1. – SIMON

Jdu sám k autobusové stanici. Vždy je strašný povyk kolem mých papírů, když odcházím. Celé léto nemáme dovoleno jít ani do Tesca, leda bychom dostali povolení a souhlas od samotné královny – a pak se na podzim jednoduše odhlásím z dětského domova a jdu.

„Chodí do speciální  školy.“ vysvětluje jedna úřednice té druhé, když odcházím. Sedí za plexisklovým sklem a já jí podám své papíry přes přepážku.

„Je to škola pro mladé delikventy.“ zašeptá. Ta druhá žena ani nevzhlédne.

Chodí to takhle každé září, i když nikdy nejsem v tom samém domově dvakrát. Mág sám mě tehdy – když mi bylo 11 let – poprvé vyzvedl z domova. Ale další rok mi řekl, že se zvládnu do Watfordu dostat sám. „Zabil jsi draka, Simone. Určitě zvládneš delší procházku a pár autobusů.“ Nechtěl jsem toho draka zabít. Neublížil by mi, myslím. (Občas o tom pořád sním. Jak ho ten oheň sežřal zevnitř, jako když hoří cigareta.)

Dojdu k autobusové stanici, sním mátové Aero a paik čekám na první autobus. Po něm ještě jedu dalším autobusem. A pak vlakem. Snažím se usnout, když už jsem konečně ve vlaku, s batohem v klíně a nohama položenýma na sedadle přede mnou – ale nějaký muž, který sedí pár sedadel za mnou, mě nepřestává sledovat. Cítím jeho oči, upřené na můj krk. Mohl by být úchyl. Nebo policista.

Anebo by to mohl být lovec ozdob, který ví o jedné z odměn vypsaných na mou hlavu. („Je to lovec odměn.“ řekl jsem Penelope, když jsme s jedním poprvé bojovali. „Ne – lovec ozdob.“ odpověděla. „Protože pokud tě chytí, tak si bude moct nechat tvůj zub jako ozdobu.“)

Raději přejdu do jiného vagónu a už se ani nepokouším usnout. Čím blíže jsem Watfordu, tím nedočkavější jsem. Každý rok mám sto chutí vyskočit z vagónu a odčarovat se do školy, i kdybych měl skončit v kómatu.

Mohl bych na vlak použít Pospěš si, ale to je nejisté kouzlo i za těch nejlepších podmínek a má první kouzla na začátku školního roku jsou vždycky riskantní. Měl bych během léta cvičit – malá, jednoduchá kouzla, když se nikdo nedivá. Rozsvítit lampičku. Nebo přeměnit jablka na pomeranče. „Zavaž si tkaničky nebo zapni knoflíky pomocí kouzel.“ navrhla mi slečna Possibelfová, „Takové věci.“. „Mám jenom jeden knoflík.“ řekl jsem jí, a pak se začervenal, když se podávala dolů na moje džíny. „Pak používej kouzla na domácí práce.“ řekla, „Umej nádobí,nalešti stříbro.“

Neobtěžoval jsem se slečně Possibelfové vysvětlovat, že moje jídla jsou během léta podávaná na plastových talířích a jím plastovými přibory. (Vidličky a lžíce, nikdy ne nože.)

A stejně jsem tohle léto necvičil.

Je to nudné. Nemá to smysl. A ne že by to zrovna pomáhalo. Procvičování ze mě nedělá lepšího kouzelníka, jen mě to spoustí…

Nikdo netuší proč moje magie funguje tak jak funguje. Proč vždy vybuchne jako bomba místo toho, aby skrze mě plynula jako blbej proud. Nebo jakkoliv to funguje pro všechny ostatní.

„Nevím.“ řekla mi Penelope, když jsem se jí zeptal jaké je to pro ní, „Myslím, že je to jako bych uvnitř měla studnu plnou magie. Tak hlubokou, že nevidím, ani si nedokážu představit, její dno. Ale místo toho abych dolů posílala kbelíky, tak si spíš představím, že hr nu tu magii nahoru. A pak je tu pro mě – tak dlouho jak ji potřebuju, stačí jenom zůstat soustředěná.“ Penelope se pořád soustředí. Navíc je mocná. Agáta není. Rozhodně ne tolik. A Agáta nerada mluví o své magii.

Ale jednou, o vánoce, jsem udržel Agátu vzhůru, dokud nebyla ospalá a oblblá, a řekla mi, že pro ni je kouzelní jako když napne sval a nechá ho napnutý.

„Jako croisé devant.“ řekla, „Chápeš?“

Zakroutil jsem hlavou.

Ležela na koberci z vlčí kůže, položeném před krbem, stočená do klubíčka jako roztomilé koťátko.

„To je balet.“ řekla, „Je to jako držení určité pozice, tak dlouho jak můžu.“

Baz mi řekl, že pro něj je to jako zapálení sirky. nebo zmáčknutí pouště.

Neměl v úmyslu mi to říct. Bylo to když jsme v lese bojovali s chimérou, v našem pátém ročníku.  Měla nás v hrsti a Baz nebyl dostatečně mocný, aby ji porazil sám. (Mág není dostatečně silný, aby ji porazil sám.)

„Dělej, Snowe!“ zařval na mě Baz. „Dělej. Doprdele zapni. Teď!“

„Nemůžu.“ snažil jsem se mu vysvětlit. „Takhle to nefunguje.“

„To teda kurevsky jo.“

„Nemůžu to prostě zapnout.“ řekl jsem.

„Zkus to!“

„Nemůžu, doprdele!“ Máchal jsem kolem svým mečem – už v 15 jsem uměl dost dobře bojovat – ale ta chiméra byla proti němu odolná. (Což je prostě moje štěstí, jako vždy. Jakmile u sebe začnete nosit meč, bum, a všichni vaši nepřátelé jsou proti němu odolní.)

„Zavři oči a zapal sirku.“ řekl mi Baz. Snažili jsem se schovat za kamenem. Baz vykřikoval zaklínadla jedno za druhém, skoro jako by je zpíval.

„Co?“

„To mi říkala matka. Zapal uvnitř svého srdce sirku a dýchni do troudu.“

S Bazem se vždy všechno točí kolem ohně. Nemůžu uvěřit tomu, že mě ještě nezpopelnil. Nebo neupálil na místě.

Dřív, ve třetím ročníku, mě rád děsil vikingskými pohřby.

„Víš co to je, Snowe? Hořící vatra, poslaná na širé moře. Tvůj bychom mohli udělat v Blackpoolu, aby tam mohli přijít všichni tvý otravní, Normální přátelé.“

„Odprejskni.“ řekl jsem a snažil se ho ignorovat.

Nikdy jsem neměl žádně Normální kamarády. Otravné nebo ne. Každý v Normálním světě se mi výhybal na sto honů. Penelope říká, že vycítí mou sílu a instinktivně se jí snaží vyhnout. Jako psi, kteří nenavážou oční kontakt se svými pány. (Ne že bych byl něčí pán – tak jsem to nemyslel.)

Tak jako tak, s kouzelníky je to přesně naopak. Milují vůni magie. Musím se už hodně snažít, když chci aby mě nesnášeli.

Pokud tedy nejsou Baz. Ten je naprosto imunní. Možná získal nějakou toleranci k mé magii  díky tomu, že se mnou každý rok po 7 let sdílí pokoj.

Tu noc kdy jsme bojovali s chimérou na mě Baz křičel tak dlouho dokud jsem nevybuchnul.

Oba jsme se probudili o pár hodin později v zčernalé prohlubni. Z kamene, za kterým jsem se schovávali, zbyl jen prach a chiméra byla pryč. Nevím jestli jsem jí zabil a nebo jenom prostě odletěla. Baz si byl jistý, že jsem mu spálil obočí, ale podle mě vypadal dobře – ani vlásek tam, kde by neměl být.

Typické.

2. – SIMON

Celé léto si nedovolím přemýšlet o Watfordu.

Po prvním roku tam, když bylo 11, – jsem ztrávil celé léto přemýšlením o mém roku na Watfordu. O všech, které jsem tam potkal – Penelope, Agáta, Mág. O věžích a zahradách. Čajích. Pudincích. Magii. O tom že já jsem součástí magie.

Nemohl jsem přestat přemýšlet o Watfordské škole magie – trávil jsem dny snění o ní – až se z toho nestalo nic jiného než obyčejný sen. Jen další fantazie pro urychlení času,

Jako když jsem s snil o tom, jak bych se stal fotbalistou – nebo o tom jak by si mě mí rodiče, pravý rodiče, vzali zpátky k sobě.

Můj táta by byl fotbalistou. A moje máma takovou tou nóbl modelkou. A to by vysvětlovalo proč se mě museli vzdát. Protože byly moc mladí na dítě. A protože bych překážel v otcově kariéře. „Ale tolik jsi nám chyběl, Simone.“ řekli by mi, „Hledali jsme tě.“ A pak by mě vzali k sobě, do jejich sídla.

Fotbalové sídlo…Magická internátní škola….

Obojí zní jako naprostá hovadina, když se nad tím člověk pořádně zamyslí. (Obzvlášť když se probudíte na pokoji se 7 dalšímy odpadlíky.)