Shackie se rozhlédl po zasněžené krajině kolem sebe. Poté se zhluboka nadechl a vykročil za skupinou mužů před ním. Kráčel závějemi sněhu, poslušně zvedal jednu nohu za druhou a soustředil se hlavně na jednu věc. Aby si udržel co nejvíce tělesného tepla. Kolem něj líně poletovali vločky, jedna se mu dokonce dostala za límec pláště. Otřásl se a něco zabručel. Když se mu to během pěti minut stalo několikrát, přestal je setřásat a raději si nasadil kapuci. Výhled se mu poměrně omezil, ale hned mu bylo tepleji. Pak se znovu zaměřil na cestu před sebou a na své klopýtající nohy. Tímto způsobem šli další půl hodinu. Nikdo toho moc nenamluvil. Vlastně to ani moc nešlo kvůli pofukujícímu větru, který je celou dobu doprovázel. Nebyl vlhký, na jaký byl zvyklý ze své země. Spíš řezavě ledový tak, že mu mrzla každá jen trochu odhalená část kůže. Přes zjevné nepohodlí a nepříjemnou zimu byl ale hrozně rád, že tu může být. Vždyť sem se toužil podívat necelých sedmnáct let svého života. Tak dlouho přemlouval matku a otce, až-k jeho veliké radosti-před dvěma měsíci svolili. Usmál se při pomyšlení, jak byl skoro dětinsky nadšený, když proplouvali úzkým Asaranjanským průplavem a on konečně spatřil zemi, ve které jeho rodiče prožili jedno velké dobrodružství a pomohli ji zachránit před vzpourou. Ta zasněžená země se jmenovala Nihondžin. A správně, on byl korunní princ Araluenu, syn královny Kasandry a sira Horáce, rytíře Dubového listu. Ale zrovna teď tak rozhodně nevypadal. Ve starém otrhaném plášti, po kolena zabořený do sněhu. Což byl samozřejmě účel. Nemohl se sem přihrnout a promenádovat se po zemi, ve které dozajista ještě žije pár lidí, kteří nenávidí jeho rodiče. Tím spíš, když s ním nebyl jeho otec. Horác nebyl dvakrát nadšený, že musel syna poslat s polovinou svých mužů samotného. Druhou polovinu si vzal on a odjel na hrad, jenž s Kasandrou dostali jako svatební dar od císaře Šigerua. Vyskytly se tam nějaké problémy, a tak je jel vyřešit. Ale Shackiemu to nevadilo. Přišlo mu, že rodiče jsou moc úzkostní. Cožpak už není skoro dospělý? Nebo si snad myslí, že ještě neumí pořádně bojovat s mečem? Rozmrzele potřásl hlavou. Teď, když je konečně tady, si nebude kazit náladu takovými úvahami. Může být velmi vděčný za svůj splněný sen. Jeho třem mladším sestrám se to jen tak nepoštěstí. Nedokáže si představit, jak se čtrnáctiletá Liss vydává na podobnou cestu s matčiným svolením. Možná za pár let… Ne že by snad Kasandra nechtěla, aby její děti neviděli tuto nádhernou zemi. Ona sama si ji naprosto zamilovala a dnes tu není jen proto, že musela doma zůstat s čtyřletou Alessandrou. Ale podle jejího přesvědčení jsou všechny její děti ještě příliš malé na takováto dobrodružství. A navíc se jí tu nezdá být úplně bezpečno. Proto jsou takhle podivně oblečení a zdáli se jeví jen jako obchodní výprava. Shack si nestěžoval. Nikdy si nepotrpěl na velkolepost, i když coby princ na ni byl zvyklý. Díky výchově a třem sourozencům nebyl panovačný a uměl se dělit. Jen jediné mu v tuto chvíli vadilo. Měl hlad. Přidal do kroku a snažil se ovládnout svírající se útroby. Naposledy jedl asi před dvěma hodinami na lodi. Kdyby tu tak byla Rose, jak ta by se mu smála. Sestry si z něj pořád dělaly legraci, kvůli jeho nezdolné chuti k jídlu, ale Rose ze všech nejvíc. A co teprve jeho kmotr Will! Ten se za břicho popadá, když se téma hlad řekne jen v Shackieho přítomnosti. Pokaždé potom přidá k dobru nějakou historku o Horácovi, jak on měl hlad tady i támhle. Dnes Shackovi pomyšlení na ně vykouzlilo vřelý úsměv na tváři. I kvůli Willovi se dnes může trmácet touto krajinou. Byl to totiž právě on, kdo královské rodiče přesvědčil. Žasl, jak zdánlivě jednoduché to pro Willa bylo. Pár hodin se bavili v otcově pracovně, a když vyšli ven, oznámili mu své kladné rozhodnutí. Alespoň pro něj se to tak jevilo. Samozřejmě netušil, že tuhle myšlenku měl jeho kmotr už nějakou dobu v hlavě a že pouze čekal na správný čas. Až i Shackie bude ochotný za svůj názor bojovat. Vzato kolem a kolem, vlastně za tohle všechno může děkovat slavnému hraničáři. Z myšlenek ho vytrhl zvuk na začátku průvodu. Muž, který šel jako první cosi povídal muži za ním. Náhle se celý průvod zastavil. I Shack strnul na místě, jen vyčkával, co se bude dít. Nemusel čekat dlouho. Za chvíli se zepředu ozvalo, že je před nimi říčka. Princ si povzdechl. Teď se budou muset brodit v ledové vodě. Když si ale vzpomněl, jak po tomhle toužil, dobrá nálada se mu vrátila. Chtěl přeci ukázat otci, že je po něm. Že se nebojí dobrodružství. A tak o chvíli později, se zatínáním zubů, nořil bosé nohy do ledové vody a klepal se jako osika. ,,Jestli všechny otcovy výpravy začínaly takhle, tak to si ta dobrodružství ještě rozmyslím.“ pomyslel si. Jeho optimistická nálada se mu nevypařila, jen se po zbytek cesty dokázal soustředit pouze na zimu, která se do něj dala. Po hodině konečně došli do nihondžinského hlavního města Ita. Shack cestou viděl příbytky ze dřeva a hlíny s plochou, dřevěnou střechou. Taky si všiml, že nihondžiňané nepoužívají obyčejné dubové dřevo. Domy tady měly tmavě hnědou až černou barvu, bezesporu díky onomu tajemnému druhu dřeva. Netušil, jaký druh to může být. Věděl však, že jednotlivé klády k sobě byli přilepeny hlínou. Ta tmavému vzezření také jistě napomáhala. To všechno viděl po cestě a tady to nebylo jiné. Akorát byl každý dům vyšší a možná i trochu prostornější. Stoupali do mírného kopce míjejíc usměvavé obyvatele města. Araluenské kožené boty jim sice nepromokly, zato se ale po kamenné dlažbě velice klouzaly. Kdyby nebyl sníh, nebyl by žádný problém vyjít ten kousek. Jenže v Araluenu sníh nebyl běžný a tak ani obuv nebyla přizpůsobená pohybu na sněhu a ledu. Což ostatně ihned všichni poznali, protože nejeden z nich s sebou smýkl. Když se to stalo prvnímu, musel Shack schovat obličej do pláště, aby skryl úsměv. Jenže za chvíli i on málem ležel na zemi. A teprve když podruhé, a tentokrát úspěšně spadl a odřel si ruce, přestal se smát. Jeho rozmrzelost stejně netrvala dlouho, jelikož stanuli před cílem své cesty. Palácem císaře Šigerua. A teď se araluenskému princi opravdu úžasem otevřela pusa. Odmala se pohynoval po hradech, viděl spoustu velikých síní a nespočet hradních zahrad. Jenže nic z toho se nevyrovnalo tomuhle důstojnému paláci. Zatím spatřil jen venkovní část. Precizně upravená zahrada s altánkem uprostřed budila dojem ráje. Malý potůček protkávající celou zahradu ten dojem ještě umocnil. Každý strom i keř, jenž míjel, byl pokryt zářivě bílým popraškem a třpytil se ve slunečním světle, stejně jako dokonale zastřižený trávník. Shackie se nemohl vynadívat. Snad by tam stál až do setmění, ale zbytek výpravy pokračoval do paláce a on je následoval. Uvnitř nebylo šero, jak by se dalo očekávat. Hřejivé paprsky přicházející od malých oken dopadaly na jejich tváře a vlasy. Kdyby se Shack viděl, jistě by ho zarazila barva svých kudrn. V tuto chvíli se velice podobal sestrám. Samozřejmě pomineme-li jeho mužskou postavu. Ovšem v obličeji nebylo pochyb o příbuznosti se třemi usměvavými dívkami. Jenže hocha zajímalo něco úplně jiného. Dychtivě přejížděl očima po sále, snažil se vstřebat všechno to exotické umění. Opět mu na mysl vytanul obrázek Liss sedící se svými kreslícími deskami a uhlem v ruce. Ona by všechno dokázala věrně přenést na papír. Určitě by ji potěšila inspirace všude kolem, od nihondžinských vesnic přes císařskou zahradu až po tento úžasný palác. Kdyby jenom trochu uměl kreslit, pokusil by se sestrám přivést obrázek. Bohužel díky nedostatku talentu se budou muset spokojit jen s vyprávěním. Přemítání o rodině mu překazil příchod jakéhosi muže. Shack ho sice znal jen z vyprávění, ale ihned věděl, o koho se jedná. Tohohle malého, usměvavého a trochu šedivého mužíka považoval Horác za svou rodinu. Shack si nedokázal představit život bez sourozenců a rodičů, a proto úplně chápal, proč otec bere císaře vlastně za svého otce. I on na něj po týdnu začal myslet jako na dědečka. Mimo jiné díky vlídnému přijetí, kterého se jim dostalo: ,,Vítejte, drazí přátelé v mém skromném sídle.“ řekl císař obecným jazykem a uklonil se jim. ,,Je nám velkou ctí, že jste nás přijeli navštívit. Obvzláště v takovém počasí, na které dozajista nejste zvyklí. Jistě jste velmi unavení. Toto je Eišu. Jděte prosím za ním, on vás dovede do vašich pokojů.“ Eišu se také uklonil a vedl je spletitými uličkami paláce. Třicet párů bosých nohou rušil klid, jež zde panoval. Boty samozřejmě zuli hned u vchodu, jak je nihondžinským zvykem. Když se pak Shackie octl blízko postele, přepadla ho nesmírná únava. Lehl si na lůžko a za chvíli spokojeně oddechoval.

O pár hodin později seděla celá araluenská výprava v hodovní síňi. Na jejich počest se konala veliká hostina. Stoly se prohýbaly pod spoustou lahodně vonících neznámých jídel. Ale ještě před tím, než se mohli pustit do jídla, císař povstal a všichni utichli. ,,Drazí senžiové, spanilé dámy, ještě jednou bych mezi námi rád přivítal araluenské přátele. Každý ze vzdálené vlasti statečného Kurokumy je zde vřele vítán.“ obrátil se na ně a usmál se. ,,Ale protože nemám rád dlouhé nicneříkající proslovy, a protože máte jistě hlad, říkám jen: dobrou chuť!“ Nato se místností začalo rozléhat cinkání příborů a šum hovoru.
Shackie měl opravdu veliký hlad. Když předtím uviděl postel, jediné na co myslel byl spánek. Ale teď, odpočatému a svěžímu, se mu při pohledu na přeplněné stoly sbíhaly sliny. Jakmile Šigeru dal pokyn, na nic nečekal a s chutí se pustil do jídla. Velmi si ho vychutnával. Poslední dva měsíce jedli jen z lodních zásob. Cestou je vítali s radostí, vždyť při plavbě na moři člověku vyhládne, ale po nějaké době se sušené maso a pšeničné placky každý den omrzí.
Po jídle se vydal do zahrady. Věděl, že k večeru bude venku ještě větší zima, přesto se tam toužil znovu podívat. U vchodu si nazul boty, přehodil přes ramena plášť a vyrazil. Ihned se kolem něj prohnal silný poryv větru. On si jej nevšímal a kráčel dál. Pár minut se rozmýšlel, kam půjde. Nakonec zvolil pěšinku podél potoka. Dlouhou dobu jen chodil a užíval si pokojného ticha. Pak zaslechl, jak se napravo od něj kdosi pohybuje. Zřetelně slyšel křupání sněhu pod jeho nohama. Potichu našlapoval tím směrem. Fantazie mu pracovala na plné obrátky. Může tam být divoké zvíře nebo dokonce vetřelec, který chce zavraždit císaře nebo… Před ním se náhle objevila malá usměvavá postava. Zpod pláště na Shackieho koukaly dvě moudré oči. V prvním leknutí ho nepoznal, pak mu přece jen začal pracovat rozum. Nestál před ním nikdo jiný, než nihondžinský panovník. Když konečně mohl mluvit, hlesl: ,,To jste vy, Vaše Excelence.“ ,,To jsi ty, chísai Kurokuma.“ odvětil mužík s vřelým úsměvem. Shack se vzpamatoval, rozvzpomenul se na dobré mravy a uklonil se. Císař mu úklonu oplatil. ,,Myslel jsem si, že na tebe narazím právě zde v Baraniwa. pravil. ,,Baraniwa?“ ,,Přenádherná hříčka přírody-Růžová zahrada. Avšak dnes samozřejmě žádné růže neuvidíš. Jen běloskvoucí pokrývku, která jí nijak neubírá na kráse. Ale pověz mi, jak se daří tvým rodičům a jejich přátelům? A co tvá země?“ Šigeru se vyptával a Shack mu s radostí odpovídal. Strávili spolu velmi příjemnou půlhodinu. Ale mráz byl neúprosný a navíc přestávalo být vidět. Nakonec se museli rozloučit a každý odešel na své lůžko. Princ se dlouho převaloval, nemohl usnout. Přemýšlel o své rodině. O Araluenu. Po rozhovoru s císařem se na tyto věci najednou díval trochu jinak. Uvědomil si, že se za ne tak dlouhou chvíli stane králem. A snad poprvé ho přepadly obavy, zda bude panovníkem dobrým. Kvůli těmto myšlenkám se moc nevyspal. Z toho důvodu pro něj ráno nebylo zrovna veselé. A tak se hned po snídani vydal do Růžové zahrady. Večer na něj působila uklidňujícím dojmem. Doufal, že mu pomůže i dnes.
Brouzdal se sněhem a zahrada opravdu plnila svůj účel. Neklidné myšlenky ho opustily. Najednou uslyšel jakousi melodii. Zastavil, pokoušel se uhodnout odkud přichází. Snad zprava? Vydal se tím směrem, ale píseň ztichla. Za chvíli se ozvala z jiného směru. On šel znovu za ní. Melodie byla jednoduchá a chytlavá. Uměl ji dřív, než našel jejího původce. Právě se chystal zazpívat také, když před sebou spatřil drobnou dívku. Že je to dívka mu vlastně prozradil jen její tmavý cop, splívající po zádech. Zbytek postavy byl zahalen do několika teplých vrstev. ,,Hezká písnička.“ Otočila se tak rychle, až ho dlouhé vlasy málem švihly do obličeje. Mlčky mladíka pozorovala, pak odpověděla: ,,Díky.“ Rozhostilo se rozpačité ticho. Nevěděl co má říct. Už odmala ho učili, jak oslovovat poddané, přijímat poselstva či zdvořile konverzovat při hostinách. Tohle však byl úplně jiný případ. Netušil co má říci nebo udělat. Liss by to určitě věděla. Dokonce i Rose by si nějak poradila. Ale on nebyl po matce. Byl po otci…
Nakonec se rozhodl pro nejjednodušší cestu: ,,Co tu děláš, takhle brzo ráno?“ otázal se. ,,To samé bych se mohla ptát já tebe.“ odpověděla usmívajíc se. ,,Dávám do krmítek zrní pro ptáky. Často sem v zimě přilétají.“ ,,Já jsem se tady jen procházel. Můžu ti pomoct, jestli chceš?“ Říkal vlastně jen to, co ho právě napadlo. Dívka přikývla, a tak se spolu mlčky vydali k dalšímu krmítku. Po chvíli se Shack osmělil znovu promluvit. ,,Jmenuju se Shackie.“ Nato se ozvalo přidušené zahihňání. ,,Legrační jméno.“ smála se dívka. ,,Vlastně pochází původně odtud. Otec mě pojmenoval po svém příteli, kterého tady před mnoha lety potkal. Matka tu taky byla, ale on zemřel při Arisakově vzpouře, aby císaři a otci poskytl čas k útěku, a tak ho nikdy nepoznala. Moje jméno je jeho poaraluenštělá verze. Jmenoval se Šakin.“ Dívčina tvář trochu posmutněla. ,,Ten muž byl můj strýc.“ řekla. ,,Opravdu? To potom musíš být císařova-“ ,,Vzálená neteř nebo něco podobného. Ale já mu říkám strýček.“ Shack čekal, zda mu teď ona prozradí své jméno. Nakonec ho zvědavost přemohla a zeptal se jí. ,,Barasha.“ zaznělo v odpověď. Dívka to vyslovila s lehkým hrdelním přízvukem na ,r’. Shack jméno zopakoval. Z jeho úst nezaznělo zdaleka tak jemně a vznešeně. Nastala další trapná mlčenlivá chvilka. Dívka dosypala poslední drobky do malé dřevěné budky a pak se otočila na prince s trochu nesmělým úsměvem. ,,Musím už jít. Slíbila jsem otci, že mu pomůžu s nějakými úředními záležitostmy.“ Poté se otočila a nechala ho tam stát samotného se svými myšlenkami.

Shackie se ohnal mečem. V tom pohybu nebylo nic těžkopádného. Naopak, jeho tělo bylo přesně sladěno jako kdyby tančil. Lehkými kroky postupoval vpřed, meč v pravé ruce držel sice pevně, ale ne křečovitě. Celou svou bytostí se koncentroval na postavu stojící před ním. Muž byl také ozbrojen. Narozdíl od prince měl však meč se zahnutou čepelí. Takzvanou katanu, nihondžinskou zbraň. Obdobně jako Shack našlapoval lehkými kroky. Tenhle útočník měl ale jednu velkou výhodu. Mladík před ním ještě nikdy proti kataně nebojoval. Neznal všechna její tajemství, přestože hodně z nich objevil jen při zběžném pohledu. I proto jeho výpady nebyly úspěšné tak, jak si představoval. Z nějakého důvodu ho soustředěný výraz na protivníkově tváři popudil. Přidal na rychlosti. Údery padaly jeden za druhým. A přesto nepronikl tou důkladnou obranou. Zkoušel to dál a dál, znovu se stejnými výsledky. Přece nemůže být neporazitelný! pomyslel si. Pravda byla taková, že se až moc nechal ovládnout zlostí. Postarší nihondžan naproti němu byl velmi schopný bojovník. Ne však mistr. Ale jednu věc se za svůj život naučil. Vztek v boji nepomůže. Viděl již tolik mužů, výborných válečníků, kteří se nechali ovládnout vztekem a jejich boj neskončil dobře. I on sám býval zamlada trochu výbušný. Jenže zkušenost ho naučila, že takováhle hloupost se nevyplácí. Naštěstí si to uvědomil docela brzo po několika cvičných bojích jako byl tento. A propříště se snažil zlost ovládnout.

Rozhodl se tohoto mladého bojovníka naučit to samé. Dá mu lekci, která mu nejspíš někdy v budoucnu zachrání život. Proto přešel plynule z obrany do útoku. A tentokrát to byl Shackie, kdo musel odrážet protivníkovi prudké rány. Kdyby býval předtím nedával tak mohutné rány, měl by teď dostatek sil na obranu. Ale jeho předchozí vzteklé výpady ho vyčerpaly. Sám si začal uvědomovat svou chybu. Bohužel pozdě. Právě odvrátil jeden výpad a už se blížil další. Věděl, že tenhle nestihne odrazit. Sendži v poslední chvíli katanu zastavil a pak ji sklopil k zemi. Poté se na prince kamarádsky usmál. ,,Nechal jste se unést zlostí.“ řekl mu. Shack přikývl. Trochu lapal po dechu. ,,To není dobrá vlastnost pro bojovníka. Vím, jak je to težké, ale musíte svůj vztek ovládat. Rozzuřený protivník je snadná kořist!“ poučoval trpělivě starší z mužů a přitom se mu přímo díval do bleděmodrých očí. Mladík se zhluboka nadechl. Dříve, na hradě Araluenu, bojoval hlavně s podobně starými hochy. Ačkoliv měl každý z nich tu nejlepší bojovou školu, potomkovi mistrovského šermíře dubového listu nestačili. Ze začátku býval souboj vyrovnaný, ale později se ukázal princův vrozený talent. A při těch pár soubojích se staršími rytíři rovněž zvítězil. Ale nikdo ho nepřipravil na dokonale sehrané a dokonale vycvičené sendžie. Skutečnost je taková, že sendžiové jsou daleko lepší bojovníci než araluenští rytíři. Ten, kdo je v Araluenu považován za mistra by v nihondžinu byl průměrný bojovník. Shack tedy dnes zřejmě bojoval proti nejlepšímu soupeři, s jakým se kdy utkal. Jistě i kvůli tomu byl při boji naštvaný. A překvapený. Samozřejmě neočekával, že bude v každém souboji vítěz. Jenže první šermíř opravdu lepší než on ho poněkud zaskočil. Ještě tu byl jeho otec. S ním taky bojoval a samozřejmě neměl šanci vyhrát. Ale to byl přece Horác!

Každopádně mu nepřipadala prohra s otcem tak potupná jako tahle. Znovu se musel nadechnout. Velmi zhluboka. Tep se mu pomalu uklidnil, dech zpomalil. S trochou zděšení si pomyslel, co ho to vlastně popadlo? Byl rád, že už své emoce dostal pod kontrolu. Otec by se určitě zlobil. Jednak proto, že podlehl vzteku a tím snížil své šance na výhru. A druhak pro svou nevychovanost, protože se už už chystal dobrosrdečnému muži, který mu chtěl jen pomoci, říct cosi drzého, v reakci na svou prohru.
Naštěstí se včas dokázal ovládnout.
,,Ano, já vím,“ odpověděl konečně ,,udělal jsem chybu.“ přiznal. Starší muž přikývl. Mladík pochopil a uznal svou chybu. ,,Když budete trénovat, naučíte se to.“ řekl ještě jednu dobrou radu. Poté si potřásli rukama, poděkovali jeden druhému za souboj a rozešli se. Shackie odložil zbraň a zamířil rovnou do Růžové zahrady. Potřeboval si utříbit myšlenky.