Když jsme tam došli, všichni se svalili do trávy. Byla sice mokrá, ale za to měkkoučká. ,,Co když tady rovnou přespíme?“ navrhl Ondra. ,,Za chvíli bude večer a všichni jsme utahaní.“ ,,No super, a ráno už budu v břiše nějakýho netvora nebo co to tu vlastně žije.“  pomyslela jsem si cynicky. ,,Je to trochu riskantní, ale nic jinýho nám stejně nezbejvá.“  poznamenal Filip. A tak jsme si lehli a doufali, že se dožijeme rána.

Ráno jsem se vzbudila jako první. Vzápětí se vzbudil i Filip. ,,Myslíš, že by sme se měli vydat ještě hlouběji do lesa?“ zeptala jsem se ho šeptem. ,,Nevim, je to složitý. Můžeme zůstat tady, protože je to dobrý místo. Ale na druhou stranu, co když tady žijou nějaký domorodci? A nebo to nakonec třeba ani neni ostrov! Kdo ví?“ odpověděl taky šeptem. ,,A co kdyby sme o tom hlasovali?“ navrhla Áďa a sedla si. ,,Slyšela jsem totiž váš rozhovor:“ dodala na vysvětlenou. ,,Promiň, asi sme tě vzbudili, viď?“ omlouval se rychle Filip. ,,Ne, to je dobrý. Stejně sem už nespala.“ mávla nad tím rukou. ,,Ale neni to špatnej nápad.“ poznamenal Filip. ,,Jenže nejdřív musíme počkat na ostatní.“ poznamenala jsem. ,,Mezitím se můžeme podívat po něčem k snědku.“ napadlo Áďu. Neměla špatný nápad. Taky mi kručelo v břiše. Už ani nevím, kdy jsem naposledy jedla. ,,A nemáme ještě něco v tom batohu?“ zeptala se Adéla. Tím mi nastartovala mozek. Naposledy jsme měli jídlo na té lodi, před bouřkou. A před tím doma oběd. Z čistajasna mi něco došlo: ,,Co naši rodiče, sourozenci, babičky, dědové, tety, strejdové, bratranci, sestřenice. Ti všichni. Určitě nás teď zoufale hledají a umírají strachem, co se nám stalo. A my jim nemůžeme říct, že jsme v pořádku, že žijeme ani kde jsme. Zmizeli jsme beze stopy. Nikomu kromě Boba jsme neřekli, co máme v plánu. Nikdo o nás nic neví.“  To bylo hrozné. Představila jsem si svou milou maminku, která vždycky říkala, že Tom je se mnou v bezpečí. Jak se na mě usmívala. A ty její mandlové oči, sametové hnědé vlasy co voněli po kokose. A táta. Vysoký, statný a urostlý muž. Dokázal se rozzlobit, ale v jádru nebyl zlý člověk. Jeho hluboké oči, ve kterých se vždycky zajiskřilo, když chtěl provést nějakou lumpárnu. Ta představa toho, že už je možná nikdy neuvidím. A co třeba Ondrova maminka. Vysoká, elegantní dáma. Nebo jeho otec. Stejně elegantní se smyslem pro humor. Ondra byl jejich jediný syn. Rozmazlovali ho a hýčkali. Nedokážu si představit jeho rodiče, jak nesou ztrátu svého jediného syna. A co rodiče Domči a Dorys? Byli sice přísní, ale vše to dělali jen pro jejich dobro. Viditelně jsem při té myšlence pobledla. Musela jsem si sednout. Áďa i Filip vystrčili hlavu z batohu. ,,Je ti něco Káťo? Jsi celá bledá.“ zeptala se starostlivě Áďa. Co jí mám říct? Mám říct pravdu a všechno jí připomenout? Anebo jim nemám nic říkat? Stejně o tom jednou budou všichni přemýšlet. Rozhodla jsem se pro druhou možnost. Nic neřeknu a radši si to nechám pro sebe. A tak jsem se raději zeptala: ,,Našli jste tam něco?“ ,,Jo, nějaký jídlo tam je, ale nedá se jíst. Je úplně promáčený.“ povzdichl si Filip. ,,Tak se pudem po něčem kouknout, ne?“navrhla jsem jim. A tak jsme se zase prodírali cestou necestou jako včera. A tady jsem se rozhodla. Jsou tu se mnou jen Áďa a Filip. Ti to ustojí. Jsou nejrozumnější. Dodala jsem si odvahu a řekla: ,,Víte, já jsem si vzpoměla na rodiče. Že, že, ….. že se k nim už možná nevrátíme. A že vůbec nevědí, co se s námi stalo. Určitě umírají strachy o nás. A, a, a ……“ Ne, nemohla jsem mluvit dál. Při každém slově jsem pocítila nepopsatelnou bolest. Ale pokračovat jsem ani nemusela. Oběma to ihned došlo. Ztuhli a zůstali stát na místě. Nastalo ticho. Bylo slyšet jen probouzející  se zvěř. Trvalo to pár minut. Asi si mojí šokující zprávu srovnávali v hlavě. ,,Na to jsme nemysleli.“ promluvil nakonec Filip. ,,Možná je to dobře.“ napadlo mě. ,,Dokážete si představit Domču nebo Dorys jak myslí na své rodiče? Možná by se Dominice zase něco stalo.“ vysvětlila jsem jim své obavy. ,, Myslíš, že by Domča dostala zase záchvat?“ zajímal se Filip. ,,Možná.“ odpověděla jsem. Nebyla jsem si jistá, co by se mohlo všechno stát. A co třeba Tom? Jak by to snesl? Je jasné, že nad tím ještě nepřemýšlel. Opravdu nedokážu odhadnout, co by to s ním udělalo. Je nevyzpytatelný. ,,Tak dem shánět to jídlo, ne?“ začal Filip mluvit na jiné téma. Koukala jsem po něčem na způsob borůvek nebo malin. ,,Ale jak poznáme, jestli to neni jedovatý?“ zeptala se Áďa jako kdyby mi četla myšlenky. ,,Asi budem muset zkusit štěstí. Až něco najdem, tak se podíváme, jestli to neni podezřelý, a pak ochutnáme.“ navrhl Filip. Jiný způsob zřejmě neexistuje. Otázku kdo bude zkoušet jsem raději spolkla. ,,Něco jsem našla.“ ozvala se Áďa. Oba jsme se k ní přihrnuli. Našla jakésy červené plody. Vypadaly jako maliny, jen ten tvar připomínal ovál. Přičichla jsem. ,,Zajímavá vůně. Medová.“ napadlo mě. Nejlepší však bylo, že je tu toho tolik. Všichni jsme se sehli a začali sbírat. Já sbírala do trička. Najednou jsem si všimla čehosi podivného. Myslela jsem, že je to něco dalšího k jídlu. Přistoupila jsem blíže, abych se koukla zblízka. V tu chvíli se to pohnulo. ,, Á á á á á “ zaječela jsem. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se ostatní na mýtince pobudili. Můj ječák byl slyšet daleko. ,,Fuj, co děláš?“ osopil se na mě Filip. ,,Víš, jak si mě vystrašila?“ přidala se Áďa. ,,Málem jsem dostala infarkt.“ vyčetla mi. ,,Promiň, jenže tady něco bylo, a já se toho chtěla dotknout. Myslela jsem, že je to k jídlu. Potom se to znenadání pohlo a strašně mě vylekalo.“ hájila jsem se. ,,Ukaž!“ šel se podívat Filip. ,,Vždyť to je masožravka!“ objasnil mi. Áďa se začala hyhňat. Po chvíli se k ní přidal i Filip. ,,No co, tak jsem se lekla.“ říkala jsem už i já se smíchem. Vážně to bylo k smíchu. Smáli jsme se asi deset minut, a pak Filip poznamenal: ,,Už bysme mohli jít za ostatníma, jsme hodně dlouho pryč. Třeba se někdo probudil a hledá nás.“ ,,To je pravda.“ přisvědčila Áďa. Vyšli jsme tedy zpátky na cestu, po které jsme přišli. Dorys, její sestra i Ondra se už probudili, jen Tom pořád vyspával. Dorys nás přivítala slovy: ,,No kde ste? Před chvílí jsem se probudila a vy nikde. Tak jsem se zeptala Ondry a ten mi pověděl, že prej ste asi v lese, že odtamtud slyšel tebe jak ječíš. Je to divný, mě to nevzbudilo.“ brebentila Dorys. Takže jsem je opravdu vzbudila. ,,Promiň, ale já jsem….“ ,,viděla masožravou kytku“ dokončila mojí větu Áďa a usmála se. ,,V poho, už bych asi stejně nespal.“ nevadilo mu to. ,,Mě trochu jo.“ ozvala se Domča. Otočila jsem se na ni. ,,Taky promiň, jen jsem se strašně lekla.“ hájila jsem sama sebe. ,,Jo dobrý, jsem zviklá.“ odpověděla a mrkla po Dorys. ,,Tady Brigit mě budí celkem často, když mluví ze spaní. V tom horším případě se i prochází po pokoji.“ dělala si ze svojí sestry legraci. Ta se kysele zasmála a hodila po ní mikinu. Bylo mi jasné proč. Brigito jí směli oslovovat jen privilegovaní (jako jsem já) a navíc jen ve vyjímečných situacích, což tahle určitě nebyla. A Dominika to určitě řekla proto, aby ji vyprovokovala. Abych zabránila vznikající slovní přestřelce mezi dvojčaty, řekla jsem: ,,Byli jsme pro snídani.“ A na důkaz jsem jim ukázala plné tričko, pokud si ho ještě nestačili všimnout. ,,Vy máte snídani? Super!“ pochválila nás Dorys. ,,Mám hlad jak vlk.“ přidal se Ondra. ,,A jakou to má chuť?“ zajímalo Domču. ,,Tak to zatim nevíme. Nejvyšší čas to zkusit.“ řekl Filip naprosto s klidem. ,,A co když je to jedovatý!“ vykřikla Dorys. ,,Třeba je, ale zjistim to jedině tim, že to zkusim.“ odvětil jí. Bylo na něm vidět, že jeho klid je vynucený. I přesto jsem ho obdivovala. Sníst něco, co jsme našli v džungli a nikdy předtím nejedli, to je odvážné. ,,Ale někdo se musí obětovat. Jinak umřeme hlady.“ ozvalo se mé vnitřní já. Všichni jsme se na něj dívali se zatajeným dechem. Statečně si strčil jednu bobuli do pusy. ,,Má zvláštní chuť, sladkohořkou. Ale je dobrá.“ informoval nás. Čekali jsme, jestli se s ním něco stane. Nic. Úsměv na tváři mu rostl. Po patnácti minutách jsem to už nevydržela a sáhla také po růžovém plodu. ,,Nejspíš to neni jedovatý, když mu po tak dlouhý době neni blbě.“ prohodila jsem. Zakousla jsem se. ,,Filip má pravdu, chutná mi to. Připomíná mi to pomelo. Sladké a hořké zároveň.“ pomyslela jsem si. Ostatní se po sobě podívali a usoudili, že na mých slovech něco bude a vzali si také. Všem se napjatý výraz v obličeji změnil na úsměv. Očividně to nechutnalo jen mě. ,,Co třeba probudit Toma?“ napadlo Áďu, že mezi námi není náš žvanílek. ,,Hej hola Tome, vstávej!“ zakřičel Filip. Tom otevřel oči a rozespale po nás juknul. ,,Proč mě budíš?“ utrhl se na něj. ,,Protože tady máme snídani a jestli si nepospíšíš, tak ti jí sníme.“ zpražila jsem ho. Na tváři se mu usadil blažený výraz. Když však uviděl naši velmi improvizační snídani, ohrnul nos. ,,Našli jsme to v lese. Jen ňáký plody, ale chutnaj dobře.“ lákala ho Áďa. Zřejmě měl velký hlad, a tak si vzal taky. ,,Hm, neni to zas tak hrozný.“ uznal. ,,Jenže co budem dělat teď?“ napadlo Domču. ,,Přemejšleli jsme a shodli se na tom, že by bylo nejlepší jít dál. Pokud tu vážně někdo je, může nám pomoct.“ sdělil ostatním Filip. ,,Ale můžem tady zůstat. Napadlo mě, že budem hlasovat.“ řekla Adéla, jelikož neslyšeli náš rozhovor. ,,Takže, kdo tu chce zůstat a kdo chce jít dál?“ otázala jsem se. ,,Já chci jít zkoumat dál.“ řekl Tom. Postupně se k němu přidali i ostatní. Jen Dorys váhala. Pak ale pokrčila rameny a vzdychla, že půjde také. Nic jiného jí stejně nezbývalo. Samotnou jsme ji tu nemohli nechat. Nechce chodit kvůli své noze. Dominika se hned nabídla, že jí pomůže. ,,OK, tak dem stejně jako včera.“ rozhodl Filip. Zase jsme šli po stejné cestě.Prodírali se kytkami, liánami, trávou, mechem a kdoví čím ještě. Hrůza! Najednou se ozval ohlušující kravál. ,,Klid, to sou jenom papoušci.“ snažila se hluk Áďa překřičet. Oddychla jsem si. Jenom papoušci, ne kanibalové. Náhle si nejsem jistá, zda chci pátrat po domorodcích. Postupovali jsme pomalu, potože rychleji to nešlo. A já se ostražitě ohlížela kolem. Něco jsem zaslechla. Žádný živočich, šumění vody. Někde blízko teče potok. Jestli opravdu nakonec nenajdeme a budeme se o sebe muset postarat sami, potok nám přijde vhod. Kochala jsem se přírodou, když tu řekl Tom něco, po čem nám přeběhl mráz po zádech: ,,A co naši rodiče? To už je nikdy neuvidíme?“ vyžvanil věc, které jsem se tak obávala. Bylo by lepší, kdyby o tom každý přemýšlel sám. ,,Ach jo, co teď? Už to mám! Musím odpoutat pozornost. „ napadlo mě. ,,Jenže jak? To je nápad, stejně jako při sbírání snídaně.“ A tak jsem se sklonila a do hrobového ticha zaječela. Všechny jsem pořádně vyděsila. První se vzpamatoval Filip a pronesl na mou adresu: ,,Už zase? Čeho ses lekla tentokrát?“ Po chvíli se vzpamatovali i ostatní a začali se chechtat. Uznávám, že to k smíchu bylo. Svůj úkol to však splnilo a to je dobře. ,,Něco tady lezlo, takový černý.“ řekla jsem první blbost, která mě napadla. ,,Ty asi nemáš čistý svědomí, viď? dobírala si ze mně Domča. Vypadám jako strašpytel, avšak obětovala jsem se pro dobrou věc. ,,Tak dem dál.“ upozornila Dorys na plán naší cesty. Postupovali jsme nyní ještě pomaleji. Nakonec jsme zastavili úplně. ,,Co se děje?“ zajímali jsme se. ,,Je to hrozně zarostlý, budu nám muset prosekat cestu.“ slyšeli jsme v odpověď. ,,Uf.“ vydechla Dorys a sedla si na zem. Spolu s ní jsme já, Domča i Áďa čekali, až kluci pročistí cestu. ,,A třeba to jde obejít.“ přemýšlela nahlas Áďa. ,,Nemáš špatnej nápad.“ přisvědčila jsem. ,,Tak dem na obhlídku!“ rozhodla jsem. ,,Dobře, běžte, ale nevzdalujte se moc od nás.“ zareagoval Filip a dál si hrál na prince, který vysvobozuje Šípkovou Růženku. Po jeho souhlasu jsme se zvedli a šli. Kopírovali jsme houští, které nám tak znesnadnilo cestu. Nikde jsme žádnou skulinku nenašli. Abychom neporušili slib, vrátili jsme se po chvíli zpět. ,,My to zkusíme na druhou stranu.“ prohodila jsem směrem k Filipovi. Ten zamručel cosi nesrozumitelného a tak jsem usoudila, že nám dává souhlas. Opět jsme šli kolem houští. ,,Stejné jako na druhé straně, jen o něco zarostlejší. Pořád liány, stromy, liány a zase stromy.“ pomyslela jsem si cynicky. Ani světlo sem nemohlo pronikat. ,,Támhle je nějak moc světla.“ řekla Áďa přesně v tu vteřinu, kdy jsem si všimla také. ,,Héj, tady to jde projít!“ zaječela na ostatní. Po chvíli se k nám přihrnuli. Jen Dorys nepospíchala. Nemohla. Dominika ji podpírala z jedné strany. Rychle jsem jim pomohla, prodrala se na druhou stranu ….. a uviděla moře. Jen azurové moře a písčitou pláž. Popošla jsem blíž a pohlídla do stran. Všude stejné. Pláž a moře. ,,My sme asi fakt na ostrově.“ poznamenal nevěřícně Tom. ,,Jo.“ vykulila oči Dorys. ,,Sami na ostrově, kde zřejmě neni žádný savec rodu homo.“ dodala Áďa.